Vážení přátelé,
znělo to jako zázrak – ve Valči se budou lidé zamýšlet filozoficky – přičemž nemohou opomenout nemohoucí morálku. Škoda, že se neodvážím zúčastnit s ohledem na věk a problematické zdraví. A do 15. 9. odevzdat rukopis knihy „Dějiny osobně prožité a protrpěné“. A já ten textu stále piluji, krátím, prodlužují, měním, přesouvám, vylepšuji a komplikuji – a ztrácím přehled.
téma setkání je velmi lákavé Kazatelé, kteří nejsou věřící
Z těch slov vyzařuje přesvědčení, že samozřejmě mají být kazatelé věřící. A také cítím, že slovo kazatel samo o sobě vyzařuje určitou úctu a předpoklad, že tito lidé nám mají co říci – a mají nám to povědět, protože my všichni občas nějaké to kázáníčko potřebujeme. Slova zároveň vyvolává pochybnost – cožpak nám ti vyhořelí mohou předat plamének víry? Jak může vyhořelý způsobit, abychom se my, bloudící a duchovně žíznící, mohli pro něco nedchnout? Na kazatele máme přísnější metr než na sebe.
Celý text je připojen v příloze: příspěvek - Josefa Škrábka.doc