Příspěvek pro 10.seminář - 27.- 29.7.2007
Stolní filosofické společnosti – Horní Blatná
k tématu „Vyrovnání s minulostí“
Obsah
Úvod - teze předloženého textu
Část I. - Nedostatky dnešní demokracie (nedokončeno)
Část II. - chybí
Doslov - chybí
Kladno, červenec 2007
Úvod – teze předloženého textu
Následující úvahou navazuji na předešlé texty na téma mého vyrovnávání s komunistickou minulostí:
- Vyrovnání s minulostí – úvodní slovo k tématu
- Vyrovnání s komunistickou minulostí, říjen 2006
- Přechod od totality k demokracii a zamlčovaná vina podle Gesine Schwanové, červen 2007
Vysvětlil jsem, že téma vyrovnání s minulostí chápu jako intimní soukromé sebezpytování mého dosavadního činění, ta reflexe dosavadního mého jednání a zkušeností mě přirozeně dovedla k formulaci mého stávajícího hodnotového systému, kterým se mé činění řídí, přitom cílem bylo zjistit, jestli bych se snad neměl pokusit něco na sobě změnit, pokusit se být lepším. Jde tedy v prvé řadě o vnitřní bilanci, případně o vnitřní proměnu, jak o ní mluví K.Jaspers, S.Haffner a G.Schwanová.
Takové vyrovnávání se s minulostí se může týkat různých oblastí mého život a je zajímavé především pro mě, případně pro mé důvěrně blízké. Pro širší okruh lidí může být toto bilancování zajímavé, případně užitečné, pokud se týká něčeho, co mám s tím širším okruhem lidí společné. Obecně si myslím, že z úvah a zkušeností s mezilidskými vztahy v případě spisovatelů vzniká beletrie, která zajímá někdy značný počet čtenářů, vznikají i překlady do cizích jazyků, čtenáři je čtou pro zábavu a poučení, ale ta beletrie je může i změnit, při vnitřním přijetí mezi řádky sdělovaných hodnot se čtenáři mohou stát trochu jinými, tedy v podobných situacích se po zažití čteného chovají trochu jinak než dříve. Při ovlivnění jednání lidí beletrií či literaturou faktu nebo publicistikou, nemusí jít o přímý úmysl či cíl autora, navíc stejné podněty mohou různé lidi ovlivňovat různě, to co jeden může chápat jako odstrašující, jiný může brát jako následováníhodné.
Konkrétně v případě mého vyrovnávání s komunistickou minulostí jsem na začátku nejasně nesouhlasil s všeobecnou neochotou spojovat negativní jevy v každodenním chování lidí s totalitní mentalitou, kterou nabyly generace obyvatel pod vládou komunistického režimu a která, protože nereflektovaná, se přenáší na další generace, a tím ohrožuje demokratický vývoj naší společnosti, např. zpochybňuje legitimitu takto zatížených představitelů demokratických institucí státu. Přitom s oficiálním odsouzením minulého totalitního komunistického režimu nebyl problém, potíže nastávají při posuzování role jednotlivých lidí v tomto režimu, každý z účastníků se distancuje, dospělé děti účastníků se chápavě ztotožňují s názory svých rodičů, většinou totiž považovali a považují politiku a politiky nad nimi za nutné zlo, ne-li hůře. S pádem komunistické totality si každý spojoval vlastní představy o tom, jak ti noví nahoře spravedlivěji zařídí náš život, frustrace z „nedostatečné spravedlnosti“ a všeobecná nedůvěra nyní zahrnuje široké vrstvy a přenáší se na další generace, aniž by si kdo uvědomoval pokrok, kterým je současné samozřejmé vyžadování spravedlnosti, odpovědnosti a kompetentnosti ze strany institucí demokratického státu. Teoretici demokracie dokládají, že demokracii tvoří demokratické instituce a občanské ctnosti, tedy že svoboda občanů v demokratickém režimu nenastává automaticky, nýbrž z jejich vůle ke svobodě a k odpovědnosti. Naopak nedůvěra, strach, zamlčovaná minulost ve společnosti podporuje vůli k autoritativnímu vypořádávání se s protivníky vnitřními či vnějšími, domnělými či skutečnými, za fasádou demokratických postupů se skrývá nebezpečí nové totality. Protože tedy přechod společnosti od totality k demokracii je spojen s vnitřní proměnou priorit člověka, kterou nelze dosáhnout vnějším tlakem, k níž každý může dospět sám, mluvím o vyrovnávání se s komunistickou minulostí jako o intimní soukromé bilanci, jejíž význam, dopad i popis považuji za důležitý nejen pro své důvěrně blízké.
