EX POST Petr Maglia: Obhajoba metafyziky Adornem pomocí Petříčka
Esej publikovaná při příležitosti vydání knihy – prvního českého překladu:
ADORNO, Theodor W., HORKHEIMER, Max: Dialektika osvícenství. Praha: Oikúmené, 2009.
Petříček dále odkazuje na nová zahraniční vydání knih T.W.Adorna (zemřel 1969):
ADORNO, Theodor W.: Philosophie der neuen Musik. Suhrkamp, 2008
ADORNO, Theodor W.: Aesthetic Theory. University of Minnesota Press, Suhrkamp, 2005
Miroslav Petříček: Temné světlo rozumu čili jak myslet po Osvětimi
Hospodářské noviny 28.8.2009 – rubrika ESEJ
http://hn.ihned.cz/c1-38169020-temne-svetlo-rozumu-cili-jak-myslet-po-osvetimi
(V textu Petříčka zvýrazňuji formulace, které považuji za podporu metafyziky v rámci sporu o pojetí filosofie na 12.semináři SFS-HB 2009 na téma „Navazování a zapadání“ – Petr Maglia)
Po šedesáti pěti letech vyšel první český překlad knihy Dialektika osvícenství, zakládajícího díla moderní kritické teorie. Jeden z jejích autorů Theodor W. Adorno zemřel před čtyřiceti lety. Přesto toto dílo mluví mimořádně aktuální řečí. Čím to, že právě Adornovy výklady světa dosud ovlivňují současné myšlení, a jaká je jeho odpověď na osudovou otázku 20. století - Jak myslet po Osvětimi?
Theodor W. Adorno je v jistém smyslu ojedinělý zjev mezi mysliteli 20. století, neboť celé jeho dílo od druhé poloviny čtyřicátých let lze označit za výslovnou filozofickou reflexi tragických dějin této doby (v tom je s ním zčásti srovnatelný snad jen Emmanuel Levinas). Tato reflexe nemá být pouhým shrnutím či kritickým ohlédnutím; jejím cílem je důsledné a zásadní přehodnocení té myšlenkové tradice, kterou jakožto tradici moderní založila osvícenská doba.
Prvním krokem v tomto směru byla Dialektika osvícenství, kterou Adorno psal spolu s Maxem Horkheimerem v posledních měsících války v americkém exilu (vyšla již koncem roku 1944) a v níž je už jasně slyšet otázku: Jak myslet po Osvětimi? Otázka není pouze rétorická: rubem osvícenského optimismu bylo zjevně přehlížení riskantních aspektů racionality, jež postupem evropských dějin vyšly zřetelně najevo. Což ale znamená, že sama (historická, ale jiná není) skutečnost popřela všechny ty formy vědění, které předpokládají, že myšlení - například v podobě vědy - je reálné, protože předvídající moc. Ukazuje se, že je to spíše reálná bezmoc, neboť by bylo cynické a frivolní tvrdit, že skutečnost dává nějaký rozumný smysl. To je však pouze diagnóza, mnohem důležitější jsou Adornovy návrhy terapie jakož i jeho prognózy, pokud se jich odvažuje.
Zkušenost utrpení, nejzazší jistota
Terapie, jak ji Adorno chápe, je radikální obrat v přístupu k našemu porozumění světu. Pravá povaha skutečnosti se neodhaluje skrze stopy rozumu v ní, nýbrž ve zkušenosti utrpení. To je cosi jako nejzazší jistota, jejíž zřejmost předchází všem jiným, pouze teoretickým evidencím.
Utrpení má ovšem různé podoby: počínaje fyzickou bolestí přes redukování člověka na směnitelné množství práce, kterou je schopen vykonat (takto je nucen podřídit svou přirozenost své funkci v mechanismu neosobní produkce) až po racionalistickou tendenci chápat všechno zvláštní a jedinečné výlučně prostřednictvím obecných rysů či kategorií. Zejména tento poslední příklad pak ukazuje k jistému paradoxu, do něhož přehodnocování moderní evropské myšlenkové tradice ústí: naše poznávání světa si musí být spíše vědomo toho, co mu uniká, než toho, co chápe; pravda nespočívá ve shodě s poznávaným, nýbrž ve vědomí neshody s ním: to je základ toho, co bude Adorno později, v 60. letech, označovat jako "negativní dialektiku".
