Za druhé název „Filosofie pro moderního člověka“ odkazuje na světový bestseller ideového zakladatele našich seminářů Milana Machovce (1925 – 2003)٭, totiž na název jeho snad nejslavnější knihy „Ježíš pro moderního člověka“. Záměna slova „Ježíš“ a slova „Filosofie“ není samoúčelná, myslím, že marxista Milan Machovec objevoval pro své čtenáře Ježíše jako možnou filosofii pro moderního člověka٭٭ .

Skrytě uvedený Machovcův bestseller k tématu patří metodicky, pro mě byl, a pro případné další odchovance přírodních věd může být, obtížný přechod od praxe k transcendenci. V tom myslím svojí knihou nám takovým dobře pomohl mistr dialogu Milan Machovec٭٭٭.  Jeho monografie o Ježíšovi je plodem jím vedeného dialogu mezi pojetím marxistickým (tedy nám paradoxně blízkým, protože rozumovým, či snad až vědeckým) a teologickým pojetím světa. Náboženskou vírou nezasažený Machovec při hledání pravdy o historické osobě Ježíše Nazaretského se v první části své knihy snaží rozkrýt Ježíšovo poselství z jeho působení a skutků. Druhá část knihy s názvem Kristus se týká okolností podle Machovce postupného zbožštění Ježíše po jeho ukřižování. Vědec a filosof Machovec konstatuje problém pro nezaujaté vědecké bádání, související s tím, že Ježíš je pro miliony lidí především – cituji: „božím synem, spasitelem světa, v jehož výjimečnost a centrální postavení v dějinách se náboženským způsobem věří“. Machovec vysvětluje výjimečnost Ježíše mezi proroky tím, že „přišel s oním maximálním nárokem budoucí radikální obnovy na každého člověka v jeho současnosti, v každém jeho okamžiku, … žádal, prosazoval a příkladem předcházel, pokud právě jde o prožitek budoucnosti, nárok na vnitřní změnu (metanoia) takto myslícího člověka, tak jak tu stojí již dnes.“ Machovec se tak dostává k úvahám o tajemství, které člověka přesahuje, a minimálně dvakrát v knize použil pojem „transcendence“. Kniha Milana Machovce uvádí člověka nezasaženého náboženskou vírou (nejen v Machovcem předkládaném původním významu Velikonoční ideje zmrtvýchvstání) k branám světa, obsahujícího „šifry transcendence“ jako odkazy na pravdu nepoznatelnou.

Šifry transcendence

Prvním ze dvou autorů, jejichž dílo doporučuji k vymezení tématu filosofie pro moderního člověka, je Karl Jaspers (1883 – 1969) a jeho kniha Šifry transcendence, kterou česky vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2000, přeložil Vlastimil Zátka z německého originálu, vydaného potřetí v Mnichově roku 1977. V knize je dvoustránkový doslov z 15. ledna 1970 od Hanse Sanera, který vysvětluje, že text vzniknul přepisem magnetofonových nahrávek posledního přednáškového cyklu profesora filosofie Jasperse na univerzitě v Bazileji, konaného v letním semestru 1961. Pro vydání v českém překladu napsal obsáhlou úvodní studii Miloš Havelka, díky níž můžeme osm přednášek zhuštěného filosofického odkazu zařadit do vývoje Jaspersova myšlení a do kontextu doby. Úvodní studie nazvaná Karl Jaspers – Život a dílo, je rozdělená do částí Otázka viny (1946 – dílo K.J. (česky 1969, 1991 a 2006 s doslovem Ladislava Hejdánka), které ovlivnilo průběh Norimberského procesu s nacisty a dodnes je spolu s dílem Hannah Arendtové aktuálním vysvětlením totalitarismu), Situace doby a problém existence, Původ a východiska (životopisná data a přehled prací K.J.), Věda a filosofie: Problém pravdy, Dějiny filosofie, Filosofie náboženství.