V tomto individuálním pojetí vyrovnávání se s komunistickou minulostí považuji za užitečné využít zkušeností z přechodu od nacistické totality k demokracii v poválečném západním Německu, kde existuje náskok při zpracování tohoto tématu, daný nejen časovým odstupem a větší ekonomickou i duševní kapacitou velkého národa, ale především naléhavostí obrovské viny Němců za nacistické zločiny v porovnání s vinou Čechů na zločiny svého komunistického režimu. V na začátku zmíněných textech jsem na vlastním životě posuzoval vinu Čecha především s využitím popisu viny Němců v knihách K.Jasperse a S.Haffnera, a dále jsem poukázal na podobnost našeho posttotalitního vývoje za období 1989 – 2007 s průběhem přechodu k demokracii v Německu, jak jej za období 1945 - 1997 analyzovala ve své knize G.Schwanová.
Při práci na uvedených textech jsem neměl problém se ztotožnit s étosem uvedených velkých německých autorů – sen o demokracii s nimi sdílím také díky okolnostem, do kterých jsem se narodil - jsem ročník 1950:
- moje bezstarostné dětství se odehrávalo na pozadí komunistického teroru krvavých let padesátých,
- pubertu mi reformní komunisté zpestřili částečným uvolněním totality, hledáním své lidské tváře, postupným rušením cenzury, prostě kam až se nechali zatlačit emancipující se veřejností,
- dospěl jsem v roce 1968 s okupací ČSSR armádami Varšavské smlouvy a s odsouhlasením okupace coby bratrské pomoci soudruhy s lidskou tváří.
Takže větší část svého produktivního věku jsem prožil v období husákovské normalizace, vyznačující se hřbitovním klidem společnosti, až na pár disidentů nebylo koho věznit, neřku-li popravovat pro jiné politické přesvědčení, naprostá většina obyvatelstva rezignovala na občanský život (na život v souladu se svým občanským přesvědčením), často, tedy nejen při volbách, vyjadřovala svůj souhlas s totalitním komunistickým režimem na veřejnosti, aby v soukromí měla klid a pohodlí s relativními sociálními jistotami; významné procento obyvatel (snad každý desátý) podepsalo spolupráci s tajnou policií a informovalo ji o smýšlení svých sousedů či spolupracovníků, totalitní režim se většinou nemusel projevovat viditelným násilím, loajalitu obyvatel stačilo udržovat všeobecným strachem ze ztráty zaměstnání a souvisejících výhod, z vyloučení dětí ze studií, v tichosti byli obyvatelé vystaveni svévolnému rozhodování stranických funkcionářů a úředníků státu.
Jako prakticky všichni obyvatelé ČR jsem na sklonku roku 1989 uvítal pád komunistického totalitního režimu, který byl posléze demokraticky zvoleným parlamentem oficiálně označen po zásluze jako zločinný. Nový režim, byť na principu právní kontinuity, byl budován pod heslem „Zpátky do Evropy“, tedy na základě respektování základních lidských svobod a jejich uplatňování při demokratické soutěži politických stran o správu věcí veřejných v právním státě, tak jak se tento model státního zřízení vyvinul v euroamerické civilizaci vyspělého Západu.
