Petr Maglia:
Revolta, filosofie a tvorba
Příspěvek pro 9.seminář SFS_HB
Podklad – v textu příspěvku odkazy na stránky této knihy (Albert Camus v textu jen A.C.):
Albert Camus: Člověk revoltující. Francouzský text z r.1951, překl.K.Lukešová z r.1995, vyd.Český spisovatel, Praha 1995, Orientace Svazek 17, vydání první, 12/13 304 stran.
A.C. ve svém díle „Člověk revoltující“ zavádí pojem REVOLTA k popisu vývoje myšlení člověka, uvažujícího o světě a o svém postavení v něm, a dále tento pojem používá k interpretaci dějin, tedy k interpretaci jednání lidí v proudu času od starého Řecka do doby napsání díla v r.1951.
A.C. se v knize „Člověk revoltující“ představuje jako autor filosofické školy, jejímž ústředním pojmem je slovo REVOLTA, přitom ovšem nezapírá své kořeny levicového intelektuála a spisovatele. Pokud je mi známo, filosofie revolty se neujala, význam A.C. jako spisovatele je pro světovou literaturu bezesporný.
Tomu odpovídá podle mého názoru i nutný způsob čtení knihy – navrhuji k ní přistoupit jako k eseji umělce, který píše systematicky a velmi zasvěceně o umění a o významných autorech, kteří ho v jeho tvůrčím úsilí formovali nebo se kterými nesouhlasil. Při popisu stavu civilizace a svého kulturního okruhu obecně A.C. přichází s vlastní interpretací děl a činů významných či jím vyzdvižených osobností, u kterých A.C. vidí rozhodující vliv na dějinný pohyb.
Než se budu věnovat filosofickému obsahu pojmu REVOLTA, pokusím se o analogii s naší nedávnou československou komunistickou minulostí. Mnozí naši umělci a levicoví intelektuálové stranili tak zvanému revolučnímu vývoji v Československu po druhé světové válce, mnozí byli i členy komunistické strany a při prosazování cílů této strany ve společnosti si v padesátých letech minulého století dost umazali ruce i svědomí – když prohlédli své pomýlení, snažili se přispět dle svých omezených možností ke snížení totality k humanističtějšímu řízení společnosti a stali se tak zvanými reformisty – tedy aniž by svůj někdejší revoluční zápal a kus života pravdivě označili za zločinný (tedy životy jiných lidí ničící), vyzbrojili se pojmem nového významu REFORMA. Po porážce reformního hnutí uvnitř vlastního komunistického systému po okupaci Československa v roce 1968 získali tito bývalí reformní komunisté zaslouženě pejorativní nálepku „osmašedesátníci“. Analogii s A.C. vidím v tom, že on „geniálně“ prohlédl bolševickou revoluční totalitu o dvacet let dříve a je tedy „padesátníkem“ na rozdíl od našich „osmašedesátníků“. Podobně však jako naši ani A.C. nebyl schopen revoluci zcela zradit a vymyslel blízký pojem REVOLTA, za který je možno s nadsázkou dosadit pojmy jako REFORMA, „socialismus s lidskou tváří, nebo prostě AKTIVITA.
Nyní tedy jak pojem REVOLTA vysvětluje A.C.:
Člověk revoltuje proti svému (absurdnímu) údělu ve jménu hodnoty, která ho přesahuje (str.25), přitom
a) tuto hodnotu je nutno hledat v revoltě samotné (str.31).
b) V revoltě člověk brání to, co on sám je (str.27), nejde tedy o závist či ukřivděnost.
c) Revolta odhaluje v člověku to, zač je vždycky třeba bojovat (str.29).