Před vlastním přemýšlením o šifrách transcendence z roku 1961 je důležitý přehled nejen filosofických východisek, který uvádím ze studie Miloše Havelky. Už v roce 1920 Karl Jaspers při obhajobě filosofické profesury na univerzitě v Heidelbergu hájil v té době kacířské odlišení filosofického vhledu do věcí a vědecké platnosti jejich poznání. Filosofovat Jaspersovi neznamenalo ani tak akademický výkon „vědecké filosofie“, jako spíše angažované zaujetí takové pozice, „která usiluje učinit život filosofie skutečností“. Tato pozice vede k politické angažovanosti, i když nadstranicky pojaté. Ve třísvazkové „Filosofii“ z roku1932 Jaspers říká, že svět je jen celek toho, co před nás vystupuje vždy jen jako určité bytí objektů a co je obsahem všeobecně platného poznání, vlastně tedy souhrnem objektů poznávaných vědou. Ale vědecká orientace ve světě naráží na své hranice právě v tom, že vše, co poznává, je vždy jen určité bytí světa, a nikoliv svět v celku. To filosofii staví před úkol, aby usilovala řešit otázku celku, aby pronikala k bytí, které se ukazuje až za hranicí poznání. V tomto smyslu znamená filosofická orientace transcendenci vědecky poznatelné objektivní skutečnosti. Antropologická tendence této orientace musí být proto nutně doplněna metafyzikou, tématizující transcendenci jako takovou a obracející se k všeobjímajícímu bytí, které je zároveň původem všeho bytí jednotlivého i zdrojem veškeré svobody. Středním členem, spojujícím „jen“ objektivní (tj. vědění vědy) s transcendencí jako základem všeho bytí, je člověk, svébytí, rozvrhující se z vlastního původu, přesahující pouhou objektivitu a poznávající transcendenci jako důvod. Co je a co může být člověk, nemůže být dáno jeho (konkrétním nebo dokonce empirickým) bytím, nýbrž jen jeho úlohou a úkolem. Pročež „existence“ označuje takové Já, které se vztahuje ke svým možnostem, a prosvětlení existence je takový proces, který jednotlivci ukazuje jeho původní možnosti, možnosti jeho „svébytí“ a apeluje, aby je jednotlivec svým jednáním uskutečnil. Zde již v roce 1932 se objevuje Jaspersův koncept filosofické víry, přesvědčení, že náboženství, aby zůstalo pravdivým, potřebuje svědomí filosofie, a filosofie, aby si uchovala obsah, vyžaduje substanci náboženství. Intelektualizace poznání produkuje pouhé faktické, lexikální vědění bez širších souvislostí, vede k technické racionalizaci světa – a tak zakládá převahu technických a byrokratických aparátů nad člověkem a zapříčiňuje rozpad všeobecně závazných transcendentních, nadindividuálních a individuum zavazujících hodnotových systémů. Důsledkem je zmasovění člověka, jeho nivelizace a odosobněná zaměnitelnost. Ideje, které by odpovídaly příslušné situaci a ukazovaly cestu, se mohou ke své skutečnosti prolomit pouze na základě individuálně provedeného sebeprosvětlení (sebereflexe).

Nástupem nacionálního socialismu byl Jaspers umlčen nejen jako filosof, ale jako manžel ženy židovského původu byl připraven s ní zemřít, když selhaly pokusy o společnou emigraci z Německa. Po válce hájil metafyziku proti redukci filosofie na logickou analýzu jazyka. Metafyzika je možná, nikoli sice jako věda, avšak jako analýza existence. Jen v ní se dostáváme k tomu, co nás i vědu přesahuje. Filosofie je si vědomým nevěděním, které otevírá celek, a zároveň i vnitřním jednáním, ve kterém se nám ukazuje jiná a hlubší síla myšlenky, která už není oddělena od svého předmětu, ale v niternosti bytosti člověka je výkonem, v němž se myšlení a bytí stávají identickými.

