Petr Maglia: Aktuální Erich Fromm
Příspěvek k tématu 19.semináře SFS-HB, jímž je filosofie Ericha Fromma podle jeho knihy „Mít nebo být“
Úvod
K Danou určeného tématu našeho semináře „Mít nebo být?“ mě napadají různé souvislosti:
Ad. Souvislosti s loňským i prvním seminářem z roku 1998 – to je kruh!
Ad. Souvislost let šedesátých v ČSSR a devadesátých v ČSR a v ČR.
Ad. Souvislost s druhým seminářem SFS-HB z roku 1999, kde byla tématem filosofie Martina Bubera (nejen kvůli aktuálnímu příspěvku Davida, našel jsem podobné porovnání na internetu v textu z roku 2010).
V doslovu k českému vydání knihy Ericha Fromma „Mít nebo být?“ z roku 1992 (nakladatelství Naše vojsko Praha) Zdeněk Janík píše – cituji: „Chápat Frommovy úvahy vyložené v knize, kterou jste přečetli, vytrženě z celé jeho filosofické koncepce, je někdy dost obtížné … Fromovi jde o štěstí člověka.“ Také výše uvedené souvislosti mě dovedly k potřebě časově náročnějšímu pokusu o hermeneutický přístup k tématu, téma jsem v první reakci „neuctivě“ ohodnotil jako „pravdoláskařské“ a zkratkovitě doložil textem z knihy ze strany 155:
Pokusím se tedy o nápravu zkratkovitého přístupu k tématu „Mít nebo být?“ hermeneutickým přístupem, který jsem zaznamenal v díle i při přednáškách mého duchovního guru Tomáše Halíka a definici jsem si našel ve wikipedii:
Hermeneutika (z řeckého herméneuein = vykládat, překládat, vyložit) je filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických. V širším významu se používá i pro výklad uměleckých děl (Wilhelm Dilthey), případně i porozumění struktury lidského bytí na světě (Martin Heidegger). Označení hermeneutický kruh charakterizuje postup rozumění a výkladu (interpretace) výpovědi, textu, uměleckého díla případně události nebo dokonce celku bytí. Člověk dospívá k porozumění tak, že si nejprve vytvoří předběžnou představu čili před-sudek, který potom s textem nebo věcí konfrontuje a na základě takového porovnání si vytváří představu lepší. Nikdy se neobejde bez předběžného mínění čili předporozumění, podstatné je právě to, že si toto mínění ověřuje a je ochoten je změnit. Protože tento postup se obvykle opakuje, lze mluvit o „kruhovém“ procesu či „kruhu“.
Mimochodem poznamenávám, že mi řada lidí vytýká, že nejsem schopen se dostat za předporozumění, tím je pro mě tento pokus důležitější.
Souvislosti s loňským (2015) i prvním seminářem SFS-HB (1998)
Stolně-filosofičtí pamětníci mohou s hrdostí konstatovat, že k porozuměni lidského bytí Ericha Fromma a jeho filosofie můžeme čerpat také z našich vlastních pramenů. Inspirací pro uspořádání prvního stolně-filosofického semináře a vznik stolně-filosofické společnosti Horní Blatná byla kniha Milana Machovce „Filosofie tváří v tvář zániku“. V době částečného uvolnění komunistické totality od poloviny šedesátých let v ČSSR se marxista Machovec proslavil pořádáním mezinárodních setkání neortodoxních marxistů (u nás v roce 1968 podporujících „socialismus s lidskou tváří“) s intelektuály, kteří byli představiteli náboženského přístupu ke světu. Tak se stal marxista Erich Fromm přítelem Milana Machovce a lze předpokládat, že se i vzájemně myšlenkově ovlivňovali. Nebude náhoda, že Machovec svoji nejdůležitější knihu „Ježíš pro moderního člověka“ publikoval v samizdatu a v zahraničí v roce … a Fromm svoji knihu „Mít nebo být?“ v roce 1976. Ačkoliv při našem prvním semináři nás zaujal především historický přehled vývoje filosofie v Machovcově knize, Machovec v závěru své bilanční knihy „Filosofie tváří v tvář zániku“ z roku 1998 vyzývá záchraně lidstva před zánikem lidství a tématem zániku lidství se zabývá také From ve své knize „Mít nebo být?“. Tak jako jsme se v diskusi v roce 1999 distancovali od prognózy zániku u Machovce, zůstal zánik u Fromma z roku 1976 také po 40ti letech doufejme nenaplněn. To však podle mého názoru neznamená, že uvedené knihy nejsou významným příspěvkem filosofickému myšlení a pomáhají lidem v hledání smyslu života člověka ve světě. Oběma autorům se dostalo po zásluze i formálního ocenění jejich díla ve světě.
