Filosofie je na jednu stranu složitá abstraktní disciplína, snažící se zachytit podstatu a smysl světa a lidské existence. Na druhou stranu je to pro mě i neoddělitelná součást lidského života – bez jistého filosofického názoru na svět a sebe v něm bychom možná ani nevstali ráno z postele. Každé naše rozhodnutí v sobě nějakým způsobem naši filosofii obsahuje – co zrovna děláme a proč to děláme, co za to očekáváme, v co doufáme a čeho se obáváme, po čem toužíme a co milujeme.
Tuhle aktivně prožívanou filosofii si většina lidí jako filosofii ani neuvědomuje a nesnaží se o její zachycení, popsání a porozumění. Proto mají pocit, že filosofování prováděné filosofy je něco životu vzdáleného, co se jich netýká. Přesto myslím, že každý člověk nějakou svou filosofii má, nějak vnímá svět i sebe samého, má nějakou více či méně určitou představu smyslu tohoto světa i smyslu vlastního života a svého konání. Reflexe tohoto procesu je však nesmírně obtížná, je to vlastně reflexe naší reflexe sebe a světa kolem nás, a naráží na samotné hranice našeho myšlení a vnímání.
Pohybovat se na těchto hranicích je obtížné a znepokojující, ale zároveň nesmírně zajímavé a vzrušující. Pro někoho je ale možná jistější a bezpečnější zůstat v mezích toho, co považuje v životě za samozřejmé a nezpochybnitelné, a necítí potřebu jít dál a zkoumat, proč je pro něj právě toto samozřejmé a odkud se bere ta nezpochybnitelnost. Ale i člověk, který nikdy nečetl žádné filosofické texty, ani se neúčastní filosofických diskusí, přesto provádí mnohá filosofická rozhodnutí.
Jednou ze základních filosofických kategorií je bůh, v prostředí naší euroamerické civilizace Bůh biblický. Víra v Boha a v biblický příběh je neoddělitelnou součástí naší kultury a historie po dlouhá století. Zdá se tedy, že v Boha můžeme nevěřit, ale tím se mu zdaleka nemůžeme definitivně vyhnout. Pro mě je setkání s kategorií Boha obtížné v tom, že v mé výchově Bůh v podstatě chyběl , a do svého dospělého věku jsem získala jen minimální povědomí o biblických příbězích, o křesťanské představě Boha a celé náboženské symbolice. Proto pro mě není příliš přesvědčivé Jaspersovo vyprávění o devítileté dívence, která rozhořčeně odmítala přijmout za existující to, co není vidět, nicméně o existenci Boha měla naprostou jistotu. Jaspers z toho vyvozuje jakési intuitivní vnímání Boha, ale já se obávám, že ve svých devíti letech bych na stejnou otázku stejně samozřejmě odpověděla, že „Bůh přece neexistuje, to přece každý rozumný člověk ví.“. Samozřejmosti dětského věku mohou být ošidné…
Pro člověka, který o Bohu začne uvažovat až v dospělosti, je dosti problematická představa, co vlastně si pod pojmem Bůh představit. Jak správně podotýká Jaspers, svého osobního Boha má každý poplatného sobě samému. Jak ale přemýšlet o tom, jestli Bůh existuje nebo ne, jestli v něj věřím nebo ne, když nevím, co si pod tímto pojmem představit? A přece i já toto slovo používám, stejně jako mnohá jiná s ním spojená, a i když necítím jistotu ve vlastní víře, v historii a kultuře se dotýkám příběhů mnohých, kteří věřili a věří hluboce a otázky víry jsou pro ně otázkami zásadními. Těžko lze tedy Boha smést ze stolu s tím, že se jedná pouze o lidský omyl. Nemluvě o tom, že i já mám svou potřebu posvátna, i já prožívám pocit, že mě cosi přesahuje, i já hledám harmonii se světem i se sebou samotnou.
Jaspers mluví o několika představách Boha. Jedna z nich je ta, že Bůh je svět ve svém celku, všechno je Bůh a Bůh je všechno, tedy panteismus. Taková představa je mi blízká a srozumitelná. Mám pocit, že skutečnost mého života i existenci světa kolem mne lze vnímat jako zázračnou a posvátnou, a být součástí zázraku bytí vnímám jako naplňující. Nedokážu ale vnímat Boha jako osobnost, jako někoho, koho můžeme posuzovat v kategoriích, zda je všemohoucí či vševědoucí, zda je nebo není dobrý. Pokud Bůh existuje a je světem ve svém celku, připadá mi absolutní a ve svém celku nepoznatelný, mimo lidské kategorie dobra a zla, mimo kategorie lidského vědění a moci. Prostě je, a je vším, co je. Mnou i všemi ostatními, mými přáteli i nepřáteli, světci i zločinci, květinami i odpadky, smyslem i absurditou.
Jaspers zmiňuje i jiná pojetí Boha: teismus, kdy Bůh stojí proti světu, který stvořil, řídí ho a zasahuje do něj. Taková představa Boha mě nechává dosti chladnou. Můj Bůh nesídlí v řídícím středisku. Deismus zase říká, že Bůh stvořil svět a podle řádu a zákona a nyní stojí mimo něj, za jeho hranicí a hranicí lidského poznání. Proč bychom se ale měli k takovému Bohu nějak vztahovat? Panenteismus to uvádí na společného jmenovatele, když říká, že Bůh stojí mimo svět, ale působí a projevuje se v celém bytí světa. Je v něm. Je mimo a zároveň uvnitř. No, ale to jeho bytí mimo svět je pro nás stejně nedostupné, neuchopitelné a nereflektovatelné. A pro nás zbývá Bůh jako všechno to, co je v bytí světa, které zakoušíme, toho světa, který je ale ve svém celku pro nás nepoznatelný, jak tvrdí Jaspers. Boha samotného pak můžeme hledat jedině v sobě, v pravdivosti a lásce hluboko ve svém nitru.
Je teplý letní večer, já sedím na terase a píšu s hlubokým zaujetím o Bohu, ve kterého možná ani nevěřím. Jak podivuhodný a mystický je to fenomén!
Napsáno v Jílovišti 20.8.2012 jako příspěvek na 15. seminář SFS HB.