Nyní se období mého produktivního života ve vytoužené svobodě svojí délkou přibližuje předešlé etapě totality, mohu tedy porovnávat srovnatelné časové úseky a vždy znovu jsem šťastný, že jsem se dožil dnešních poměrů. Odhlédnu-li od postkomunistického politického marasmu, s nímž se naše společnost potýká (jiné státy ovšem také zápasí se svou minulostí), jsme stabilní součástí společenství demokratických států Evropy a týkají se nás společné problémy fungování západní demokracie v první dekádě 21. století.
Zjistil jsem s údivem, že dosavadní texty k tématu vyrovnávání se s komunismem je nutno doplnit:
Tezí této práce je, že existuje budoucnost demokracie v dnešním globálním světě.
To co jsem považoval za samozřejmý cíl pro člověka naší civilizace, totiž přechod od totality k demokracii, je relativizováno. Rozborem aktuálních problémů západní demokracie bych si chtěl vysvětlit, proč někteří moji spolužáci ze střední i vysoké školy, tedy mně blízcí lidé, kteří prošli prakticky stejnou cestou k naší dnešní dospělosti, proč se netěší ze získaných demokratických práv, proč jim možnost změny od tichého obyvatele ke svobodnému občanu nepřipadá v jejich životě podstatná. Dále mě trápí, že někteří zasloužilí bojovníci proti komunistické totalitě mají malou důvěru v současný režim a na místo „drobné politické práce“ k vylepšení současného stavu se soustředí na beznadějnou kritiku chyb současného politického systému. Podobné tendence s úzkostí pozoruji i u některých mých mladších kamarádů a kamarádů mých dospělých synů.
Reaguji na úvahu:
Jiří Pehe: Média jako nebezpečí pro demokracii. Literární noviny, 12.12.2005.
Jiří Pehe ve své úvaze o hrozbách pro demokracii, souvisejících s rolí moderních médií, uvádí tyto myšlenky:
Zdá se, že se zásadním způsobem mění paradigma, které fungovalo v podloží tradičních demokracií, jež byly tím nejlepším, co éra rozumu a humanismu, jejichž kořeny leží v osvícenství, nabídla v politice.
Dvojí tvář moderních médií: Racionální diskurs a infotainment
Hrozbou demokracii je dvojí tvář moderních médií. Ta se na jedné straně ještě stále pokoušejí fungovat jako „hlídací pes demokracie“ tím, že kriticky reflektují politiku a nabízejí pluralitu názorů. Zároveň se ale stávají ve stále větší míře nositeli konformity a pokleslého vkusu. Racionální diskurs je v nich stále více nahrazován zábavou či infotainmentem. Zhruba od masového nástupu televize na začátku 60. let se postupně mění charakter veřejné diskuse. Ta byla v době nadvlády tištěných médií mnohem strukturovanější a přispívala k utváření demokratické veřejnosti, kterou někteří filozofové, například Jürgen Habermas, definují jako formu občanské společnosti. Racionální diskurs ve veřejném prostoru, který je definičním znakem veřejnosti, je nezbytný pro zdárné fungování demokracie. Takový diskurs se ovšem pod vlivem moderních médií vytrácí. Mizí veřejný prostor, který byl ještě před několika desetiletími v rozvinutých demokraciích, mnohem více než dnes, doménou občanské společnosti. Mizí tak i veřejnost, která byla protiváhou politické moci. Televize zcela změnila způsob, jakým se k nám dostávají zprávy. Téměř zcela zmizel prostředník mezi událostí a zprávou o ní—poučený novinář, nabízející analýzu a kontext. Důraz se přesunul směrem k bezprostřední výpovědi s pomocí obrazu. Důležité je drama, aktuálnost, vizuální stránka. Jsme více než kdykoliv dřív zaplavováni informacemi, jenže ty samy o sobě, bez potřebného kontextu, nemají valnou hodnotu.
Klasické formy racionálního diskursu ve veřejném prostoru začaly být těmito novými formami „novinářství“ vytlačovány. Tištěná média se nakonec musela nadvládě médií elektronických přizpůsobit, takže i v nich nastal ústup od poučené analýzy, zasvěcených komentářů a klasických reportáží směrem k jakési obdobě televizních klipů. Snaha soutěžit s elektronickými médii na trhu vedla i k bulvarizaci mnoha tištěných médií.