Také loňský seminář SFS-HB s tématem „Vykořisťovat“ se týkal marxistického autora, jakým byl Fromm, tedy v roce 2015 jsme se zabývali přímo tvůrcem marxismu Karlem Marxem. Seminaristé se loni shodli s předkladatelem tématu Markem, který marxismus nepovažuje za filosofii, jen za ideologii, která měla sloužit k vyvolání nenávisti mezi skupinami obyvatel s cílem revolučního, čili násilného odstranění společenského uspořádání v Evropě na konci 19.století. Mezi účastníky loňského semináře nebyla předkladatelka letošního tématu Dana, a také nevím, do jaké míry ji Fromm zaujal jako marxista, a tedy, podle Marka, Fromm jako „oběť“ nenávistné ideologie. Alespoň implicitně však Dana polemizuje, svým tématem dokládá, že má smysl se zabývat myšlenkami marxisty Fromma.
(Ne)Souvislost let šedesátých v ČSSR a devadesátých v ČSFR a v ČR
Polemické je ovšem také samotné oceňování marxistů v (nyní našem) západním světě, tedy našem po sametovém převratu v ČSSR v listopadu 1989. Asi bychom měli rozlišovat marxismus jako myšlení ovlivněné dílem Karla Marxe, a ideologii režimů v zemích socialistického tábora, které vznikly především na území, ze kterého ve druhé světové válce Rudá armáda vytlačila armádu Hitlerova Německa. (Touto opatrnou formulací se snažím vyhnout klišé, že na západě Hitlera porazily Spojené státy americké a na východě Sovětský svaz.) Československá socialistická republika byla pevnou součástí zemí socialistického tábora až do výměny prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného Alexandrem Dubčekem v lednu 1968. Tehdy v KSČ zvítězili reformní komunisté nad komunisty, kteří by postupovali při nezbytné modernizaci československé společnosti opatrněji, především pokud možno bez ohrožení vedoucí úlohy KSČ ve státě. Reformní komunisté v čele s Dubčekem přesvědčili prakticky celou občansky aktivní československou společnost, že má smysl se angažovat ve prospěch reforem, takže reformní vedení KSČ se brzy dostalo do vleku událostí, tlačených aktivními občany a směřujících k demokratizaci státu a jeho institucí. Vznikající uspořádání se oficiálně začalo označovat jako socialismus s lidskou tváří. Reformisté v KSČ a ve vedení státu se hlásili k vlastní československé cestě rozvoje socialistické společnosti, a tuto cestu demokratizace hájili proti představitelům bloku ostatních socialistických států v čele se Sovětským svazem, který od svých satelitů vyžadoval poslušnost prakticky poddanskou. Vývoj v ČSSR od ledna 1968 vstoupil do historie jako Pražské jaro, jehož protagonisté našli určitou podporu u komunistických vlád Jugoslávie a Rumunska, které se již dříve vzepřely mocenskému diktátu Sovětského svazu, ovšem pouze v rámci zachování nedemokratické vlády komunistické strany. Tak se hlavním ideovým spojencem československých reformních komunistů stali komunisté a marxisté ze zemí západní Evropy, z nichž významný společenský vliv s početnou voličskou základnou měli tito levicový politici a intelektuálové ve Francii, Itálii a ve Španělsku. Byl jsem mezi mnoha občany ČSSR, kteří předpokládali, že Sovětský svaz nepřipustí roztržku s vlivnými západními komunistickými stranami, zapojenými do politických systémů svých demokratických zemí, a že kremelští hlasatelé komunistických dogmat zůstanou vůči vývoji v Československu pouze v roli mocných politických oponentů. Jak známo, 21. srpna 1968 vtrhly armády Sovětského svazu a jeho satelitů do Československa a ukončily tak zvaný obrodný proces na základě Brežněvovy doktríny omezené samostatnosti zemí socialistického tábora, tedy vojenská okupace je ospravedlnitelná, pokud socialistickému státu hrozí, že tamní komunistická strana přestane totalitně ovládat společnost. Peripetie nechme stranou, v souvislosti s Frommem je důležité, že on jako další významní západní marxisté a levicoví intelektuálové byli tehdy našimi nejdůležitějšími spojenci, nositeli naděje na demokratický socialismus a šťasný život v Československu.