Pravda se vyjevuje tehdy, když se při snaze o vyjádření naší zkušenosti hroutí pojmy, tedy tehdy, když selhává řeč, má-li říci to, co říci musí. Filozofie se musí stát instancí výkladu takových událostí, jejichž obsahem je toto drama výrazu, musí se stát zachraňováním rétorického momentu. Což lze formulovat také takto: filozofická interpretace pojmových systémů, uměleckých produktů i sociálních jevů se musí stát praxí vzdoru proti (racionální) tendenci k naprosté sdělitelnosti. Právě proto se Adornovo myšlení nemůže obejít bez vědomé a záměrně "literární" práce s jazykem, neboť, jak Adorno polemicky proti Wittgensteinovi tvrdí: Říkat pouze to, co říci lze, je nepopsatelná vulgárnost.
Esej jako metoda myšlení
Většina publikovaných Adornových prací podává o tomto důrazu na jedinečnost výrazu svědectví více než výmluvné. Jeho texty jsou plné paradoxů (pravda se nalézá "metodicky zdůvodněným přeháněním", "ospravedlněním úvahy je její výsledek"; "filozofie je myšlenka v permanentním stavu zrodu", "kritériem pravdy není její bezprostřední sdělitelnost každému"), které je třeba domýšlet. A jestliže jejich autor pracuje s obecnými a abstraktními pojmy, pak jedině proto, aby jejich hranice prolomil, otevřel je do širších souvislostí, do nichž jsou vepsány. Neboť to, co chce ukázat, nejsou pojmové obsahy, nýbrž složitá síť vztahů, skrze kterou se myšlení pokouší zachytit proces, před nímž se ocitá, stojí-li tváří v tvář vyvíjející se skutečnosti.
I tam, kde Adorno píše knihy v uznávaném akademickém žánru, mají vždy spíše ráz eseje, což je forma, které věnoval nejvíce péče. Neboť esej pro něj není jen určitý žánr, nýbrž je to metoda (vědomě protikladná metodě Descartově, "metodicky nemetodická"): "Esej nahlíží, že snaha o přísné definice vedla dlouho k tomu, že se manipulací s významy pojmů odklízelo stranou všechno to, co je na věci zneklidňujícího a nebezpečného." Antisystematičnost, fragmentárnost eseje jako privilegovaná podoba filozofické reflexe, protože myšlení se především musí vzpírat sklonu "mít" něco jakožto pevné, nepochybné, dané, u čeho lze spočinout - i to je velmi zásadní přehodnocení tradičního evropského racionalismu.
U kořenů tohoto charakteristického rysu Adornova myšlení a psaní nebyla jen "věc sama", jež by si takový přístup sama vynucovala. Bylo to cosi, co odpovídalo i jeho osobnosti. Theodor W. Adorno se narodil ve Frankfurtu roku 1903, získal doktorát z filozofie, avšak hned poté se odebral do Vídně, kde určitý čas studoval kompozici u Albana Berga - je možné, že principy atonální hudby ovlivnily i jeho literární styl.
Jako habilitační spis pak předložil studii o Kierkegaardově "konstrukci estetična" (1933) a roku 1934 emigroval do USA, kam přesídlil frankfurtský Institut sociálního bádání. Jeho zájem o umění se týkal nejen hudby (pár let po Dialektice osvícenství vyšla jeho Filosofie nové hudby), nýbrž i literatury a výtvarného umění.
Umění - poslední útočiště filozofie?
S tímto jeho osobním založením pak souvisí i pozoruhodné završení jeho filozofického díla, jakkoli poznamenané jeho smrtí (1969): posledním publikovaným Adornovým textem se stala posmrtně vydaná Estetická teorie, jedno z klíčových děl estetiky 20. století, které "přetváří kategorie tradiční estetiky ve světle praxe a zkušenosti uměleckého modernismu" (J. M. Bernstein).
Umění jako poslední útočiště filozofie? Jen do jisté míry. Nesamozřejmosti umění odpovídá v dnešní době nesamozřejmost kritického myšlení, umění je jistý anachronismus ve věku instrumentálního rozumu, pokud se obrací ke smyslovému světu, k jeho jedinečnosti, kterou však nechápe jako případ či ilustraci něčeho jiného, takže musí pro tento svět hledat právě tak jedinečný výraz.
