2.9.2011 Ondřej Beran:
Přikládám několik svých poznámek k tomu oddílu referátu kolegy Maglii z mé knihy, který by se dal označit za polemický.
4.9.2011 PM: Reaguji na poznámky Ondřeje Berana z 2.9.2011 – Petr Maglia
K soukromému jazyku a soukromé životní formě („V souladu s Wittgensteinem nevidím v soukromém jazyce smysl, nic to však na mé pozici (životní formě) nemění“):
Tady by snad stálo za to, spolu s LW, podotknout, že klíčovým problémem soukromého jazyka, potažmo jakékoli pozice postavené na něm, je nemožnost rozlišovat mezi tím, co protagonistovi takové životní formy jako správné připadá, a co správné skutečně je. Jinými slovy, někdo takový se nemůže mýlit (mýlit s nějakou nadosobní platností) – vždy, když si myslí, že má pravdu, také ji má. Pokud filosof (stolní nebo jakýkoli jiný) chce i podle vlastních slov usilovat o pravdu, pozice soukromého jazyka, na které rozlišení mezi pravdou a nepravdou nemá smysl, není něčím, čím by se mohl zvlášť chlubit :-)
Re.PM:
Pozicí soukromého jazyka se nechlubím, nýbrž se lituji, ovšem bez významu pro moje poznámky ke kapitole Analytická a „kontinentální“ filosofie. (Úvodem uvedená pozice „stolního filosofa“ má význam pouze pro stolní filosofy resp. pro Stolní filosofickou společnost Horní Blatná.)
K analytickému a filosofickému myšlení („pro filosofické myšlení je přínosem, lze-li v díle filosofů najít také analytické myšlení, podstatné však je, že analytické myšlení samo není myšlením filosofickým“):
Zdá se mi, že stavět to do protikladu je zbytečné. Objevem analytického filosofického hnutí bylo mimo jiné i to, že „svět a smysl existence člověka v něm“ je nám dán skrze kategorie našeho jazyka, neboť jakožto aristotelští „živočichové nadaní řečí“ nevyhnutelně v těchto jazykových kategoriích myslíme. (Provázanost kategorií jazyka a myšlení ukázali i na mnoha empirických příkladech zvláště lingvisté a antropologové.) Zdá se mi tedy, že i při tak velkorysém náčrtu úlohy filosofie nelze transcendentální postavení jazyka pomíjet, a představovat si, že takové otázky lze řešit bez tematizace role jazyka či nezávisle na něm. Ignorovat to a snažit se přeskočit rovnou k řešení otázek typu smyslu života jakožto k nejvlastnějšímu, nejdůležitějšímu, neřkuli jedinému úkolu filosofie, znamená vystavovat se nebezpečí určité povrchnosti (kýč je přítomen i ve filosofii – určitá tázání zkrátka vypadají lépe a efektněji než jiná). Nemluvě o tom, jak dramatickým způsobem proměňuje naše svět, jak mu rozumíme a v němž žijeme, sám fakt, že jsme bytosti nadané jazykem ve – zřejmě – podstatně větší míře a komplexnějším smyslu než jiní živočichové (kteří i díky tomu žijí zřejmě ve světě „vypadajícím“ pro ně docela jinak). Na druhou stranu je samozřejmě pravda, že jazyk má být filosofii spíše médiem nežli vlastním a jediným předmětem, takže nelze než souhlasit, že nemalá část filosofického provozu v prostředí analytické filosofie je konstruováním a řešením zcela nezajímavých pseudoproblémů.
Re.PM:
Vyjádřením „analytické myšlení samo není myšlením filosofickým“ jsem měl na mysli nic více a nic méně než že „jazyk má být filosofii spíše médiem nežli vlastním a jediným předmětem“. Význam jazyka pro jakoukoliv disciplínu tím nijak nepopírám.
K filosofii a hledání pravdy jakožto životnímu úkolu:
Snahy propůjčit filosofii lépe a vznešeněji vypadající smysl, nad rámec akademického provozu, mohou být i problematické. „Zahrnutí veškerých světských souvislostí, včetně zhodnocení předešlé myšlenkové tradice, a uvědomění si lidského úkolu – hledání pravdy“ (omlouvám se za nepřesnou citaci) není něčím, na co by si mohla dělat nárok pouze a výlučně filosofie. Něco velmi podobného, i když třeba v poněkud odlišném smyslu, dělají také vědci, umělci, či náboženští myslitelé. Čím se ale od nich odlišuje specificky filosofie? Je dobře si uvědomit, že moudrost a filosofie není totéž, jak říká kolega Peregrin, už proto, že moudrost není akademická disciplína a nelze jí vyučovat v rámci standardizovaného programu na vysoké škole (a také proto, že by bylo smutné, kdyby moudrosti mohli dosáhnout pouze lidé, kterým se poštěstilo nějakou univerzitu vystudovat). Myslím, že by bylo dobře nechtít od filosofie něco, čeho nemůže dosáhnout; anebo neříkat tomu, co lidé jako já vystudovali a čím se zabývají jakožto zaměstnáním (nikoli posláním), „filosofie“. Možná je to jen hra se slovy, ale myslím, že dobře ukazuje, jak důležité může být vyjasnit si pojmy předem. Jsou zjevně různé filosofie, a je vždy ošidné, když protagonisté jedné z nich považují tu druhou za něco podřadného.
