Text k tématu 19.semináře SFS-HB
http://www.inflow.cz/atributy-mit-byt-ve-filozofii-e-fromma
3. 8. 2010
Tato esej je zaměřena na atributy „mít“ a „být“ v pojetí Ericha Fromma, na něž se zaměřuje ve své knize „Mít, nebo být?“ a na myšlenky související s jeho viděním rozdělení existence na mody vlastnění (mít) a bytí (být). V první části jsou stručně objasněny hlavní autorovy myšlenky, jejich porovnání a jsou zde uvedeny také příklady situací, kdy se s těmito mody setkáváme v běžném životě. Dále pak hodnotím autorovy argumenty, kterými podkládá své názory a snažím se nad nimi kriticky zamyslet. V poslední části se zabývám možným průnikem teorií Ericha Fromma s dílem Martina Bubera „Já a Ty“.
Erich Fromm se narodil 23. března 1900 jako jediné dítě ortodoxně židovského obchodníka s vínem Naphtaliho Fromma a jeho ženy Rosy, rozené Krauserové.
Ve Frankfurtu navštěvoval Wöhlerovu školu, učil se latinsky, anglicky a francouzsky, v roce 1918 složil maturitu a po ní studoval dva semestry práva, dále sociologii, psychologii a filozofii v Heidelberku. Jeho první publikace v roce 1927 obsahují postoje stoupence freudovské ortodoxie.
Fromm byl spoluzakladatelem Jihoněmeckého institutu pro psychoanalýzu ve Frankfurtu, v letech 1930-1938 členem Institutu pro sociální výzkum taktéž ve Frankfurtu. V roce 1933, kdy nacisté začali pronásledovat židy, emigroval do USA a působil na univerzitách v Michiganu a v New Yorku a jako vedoucí psychoanalýzy na lékařské fakultě Národní univerzity v Mexiku.
V noci na 18. března 1980 Erich Fromm podlehl srdečnímu infarktu.
Je autorem děl jako Umění milovat, Člověk a psychoanalýza, Strach ze svobody, Budete jako bohové, Umění být, Mít, nebo být? a mnoha dalších. Mnohé z jeho děl byly přeloženy také do češtiny.
Kniha Ericha Fromma „Mít, nebo být?" se zabývá empirickou psychologickou a sociální analýzou dvou způsobů existence. Jde v ní především o analýzu základních modů existence, jenž jsou zde nazývány modem „mít" a modem „být". V úvodu autor čtenáři umožní předběžně se orientovat v problému uvedených modů existování, další kapitola potom ukazuje rozdíl mezi nimi pomocí příkladů z každodenního života. Ve třetí kapitole je popsáno, jak modus vlastnění (mít) a modus bytí (být) chápou Starý a Nový zákon a německý teolog Mistr Eckhart. Následující tři kapitoly analyzují základní rozdíly dvou modů existence, kdy se Fromm snaží o teoretické závěry na základě empirických údajů. Poslední kapitoly se zabývají významem modu „být" a modu „mít" při formování nového člověka a nové společnosti.
Hlavní myšlenkou díla je rozdělení způsobu existence člověka na dva druhy, autor používá označení "modus". Módem „mít" označuje existenci orientovanou na vlastnění a módem „být" pak takovou existenci, která je orientována na živý, reálný vztah k okolnímu světu. Fromm tyto dva mody pečlivě vydefinovává a rozděluje, přestože zároveň chápe určité drobné společné průniky obou modů.
Erich Fromm se zaměřuje na myšlenku, že touha a úsilí mít vede k zotročení člověka vlastnictvím, k předsudkům, manipulaci, ať už s lidmi či s přírodou a v konečném důsledku k odcizení člověka.