d) Chce-li člověk být, musí revoltovat, ale jeho revolta nesmí překročit jistou mez, kterou objeví v sobě samé a na níž v tom, co je všem společné, lidé začínají být (str.32 – závěr I.části knihy)
A.C. při interpretaci dějinných aktivit člověka nevynechává ani revoltu gladiátora Spartaka ve starém Římě, z původních 70 ti gladiátorů vzniklo 70ti tisícové vojsko vzbouřenců, kteří porazili vybrané římské legie a z vlastního rozhodnutí se zastavili až před Římem, tolik jen stručně k přiblížení zasvěcenosti výkladu A.C., knihu skutečně doporučuji k přečtení celou. Nicméně, i když A.C. zmiňuje např. i Spartaka, na str.30 vymezuje, že problém REVOLTY má smysl až v západoevropské civilizaci, a na str.38 dále upřesňuje, že prakticky je myšlenka revolty spjatá s křesťanstvím, tedy s negací křesťanství – toho posvátného, s tím že (cituji str.31): „Člověk revoltující je situován před nebo za oblast posvátného“. Dále na několika místech A.C. vysvětluje, že vlastní vývoj křesťanství ve své knize pomíjí, protože jej považuje „od dob Pavla“ za nevýznamný, většinová západní společnost přijala francouzské osvícenectví 18.století a závěry německé filosofie 19.století, společnost je řízená ne králem z boží milosti, ale zákony formulovanými rozumem – tím je pro A.C. dána dnešní absurdní situace uvažujícího člověka, upřesněme k tomu „dnešní“, že se jednalo o rok 1950 po milionech mrtvých ze dvou světových válek.
Člověk jako jediné stvoření, které odmítá být tím, čím je (str.21), je z hlediska této své přirozené aktivity v absurdní situaci (str.15):
- buď se člověk rozhodne nejednat, tj. přinejmenším souhlasí s jednáním jiných, a nanejvýš úhledně naříká nad lidskou špatností;
- dále si lze představit, že jednání člověka uvažujícího nahradí tragické diletantství, a v tom případě se lidský život stává pouhou hříčkou v číchsi rukou;
- nebo se člověk může rozhodnout jednat tak, aby to k něčemu vedlo, v tom případě (vzhledem k nepřítomnosti posvátného, vyšší hodnoty, která by jednání člověka usměrňovala) jde o to působit co nejúčinněji, totiž co nejsilněji – totalitně.
A.C. ve své filosofii revolty tedy vychází z absurdní situace člověka jako z danosti, předpokládá, že uvažující člověk tuto situaci přijal za vlastní. V této souvislosti je snad vhodné zmínit, že A.C. podrobně rozebírá odkaz Nietzscheho s tím, že Nietzsche nevymyslel, že bůh je mrtev, nýbrž to ze stavu společnosti cca v roce 1880 zjistil a vyvodil závěry (str.17): „Nihilista je ten, kdo nevěří v to, co je. Přitom podle A.C. to, co je, je jednota světa, kterou tyrani ustavují pro sebe, a to od Pavla až po Stalina (str.69). Před Pavlem byly snahy v křesťanství o následování Ježíše v jeho činech, zprostředkujících Boha lidem a tím odstraňujících důvody k revoltě proti lidskému údělu (tedy chaosu a smrti), církve však prosadily dogma – „zoufalá inteligence raději než utrpení ohraničeného údělu volí temný vír zkázy země i nebe“ (str.17), říká A.C., když popisuje ducha absurdity.
Revoluce od francouzské po ruskou dovedly společnost k totalitě – „socialismus je degenerované křesťanství, uchovává víru ve smysluplnost historie (str.77) a zase zaměňuje ono kýžené „My jsme“ za totalitní „My budeme“ (str.279).
A.C. ve svém vývoji levicového intelektuála celkové východisko vidí v meridionálním myšlení, za hranicí nihilismu, v prostoru otevíraném procesem revolty, není třeba čekat na konec dějin, na absolutní spravedlnost a morálku, na totální svobodu a jednotu:
„Revolta usiluje jen o relativní a slíbit může jen určitou důstojnost ve spojení s relativní spravedlností. Hájí jisté meze, v nichž se ustavuje lidské společenství, její svět je světem, kde vládne relativní. Místo aby s Hegelem a Marxem tvrdila, že vše je nutné, opakuje pouze, že vše je možné a že na určité hranici i možné zasluhuje oběť.“ (str.287)
„Revoluční pomýlení je způsobeno především neznalostí nebo systematickým přehlížením oné meze, jež se zdá být zcela nedílnou součástí lidské přirozenosti a zjevuje se právě prostřednictvím revolty. .. V dějinách stejně jako v psychologii je revolta porouchané kyvadlo, jehož zběsilé komíhání je znamením, že hledá svůj vnitřní rytmus. Jeho porucha je však jen částečná. Komíhá kolem pevné osy. Revolta naznačuje, že existuje společná lidská přirozenost, a zároveň osvětluje míru a mez, které jsou její podstatou.“ (str.291)
Úspěch meridionálního myšlení vidí A.C. na příkladu pařížské Komuny nebo revolučního odborového hnutí (str.294).
