Jindra Konečný:
Absurdita - revolta
Příspěvek pro 9.seminář SFS_HB
I.
Creds, quia absurdum est.
Věřím, proto že je to absurdní.
Tertullianus
Vážení,
opět jednou bych, alespoň v nepřítomnosti, vyjádřil své názory k tématu, který je dán. Tedy: „Absurdita a revolta“. Je sice vymezené Albertem Camusem: „Člověk revoltující“, ale v souvislostech daleko širších. K tématu bych ještě přidal několik myšlenek z Camusova „Mytu o Sisyfovi“.
V příspěvku Dany Dostálkové jsou dva pojmy, které bychom teké krátce měli definovat, aby nám téma bylo bližší. Absurdita, metafyzika. Na úplný začátek položím otázku: Je absurdita tvůrcem (demiurgem) revolty, nebo naopak revolta je tvůrcem absurdity. Konec konců vzpomeňme si na události v květnu 1968 ve Francii, hlavně v Paříži, na studentské bouře. Jedním z hesel studentů bylo: „Buďte realisté, žádejte nemožné!“ Absurdní? Možná.
Zpět k absurditě. Absurdita (lat.absurdus – nelibozvučný, protismyslný), to co je kontradiktorické, vnitřně rozporné, nebo-li důkaz ad absurdum. Takový důkaz dokazuje platnost určité teze důkazem evidentní nesprávnosti jejího protikladu. Redukce ad absurdum, tzn.takový myšlenkový postup, který vede k popření určitého tvrzení důkazem, že vede k důsledku zřejmě nesprávnému, nebo odporujícímu danému tvrzení. V 19.století je potom tento způsob uvažování spjat se jménem Søren Kierkegaard. Pojem absurdna je zde spojen i s pojmem paradoxu (řec.para doxa, paradoxen) – protismyslné tvrzení, nesmyslný jev.
U Kierkengaarda je absurdita spojena mezi věčným, božským a historickým, časovým. Absurdita jako taková vyjadřuje , že svět ani člověk nemají smysl. Jejich bytí je v naprostém rozporu s jakýmikoliv cíli. Absurdnost je základem filosofie absurdna.
Nechá se tedy říci, že existence je objektivní nejistotou, která překonává subjektivní rozhodnutí okamžitou volbou, a to, skokem do absurdity (objektivní ovšem).
Ve svém spise „Současnost“, Kierkegaard (jen tak pro zajímavost, toto jméno v dánštině znamená hřbitov), píše: Bezprostřední nadšení toto nebezpečí nezná, a proto, mají-li lidé prorazit, musí se vyzvednout impetus nejvyššího nadšení. A toto nejvyšší nadšení nespočívá v rétorických povídačkách o vyšším a ještě vyšším a ze všeho nejvyšším, ale je poznatelné podle své kategorie: že se jedná proti rozumu.“
Zmínil jsem se o Camusově „ Mýtus o Sisyfovi“, kde se zabývá rozborem absurdna. Uvedu: „Tento svět sám o sobě není rozumný, to je vše, co lze o něm říci. Co je však absurdní, je konfrontace tohoto iracionálna s vášnivou touhou po jasnosti, jejíž výzva zvučí v největších hlubinách.“ Člověk je podle toho spoután věcma, s domněnkou, že je může řídit, a které přesto probíhají nezávisle na něm.
V eseji, o které se zmiňuji, se Camus také zabývá Dostojevským (v „Člověku revoltujícím“ také). Dostojevský v „Deníku spisovatelově“ z roku 1876 píše úvahu o logické sebevraždě. V „Běsech“ spáchá Kirilov logickou sebevraždu v důsledku absurdity jsoucna.
Camus vidí v centru Dostojevského díla zápas o Boha a člověka, v němž člověk Boha ztrácí. O Kirilovi doslova říká: „Jeho sebevražda je sebevraždou pedagogickou.“
V „Sisyfovi“ má také následující myšlenku, kterou bychom mohli nazvat vyznáním „Sisyfova mýtu“: „Lidská existence je absurdní, avšak přesto a právě proto v člověku jsou vlastnosti, které tuto absurditu překonávají. Existence je absurdní, ale člověk sám absurdní není a vnáší svůj, i když subjektivní (podtrženo mnou), smysl do absurdity bytí.“
Četl jsem v Jiřině Popelové tuto myšlenku: „Camus by se nepokusil o šťastnou budoucnost lidstva, kdyby měla být vykoupena utrpením jediného dítěte.“
Camus je často zařazován mezi existencionalisty, čemuž se bránil. Rozchází se nakonec i s Jean Paul Sartrem (ideově).