O kapitalismus v Československu v roce 1968 neusiloval nikdo. Trend prosazování ideálů sociální spravedlnosti vedl k postupnému šíření modelu sociálního státu také v demokratických zemích západní Evropy, bez ohledu na aktuální vládu pravice či levice v té které zemi. Zařazení do této zápaní Evropy se nám nakonec podařilo procesem, odstartovaným 17. listopadu 1989 sametovou revolucí. Mezitím západní komunistické strany upadly do bezvýznamnosti, též diskreditací jejich ideologie okupací ČSSR sovětským Ruskem v roce 1968. U nás, kolaborací vedení KSČ s okupanty hned po srpnu 1989 byla československá společnost definitivně vyléčena z iluzí o možnosti změnit společenské poměry k lepšímu spoluprací s komunisty, takže postupně se šířící ochota občanů přizpůsobit se obnoveným totalitním praktikám KSČ byla motivována čistě osobním prospěchem zúčastněných. Když 17. listopadu 1989 povolená studentská demostrace (náhodou či záměrem jiných než organizátorů, ovšem přispěním změn v okolních státech) přerostla v sametovou revoluci, byli ochotni prakticky všichni, zúčastnění prospěcháři i ostatní, zvoněním klíči přispět ke změně režimu, který nás věznil za železnou oponou a udržoval ve všeobecné chudobě v porovnání s životní úrovní států západní Evropy. I zasloužilí členové KSČ, zasedající v loutkovém komunistickém parlamentu ČSFR, byli ochotni koncem prosince 1989 zvolit Václava Havla prezidentem, a tím stvrdit konec nadvlády KSČ v ČSFR. V úsilí o přijetí České republiky do společenství států západní Evropy a do transatlatického vojenského společenství někdejší západní marxističtí přátelé ČSSR z roku 1968 také upadly v zapomnění. Dodnes je pro mě obtížné přiznat marxismu jakékoliv jiné než negativní zásluhy, natož příspěvek k filosofického myšlení.
Frommovo „Mít nebo být“ a Buberovo „Já a ty“
Porovnání obou autorů mám usnadněno, protože jsem v Horní Blatné na zahradě do letní noci roku 1999 vedl buberovský stolně-filosofický seminář, nyní využiji vlastních textů, které jsou k dispozici na našem webu.
Martina Bubera aktuálně nyní ve svém frommovské příspěvku připommenul David, v textu z roku 2010 také Magdaléna Fialová v internetovém časopise Inflow MU Brno. Porovnání Fromma s Buberem se nabízí proto, že oba autoři v uvedených knihách vyzývají k proměně života lidí, aby lépe porozuměli sobě a světu kolem sebe, aby svůj život smysluplně naplnili a byli sťastní. Přitom recepty obou autorů vycházejí z kritiky dnešního konzumního vztahu člověka ke světu, u Fromma vyjádřeného zaměřením na vlastnický přístup - „životní modus mít“, u Bubera vyjádřeného přístupem člověka ke všemu jako k věci, tedy věcným odstupem ke všem objektům světa – vztahem „Já – Ono“. Oba autoři vyzývají ke změně, Fromm své řešení nazývá „životní modus být“ a Buber vztah „Já – Ty“, oba vysvětlují, že skutečný pravdivý život se odehrává v přítomnosti, v bezprostředních vztazích, do kterých se člověk vkládá celou osobností a aktivitou.
