Příspěvek na 12.seminář SFS-HB 2009 k tématu „Navazování a zapadání“

 

Před úvodem dovolte dvě připomínky úmrtí našich členů:

-         Jindřich Konečný odešel letos, připravil jsem souhrn reakcí v krajském tisku http://www.blatna-cz.com/text.php?id=155&action=p2;

-         Jaromír Neumann před osmi lety na našem semináři vystoupil k tématu „Moderna a postmoderna“ se svojí poslední přednáškou na veřejnosti, díky Dušanovi Šimkovi je tato přednáška k dispozici nejen na naší w-stránce http://www.blatna-cz.com/vypis.php?action=2001, ale i v zatím jediném knižně vydaném sborníku ze 4.semináře SFS-HB 2001. Nekulaté výročí připomínám v souvislosti s letošním tématem, protože „Navazování a zapadání“ spojuji s modernou a David také v protikladu s postmodernou. J.N. v úvodu svého příspěvku v roce 2001 citoval m.j. výrok Paula Valéryho „Ve všech kultivovaných hlavách existují volně vedle sebe nejrůznější ideje a rozporné životní a poznávací principy“ s tím, že modernu a postmodernu není nutné stavět do tak ostrého protikladu, … ale že postmoderna konvenuje se základními teorémy vědecké moderny (tj. pluralita, diskontinuita, antagonismus, partikularita) a že je to vlastně zradikalizovaná moderna, jejíž podstata tkví především v pluralitě. Pluralita však nemusí být relativizací všeho, ale stává se spíše etickou hodnotou umožňující plodnou komunikaci mezi mnoha typy racionality. Dále při vymezení moderny J.N. cituje J.Habesmose (Modernost, 1992): nedefinovaný „program modernosti, který v 18.století formulovali osvícenští filosofové, prezentuje vývoj objektivizujících věd, univerzalistické morálky a zákona a autonomního umění podle jeho vnitřní logiky a poznávacího potenciálu – tak jak se projevoval v racionálním uspořádání životních podmínek.“; a dále J.N. na straně 21 a 25 uvedl: „Podstata postmoderní situace tkví v tom, že dnes vlastně nevíme, co máme dělat. … Aby bylo rozuměno mé pozici, nemohu souhlasit s přitakáním k asubjektivnímu pojetí, které de facto povyšuje to, co jest, na měřítko toho, co má být a je tedy non–morální i nemorální – a současně podceňuje lidskou tvořivost. Filosofie by jinak opět splynula s pozitivismem a připodobnila se zvěcnělému světu.“ A závěrem na straně 34 J.N. říká: „Víme-li něco více, je to zpravidla proto, že stojíme na ramenou svých předchůdců a můžeme proto vidět dále.“

 

 

Úvodem cítím povinnost se vyjádřit k příspěvku Davida „Logický pozitivismus – navazování a zapadání ve filosofii“ http://www.blatna-cz.com/vypis.php?action=2009 , a to nejen proto, že v rámci Davidova Příkladu 3 jsem citován jako nelogický filosof, když jsem obhajoval smysluplnost názvu knihy Tomáše Halíka „Co je bez chvění, není pevné“. T.Halík v knize píše o víře v Boha, která není pevná, pokud není pro věřícího stále znovu prožívána, s vnitřními pochybnostmi, až se chvěje (ta víra). Toto vysvětlení jsem Davidovi v tom našem citovaném rozhovoru neřekl, jen jsem ho označil za nedotčeného příslušným vzděláním, tedy četbou, a proto mu ten název připadá nelogický a nerozumí mu. Při tomto našem plodném rozhovoru byla také věřící Blanka, která mi přispěchala na pomoc vysvětlením, že smyslem názvu je odkaz - citát z básně Vladimíra Holana, což David ve svém příspěvku také uvedl a odsoudil jako nedostatečný důvod pro nesmyslný název knihy.