Když LW věnuje dlouhé pasáže přemýšlení o tom, co znamená mít bolesti, a o kom lze říci, že bolesti má, nebo kdo může o kom vědět, za jakých okolností bolesti má, a na čem to závisí, dá se říci, že to jsou jen jakási přípravná duchovní cvičení, která je do filosofie jistě dobře zahrnout, ale přece jen jaksi nejsou tím jejím vrcholným a ultimátním úkolem? PM: Ano.
Re.PM:
Protože jsem si vědom důležitosti vyjasnění si pojmů předem, vyjadřuji se ke kapitole Analytická a „kontinentální“ filosofie a doplňuji charakteristiky „kontinentální“ filosofie, které mi v té kapitole chybí. Nyní z výše uvedeného mohu usuzovat, že v té kapitole chybí proto, že O.B. filosofii označuje jako své zaměstnání, nikoliv poslání.
K filosofickým řešením životních problémů („Netrapte se, vaše nespokojenost není důvodná, je nesmyslná.“):
Souhlasím, že to je jeden z nejbolestnějších bodů analytické filosofie (a to je na tom LW v jejím rámci ještě dobře). Zdá se mi, že se na to dá odpovědět několika způsoby: 1) pokud jsou shodou okolností pro dotyčného ty či ony filosofické problémy i problémy osobními, „životními“ (a to v první řadě, nebo vůbec jedinými osobními problémy), pak samozřejmě analýzou pojmů může léčit i vlastní filosofickou „nemoc“ (domnívám se, že tohle byl do určité míry případ LW). Nebo: 2) je možná třeba, aby každý sám vykonal onu myšlenkovou cestu, na níž se ten či onen problém ukazuje jako nesmyslný, pocházející ze zmatení pojmů – teprve pak lze říci, že dotyčný doopravdy chápe, že je jeho problém nesmyslný a teprve pak ho opravdu přestane trápit. Nebo: 3) můžeme veškeré terapeutické techniky, které člověku odpomáhají od kladení si nesmyslných otázek či trápení se jimi, prohlásit za filosofické nástroje. V tomto smyslu by i psychiatr předepisující pacientovi pochybujícímu o skutečnosti vnějšího světa (solipsistická skepse – tj. jistá filosofická teorie!) prášky, po nichž ho ony palčivé a krajně nepraktické pochybnosti opustí, konal filosofickou práci. Nebo: 4) připustíme, že očekávat od filosofie řešení palčivých osobních problémů nemá smysl, neboť to jejím úkolem ve skutečnosti není. To opět souvisí s tím, co považujeme za filosofii: pokud se na škále „logická analýza pojmů – přemýšlení o svém místě ve světě a o smyslu světa“ pohybujeme blízko prvého pólu, řešení životních problémů asi očekávat nelze, pokud se pohybujeme poblíž toho druhého, stává se nejasným, zda by tentýž úkol nemohlo splnit i něco jiného, a možná lépe.
Zmiňované knihy Tomáše Halíka jsou možná dobrý příklad: na jednu stranu se nebezpečně blíží intelektuálnímu kýči, na druhé straně na zásadní životní otázky odpovídají mnohem spíše, přímočařeji a srozumitelněji, než akademická filosofická pojednání, a to nejen ta z analytické tradice. (Otázka srozumitelnosti není bez zajímavosti: proč bychom měli právě od filosofie očekávat pomoc při řešení životních problémů? Palčivé osobní/životní problémy přece může mít každý, specificky filosofickým odpovědím na tyto otázky ale každý rozumět nemusí, protože filosofie je disciplína vyžadující určitou obeznámenost a průpravu. Požadovat od takového trpícího chudáka, aby si takovou průpravu uštědřil nežli mu poskytneme odpověď na to, co ho trápí – což vlastně děláme, pokud mu podsunujeme, že na svá trápení má očekávat lék ve filosofii – není z jistého hlediska nic než nechutná intelektuální povýšenost a vlastně amorální krutost :-) )
Re.PM:
Z výše uvedeného mi připadá, že O.B. vidí význam filosofie pouze v rámci akademického provozu.