Příspěvek na 12. seminář SFS-HB 2009 s tématem: Navazování a zapadání
Při čtení příspěvků na seminář mě některé z nich oslovily, některé logické, až matematické úvahy, se snahou i o řád v jazyce (Carnap) mi jdou „proti srsti“, mám problém se v nich orientovat, natož se s nimi ztotožnit. Mám pocit, že omezují mou svobodu. Nedá se však vyloučit ani to, že omezená jsem já.
Mě napadá navazování a zapadání ne jako hotový obraz při puzzlích. Ten je původně celý, pak ho někdo rozkouskuje na stovky či tisíce dílků a my ho pro zábavu můžeme zase složit. Je to jako křížovka nebo sudoku, člověka tato činnost pohltí, začátek i konec je na dohled, je v tom trochu tajemna a vlastní přičinění. Pořád je to ale jen určitý druh nám předložené zábavy, kterou pro nás někdo vytvořil.
Já vidím navazování a zapadání (záměrně budu hovořit pouze o sobě, protože si netroufám tvrdit, že ostatní lidé to mají také tak jako já) ve svém životě. Od svého narození koukám a vnímám svět kolem sebe, komunikuji s různými lidmi, postupně se vzdělávám, čtu od dětství spoustu různých knih, dívám se na pohádky, filmy, dokumenty, pracuji, vychovávám děti atd. Také na mě působí mé citové prožitky, sny i mediální svět. Zjednodušeně bych tady mohla podotknout, že většinou ráno nějak navazuji na to, co jsem dělala den předtím, a mé činnosti do sebe zapadají.
Ráda bych ale popsala svůj vnitřní svět, utvářející se během mého života. Prostřednictvím všech těchto prožitků do sebe nějak vstřebávám všechny tyto informace, které se mi někde v mozku ukládají. Při běžném denním fungování si vůbec neuvědomuji, co všechno v hlavě nosím. Přesto stačí někdy malý podnět pro to, abych si uvědomila, že to jsem už někde zaznamenala, a že tato věc či myšlenka navazuje a zapadá do toho, co přece už dávno vím nebo jsem se to dozvěděla, protože jsem měla na co navázat.
Chtěla bych ukázat na tvoření jakéhosi obrazu mého žití, který je pro mě úžasný právě tím, že si ho vytvářím já sama a je to na celý můj život. Někdy to jde tak nějak samo, někdy se asi i chvěju, aby navazování i zapadání bylo co nejpevnější. Narozením začínám, smrtí asi končím, ale dopředu nevím, jaký obraz vytvářím. Jenom vím, že se velmi snažím, protože chci být se svým obrazem, tedy sama se sebou, co nejspokojenější.
Toto životní navazování a zapadání mě jako taková velká nedokončená skládačka fascinuje…