 

Vlastní výrok „Co je bez chvění, není pevné“ bez jakýchkoliv odkazů jsem schopen obhajovat jako fyzik. V rámci studia spolehlivosti konstrukcí jsem absolvoval přednášky lomové mechaniky. Tento obor vzniknul přičiněním mého školitele na FJFI-ČVUT, akademika Němce (který byl vtipně označován za největšího fyzika mezi malíři a největšího malíře mezi fyziky): za mlada v angličtině mu vyšla kniha, ve které pomocí lomové mechaniky zdůvodnil praskání ocelových pancířů lodí LIBERTY za druhé světové války, důvodem byla přílišná PEVNOST svařovaných ocelových plátů pancíře lodí, po ochlazení studeným oceánem byla pevná konstrukce příliš křehká, neschopná chvění, takže stačil malý náraz a prskala (lodě LIBERTY přesto významně přispěly k vítězství na Hitlerem). Tímto logickým fyzikálním obhajováním smyslu výroku „Co je bez chvění, není pevné“ se však dostávám tam, kde mě David a tak zvaní analytičtí filosofové chtějí mít, totiž k významu (smyslu) pojmu PEVNOST. Josef toto místo ve svém příspěvku „Carnap“ http://www.blatna-cz.com/text.php?id=154&action=p2 myslím trefně popisuje jako plácek, který si udusáme, abychom na něm mohli tančit dokola. To odmítám, ani při používání učených výrazů diskurs a diskurs diskursů.

 

Na rozdíl od výše uvedeného Příkladu 3 si myslím, že David správně uvedl téma „Navazování a zapadání“ do souvislosti se sporem mezi filosofy moderny a filosofy hlavního proudu, pracujícími s pojmem METAFYZIKA. Dále David správně konstatoval, že odmítnutí metafyziky nebylo úspěšné, nicméně z jeho příspěvku je patrno, že sympatie Davida jsou na straně těch odmítačů, na straně analýzy jazyka. David říká, že pro pravdivou filosofii by prostě stačilo, kdyby se přesně definovaly pojmy a lidé mysleli logicky. K tomu namítám, že sice dostaneme konzistentní myšlení, nikoliv však filosofii, stejně jako filosofií není programovací jazyk. Pro úplnost doplňuji definice podle M.N. strana 33: „Konzistence znamená požadavek nepřipustit (do systému – pozn.p.m.) výrok a současně jeho protiklad. Rozhodnutelnost je takovým postupem, který dovoluje rozhodnout, zda libovolný výrok k systému patří nebo nepatří.“

 

Neodpustím si ještě kritiku Davidova Příkladu 2 – na otázku, zda existuje pravda, žádný filosoficky myslící člověk nemůže odpovědět „Pravdu mám já.“ Filosof si je vědom toho, že výpověď o skutečnosti, o světě a životě lidí v něm, že tato jeho výpověď se může pravdě jen blížit nebo vzdalovat, ale nikdy nemá pravdu, nikdy nevyjádří skutečnost celou. Filosof vzhlíží k pravdě s láskou a s touhou se jí přibližovat otázkami a diskusí. Filosof je vděčný za úžasnou myšlenkovou práci svých předchůdců všech směrů a všech škol, s nimiž je schopen se seznámit, protože oceňuje přínos každého myslitele, jehož úvahy jsou nasvícením skutečnosti z jiné strany, tedy přínosem k téže pravdě, o kterou všichni společně usilujeme. Tím se filosof liší o vědců a odborníků z různých oborů. Na přímou otázku v této souvislosti mi filosofka Anna Hogenová v Karlíně správně odpověděla, že ona filosofii nepovažuje za vědu.

 

Nicméně fascinaci Davida logickým pozitivismem a obecně významem navazování a zapadání v životě člověka rozumím z vlastní zkušenosti a ve svém příspěvku se pokusím o nasvícení tohoto tématu dvojím způsobem:

1)      Zařazením vzniku filosofického „Vídeňského kroužku“, Carnapa a logické analýzy jazyka do kontextu světového nástupu moderny. Podle mého názoru především výrazem zklamání z moderny je naše dnešní doba, označovaná i Davidem jako postmoderna.

