Dana Dostálková: VINA, ODPOVĚDNOST A SVOBODA
Příspěvek pro 10. seminář SFS_HB
„…zda z toho všeho, co jsme napáchali a vytrpěli, budeme těžit hodnoty, ostřeji řečeno, zda svému vlastnímu životu připíšeme hodnotu, nebo na něj zapomeneme, jako pacient postižený amnézií, či zda ho dokonce zahodíme, jako to dělají sebevrazi.
I.Kertész: Čekání na hodinu pravdy (Respekt 2007/25)
Pokud chceme provádět vyrovnání s komunistickou minulostí, musíme si nejprve ujasnit, co pro nás tato komunistická minulost představuje. Podle mého názoru a pocitu z toho, co slyším kolem sebe jako diskusi o minulosti, nemáme v hodnocení minulosti příliš jasno. Mluví se o zločinném charakteru komunismu, o politických procesech a komunistických lágrech, ale také o laciných potravinách a dětských prázdninových táborech. Tato diskuse mi připadá scestná, opomíjející podstatu věci. Nebezpečné podstata komunismu podle mě nespočívá jen ve věznění politických odpůrců, to ostatně dělaly a dělají i jiné režimy, byť tuto praxi nechci nijak hájit. Nebezpečná podstata komunismu je podle mě daleko hlubší a skrytější, a nelze jí v žádném případě stavět do protikladu levné jídlo a rekreaci, zajištění základních potřeb poslušných otroků. Chtěla bych se ve svém příspěvku zabývat právě podstatou toho, co pro mě komunistický režim představuje, a posléze úvahou o tom, jestli jsme oběti nebo viníci, bezprávní otroci nebo svobodní lidé, jestli jsme více trpěli nebo utrpení způsobovali.
Chceme-li najít podstatu komunismu, měli bychom se podívat na to, jak vznikl, z čeho vychází a čím se nakonec stal. Myšlenkově je to dítě nihilismu 19. století, založené na odvržení Boha i všech morálních hodnot od Boha odvozovaných. Jeho metodou je pragmatismus povýšený nad jakoukoli morálku (ve jménu revoluce je možné páchat naprosto cokoli), s terorismem jako prostředkem dosažení moci a s manipulativní propagandou sociálně mystifikující ideologie jako prostředkem udržení této moci. Jeho základním rysem je nezměrně ctižádostivá touha po moci a politický cynismus, glorifikace násilí ve službách abstraktní ideje. Revoluce jako jediná hodnota se stává jedinou povinností, pro jejíž splnění je třeba si osobovat veškerá práva. Vzniklý z individuálního teroru, nastoluje státní teror jako způsob vlády. Člověk, dříve Boží tvor, jehož osudem je usilovat o spásu, je degradován na neživou součástku mašinérie, plně determinovanou svými ekonomickými vazbami, ovládanou imperativem výroby a akumulace. Lidská bytost pak už nepotřebuje spásu, protože už na sobě nenese žádnou odpovědnost. Spolu s lidským osudem je oloupena o lidskou skutečnost, o čisté vnímání života, o svou lidskou přirozenost.
Nový totalitní imperativ – totalitní ideologie – nahradil mravnost a lidskou fantazii, a tím umožnil zločiny, před kterými stojíme v nechápavém údivu. Dialog jako vztah lidí byl nahrazen propagandou a polemikou (což jsou dva druhy monologu), přátelství mezi lidmi bylo nahrazeno všeobecným udáváním. Touha po moci vedla až k ambici ovládnout prostor a čas – jsou přepisovány dějiny a vydávány nové a nové verze pravdy, která se stává nakonec pouhým přeludem, výsledkem posledního zasedání stranického sjezdu. Revolučním násilím vzniká násilí v mezích zákona – teror a svět soudního procesu jako kruhového děje, kde úspěch stvrzuje nevinu a nevina úspěch, v němž všechna zrcadla odrážejí tutéž mystifikaci, kde se nekonečná subjektivita vnucuje ostatním jako objektivita. Tato objektivita postrádá definovaný smysl, avšak moc jí dodá obsah tím, že přisoudí vinu čemukoliv, co se jí bude příčit. Odpůrci jsou likvidováni metodami zostuzení a zničení, ostatní jsou udržováni ve stavu bezvýhradného podřízení, ve vztahu aktivní víry, bdělé a ostražité, včas se hlásící k novým dogmatům za přísně dodržovaných rituálů.
V našich podmínkách satelitního státu totalitního komunistického bloku šlo přitom o totalitu provinční, ovládanou a usměrňovanou ze vzdáleného centra. Už na nejvyšší úrovni to tedy byla záležitost nesvobodná, nepůvodní a nesamostatná, tragikomicky napodobující původní vzor.