Přitom u obou autorů podle mého názoru důležitou roli hraje jejich náboženská víra, nemyslím si však, že rozhodující je jejich společné židovské vychování (odhlédneme-li od toho, že Židé mají asi vyšší pravděpodobnost se stát světově úspěšnými mysliteli). Ostatně Fialová uvádí s odkazem na frommovskou publikaci Rainera Funka: „Buber, který nikoli neúmyslným ‚patosem své řeči‘ představoval jakoby ,proroka' (...), Fromma nijak zvlášť nepřitahoval."
Frommova sociální koncepce osobnosti člověka
Abych se vyhnul vytržení díla „Mít nebo být?“ z celkové Frommovy filosofie, snažil jsem se seznámit s ostatními knihami a jeho životní cestou. Z toho mám dojem, že lze přijmout následující obecnější wikipedickou definici:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Erich_Fromm
Fromm ve snaze vytvořit syntetickou koncepci osobnosti se věnoval hlavně mechanismům vzájemného působení psychiky a společenských činitelů v procesu formování osobnosti. Spojitost mezi psychikou jedince a sociální strukturou vyjádřil koncepcí sociálního charakteru, jehož podstatou jsou podle Fromma způsoby, kterými se člověk vztahuje k okolnímu světu. Toto vztahování probíhá ve dvou liniích: asimilace = získávání a osvojení věcí, socializace = vytváření vztahů k lidem a k sobě samému. Socializace je pro Fromma produktivní orientací, umožňující tvůrčí práci, zralou lásku a rozumné myšlení. Člověk tohoto charakteru je kreativní, harmonicky využívá své schopnosti a talent v interakci k okolí. Kapitalismus, stejně jako reálný socialiasmus, Fromm kritizoval jako „nemocnou iracionální společnost“, proti níž stavěl z pozic nadtřídního humanismu projekt „zdravé společnosti“, kterou si představoval spolupracujícího společenství. Navrhoval převýchovu amerického národa pomocí „sociální terapie“.
Buberova dialogický princip člověka
Mnoho lidí, kteří se ve světě věcí spokojují tím, že je zakoušejí a užívají, si ovšem k tomu všemu a nad tím vytvořilo stavbu z idejí, v níž nalézají uklidňující útočiště před nicotností, která doléhá. Ale ten, kdo žije pouze tak, není člověkem. Pokud se člověk spokojuje s věcmi, které zakouší a užívá, žije v minulosti. Přítomnost existuje jenom potud, pokud existuje setkání a vztah. Přítomnost není prchavá a pomíjivá, nýbrž ustavičně přítomná a trvalá. Vztah trvá jen ve střídání aktuálnosti a latence. Buberovu vizi, dvojí svět - tj. svět Já-Ty a svět Já-Ono – máme k dispozici v důsledku našeho možného dvojího poměru k tomu, co tu reálně (objektivně) v tuto chvíli je (v tuto chvíli myslím proto, že ten objektivní reálný svět je v neustálém pohybu, ve vývoji osudů všech věcí a všech bytostí, které tvoří jeho přítomný stav).
BUĎ jsem ve světě Já-Ono, jehož jednotlivé věci a bytosti charakterizují vlastnosti, které jsou mi mé smysly schopné zprostředkovat – zprostředkovávají mi vlastnosti věcí a bytostí ve stavu minulém, tak jak je zanechala odehrávající se přítomnost. Svět se neúčastní zkušenosti. Dovoluje, aby byl zakoušen, ale vůbec se ho to nedotýká, neboť k tomu ničím nepřispívá a nic z toho nemá. (M.B.s.9).