2)      Rád bych ukázal, jak nové filosofické myšlení spjaté s modernou fyzicky zaniká spolu s ní, a sice na přikladu života a díla dvou autorů, kteří pro mě prezentují rozdíl mezi modernou a hlavním myšlenkovým proudem ve filosofii.

 

 

Troufale jsem uvedl moje vyčlenění filosofů moderny či modernity z hlavního proudu filosofického myšlení. Za filosofy moderny označuji představitele filosofického myšlení, kteří na konci 19. a začátku 20.století reagovali na obrovské společenské změny. Velké vědecké objevy a na ně navazující technologický pokrok umožnily bouřlivý rozvoj výroby a zlepšení materiálních podmínek života lidí západní civilizace. Výsledkem byla euforie mnohých představitelů politického i uměleckého života z nástupu trvalého všeobecného pokroku, jehož se budou moci spravedlivě, případně s využitím revolučních změn, účastnit stále širší vrstvy obyvatel. Zdrojem tohoto úžasného pokroku byl člověk, vědec, inženýr, technik a podnikatel, do jisté míry nepodmíněně na rodinné tradici a na tradičně děděném způsobu života. Vše tradiční jakoby překáželo uplatnění individuálních schopností a tvůrčích sil. Bylo třeba se oprostit od neúčinného balastu, aby nic nestálo v cestě emancipaci lidského vědomí, rozšiřování faktického „lexikálního“ vědění bez širších souvislostí, které vede k technické racionalizaci světa a zakládá tak převahu technických a byrokratických aparátů nad člověkem a zapříčiňuje rozpad všeobecně uznávaných „transcendentních“, nadindividuálních a individuum zavazujících hodnotových systémů. Absurdním důsledkem takové individualizace člověka je jeho zmasovění, jeho nivelizace a odosobněná zaměnitelnost (uvádím podle Karla Jasperse „Duchovní situace doby“, 1931). Masový individualismus západní společnosti vedl ke ztrátě vztahu k náboženství a k různým substitucím víry v Boha, jejich společným základem bylo uznání člověka jako jedince za pána světa a svého osudu. Někteří myslitelé (např.T.G.Masaryk) si uvědomovali hodnotově etickou krizi související s nástupem moderny a snažili se jí čelit nabídkou humanismu (nyní základních lidských práv) náhradou za tradiční víru, jiní (například F.Nitzsche) reagovali sarkastickou kritikou konservativních hodnot, které selhaly v konfrontaci s nově se šířícím osvobozením člověka a jeho úžasných možností, možností technického pokroku i zkázy.

 

Epoše vědeckého přístupu ke světu odpovídá filosofické myšlení, rozvíjející materialistický princip bytí, tedy že základem světa a všechno v něm, včetně člověka, je hmota. Tyto materialistické myslitele označuji za filosofy moderny, a nemyslím jen na Marxe a jeho vulgární následovníky. Reakcí na euforii doby pokroku byla také filosofie existence, existencialismus či existencionalismus, rozvíjející se ve dvou větvích – jako materialistický ateistický existencialismus a existencialismus metafyzický, založený na ideji transcendence, tedy spjatý s něčím, co existenci světa a člověka přesahuje, co dává světu a člověku smysl a čemu je člověk ve své svobodě odpovědný. V další části mého příspěvku představím dva autory a myslitele existence - materialistického Jeana Améra a idealistického Karl Jasperse.

