Úvod
Seminář 2014
Pozvánka - Povídání o smrti

Pozvánka - Povídání o smrti

  David Maglia   06. srpna 2014   Ukázat komentáře

Vážení přátelé,

dovoluji si Vás pozvat na další v pořadí již 17 seminář. Téma semináře je smrt.

Možná někomu připadá toto téma morbidní a nevhodné, ale opak je pravdou. Toto téma je dnes velmi  živé. Dnešní post-postmoderní intelektuálové již nerozebírají vztahy jednotlivých diskursů a ideí v nich, vztah mezi myšlenkami a jazykem, ani jazyk samotný už není tak zajímavý, protože stejně si každý říká, co chce. S politiky již dávno nikdo netančí a velké dějiny na čas skončily.

Ani stolní filosofická společnost nezůstane stranou.  Filosofie tváří tvář zániku končí jednoduše tím, že zánik nepřišel a není ani na obzoru. Po té, co jsme si snad vyřešili vztahy já a ty, modernu a postmodernu, identifikovali kýč a snad ho i přijali, skrz paradox zlepšili svůj vztah k Bohu, ohmatali slepou uličku Wittgensteinova Traktátu (poslední vzedmutí ultrafilosofického křídla SFS HB), nakonec jsme dešifrovali transcendenci, abychom zjistili, že ne všichni kazatelé jsou věřící a naopak, ne všichni věřící musí být kazatelé, jak si často myslí nevěřící. Většina členů filosofické společnosti se logicky vrací ke kořenům, odchovávají děti, starají se o rodiče a v relativním materiálním dostatku, společně s ostatními intelektuály, řeší poslední a největší filosofickou otázku: smrt.

Je mnoho způsobů, jak o smrti mluvit:

Proč jsme si zatím o smrti nepovídali, proč nás automaticky napadá, že je to morbidní, snad i nevhodné, proč moje žena obrací oči v sloup? Proč se musím s tématem vnucovat. Již to jsou dobré otázky a někdo by se jich mohl ujmout.

Současně jsou to otázky nejčastěji se smrtí zmiňované, možná dnes až příliš omílané. Odpověď je asi jednoduchá. Smrt jsme ze života vytěsnily. Naše společnost je společností pracujících, ne nutně vždy mladých a krásných, ale vždy o sebe se postarajících. Kdo se nepostará, je na okraji. Přitom sám o sebe se nepostará nikdo, každý potřebuje, aby z vodovodu tekla voda, aby si mohl v krámě nakoupit jídlo. V divočině by přežil málokdo. Staří a umírající jsou závislejší, ale oč jejich závislost větší, jak je jiná? Vždyť i staří můžou svému okolí mnoho nabídnout. Proč nejsou v kurzu? Snad proto, že nekonzumují v širším slova smyslu. Nejezdí na dovolené, nekupují nová auta, nechodí do práce, nevydávají knihy, nelyžují a nechodí po hospodách a nic podstatného nerozhodují, tj. neúčastní se společenské obíhačky.  Že staří lidé nejsou vidět, může být příčinou, že je vytěsňujeme z mysli? A může toto být příčinou, že vytěsňujeme i samu smrt, dokonce i vlastní smrt?

Zkušenost smrti  - jak říká paní Martina Špinková v článku lidových novin, je magická, zvláštní a těžko se vypráví. Je to zážitek, který se popsat skoro nedá, snad obrazy, příběhy či podobenstvími, jak se o to snaží i paní Špinková svým studentům. Pro lidi, kteří zkušenost se smrtí mají, je takové povídání srozumitelné až banální. Pro lidi, kteří tuto zkušenost nemají, je vzdálené a těžko uchopitelné. Například paralela s narozením: pro člověka smrti znalého možná evidentní a určitě pochopitelná, pro člověka netknutého asi morbidní a absurdní. Nacházet nové a zajímavé podobenství, hledat nová slova a věty pro zprostředkování zkušenosti smrti by bylo na semináři velice zajímavé.