Alternativa mezi vlastněním a bytím se neobrací k běžnému lidskému rozumu. Může se zdát, že ‚mít‘ je normální životní funkcí - abychom mohli žít, musíme určité věci mít. Jak může v kultuře, kde nejvyšším cílem je mít - a mít víc a víc - a ve které lze říci, že někdo ‚má cenu milion dolarů‘ - existovat nějaká alternativa mezi vlastněním a bytím? Naopak by se mohlo zdát, že pravou podstatou bytí je vlastnění; jestliže někdo nic nemá, je nic. [1]
Modus „být" je pro nás, jakožto příslušníky níže zmíněné konzumní společnosti, mnohem méně srozumitelný než modus „mít". Modus „být" je modem, ve kterém člověk je, nikoli má, je to stav, který se týká prožívání. V modu bytí se musí jednat o bytí nezávislé, svobodné a musí být řízeno kritickým myšlením. Základní charakteristikou pak je to, že se jedná o aktivní bytí; aktivní ve smyslu vnitřní myšlenkové aktivity. Tato aktivita umožňuje člověku dát prostor svým vlastním schopnostem a talentu, tedy vlastnostem, kterými jsme každý určitým - avšak vždy jiným - způsobem obdařeni.
Na základě úvodního přehledu významů pojmů „mít" a „být", tak jak je chápe autor, lze nejlépe uvést závěry, tak jak je sám definoval:
V neposlední řadě, když už se Erich Fromm zamýšlí nad současnou společností, jejím vývojem, vývojem jazyka a vůbec změnou přístupu k životu, nelze nezmínit téma v dnešní době velmi populární. Je to pojem konzumní společnosti. Nesmíme ovšem zapomenout, že přestože je pojem konzumní společnost pojmem moderním, jedním z prvních myslitelů, kteří jej definovali a popsali, byl Karl Marx. Je to kupodivu stejný Marx, jako ten z nám známého pojmu marxismus-leninismus, ovšem je nutno mít na paměti, že dříve než jeho dílo minulý režim zneužil k vlastní propagaci, jednalo se o filozofa s velmi sociálním a zároveň pokrokovým myšlením.
Sama konzumní společnost (a dovolím si to napsat velmi kontroverzně), je společností svým způsobem kanibalistickou. Je to společnost, která žije částečně na svůj vlastní úkor, společnost, kde sama spotřeba se stává cílem, nikoli prostředkem k dosažení cíle vyššího. Člověk je tvor velmi zvláštní, spotřebovává více, než musí a při tomto honu za spotřebou neváhá likvidovat vlastní životní prostor, to vše samozřejmě za účelem zisku peněz a z nich vyplývajícího dalšího růstu spotřeby.
Souhrnně lze říci, že konzumování je pouze jednou formou vlastnění, možná nejdůležitější pro dnešní průmyslové společnosti blahobytu. Konzumování má dvojznačné vlastnosti: utišuje úzkost, protože to, co člověk má, mu nelze odejmout: ale žádá, aby člověk konzumoval stále více, protože dřívější konzumace brzy ztrácí svůj uspokojující charakter. Moderní konzumenti se mohou ztotožnit s rovnicí jsem = co mám a co konzumuji. [3]
Autorovy argumenty, kterými svá tvrzení dokládá, jsou velmi přesvědčivé, s většinou z nich nelze než souhlasit. Zejména zajímavý je pohled přímo filologický, totiž pohled na postupný vývoj změn v používání některých západních jazyků:
Určitá změna v důrazu na vlastnění a bytí je patrná v narůstajícím užívání podstatných jmen a v poklesu užívání sloves v západních jazycích během posledních několika staletí. Podstatné jméno je náležitým označením pro věc. Mohu říci, že mám věc: například že mám stůl, dům, knihu, auto. Náležité označení činnosti, procesu je sloveso: například jsem, miluji, toužím, nenávidím atd. Avšak čím dál častěji se vyjadřuje činnost ve smyslu vlastnění; tj. podstatné jméno se používá místo slovesa. Ale vyjadřovat činnost pomocí mít ve spojení s podstatným jménem znamená používat jazyk nepřesně, protože procesy a činnosti nelze vlastnit - lze je pouze prožít, zakusit. [4]
Domnívám se, že v současné době je používání podstatných jmen namísto sloves běžnou praxí. Jelikož takto nepřesně používáme jazyk bez většího zamyšlení se nad významem pronesených slov, přestali jsme se nad touto nepřesností pozastavovat.