Jedním z významných filosofů tohoto směru je také Gabriel Marcel. Ve své přednášce „Já a ten druhý“, přednesené na Vyšším pedagogickém institutu v Lyonu 13.prosince 1941, říká v závěru následující: „Naděje svou podstatou je stavem duše, natolik těsně spojené do zkušenosti společenství, že je schopna aktu transcendence, kterým na rozdíl od jakéhokoli chtění a poznávání potvrzuje životu věčnost, jež má v mé zkušenosti svou záruku a závdavek.“ (vyšlo v Le Peuch, leden 1942).
Je zcela logické, že bychom mohli pokračovat v řadě dalších citací a vyjmenovávat další myslitele, kteří zapadají do tohoto filosofického systému. Domnívám se, že výše řečené je dostatečné, alespoň dle mého názoru, vystihuje princip problému. Je to pronikavost rozumu, který se postavil proti rozumu.
Ještě jedna anekdotická poznámka: Einstein jednou řekl svému asistentovi Ernstu Strausovi: „Co mě opravdu zajímá, je, jestli měl Bůh nějakou alternativu, když tvořil svět.“
II.
„Nejsem filosof, mohu vlastně mluvit jen o tom, co jsem prožil. Prožil jsem nihilismus, rozpory, násilí, šílenství, zkázy. Ale současně jsem zdravil moc tvořit a čest žít. Nic mě nedává právo posuzovat spatra epochu, jejíž jsem částí. Soudím ji zevnitř, spojuje sebe s ní.“
Albert Camus: Actuelle, II, str.38
Jak jsem již uvedl, Camus se nepovažoval ani za existencionalistu, ani za filozofa. Mnozí z těch, kteří se zabývají Camusem, chápou proces Camusova myšlení od „Noces“, přes „Mýtus o sisyfovi“, k „Člověku rebelovi“, jako vývoj k překonání absurdity. Jeho zpětný pohyb k dialogu s absurditou začíná rokem 1947, kdy začíná moralizovat dějiny, které nesplňují jeho ideje z dob odboje. Tehdy začíná obviňovat revoluce dvacátého věku ze zrazování lidské solidarity (Francis Jeanson: Albert Camus – ou l´ame revolte. - Albert Camus – neboli revoltující duše).
Není pochyb o tom, že Camus našel ve své době u existencionalistů myšlenky o světe jako prostoru pro absurditu, kde právě absurdno chápe jako konfrontaci člověka a světa. V „Člověku revoltujícím“ říká, že člověk je jediná bytost, která odmítá být tím, čím je. Je tam také krásné srovnání s Promethem: „Osamělý Prometheus se stal Bohem a panuje nad lidskou osamělostí. Ale od Dia nezískal nic, než samotu a krutost; není už Prométhem, je Cézarem, pravdivý, věčný Prometheus má nyní tvář jediné ze svých obětí. Tentýž křik přicházející z hlubin věků zní navždy skytskou pouští.“
V Člověku revoltujícím“ se opět setkáváme s Dostojevským, a také s Maxem Schellerem, který chce dokázat, že humanismus je doprovázen nenávistí ke světu. Tvrdí: „Milujeme lidstvo obecně, abychom nemuseli milovat jednotlivě lidské bytosti.“ Ale přesto Schelller také říká, že: „Na světě není dost lásky, abychom jí mohli mrhat na něco jiného než na lidskou bytost.“ Scheller je považován za jednoho ze zakladatelů tzv.filozofické antropologie. Božský princip a věčné tvoří v člověku jednotu. Ve svém „Ordo amoris“ (Řád lásky), má mimo jiné tuto myšlenku: „Nenávist je tedy vždy a všude vzpourou našeho srdce a mysli proti porušení ordo amoris, lhostejno, jedná-li se o tiché hnutí nenávisti v srdci jednotlivce, nebo táhne-li nenávist v mohutných bouřích jako masový jev světem a obrací-li se proti panujícím vrstvám.“ Potud Scheller.