Za završení Jaspersova myšlenkového úsilí i za summu jeho filosofie je možno v jistém smyslu považovat filosofii jako víru, která nalézá svůj zdroj v člověku a jeho nejvlastnějším původu. Jádro filosofické víry tvoří koncept transcendence (jakožto původu veškerého bytí) a učení o šifrách (jakožto symbolech), jejichž prostřednictvím existence zakouší to, co ji přesahuje. Jedná se o proměnu filosofie, kdy se už filosofie nemůže obracet k něčemu, aby to vysvětlovala nezávisle na člověku, ale vždy a jen k někomu: má dodávat odvahu v zápase o pravdu a musí učit poctivosti ve vztahu k sobě i k druhým. Nutnost filosofie pro naši dobu je dána jejím samostatným a svébytným původem v prostoru mezi vědou a vírou ve zjevení. Pravda filosofické víry pochází ze skutečností vnějšího a vnitřního jednání, ze zvláštního ustrojení duše a z rozhodnutí, a to znamená: ze skutečnosti existence.

Pro budoucnost biblické víry je rozhodující, zda se jí podaří, aby rezignací na Krista jakožto historicky zvláštní formu víry uplatnila Ježíše jako člověka a jeho víru. Filosofická víra není obsah, na nějž se věří, nýbrž je jednáním spojeným s vírou. Filosofická víra zná sebe samu jen jako dějinný pohyb, který probíhá v důvěře, že existuje poslední důvod, jehož prostřednictvím se víra ve jménu svého rozumu vzdává sebe sama, aby slyšela a následovala to, co se jí v něm ukazuje.

Vlastním obsahem knihy Šifry transcendence je osm přednášek, v nichž Karl Jaspers v roce 1961, tedy na konci svého veřejného působení, se studenty znovu probírá svoje učení o transcendenci a šifrách transcendence. V závěru první přednášky vysvětluje výše uvedenou budoucnost biblické víry, odmítá křesťanské zjevení, klade si za úkol výklad šifry Ježíše Krista, který není teologií, a prohlašuuje – cituji: „A přesto tvrdím, že jsem v pravém slova smyslu dobrým protestantem.“

Ve druhé přednášce, týkající se neštěstí, dobra a zla, spravedlnosti a problému teodicee, Jaspers v metodologické poznámce rozlišuje: fenomény reality, signa existence a šifry transcendence. Cituji: „Když se mluví o tom, že existuje rozhodnutí, volba, komunikace, pak nejde o pojmy něčeho, o kategorie něčeho předmětného, nýbrž o signa existenciální možnosti. Nelze je vůbec pochopit nějakým zkoumáním, a jsou proto sdělitelná výhradně v pohybu myšlenek a názorností, které jsou vedeny tímto Něčím, co promlouvá k oběma účastníkům tohoto pohybu a co se okamžitě ztrácí, jakmile přijmeme ony substantivizace jako kategorie. Sigma existence jsou něčím úplně jiným, něčím nanejvýš bytostným pro naše sebepochopení. … Když se jako možná existence vztahují k transcendenci, je to jen analogon vztahu subjektu k objektu. Opět se tu děje něco, co si nelze nijak vědecky vynutit, co nelze žádným smysluplným způsobem vědecky prozkoumat. Jedná se tu sice znovu o obrazy, o představy, avšak takové, jimiž poukazujeme k transcendenci. Nazýváme je šiframi. … Příklad: Věčné pekelné tresty budily u lidí nesmírný strach a oni dělali vše, aby jim unikli. Tento strach se nepochybně stal jednou z největších zábran, přestože i tak se stále ještě dělo mnoho zlého. Strach z reálných pekelných trestů ovládal člověka. Pakliže jsou tyto pekelné tresty šiframi, dochází tu k jakési zásadní proměně. … Jednám-li ze strachu před věčnými pekelnými tresty, jsem otrokem a nejednám vlastně opravdově. Mohu snad nějak chytře proklouznout a vykoupit se. Jsou-li však věčné pekelné tresty jakožto šifra natolik skutečné, že jsouce zbaveny své reálnosti, působí nicméně existenciální řečí šifer, potom je člověk svobodný. Nejedná totiž dobře ze strachu před pekelnými tresty, nýbrž z onoho jiného strachu svobody ze sebe sama, ze strachu, že mohu sebe sama ztratit a že se de facto v tomto okamžiku ztrácím. Můžeme říci: Jsou-li věčné pekelné tresty vskutku reálné, mají moc donucovat. Jsou-li to šifry, pak tuto moc postrádají. Celý můj výklad v tomto semestru spočívá na předpokladu, že šifra může být pro svobodného člověka silnější a svobodnější než nějaká reálná skutečnost.“