NEBO jsem ve světě Já-Ty, můj poměr ke jsoucnu (tj. k tomu co tady v tuto chvíli je) není zprostředkován mými smysly, ale mým vztahem k mému přítomnému protějšku – k věci nebo bytosti (k mému Ty). Přitom takový vztah nastává při absolutní, nediferencované a nepodmíněné oboustranné otevřenosti, zahrnující celý přítomný svět, tj. vstupuji do něho celou svou bytostí (včetně všech svých poznatků a zkušeností, které mám ve světě Já-Ono), účastním se skutečného života – živé přítomnosti, aniž bych ji zakoušel, tedy smysl života je naplněn (Smysl je zaručen. M.B.s.9, 87), aniž bych měl možnost o něm mít nějaké vědomosti (Co se tedy o „Ty“ ze zkušenosti dovídáme? Nic. Neboť je nezakoušíme. Co o něm víme? Všechno. Neboť o něm nevíme už nic – pokud jde o jednotlivosti. M.B.s.12-13). V malé monografii Gerhard Wehr: BUBER 1968, překl.1995, vyd.Votobia na str.70 je uveden i výrok Arno Anzenbachera z r.1965 k buberovskému principu: „Vůči poznatelnému světu, v němž se lze orientovat, stojí člověk v odstupu a odcizení. Je pro něj světem předmětů, jež může poznat a využít, a on sám se v něm nachází jako předmět mezi předměty. Je to pouze zdánlivý svět, a člověk v něm není skutečným člověkem. Úkolem člověka je postoupit směrem k realitě. Zde není racionálního přístupu.“
Mohu uvést řadu věcí z mého života, které nyní zpětně po popisu světa Já-Ty lze vyložit jako setkání s přítomností, dokonce celé mé téměř padesátileté jednání lze chápat jako touhu po bytostném setkávání, i písemně jsem si zaznamenával pocity nicotnosti, která doléhá (M.B.s.14) ze světa bez Ty. Také se mi líbí, že jako „ateista“ nejsem tak úplně člověkem bez Boha, když Buber kritizuje „náboženského“ člověka - cituji: Kdo zná svět jako něco, z čeho je třeba mít užitek, nezná ani Boha jinak. Jeho modlitba je procedurou, jíž se zbavuje břemene; ucho, které ji slyší, je ucho prázdnoty. On – a nikoli „ateista“, který se obrací k Bezejmennému z noci a touhy, vyhlížeje oknem své komůrky – je člověkem bez boha (M.B.s.85).
Antagonismus světů Fromma a Bubera
Buber apeluje na člověka, aby využil svoji schopnost vstupovat do vztahů, aniž by bylo nutno se vymaňovat z běžného života ve světě. Jen je třeba se osvobodit k bezpodmínečné otevřenosti. Každému nějak blízkým příkladem vztahu je láska. Dva lidé vzájemně zjevují „Ty“ … city jsou různé, láska je jedna … City jsou něco, co „máme“; láska se děje. City přebývají v člověku, ale člověk přebývá ve své lásce. Podobně řeč nesídlí v člověku, ale člověk má své stanoviště v řeči a hovoří odtud. Duch není v Já, nýbrž mezi Já a Ty (M.B.s.34).
Fromm navrhuje změny ve světě, které přesvědčí lidi ustoupit z přirozené potřeby „mít“ ve prospěch komunitního „být“. Pro úspěch rozšíření životního modu „být“ je rozhodující formování osobnosti jedince společností, která je vedena správně. Láska je příkladem produktivní formy vztahu k jiným a k sobě samému. Láska znamená cit odpovědnosti, péči, úctu, porozumění a přání, aby jiný člověk mohl růst a rozvíjet se. Je výrazem intimního vztahu mezi dvěmi lidmi za předpokladu, že osobnost obou zůstane nedotčena. Je aktivní silou v člověku, silou, která prolamuje zdi oddělující člověka od druhách lidí a která ho s druhými spojuje.
Při srovnání díla obou autorů straním Buberovi například proto, že Fromm pouze konstatuje, že „Láska člověka vede k překonání citu osamocení a oddělení.“, kdežto Buber toto konstatování objasňuje principem „společného světa“ s milovanou osobou. Přesto mnohá konstatování a myšlenky Fromma považuji dodnes za pro mě obohacující, jak dokládám následujícím výběrem odstavců z knihy „Mít nebo být?“.
Děkuji za pozornost – Petr von Platten, 25.9.2016
Příloha: Kopie vybraných odstavců z českého vydání knihy Ericha Fromma „Mít nebo být?“ z roku 1992