„Současný styl mluvy ukazuje, že začíná dominovat vysoký stupeň odcizení. Když se řekne ‚mám problém‘ místo ‚jsem v nesnázích‘, je vyloučeno subjektivní prožívání. Já v mém prožívání je nahrazeno čímsi, co vlastním. Své pocity jsem přetvořil v něco, co mám, totiž problém. Avšak ‚problém‘ je abstraktní výraz pro všechny druhy potíží. (...) Tento způsob mluvy prozrazuje skryté, nevědomé odcizení. [5]
Dle mého názoru má i v tomto případě autor pravdu, opět zde narážíme na problém vývoje společnosti posledních desetiletí, kdy společnost, tedy zejména tzv. západní civilizace, inklinuje ke společnosti konzumní. Pokud se na jeho názory podíváme z pohledu občanů, kteří zažili dobu budování reálného socialismu a také dobu divoké privatizace v naší zemi, můžeme jasně vidět obrovský vývojový skok ve společnosti, který je jen potvrzuje. Je velmi zajímavé, moci vidět překotný vývoj společnosti za posledních cca 20 let, zejména pak v devadesátých letech. V té době docházelo v určitých oblastech vývoje společnosti k postupné inklinaci od modu „být" k modu „mít" v rozmezí několika málo let.
Autor uvádí několik příkladů, kdy se můžeme v každodenním životě setkat s rozdíly mezi jednotlivými mody existence. Tyto příklady jsou velmi výstižné a usnadňují pochopení myšlenek a také zamyšlení se nad jednotlivými prožitky. Zaměřím se na autoritu a její uplatňování.
Příkladem rozdílu mezi vlastnickým modem a modem bytí je uplatňování autority.
Kritický bod vyjadřují výrazy mít autoritu a být autoritou. [6]
Naše chápání autority dvojím způsobem závisí na našem rozpoznání, že ‚autorita‘ je široký pojem se dvěma zcela odlišnými významy: může být buď ‚racionální‘, nebo ‚iracionální‘. Racionální autorita se opírá o kompetenci a pomáhá člověku, který se o ni opírá, v jeho růstu. Iracionální autorita se zakládá na síle a slouží k vykořisťování lidí, kteří jí podléhají. [7]
S vytvořením společností založených na hierarchickém uspořádání a větších a složitějších, než byla společenství lovců a sběračů, ustupuje autorita na základě kompetence autoritě založené na sociálním postavení. To neznamená, že tato autorita je nutně nekompetentní, nýbrž znamená to, že kompetence není podstatným prvkem autority. [8]
V dnešní společnosti se běžně setkáváme s jevem, který autor popsal jako "odcizení autority". Jedná se o jev, kdy se skutečná nebo domnělá kompetence přenáší na vnější odznaky, jako jsou uniformy či tituly. Pokud tedy určitá osoba nosí tyto vnější znaky, stává se osobou kompetentní i v případě, že takovou ve skutečnosti není. Jako příklad může být použit kupříkladu ředitel firmy, který, ačkoliv nemusí splňovat žádná potřebná kriteria k tomu být autoritou, se touto stává jmenováním do funkce a odvoláním opět o tuto iluzorní autoritu přichází. Nezáleží vůbec na tom, zda je ředitelem dobrým či špatným, zda splňuje morální a manažerská kriteria pro tuto funkci; jednou byl jmenován do funkce a tak prostě vlastnosti kompetence mít musí.