Ve třetí přednášce Jaspers uvádí příklady nesprávných „jalových“ šifer při posunu od dílčího poznání a zkušeností ze světa ke zevšeobecnění, k absolutizaci přírodních zákonů. Transcendence nemůže být pochopena ze světa, nýbrž je něčím, co ani neumožňuje svět pochopit, prostřednictvím čeho si však uvědomuji svou svobodu. O transcendenci vlastně mluvit nelze, protože mluvit můžeme jen o věcech ve světě, které se pro nás stávají předmětem. Že však o ní přesto mluvíme, to se ukazuje v celé filosofii, a ukazuje se to mimo jiné také v tom, že mluvíme o šifrách. Šifra nikdy není samotnou transcendencí, jak mám připomíná Starý zákon: „Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho.“ Existuje mnoho šifer a mnoho Bohů. Jakého Boha člověk v šifrách vidí, takovým se člověk sám stává. Zápas člověka o sebe sama se odehrává v jeho zápase o božství. Skutečnost transcendence je popírána právě tak málo, jako skutečnost člověka. Ale myšlenka Boha v sobě obsahuje protiklady – polyteismus je skutečností naší stále ještě rozptýlené existence.

V dalších třech přednáškách se Jaspers věnuje šifrám božství: šifře Jednoho, šifře osobního Boha a šifře „Bůh se stal člověkem“. Úvodem vysvětluje, že by bylo špatné, kdyby filosofie, která patří člověku jakožto člověku, byla vázána na to, že existují filosofové, kteří ji přednášejí. Filosofové mohou jen projasňovat to, co už lidé vlastně vědí – naše svoboda nepochází z nás samotných, svobodné bytí a svobodné jednání je spojeno s vědomím nutnosti a odpovědnosti mimo kauzální závislosti ve světě. Jedno je ona spása na cestě, po níž každý z nás kráčí a kterou nikdy nekončí. A stává se ihned zhoubnou, jakmile je toto Jedno v nějaké určité podobě předjímáno a jako takové prohlášeno za jediného Boha zde v tomto světě. Když se člověk setkává s transcendencí, jako Já se setkává s Ty, pak transcendence vystupuje jako šifra osobního Boha. Osobnost Ty není totožná s transcendencí, nýbrž je šifrou, jejímž prostřednictvím se božství přibližuje, kterou se ale také stává jakoby omezeným a uchopitelným. Ve věci božství Ježíše se Jaspers vymezuje vůči Kierkegaardovi a jeho strašivému „Podílet se na jeho zavraždění.“ a navrhuje reinterpretaci Kierkegaarda šifrou: v dějinách se objevil člověk, který je sám šifrou toho, že kdyby se ve světě chtěla prosadit dokonalá pravda, byla by zabita, a že my všichni se na tom v Kierkegaardově smyslu čímsi neproniknutelným, neprohlédnutelným podílíme nebo podílet můžeme. Jaspers se také připomínkou problematiky „nepředmětného“ myšlení (v ČR rozvíjí ojedinělý Ladislav Hejdánek *1927) distancuje od přesvědčení Hegela, že před odvahou pravdy nemá nic zůstat utajeno. V šesté přednášce Jaspers smířlivě uzavírá, že protikladné šifry osobního absolutního Boha - absurdního nebo nekonečné velkolepé harmonie – pro nás sice nebude mít ani jedna ani druhá absolutní platnost, někdy ale pronikavou výmluvnost.

Sedmá přednáška je věnována spekulacím o Kristu. Jaspers říká, že pravda, jak se zjevuje v čase, je jakoby znakem a obrazem pravdy nadčasové. V dějinách teologie a této filosofické spekulace existuje vždy obojí: víra v historickou realitu a obecná spekulace (co lze pochopit). Pro víru zůstává rozhodující dějinnost. Když filosofujeme, nedospíváme k takovému závěru, že bychom nakonec věděli, jak to je, nýbrž k tomu, že každý jedinec může vědět, pro co žije, co dělá a kam směřuje, ne však že by mohl vědět, co má činit člověk vůbec, co je pro všechny jedinou absolutní pravdou.