Toto meridionální myšlení mi připomíná myšlení starých Řeků, které A.C. popisuje na začátku svého výjkladu revolty (str.37):
„Myšlenka naprostého protikladu mezi vinou a nevinností, úhrnná představa dějin jako boje dobra a zla jim (starým Řekům) byly cizí. V jejich světě je víc pochybení než zločinů, přičemž jediný nenapravitelný zločin představuje nemíra.“
Připadá mi tedy, že A.C. se v závěru své filosofie vrací k počátkům filosofického myšlení.
S A.C. také nesdílím jeho východisko, pocit bezvýchodnosti člověka v poosvícenské době, ve věku rozumu, i v době ruských revolucionářů na počátku minulého století existoval a nadále existuje silný proud nelevicového myšlení, který A.C. pominul jako nepodstatný, nevyhnul se však citaci Van Gogha na str.255:
„Jsem stále více přesvědčen, že Pánaboha nelze soudit podle tohoto světa. Je to takový náčrtek, který se nevyvedl.“
Tím se dostáváme podle mého názoru k nejzdařilejší části knihy, k části „Revolta v umění“. A.C. ztotožňuje revoltu s definicí umění (str.254) – jedná se o metafyzickou potřebu jednoty, nemožnost ji uchopit a vytvoření náhradního světa – na rozdíl od revoluce, která je uskutečněním jednoty silou, uzavřením lidí, násilím na lidech, vězením, koncentračními tábory, tak vzniká impérium „svobodných“ otroků.
Na rozdíl od realismu, včetně zvláště pokleslého socialistického realismu, u kterých se projevuje pokleslá totalitní neumělecká jednota – v umění nakonec vždy jde o to vtisknout znovustvořenému světu jeho jednotu a meze (str.267), génius je revolta, která stvořila vlastní míru věcí (str.270), je možné pro vždy odmítat nespravedlnost a přitom neustále vzdávat chválu lidské přirozenosti a kráse světa – tato morálka vzpurná i loajální, je v každém případě jediná, která ukazuje cestu realistické revoluci (str.275).
Tedy ani v této části knihy spisovatel A.C. v sobě nezapře revolucionáře, dále:
Dnešní svět je vskutku jednotný, ale jeho jednota pramení z nihilismu (str.272).
Ohavná společnost otroků a tyranů nejde svou smrt a proměnu jen v tvorbě – každá tvorba je sama o sobě popřením světa pána a otroka (str.273).
Závěrem
A.C. byl velký spisovatel a svým esejem „Člověk revoltující“ dokládá hloubku svého umění, moderní román označuje za literaturu disidence, tedy disentu se současným světem, jde o úsilí vtisknout formu hodnotě (kterou popisuje pojmem REVOLTA), kterou umělec vytváří a míní ji uloupit dějinám (str.257).
Nabízím aktuální přirovnání - V.Bělohradský oslavuje filosofující lidi jako diverzanty Západu – univerzální Svaté Říše Ekonomického a Technologického Růstu – způsobují trhliny, jimiž lze vstoupit do společného světa lidí (V.B.: Kdo filosofuje).
A.C. jistě patří do řady světových osobností, včetně pomýlené minulosti revolucionáře mi připomíná Milana Kunderu, který nakonec také píše francouzsky, ale se svojí minulostí se dosud nevyrovnal.
A.C. bohužel zahynul 4.1.1960 při autonehodě (rád jezdil autem rychle), tedy dříve než stačil svůj umělecký záměr sjednotit a případně vytřídit (jako např. M.Kundera či G.Green). Podle O.Stupala (sem.práce z r.2001) A.C. polemizoval s autorem absurdna (Soren Kierkegaard), jemuž vyčítal „skok“ do víry; v rovinách románové, dramatické a ideologické A.C. zpracoval téma absurdity a pozitivnosti (revolty), nedokončil třetí vrstvu – téma lásky, velmi ho deprimovala „exkomunikace existencionalistů“ od J.P.Sartera za zradu revoluce.
Petr Maglia
14.07.2006 v Tabarce
na hranicích Tuniska s Alžírskem
bývalá francouzská Afrika