 

Závěrem této části shrnuji, že bez ohledu na význam materialismu ve filosofii a bez ohledu na další reflexi lidské zkušenosti ve filosofickém myšlení, materialistický přístup ke světu odpovídá vědeckému poznávání světa a postupně ve vědecké a odborné praxi zcela převládl. Materialistický přístup ke světu se stal výlučnou metodou školské výchovy a vzdělávání lidí, takže prakticky každý absolvent gymnázia a technických či přírodovědných vysokých škol svět vnímá jako poznatelný pomocí navazování a zapadání, v rámci důvěry ve stále se urychlující vědecký a technologický pokrok, který s sebou nutně nese i stále rozumnější a vzdělanější lidi.

 

Osobně mám s takovou výchovu rozsáhlou zkušenost, protože jsem vědeckou výchovu na FJFI-ČVUT Praha ukončil obhajobou disertace v roce 1986, tedy ve věku 36 let, a dále jsem se živil jako vědecký pracovník Ústavu pro výzkum elektronických systémů v Praze až do roku 1990. Prakticky až do zápisu syna Michala na FU-UK jsem si svět užíval i kriticky odsuzoval s převahou člověka, který má příslušný odstup a rozhled, protože mi věda umožňovala systematický přístup, navazování a zapadání. Logickou analýzu jazyka jsem nepropagoval, protože jsem na ni nikde nenarazil, ale v krizových životních situacích jsem si vystačil s českými autory beletrie, kteří se vynořili na konci šedesátých let, a se zahraničními filmy a romány, vycházejícími z absurdity existence, tedy nyní nahlíženo jsem byl, sice nereflektovaně, ale plně poplatný materialistickému přístupu ke světu, se soucitným respektem k lidem věřícím.

 

To, že se tu scházíme na seminářích stolní filosofie od roku 1998, způsobil Michal tím, že se zapsal také na FU-UK, úvod do filosofie absolvoval u Milana Machovce a dal mi jeho „zelenou“ knihu „Filosofie tváří v tvář zániku“. Pro ideu semináře o této knize jsem pak získal Mojmíra Neumanna, se kterým jsem starého, protože nemocného, ovšem studentkami dobře opečovávaného, pana profesora několikrát navštívil osobně. Vzdělaný marxista a masarykovec Machovec mi byl mostem do filosofie hlavního proudu, který nyní vidím v metafyzice, a mým živým přístupným (knihou každý rok) vzorem myslitele a morální autoritou je mi katolický kněz Tomáš Halík. Na místo argumentování proti novopozitivizmu a pro metafyziku se v poslední části mého příspěvku pokusím stručně představit dva představitele existenciálního myšlení, materialistického Jeana Améra (narozen 1912), především jeho knihou „O stárnutí – Revolta a rezignace“ z roku 1968, česky PROSTOR 2008 překladem čtvrtého vydání z roku 1977 (zemřel sebevraždou 1978), a idealistického filosofa Karl Jasperse (1883 - 1969), především jeho knihou „Šifry transcendence“, která vznikla přepisem zvukových záznamů jeho poslední přednášky z letního semestru 1961 na univerzitě v Basileji, kam v roce 1947 přešel z mateřské nejstarší německé university v Heidelbergu (o nejznámější knize K.Jasperse „Otázka viny“ jsem psal v příspěvku „Vyrovnání s komunistickou minulostí“ na 10.semináři SFS-HB 2007 http://www.blatna-cz.com/text.php?id=110&action=p1 ).

 

 

Nyní tedy k mojí troufalé tezi, že nové filosofické myšlení spjaté s modernou fyzicky zaniká spolu s ní, a sice na přikladu života a díla dvou autorů, kteří pro mě prezentují rozdíl mezi modernou a hlavním myšlenkovým proudem ve filosofii.

---

Nedokončeno – snad dodělám a doplním na naší w-stránce do pátku 14.8.2009, kdy se těším na tradiční setkání s přáteli a příznivci stolní filosofie, kteří si udělají čas a navštíví Horní Blatnou – viz Pozvánka http://www.blatna-cz.com/text.php?id=23&action=aktuality .

 

V Kladně dne 11.8.2009                                                        Petr Maglia