Média a politici
Politici se dnes pohybují v prostředí, v němž mohou média okamžitě reagovat na jejich plánovaná nebo již uskutečněná rozhodnutí s pomocí nejrůznějších anket a průzkumů veřejného mínění. To má pochopitelně závažné dopady na fungování politiky. Nebývalou měrou sílí politický populismus, protože politici se snaží činit především taková rozhodnutí, která jim zaručí znovuzvolení. Mohou si přitom dopady každého důležitějšího rozhodnutí už dopředu ověřovat. Rapidně tak ubývá odpovědného politického vůdcovství. Dnešní Evropa - ve srovnání s Evropou poválečnou nebo Evropou z dob studené války - nemá téměř žádné politické vůdce, kteří by byli ochotni riskovat a ručit za svá rozhodnutí. V době, kdy převažovala tištěná média, měl politik poměrně dost času i prostoru, aby svá rozhodnutí obhájil. Měl čas veřejnost přesvědčovat. Nezáleželo také příliš na tom, zda je takříkajíc „mediální“ - tedy zda se „líbí“, zda umí před kamerou lépe argumentovat než jeho soupeř. Už sama podstata elektronických médií zvýhodňuje politiky, kteří dokáží mluvit v bonmotech - tedy bavit - na úkor těch, kteří působí před kamerou těžkopádně. Přičemž schopnost být úspěšný před kamerou často vůbec nic nevypovídá o skutečném obsahu politiky.
Političtí vůdci, ručící svou vlastní integritou a oslovující veřejnost silou svých osobností i vizí, byli nahrazeni „hlasem lidu“, buď v podobě anonymního veřejného mínění nebo v podobě nejrůznějších postav masové kultury. V roli politických autorit vystřídali politiky estrádní umělci, baviči nebo moderátoři pokleslých diskusních pořadů, které jsou zcela v zajetí „sledovanosti“ a jejichž metodou práce není racionální analýza, ale emoce a pocity.
Různé role médií: Reflexe i zdroj „událostí“
Aby byly věci komplikovanější, média si už dávno přestala hrát na nestranné pozorovatele. Tak jak roste moc mediálního světa, sdělovací prostředky stále méně reflektují události mimo ně a témata, která pak hýbou veřejností, stále více pomáhají vytvářet. Úzce to souvisí s postupným chátráním veřejného prostoru coby domény občanské veřejnosti, jejímž byla média kdysi hlavním hlasem ve snaze kontrolovat politickou sféru. Role se téměř úplně převrátily. Média už dávno nejsou primárním zástupcem občanské veřejnosti, ale naopak pojem veřejnosti, v podobě pomyslného „vox populi“, se stal nástrojem médií. Moderní média se na jedné straně permanentně ohánějí tím, že údajně zastupují veřejnost, ale přitom to, co si (dnes již ponejvíce pomyslná) veřejnost myslí, samy do velké míry určují. Naskýtá se tak obrovské pole působnosti, jak s pomocí tzv. hlasu veřejnosti vyvíjet tlak na politiky a přitom zpětně ovlivňovat veřejnost. Pokušení ovlivňovat a někdy i přímo manipulovat je přímo úměrné tomu, jak roste moc toho typu masových médií, v nichž může náladu veřejnosti vůči tomu či onomu politikovi změnit jen jediný nepříznivý obraz nebo věta vytržená z kontextu. Tento poněkud schizofrenní postoj má konkrétní dopady. Sdělovací prostředky coby údajný hlas veřejnosti potřebují na jedné straně vytvářet „morální paniku“, na straně druhé, coby převážně tržní subjekty, potřebují, aby se jejich produkty prodávaly. Veřejný prostor je tak v moderních demokraciích přeplněn virtuálními tématy, zatímco skutečně vážná témata zůstávají často stranou. To je samozřejmě pro demokracii vážný problém.