Osmá přednáška je věnována osvobození a svobodě člověka. Vznikla také přepisem magnetofonové nahrávky, ale od ostatních se liší tím, že přepis Jaspers dodatečně stylisticky přepracoval pro tisk, takže se „dá tesat do kamene“, je vhodná pro „autorskou četbu“, autor na základě předešlých výkladů brilantně formuluje závěry a důsledky pro naši duchovní a reálnou situaci.

Šifry jsou řečí skutečnosti transcendence, nikoli samotnou transcendencí. Volně plují, jsou mnohoznačné, neplatí všeobecně. Náš rozum jejich řeč neslyší, slyšíme ji jen my jakožto možná existence. Slouží filosofické reflexi, na základě vnitřního jednání, které se odehrává spolu s jejich myšlením, můžeme sami sebe připravit nebo se rozpomenout. Jen v dějinně jedinečných okamžicích původního nabytí jistoty a rozhodnutí existence mohou šifry mít svou skutečně projasňující sílu. Proměna reálnosti transcendence v řeč šifer je jen momentem ve všeobjímajícím procesu projasňování našeho hledání pravdy. Spolu se svými představami, myšlením, vytvářením, jednáním, nazíráním, v uchovávání, v ponechávání a oddanosti chceme zároveň vědět, co takto činíme nebo zakoušíme. Ve vědách nazýváme kritické nalézání jistoty metodologickým. Ve filosofii, která do všeho, co jsme, co můžeme být a konat, proniká myšlením, mluvíme v obecném smyslu o našem metodologickém nalézání jistoty nebo o našem metodologickém vědomí. Přivádí nás k distanci vůči všemu, co myslíme, co děláme, co jsme. Avšak jedině tehdy, když u toho zároveň plně setrváme, nebudeme v tomto distancování se jen osvobozeni, nýbrž se staneme svobodnými, protože naplněnými z onoho základu. Potom se ryzejším a rozhodnějším způsobem ponoříme do toho, od čeho se distancujeme. Teprve tím se staneme totožnými sami se sebou, když se takto dobereme pravdy o sobě samých a o svém konání.

„Ježíš je největším revolucionářem duše. Mluvím o Ježíši, člověku, nikoli o šifře Krista. Filosofie přivádí člověka tam, kde si je každý jedinec darován, ne skrze filosofii, ale skrze transcendenci, a kde se svou existencí rozhoduje.“

Etika a život / Pokus o praktickou filosofii

Druhým ze dvou autorů, jejichž dílo doporučuji k vymezení tématu filosofie pro moderního člověka, je Jan Sokol a jeho kniha Etika a život / Pokus o praktickou filosofii, vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2010, 240 stran. Jan Sokol se narodil v roce 1936 v Praze, vyučil se zlatníkem, studoval matematiku a později filosofii a antropologii. V letech 1964 – 1990 vedl vývoj programových systémů a publikoval řadu prací z tohoto oboru. Kromě toho se zabýval filosofií, biblistikou a překládáním z různých jazyků. V letech 1965 – 1979 se podílel na ekumenickém překladu Nového zákona. V letech 1990 – 1992 byl poslancem FS, místopředsedou Sněmovny národů. Od roku 1992 přednáší filosofii a antropologii, v letech 2000 – 2007 byl děkanem Fakulty humanitních studií UK. V roce 1998 byl ministrem školství, v roce 2003 kandidovat na úřad prezidenta ČR. Roku 2008 byl vyznamenán francouzským Řádem čestné legie. Pro zajímavost, přehled jeho hlavních knižních publikací začíná knihou Poselství Ježíšovo (1969).