Paní Jiřina Šiklová v knize Vyhoštěná smrt tématizuje něco jiného: Vlastní a praktické povídání o smrti. Je otázka, proč zvolila tento přístup bez odpovědí na otázky mystické a transcendentní. Určitě promýšlí i tyto otázky. Možná nenašla odpovědi a rezignovala, možná odpovědi jsou příliš intimní, možná dospěla k názoru, že každý si procesem odpovídání musí stejně projít sám a kde není co dodat, tam se nemá nic psát. Kniha je bezvadná v tom, o čem píše: jak si povídat o smrti se svými rodiči a prarodiči. Sám jsem její návod použil již 3x a vždy se to velmi osvědčilo. Nebudu prozrazovat, doporučuji knihu si přečíst.

Nejen mému otci však tento přístup připadá málo filosofický. Otec by přeci jen chtěl poodkrýt závoj tajemství a mystiky s logickým aparátem a vědeckou metodou. Pokusit se dostat od obecných a společně sdílených pravd ke konkrétním závěrům o smrti jako fenoménu a aplikací na speciální příklad sebe sama i o vlastní smrti. Náš živočišný strach bychom mohli překonat sílou logiky, tak jako jsme překonali strach z čísel (2013, 666, 18, 13, 269, π), strach z nemocí a strach z hvězdné oblohy. K této cestě nabízím knihu Paula Ludviga Landsberga: Zkušenost smrti resp. její kapitoly: Zkušenost smrti a Morální problém sebevraždy. Není to čistá filosofie, již v předpokladech je obsažen křesťanský diskurs a zakotvení v západní, křesťanské společnosti. Vědecká metoda tu ovšem je. S tou se dojde, když to hodně zjednodušíme, k následujícím tezím: 1. Protože je zde křesťanský posmrtný život, tak smrtí nic nekončí. 2. Protože život je dar od Boha, je špatné si ho brát. 3. Primitivní národy si někdy myslí něco jiného, protože jsou primitivní. Rád bych, kdyby někdo uvedl na pravou míru tato hrubá, zavádějící a nedůstojná zjednodušení.  

Dále se jistě nabízí pohledět na smrt a povídání o ní z perspektiv různých náboženství nebo z pohledu vývoje člověka – zde například rozebrat praktickou otázku, zda mluvit o smrti s dětmi a jakým způsobem (myslím vlastními dětmi ale proč se omezovat). Doma se na tom opravdu nemůžeme shodnout. Pokud by se toho někdo ujal, byl bych mu vděčný.

 Dále je možné zjistit a rozebrat, jak je na tom dnes česká společnost. Zde uvádím zajímavý průzkum na toto téma:  http://data.umirani.cz/ . Paradoxy, typu kolik pohřbů je bez účasti pozůstalých, kolik hrobů je neudržovaných. Jaký je vývoj podílu rozprášení a klasických pohřbů? Kolik stojí pohřeb? Jak se funebráci přetahují o mrtvoly s vidinou tučného zisku, kdy zneužívají skutečnost, že nikdo s nikým o smrti nemluví a ani předražené služby tak nikdo příliš neřeší.

Kolik stojí léčba umírajících lidí a kolik stojí prodloužení života o pár hodin v nemocnici, které jako vedlejší efekt zapříčiní samotu umírajících a samotu pozůstalých? Jak se pak vyrovnáváme se ztrátou lidí, se kterými jsme se nerozloučili?

V neposlední řadě by se někdo mohl kouknout, jakým způsobem (ne)reflektujeme vlastní konečnost a smrt v současném filmu a umění. Zde nabízím pár odkazů na http://www.umirani.cz/kultura-a-smrt.html například velice zajímavý krátký film Bába – mohl by ho někdo na seminář sehnat?

Doufám, že jsem vás již dostatečně zaujal a navnadil. Pokud ne, zkuste alespoň nahlédnout do doporučené literatury a zdrojů.

Na inspirativní povídání se těší

David

Literatura a zdroje:

Lidové noviny, so 19.4.2014, příloha orientace, str 11: Rozhovor s Martinou Špinkovou

 Paul Ludwig Landsberg: Zkušenost smrti

http://www.databazeknih.cz/knihy/zkusenost-smrti-169262 - v knihovně

http://www.kosmas.cz/knihy/191713/zkusenost-smrti/ - nová

Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt

http://www.databazeknih.cz/knihy/vyhostena-smrt-182340

Umírání a péče o nevyléčitelně nemocné II -

http://data.umirani.cz/

http://www.csfd.cz/film/249985-baba/

http://www.umirani.cz



 


blog comments powered by Disqus