Fakt, že lidé považují uniformy a tituly za přívlastek kompetence, nenastává sám sebou. Ti, co mají tyto symboly autority, a ti, kteří z toho profitují, musí otupit lidské realistické, tj. kritické myšlení, a přimět ostatní, aby uvěřili smyšlence. Každý, kdo o tom bude přemýšlet, pozná intriky propagandy, metody ničící kritický úsudek, pozná, jak je mysl ukolébána pomocí klišé, jak jsou z lidí vytvořeni zabedněnci, protože se stávají závislými a ztrácejí schopnost věřit svým očím a své soudnosti. Jsou slepí vůči skutečnosti vlivem smyšlenky, které věří. [9]
Potřebu vlastnit popisuje Fromm jako potřebu postavenou na biologickém základu daném touhou žít. Od této touhy je pak podle něj jen krůček k touze po nesmrtelnosti.
Potřeba vlastnit má ovšem jiný základ, biologicky danou touhu žít. Ať jsme šťastní nebo nešťastní, naše tělo nás žene, abychom usilovali o nesmrtelnost. Protože ze zkušenosti víme, že zemřeme, snažíme se o takové řešení, které způsobí, že navzdory empirické zřejmosti uvěříme, že jsme nesmrtelní. Toto přání na sebe bere řadu forem (...). V současné společnosti počínaje osmnáctým stoletím křesťanské nebe nahradila ‚historie‘ a ‚budoucnost‘: trochu nesmrtelnosti dávají pověst, sláva, dokonce i všeobecná známost, zkrátka cokoliv, co se zdá zaručovat poznámku v záznamech historie. (...) Veřejná známost dláždí cestu k nesmrtelnosti a reklamní agenti se stali novými kněžími. [10]
Dovoluji si přiznat, že s tímto typem důkazu vnitřně nesouhlasím. Myslím si, že zde autor soudil zejména dle svého vnitřního přesvědčení a světonázoru. Ve své knize zmiňuje jako příklad touhy po nesmrtelnosti například staroegyptské faraony, kteří neváhali stavět pyramidy sloužící k uchovávání jejich mrtvých schránek navěky, aby se přiblížili bohům a získali tak věčný život. [11] V dnešní společnosti však vítězí konzumní přístup takovým způsobem, že mnoho lidí žije nyní a nemyslí na to, co bude později. Neřeší otázku své smrti, podvědomě si ji nepřipouštějí a domnívám se, že co se týká problematiky uchování tělesných schránek, hovoří jasně úspěšná konjunktura průmyslu kremačního.
V souvislosti s dílem Ericha Fromma se zmíním i o knize „Já a Ty" Martina Bubera. Tato kniha svým záběrem a úvahami postavenými na obdobných filozofických základech svým způsobem s dílem Ericha Fromma rezonuje, přestože „Buber, který nikoli neúmyslným ‚patosem své řeči‘ představoval jakoby ,proroka' (...), Fromma nijak zvlášť nepřitahoval."[12]
Martin Buber (1878-1965) studoval na polském gymnáziu, po maturitě roku 1896 studoval ve Vídni, v Lipsku, v Curychu a v Berlíně, a to filosofii, psychologii a germanistiku. Roku 1923 vydal své nejznámější a stěžejní dílo Já a Ty, věnované filosofii individuálního vztahu s druhou osobou. Martin Buber v této své knize popisuje dvojí postoj člověka a skutečnost, že i svět je pro člověka dvojí, podobně jako se Erich Fromm snaží o analýzu dvou způsobů existence. Buber zde vymezuje základní slova, která člověk může pronést. Jsou to vlastně slovní dvojice Já-Ty a Já-Ono. Základní slova podle něj neoznačují věci, ale poměry:
Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují. Základní slova říkáme svou bytostí. Říkáme-li ‚ty‘, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ty. Říkáme-li ‚ono‘, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ono. Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo Já-Ono nelze nikdy říkat celou bytostí. [13]
Základním prvkem této knihy jsou tedy slovní dvojice Já-Ty a Já-Ono. Jsou to dva postoje, které můžeme zaujmout ve vztahu k našemu okolí. Tato základní slova nevyjadřují nějaké věci, ale hovoří o našich vztazích. Vyslovujeme je naší bytostí podle toho, jaký vztah ke svému okolí zvolíme. V případě Já-Ono se na svět díváme jako na předmět zkušeností. Při pohledu na určitou věc zakoušíme jaká je ve smyslu velikosti, tvaru a jejích jednotlivých částí. Pokud si však zvolíme základní slovo Já-Ty, přestanou nás už zajímat vnější vlastnosti. Vstupujeme do vztahu. Ty začneme vnímat jako celek, jako náš protějšek, naše Ty. Základní slova nejsou pouhým složením slov Já a Ty a Já a Ono. Já ve slově Já-Ty není identické s Já ve slově Já-Ono. Já ve spojení Já-Ono je individualitou. Znamená to, že si sebe uvědomuje jako subjekt (jsem takový a takový); toto spojení pak lze přirovnat k Fromovu modu vlastnění. Naopak Já ve spojení Já-Ty je osobou, která si sama sebe uvědomuje jako subjektivitu (já jsem, já existuji), což v mnohém připomíná existenci v modu bytí Erich Fromma.
