Navazování a zapadání
Miluji zapadání, ať už jde o puzzle, kód programu nebo filosofickou teorii. A zvlášť pocit „zapadnutí“ při psaní příspěvku na filosofický seminář. Chvíle, kdy to „docvakne“. Z chaotického hemžení myšlenek se vynoří struktura zapadajících prvků. Přehledná, logická, srozumitelná. Všechno v ní zapadá a navazuje (tedy alespoň mně to tak připadá). Určitě mi to přináší pocit velkého uspokojení. A hodně mi to připomíná právě puzzle. Na začátku je vždycky určitý chaos a neuspořádané útržky myšlenek. Prováděný proces je o jejich prozkoumávání, srovnávání a propojování. Výsledkem je vnesení pořádku a struktury do chaosu, objevení souvislostí, známých i nových, dosud skrytých. Jen zřídka se podaří, že člověka napadne něco opravdu nového (pokud ano, stejně se málokdy podaří sdělit to tak, aby to ostatní přijali). Ale i to nové uspořádání starého a známého je něčím originální, objevné a dobrodružné.
Myslím, že ta snaha o navazování a zapadání je daná naším způsobem myšlení. Taková lidská pořádkumilovnost. Máme rádi všechno roztříděné a uklizené ve správných přihrádkách. Je to vlastně takový školní přístup, učit se poznávat svět jako logickou strukturu, od jednoduššího ke složitějšímu, jako navzájem provázaný systém. Je svět opravdu takový? Nebo ho prostě jinak nedokážeme vnímat? Nebo nás naučili ho takto vnímat a my si neumíme představit, že by to šlo jinak?
Na jedné straně to, že myšlenky a argumenty do sebe zapadají, vnímám jako jejich potvrzení, kritérium pravdivosti. O čem by to bylo, kdyby si sdělení v jednom textu navzájem odporovala? Konzistence většího množství textů už mi připadá daleko obtížnější, a taky se podle mě nijak zvlášť nedodržuje, nečekaně mnoho nezapadání a nenavazování se docela toleruje. Vlastně je asi obtížné sepsat nebo nějak sestavit složitější systém čehokoli, který by byl zcela konzistentní a zapadající. Ještě tak v matematice a jiných podobných vědách, založených na logických důkazech. Ale jinak? Rádi se logikou oháníme, ale jinak se jí nenecháváme nijak zvlášť omezovat. Co do našeho systému nezapadá, s klidem vytěsníme, odmítneme, potlačíme. A pokud do zapadající soustavy našich úvah potřebujeme vložit důležitý propojující prvek, jsme ochotni nad mnohou jeho potencionální nekonzistencí velkoryse přimhouřit oko a zle vyběhnout se všemi zlomyslnými šťouraly.
Trochu mě leká myšlenka, že by stačilo při psaní příspěvku začít trochu jinak, uchopit na začátku jinou souvislost, a vyšlo by z toho něco ve výsledku úplně jiného, protichůdného. Přemýšlím, jestli je to o nedokonalosti našeho (mého?) myšlení, nebo možné o nekonečné složitosti světa, který se svými neobratnými prostředky snažíme postihnout, a ze kterého přes všechno své úsilí zachytíme vždycky jen malinký, nesouvisející a nezapadající kousek.
Vzhledem k tomu, jak složitými a abstraktními otázkami se filosofie zabývá, je to s konzistencí jednotlivých filosofických textů složitější než kde jinde, a oprávněně to vyvolává pochyby o jejich smysluplnosti. S potěšením jsem si přečetla Carnapovu stať Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka. Rozumím jeho snaze dobrat se smyslu a stanovit kritéria odlišující bezobsažné blábolení od smysluplného pojednání. Jeho metoda mi nicméně připadá dosti zjednodušující a omezující. Zdá se mi, že se snaží vytvořit jazyk jako soustavu přesně definovaných pojmů, jakýsi slovník definic, umožňující jejich používání pouze v předem daných podmínkách podle stanovených pravidel. Myslím si, že jazyk je ale něco úplně jiného, připadá mi spíš jako složitý živý organismus, než jako souhrn přísných definic. Carnapův jazyk by mi připadal spíš jako jazyk mechanických robotů na poměrně dost nízké úrovni. Možná by bránil vyslovit určité nelogičnosti, ale taky by zabránil vyslovení mnohého správného, krásného a důležitého. Přesto se mi líbí poukázání na to, že to, co říkáme, by mělo mít smysl, a že i mnohé velmi učeně vyhlížející věty a celá pojednání mohou být dovednou kamufláží bez jakéhokoli smysluplného obsahu. I když metodika určování této smysluplnosti se mi stále ztrácí v mlze. Není smysluplné nakonec to, co dokážeme jako smysluplné přijmout? To by pak bylo ovšem velice subjektivní kritérium, i když po určitém promýšlení mi to nepřipadá zase až tak nesmyslné. Nebo je kritériem smysluplnosti to, že se na tom dokážeme spolu shodnout? Mnohé nasvědčuje tomu, že právě tak to mezi lidmi funguje. A že pro zapadnutí do společnosti je často důležitější schopnost napodobovat než pochopit. Pravda mi v tomto pojetí připadá jako hledání obecné shody, což by zároveň vysvětlovalo tu sveřepou odmítavost k drobným, leč často logickým připomínkám, které konzistenci našich pravd tak zákeřně podrývají.
Zároveň bych se ráda přihlásila ke Carnapově problému, který má s (metafyzickým) obsahem pojmu „Bůh“. Taky s tím mám dost zásadní problém, ke kterému se tady veřejně přiznávám a s nadějí se obracím ke všem, kteří by byli schopni a ochotni mi tento pojem naplnit méně rozmlženým obsahem, než jak se to mně samotné podařilo dosud. Ovšem, když už jsme v těch nejasných pojmech – co je to vlastně „metafyzika“?
Dana Dostálková, 13.8.2009