Umělecké vyjádření je jiná forma racionality než pojem, poněvadž výraz je stále v kontaktu s tím, co vyjadřuje, mezi obojím nikdy není taková propast jako mezi abstraktním pojmem a realitou. Není však něčím zcela odlišným od poznávání, protože podle Adorna má obojí společný základ: mimésis, nápodobu. Tu ale Adorno nechápe jako napodobování předmětů, nýbrž jako připodobňování se tomu, co je v realitě nepředmětného; takto dává mimetická vloha jednomu i druhému, umělecké tvorbě i filozofickému poznání, schopnost objektivizovat bez deformací subjektivní zkušenosti.
Estetická teorie se jeví jako završení Adornovy filozofie také proto, že již nestačil vypracovat plánované dílo k etice. Avšak jedno by souviselo s druhým: myšlení hledá výraz pro to, co uniká pojmům anebo je pojmy znásilňováno, a umění je škola výrazu. Filotofie má povinnost zachraňovat to, co se racionalizaci vzpírá: přivádět k řeči umlčované je požadavek mravní, dokonce základ mravnosti.
Proto i Adornovy filozofické interpretace moderního umění spojují estetiku s tímto mravním imperativem, jehož základem je vědomí utrpení, újmy, nesvobody. V okamžiku nejhlubšího zoufalství na konci druhé světové války Adorno prohlásil, že psát nějakou báseň po Osvětimi je barbarství. Přesto objevil díla, pro která tento zákaz neplatí, taková, jež reflektují krizi smyslu tím, že smysl důsledně negují. Pro Adorna to byl Samuel Beckett anebo Paul Celan, v hudbě Karlheinz Stockhausen, Pierre Boulez, John Cage či Ernst Krenek. Avšak předvídat, zda kritický duch umění a filozofická kritika kultury budou natrvalo schopny vzdorovat moci stávajících, to jest neblahých poměrů, je úkol nadmíru obtížný: barbarství moderní technologické racionality nevývratně prokázalo slabost v základech evropské kultury.
Zklámání ze studentské revolty
Později Adorno trochu ze svého pesimismu slevil, zejména když německý básník Hans Magnus Enzensberger jeho výrok o nemožnosti poezie přeformuloval a napsal, že umění musí obstát právě před tímto Adornovým verdiktem, a tedy stát se takovým, aby nebylo cynismem již tím, že existuje i po holokaustu.
V šedesátých letech se Adornovým radikálním přehodnocováním filozofické tradice, jeho kritickou reflexí současnosti jakož i odporem k posedlosti bytím a archaicky ukotvenou původností (Heideggera bytostně nesnášel), jeho analýzami instrumentálního rozumu, kulturního průmyslu či polovzdělanosti jako příznaku chřadnutí schopnosti zakoušet a vnímat utrpení inspirovala nová generace jeho studentů.
Tím spíše, že jeho přednášky z poloviny šedesátých let nebyly tak hermetické jako jeho spisy, například když teď své rané myšlenky vyslovoval takto: "Po Osvětimi nikdo nemůže vážně mluvit o tom, že svět, v němž toto bylo možné a v němž toto hrozí každý den v jiné formě a v podobné formě se děje pravděpodobně i v každé vteřině (myslím teď třeba na Vietnam); tedy že by o takovém celkovém stavu reality mohl někdo tvrdit, že má smysl, to se mi jeví jako cynismus a frivolnost, která je prostě ve smyslu, smím-li to tak říci, předfilozofické zkušenosti neudržitelná. A filozofie, která by před tím zavírala oči a s pošetilou arogancí ducha, který do sebe nepojal realitu, by tvrdila, že přesto smysl jest - to je cosi, co nelze očekávat od člověka, který ještě zcela nezhloupl z filozofie (neboť filozofie může vedle mnoha jiných funkcí plnit nepochybně s úspěchem i funkci ohlupování)."
Máj 68 však připravil oběma stranám zklamání: revoltující studenti byli rozčarováni jeho skepsí a Adorno zděšen jejich naivitou.
Jako velký paradox se potom jeví nepopiratelný fakt, že mnohé z Adorna se vzápětí objevuje u francouzských filozofů, kteří právě v té době začali vydávat své první knihy, třeba u Lyotarda (Rozepře) či Derridy (neredukovatelný zbytek): jeden i druhý jako by navázali tam, kde Adorno skončil, právě na zachraňování toho, co pojmům nutně uniká.
A i když se to zprvu nezdálo, jeden i druhý právě tím v adornovském duchu spoluutvářejí to, co by se dalo nazvat postmoderní etikou.
Miroslav Petříček, autor je filozof, přednáší na FAMU a FF UK