Buber zdůrazňuje právě bezprostřednost vztahu k Ty, tedy to, že to podstatné v lidském životě se odehrává ve vztahu. Zdůrazňuje, že v každé sféře vztahu je patrný okraj věčného Ty. Jen ve vztahu k člověku však tento vztah vystupuje do řeči. Bezprostřední vztah zahrnuje působení na protějšek. Můžeme se vzájemně ovlivňovat, vztah se za přítomnosti citů stává bezprostředním. City doprovázejí fakt lásky, ale nejsou její podstatou, protože city jsou něco, co máme, láska se děje. Láska je mezi Já a Ty. Láska prostupuje celým světem. Náš cit může být k různým lidem jiný, ale láska je pouze jedna. Každé Ty mohlo být před tím, než se stalo naším protějškem, pouhé Ono a také se jím znovu může stát. To se děje poté, kdy byl vztah nějakou formou naplněn a začneme protějšek znovu vnímat ne jako celek, ale jako souhrn jednotlivých vlastností. Naše schopnost vyslovovat Ty začíná být omezená. V životě každého člověka může dojít k několika vztahům mezi Já a Ty. Protějšky prochází našimi životy, vznikají pouta, začínáme chápat podstatu spojení základních slov, ale po nějaké době se z Já‑Ty může znovu stát Já-Ono. Také Fromm slovy „mít" a „být" vyjadřuje dva odlišné druhy orientace vůči sobě a světu, jak již bylo popsáno výše.
V Buberově díle je svět Já-Ono světem uspořádaným, kde člověk vnímá věci a bytosti složené z jednotlivých vlastností. Tento svět je stálý a opakovatelný.
Já základního slova Já-Ono, tedy já, jehož protějškem není ‚ty‘, nýbrž které je obklopeno množstvím ‚obsahů‘, má jen minulost, nikoli přítomnost. Jinými slovy: pokud se člověk spokojuje s věcmi, které zakouší a užívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předměty. Předměty však patří tomu, co už bylo. [14]
Podstatou světa Já-Ono je něco mít - skládá se z činností, které směřují za nějakým cílem. Nejde zde o vztah, ale o zakoušení. Podle Bubera však:
Ten, kdo zakouší, se neúčastní světa. Vždyť zkušenost je ‚v něm‘, a ne mezi ním a světem. Svět se neúčastní zkušenosti. Dovoluje, aby byl zakoušen, ale vůbec se ho to nedotýká, neboť k tomu ničím nepřispívá a nic z toho nemá. [15]
Buber ve své knize - stejně jako Erich Fromm - mimo jiné vyslovuje kritiku současného stylu života. Ten je podle Bubera soustředěn hlavně do oblasti světa Já-Ono. Domnívám se, že jde sice o normální a běžný vztah člověka k věcem, které ho obklopují, ale také si myslím, že tento typ vztahu chybně přenášíme i na lidi kolem nás. Díváme se na ně jako na věci a mnozí z nás s nimi také tak zachází. Ztotožňuji se s názorem Martina Bubera, že ve vztahu je nutná rozmluva - dialog. Vztah by měl totiž být vzájemný. Smysl lidského života pak v Buberově pojetí chápu v naplňování vztahu Já-Ty, ať už se jedná o vztah dvou lidí, či o vztah člověka k Bohu. Zda se ale z anonymních lidí kolem nás stane Ty, záleží jen na našem vnitřním postoji k nim.