Jsme tedy viníci nebo oběti? Nepochybně oboje, přičemž míra viny je individuální u každého jednotlivce. Máme se touto vinou zabývat nebo ji máme považovat za věc promlčenou, nebo ji zcela odmítnout s námitkou, že jsme k spoluúčasti na režimu byli donuceni, že „nic jiného nešlo dělat“, že jsme měli jedinou možnost jít cestou přežití v daných podmínkách?
Jaspers ve své knize ukazuje, že svůj podíl viny je třeba uznat a přijmout, a klade ji tak daleko, že vinni jsou na metafyzické úrovni všichni, kteří přežili tam, kde byli jejich bližní zabíjeni, že vinni jsme i svou nečinností tam, kde dochází k násilí a nespravedlnosti. To je požadavek velice kategorický, požadující absolutní zodpovědnost za veškeré boží stvoření. Jaspers ovšem tento svůj přísný imperativ dále rozebírá s velkým porozuměním pro lidskou slabost a složitost lidského osudu. Dělí vinu na vinu kriminální a politickou na jedné straně a na vinu morální a metafyzickou na straně druhé. Zatímco instance kriminální a politické viny leží mimo souzený subjekt a znamenají tedy určitý vztah provinilého k ostatním lidem, k vnějšímu světu, instancí pro vinu morální a metafyzickou je vlastní svědomí a Bůh, tudíž tato vina představuje tedy především vztah k sobě samému.
Vina u Jasperse přitom v žádném případě neznamená způsob, jak obtížit člověka výčitkami a pokáním. Jaspers vnímá vinu jako setrvalý stav omylného a křehkého lidského bytí. Přijetí této viny vidí jako zdroj pokory, tolerance a moudrosti, hledání opravdového lidského vztahu k sobě i k druhým. Velmi rozhodně odmítá moralistické obvinování druhých, v jeho pojetí má každý sám v tichu a pokoře hledat smíření sám se sebou (a s Bohem), vyrovnáním se svými vinami, slabostmi a selháními. Prožitek viny se tak stává součástí lidské reflexe, lidského vědomí sebe sama ve světě, který člověka obklopuje. Proti tomu obviňování druhých, požadování přiznání viny i vlastní okázalá vyznání viny vnímá Jaspers jako projev agresivity a nedostatečného řešení viny vlastní, moralismus vůbec pak považuje za projev vůle po moci.
Přijetí viny má u Jasperse ale i jiný rozměr než kontemplační – přijetí viny je zároveň přijetím odpovědnosti za sebe a svůj život a spoluodpovědnosti za veškeré bytí. V přístupu k vlastnímu životu a světu, který nás obklopujeme, můžeme totiž buď přijmout odpovědnost a považovat se za spolutvůrce toho, co je, nebo svou odpovědnost odmítnout a spokojit se s rolí podřízeného a nesvobodného tvora, poslušně se podřizujícího nutnosti. „Jak bude probíhat, co je přirozeně dané, záleží jistě i na tom, jak to člověk pochopí, jak s tím naloží, co s tím udělá. Proto nelze nikdy chápat běh událostí jako naprosto nutný.“ říká Jaspers. Cítit se vinen tedy znamená v tomto pohledu vědět o své odpovědnosti a tím se stát svobodnou bytostí namísto podřízeného tvora manipulovaného okolním světem. Musíme jako lidé vědět, že máme svobodu rozhodnout se pro jakoukoli možnost v prostoru možností, který nás obklopuje.
Totalitní režimy dospěly k mistrovství v manipulaci s lidmi a směsí násilí a fanatické ideologie je vedly k slepé poslušnosti založené na pocitu vlastní bezmoci. Myšlenka přijetí vlastní viny na tom, co se dělo, se jeví náhle jako nespravedlivá a pobuřující, nebylo možné nic dělat, bylo potřeba podřídit se a přežít. Sám Jaspers poukazuje na to, že když se stát stane káznicí, lze s ní zevnitř obtížně bojovat, a že za zločiny dozorců nelze dávat stejnou míru viny i vězňům. Nezpochybňuje se tu zločinná vůle režimu vytvořit z lidí bezprávné vězně slepě se podřizující moci, ale v zájmu přítomnosti a budoucnosti je potřeba provést rozhodnutí, zda vykročit ke svobodě přijetím své zodpovědnosti za sebe a svůj úděl v pokorném úsilí o zachování míry věcí a mezí, které jsou lidskou přirozeností, včetně vyrovnávání se s vlastní vinou, nebo se nadále považovat za bezmocný lístek smýkaný větrem osudu. I tato volba je naším svobodným činem.