Veronika Mistrová:
Milí spolustolovníci,
pro mě - mou vlastní vinou - letos jen virtuální! (pozn.pm. – ten hlasitý dialog)
Moc Vás všechny zdravím a jako lingvistka z povolání chci odpovědět na otázku Pepy Úlehly:
Co řeknu cizinci, který pojem vina nezná? Jak bych pojem
vina poznal v cizím jazyce, kdybych ho chtěl pochopit
ze slov okolo? (Jsem pro tento způsob tázání.)
Je to způsob tázání vyplývající ze strukturního chápání jazyka, mezi jehož postuláty je teze, že význam každého slova je dán jeho vztahy k významům slov ostatních.
Tak tedy, vedle viny máme chybu, vadu, omyl; litevské vaina dokonce znamená právě chybu, vadu. Pak máme hned vedle slovo úmluva, slib, omluva, to by se Pepovi mohlo spíš zamlouvat.
Člověk se s ostatními (případně s Bohem) na něčem u- nebo domlouvá, někdy dokonce uzavírá smlouvu. (Člověk je tvor, který umí slibovat, říká Nietzsche. Na rozdíl od zvířat vnímá budoucnost a něco si v ní plánuje.) Když úmluvu nedodrží, ať už z jakéhokoli důvodu, příčiny (lotyšsky slovo vaína znamená příčina, vada, vina), měl by se OMLUVIT. V jiných jazycích je tento vztah lépe vidět, například v ruštině máme viná, "omluvit (se)" se pak řekne izviníť(sa), tedy odvinit (se), podobně je tomu v němčině s "entschuldigen" - omlouvat, schuldig sein - být vinen.
Nepřijde-li někdo na smluvenou schůzku, ať už z jakékoli příčiny-vaíny, je vinen - udělal vadu-chybu-omyl, měl by se tedy odvinit-omluvit. Zda omluvu cítí jako povinnost, nebo vnitřní nutnost, to už je věc jiná.
Ten, kdo na něho čekal, je druhý účastník úmluvy a je pochopitelně na něm, zda toho prvního omluví-odviní, zda si spolu s Pepou řekne: "Učinil rozhodnutí, nepřišel. Je to jeho život. Tvůj, můj, někoho. Dávám Tobě, sobě, komukoliv "právo", nebo možná spíše důvěru, aby konal dle svého. To dávání, je především úkonem vůči sobě, je to nejprve dar dávajícího sobě. Sebeosvobození od vinění." To je to nejlepší, co může udělat. A pak si rozmyslet, zda s dotyčným bude ještě kdy uzavírat nějaké další úmluvy-potenciální viny.
Veronika