Stejně jako Šifry transcendence je i kniha Etika a život bilanční, Jan Sokol v závěru uvádí, že napsání stále odkládal, protože ji chtěl nejdříve připravit předchozími knihami o lidské osobě, o čase, o náboženství a o společenské moci a právu, také se omlouvá těm, které knížka svojí obecností možná zklamala. V úvodu si totiž klade zcela konkrétní úkol, hledat odpověď na otázku „Jak žít dobře“. Zatímco teoretická filosofie se zabývá bytím a poznáváním toho, co jest, ptá se na to, co je a co není, praktická filosofie čili etika se zabývá jednáním, rozhodováním a hodnocením, nejde jen o to, něco poznat a vědět, ale dobře a lépe jednat, získávat zdatnost a dobrým se tak stávat. Proto také etika nerozlišuje mezi pravdivým a nepravdivým, nýbrž mezi dobrým a špatným, lepším a horším. Sokol se svým pokusem o praktickou filosofii snaží přispět ke zřetelnějšímu rozlišování mravně významných fenoménů, aby se o nich dalo přesněji uvažovat a smysluplněji mluvit. Přitom vychází z dnešní situace srůstajícího, globalizovaného světa, kde hrají stále významnější roli instituce a organizace, a tak vzniká naléhavá potřeba společných východisek či základů univerzální a „všelidské“ mravnosti.

Každý pokus o praktickou filosofii by měl zůstat filosofií a přitom se nakonec legitimovat svými výsledky. „Praktický“ v této souvislosti znamená, že by měl čtenáři nebo posluchači nějak pomoci v té obtížné úloze, jež před ním jako před člověkem stojí: totiž vést svůj život „odpovědně“, to jest tak, že se z této úlohy nemůže nijak vyvléci a že na tom, jak si v ní povede, skutečně záleží. Sokol uvádí dva důvody svého pokusu: chce připomenout etiku, protože veřejnost, nejen ta česká, jako by na mravní otázky prostě zapomněla. A za druhé: o tom, čím se ve svých jednáních řídíme, nemluvíme také proto, že to neumíme. Chybí nám slova, nebo přesněji řečeno, jsou silně zanedbaná. V první části knihy s názvem „Od slov k pojmům“ tedy Sokol objasňuje význam pojmů. Ve druhé části nazvané „Východiska praktické filosofie“ uvádí přehled mravních teorií, které ve třetí části rozšiřuje o „Etiku dědice“ jako nový pohled na shromážděný historický materiál o praktické filosofii. Přitom Sokol využívá nových vědeckých výsledků, zejména věd o živém, a distancuje se od „bezhodnotové“ vědy slovy – cituji: „Protože vědy dnes do značné míry určují veřejný „diskurz“, šíří se odtud nepříliš vyjasněná představa, jako kdyby skutečnost sama byla hodnotově neutrální a mravní hledisko se na ni teprve dodatečně nakládalo jako jakási „nadstavba“. To je však – domnívám se – hned několik vážných nedorozumění.“

Souhrn východisek

V následujících úvahách o filosofii pro moderního člověka tedy máme k dispozici od Jana Sokola nově nahlédnutý historický materiál k praktické filosofii a dílo novodobého systematického (teoretického) filosofa Karl Jasperse, navazujícího na slavnou německou filosofickou školu. Děkuji za pozornost.

Petr Maglia

٭٭Sazba knihy Ježíš pro moderního člověka připravená k vydání v nakladatelství Orbis 1969 byla rozmetána, první oficiální vydání česky se uskutečnilo až 1990 Praha – Orbis.

Mezitím: 5 vydání německých 1972 až 1980, 2 vydání italská 1973,1974 a španělská 1974, 1976, 1 vydání holandské 1973, korejské 1974, anglické 1976, americké 1976, jugoslávské 1977, francouzské 1978, japonské 1980, švédské 1983, brazilské 1989.

Druhé oficiální české vydání Jiří Tomáš -  Akropolis, Praha 2003.

٭٭٭Mistr dialogu Milan Machovec je název knihy, s podnázvem Sborník k nedožitým osmdesátinám českého filosofa, vydal Akropolis, Praha 2006, 376 stran. 31 autorů přispělo především k připomenutí marxisticko-křesťanského dialogu, vedeného Machovcem, součástí je i jeho rozsáhlá bibliografie 1946 – 2005.