Propojení médií s ekonomikou a s politikou
Navíc dochází i k jinému typu nastolování agendy, který souvisí s procesem globalizace. Hlavní mediální témata v globálním měřítku dnes určuje několik nadnárodních mediálních společností. Ty rozhodují o tom, co skutečně bude v globálním měřítku zprávou a co zůstane světové veřejnosti skryto. Určují též, jakým způsobem se o závažných problémech diskutuje. Problémem je, že tyto společnosti už dávno nejsou jen čistě mediálními koncerny, ale dochází v nich ve stále větší míře k propojení politických, ekonomických a mediálních zájmů, protože fungovat úspěšně na globální úrovni vyžaduje obrovské finanční prostředky a často též politické krytí. Postupné srůstání médií, politiky a ekonomických zájmů je pro demokracii nesmírně nebezpečným jevem. Média jsou dnes naším nejdůležitějším oknem do světa. Jestliže je to, co se v tomto světě údajně děje, a jak se to děje, médii nikoliv jen nestranně reflektováno, ale naopak aktivně spoluutvářeno, ocitáme se všichni ve velmi rafinovaných sítích manipulace a virtualizace.
Je samozřejmě možné argumentovat, že mediální kontrole nad naším myšlením stojí v cestě obrovská pluralita moderních médií. Koneckonců existuje nejenom nepřeberné množství různých periodik, ale zásluhou digitalizace a dalších technologií i stále větší množství televizních a rozhlasových stanic. Je zde též internet. Tato rostoucí pluralita mediálních forem je nepopiratelná, jenže s ní nedrží krok diversifikace mediálních obsahů. Na této úrovni naopak, jak se zdá, dochází pod obrovským náporem hlavních výrobců zpráv i zábavy ke stále větší nivelizaci. Televizní přepínač, tento nástroj údajně svobodného mediálního konzumu, je stále více k ničemu. Na většině z desítek stanic, k nimž má televizní spotřebitel přístup, se vysílá v podstatě to samé. Používají se stejné myšlenkové stereotypy, programová schémata. Podobně se nivelizují i nejdůležitější internetové servery.V éře masové kultury je důraz na nejnižší společný jmenovatel. Z tohoto rámce se částečně vymykají jen média veřejné služby, jenomže i ta musí ve většině zemí soutěžit o diváky. Navíc se stávají obětí rafinovaných snah politiků nejrůznějšími způsoby je kontrolovat.
Dopady na fungování demokracie
Některé tyto změny mají zásadní dopady na fungování demokracie. Jedním z jevů, které je možné diagnostikovat už nyní (ale jehož konečné dopady nejsou úplně jasné), je ztráta jistého druhu racionality, který stál u zrodu moderních demokracií. Ty jsou komplexními systémy, založenými na racionálních předpokladech, jako je například dělba moci mezi jednotlivými institucemi státu a střídání vládnoucích elit s pomocí pravidelných voleb. Důležitá ale je i určitá dělba rolí mezi jednotlivými složkami společnosti. Politika má mít na starost správu věcí veřejných a výkon moci, zatímco občanská společnost se snaží kontrolovat politickou sféru svým vlivem a vytvářet alternativy. Média mají být nejen hlasem občanské veřejnosti, ale mají též plnit funkci racionální společenské (sebe)reflexe. Toto oddělení rolí a mocí je stále více iluzorní. S tím, jak dochází k prorůstání ekonomické, politické a mediální moci, a s tím jak média ztrácí svou nestrannou reflexivnost na úkor přímé angažovanosti ve společenském dění (jakož i svou schopnost organizovat racionální diskurs na úkor infotanimentu či bezduché zábavy), ocitá se demokracie, tak jak jsme ji znali, v nebezpečí. Jak už si povšimli někteří teoretici, veřejný prostor, z něhož zmizela nezávislá veřejnost, je stále více kolonizován soukromými zájmy a politikou, jež jednají často společně. V lepším případě toto vše vyústí do závažných změn ve fungování demokracie, které ale neomezí svobodu. V horším případě je na konci tohoto procesu nějaký huxleyovský Brave New World.