Na dílo Ericha Fromma se však musíme podívat také z kritického pohledu, vždyť tento způsob myšlení sám propagoval. Z jeho díla je zřejmé, že byl svým způsobem idealistou, ovšem idealistou pokrokovým, řekla bych přímo nadčasovým. Jeho myšlenky jsou platné stále a mnohé z nich, zejména kritika stávajícího vývoje společnosti, se stávají aktuálnějšími. Přesto nelze v jeho díle přehlédnout značné ovlivnění Sigmundem Freudem a zejména metodami jeho psychoanalýzy a také Frommovu inklinaci k víře, která byla dána už jeho ortodoxní židovskou výchovou.
Erich Fromm doporučuje nové uspořádání společnosti, kterou jsme my lidé formováni. Tato společnost je však člověkem tvořena, je tedy nezbytná změna každého z nich, a to z dnes převládající orientace na vlastnění k orientaci na bytí. Touha mít totiž mimo jiné vede k manipulaci nejen s přírodou, ale i s lidmi a následně pak k odcizení. Oproti tomu schopnost člověka být sám sebou, znamená být svobodný.
Frommova kniha Mít nebo Být? připadá mnohým nerealistická, jednostranně optimistická a příliš idealistická. Nemělo by se však zapomínat: za tímto ‚ukazatelem mít nebo být‘ stojí zkušenost šestasedmdesátiletého muže, který se naučil veškerou silou zbožnosti věřit v člověka a který přes 50 let prožíval na sobě i na druhých psychoanalytický proces [16]
BUBER, Martin. Já a Ty. Přel. J. Navrátil, k vydání připravil M. Plzák, typografie J. Majcher. 3. vydání. Praha : Kalich, 2005. 164 s. ISBN 80-7017-020-4.
FROMM, Erich. Mít, nebo být?. přeložil Jan Lusk. vydání první. Praha : Aurora, 2001. 242 s. ISBN 80-7299-036-5.
FUNK, Rainer. Erich Fromm. přeložila Vlasta Žihlová. Praha : Lidové noviny, 1994. 139 s. ISBN 80-7106-086-0.
[2] FROMM, Erich. Mít, nebo být?. vydání první. Praha : Aurora, 2001, s. 39-40.
[3] Tamtéž, s. 43.
[4] FROMM, Erich. Mít, nebo být?. vydání první. Praha : Aurora, 2001, s. 35.
[5] Tamtéž, s. 37.
[6] Tamtéž, s. 53.
[7] FROMM, Erich. Mít, nebo být?. vydání první. Praha : Aurora, 2001, s. 53-54.
[8] Tamtéž, s. 55.
[9] Tamtéž, s. 56.
[10] FROMM, Erich. Mít, nebo být?. vydání první. Praha : Aurora, 2001, s. 101.
[11] Tamtéž, s. 101.
[12] FUNK, Rainer. Erich Fromm. Praha : Lidové noviny, 1994, s. 27.
[13] BUBER, Martin. Já a Ty. 3. vydání. Praha : Kalich, 2005, s. 37.
[14] BUBER, Martin. Já a Ty. 3. vydání. Praha : Kalich, 2005, s. 45.
[15] Tamtéž, s. 39.
[16] FUNK, Rainer. Erich Fromm. Praha : Lidové noviny, 1994, s. 116.