Znovu Dostojevský. Camus se domnívá, že Ivan Karamazov je ten, který od vzpoury přechází k metafyzickému odboji. Vrátím se k „Mýtu o Sisyfovi“, kde Camus o Dostojevského hrdinech píše: „Všchni hrdinové Dostojevského se ptají po smyslu života. V tom jsou moderní. Nebojí se směšnosti. Moderní senzibilita se liší od klasické tím, že klasická je živena problémy mravními, kdežto moderní problémy metafyzickými. V románech Dostojevského je otázka položena s takovou intenzitou, že může vyvolat jen extremní řešení.“
Metafyzika (z řečtiny metá ta fyzika – to, co je za fyzikou (přírodou)).
Pokusím se stručně vymezit pojem. Tento termín použil jako první Andronikus Rhodský v 1.století před Kristem. Jsou to spisy, které přicházejí po Aristotelových spisech o přírodě (přírodní filozofii). Sám Aristoteles je nazývá první filosofií, vzhledem k tomu, že v nich pojednává o racionálním poznávání „prvních principů a příčin“, nepostižitelných pouhými smysly. Obsah pojmu „metafyzika“, se mění jednak v závislosti na tom, co jednotliví filosofové pokládají za „pravé bytí“, jednak na prostředcích, které doporučují k jeho poznání.
Nechá se tedy říci, že jde o učení o podstatě jsoucího, přesahující svět zkušeností, který je nám smyslově daný. Je to filosofické učení o nadsmyslovém, o tom co existuje za materiálním světem, o pravém bytí, které je základem všeho jsoucna.
Pochopitelně, že i metafyzika má své odpůrce. Např.novopozitivismus odmítá tradiční filosofická tvrzení jako pseudovýpovědi, tedy jako „metafyzická tvrzení“, a namísto toho, chce pouze vyjasňovat kognitivní obsah vědecké výpovědi pomocí logické analýzy.
Metafyzické a ametafyzické pojetí světa se liší tím, zda bytí je pojato jako otázka, záhada, nebo FAKT, který je nutno přijmout a sním se vyrovnat.
Opět Camus. Když se studenti v listopadu 1956 ptali Camuse na smysl maďarských událostí, odpověděl: „Nejvyšší hodnotou, posledním dobrem, pro něž stojí za to žít, a bojovat, zůstává stále svoboda.“ A také říká: „Statečně může člověk umírat jen pro svobodu, proto že pak věří, že nezemře úplně.“ Ve svém „Člověku revoltujícím“ uvádí: „Analýza vzpoury vede přinejmenším k tušení, že existuje lidská přirozenost, jak ji chápali Řekové, a opačně k postulátům moderního myšlení.“ Úvodní kapitolu uzavírá takto: „Nemoc, kterou trpí jeden člověk, se stává kolektivním morem. V každodenní zkoušce, kterou je náš život, vzpoura hraje stejnou roli jako „cogito“ v řádu myšlení: je společným místem, z něhož prýští na všechny lidi první hodnota. Bouřím se, tedy jsem.“
III.
Přesto přezevše nelze nevzpomenout Napoleonův výrok. Když se jej ptali na Velkou francouzskou revoluci, řekl: „Byla to závist, která zavinila revoluci. Svoboda byla pouhou záminkou.“
Je třeba dodat, že některé formulace v „Člověku revoltujícím“, se doslovně vyskytují v Camusově díle dramatickém (Stav obležení, Caligula), románovém (Mor, Pád), filosofickém (Švédský projev) a publicistickém.
V Camusově pojetí velikost člověka tkví v tom, že chce být silnější než jeho situace, že vzdor všemu jedná a tvoří. To je také důvod, proč v podstatě Camus nesouhlasí se sebevraždou, která je kapitulací před absurditou. Revolta je řešením. Svět není rozumný. Chceme-li v něm žít, musíme nechat žít absurditu. Camus chce šťastného Sisyfa. Když v roce 1957 dostává Nobelovu cenu za literaturu, mimo jiné říká: „Každá generace se domnívá, že musí změnit svět. Moje generace ví, že svět nepředělá. Její úkol je monžá větší: zabránit, aby se svět nezhroutil.“
Těmito jeho slovy bych asi uzavřel téma, které bylo dáno, a sice: „Absurdita a revolta“.
Úmyslně jsem se vyhnul historizující paralele, která je stejně tak zajímavá, jako její filozofující sestra. Uvědomme si, že v latině „revolutio“, je návrat do původní polohy, ale také státní převrat. Vzpomeňme na Whtheada: „Budoucnost je od toho, aby byla nebezpečná.“
Vážení, přeji vám hodně úspěchů ve vašem filozofickém konání.
Na 9.semináři dne 29.7.2006 za nepřítomného J.Konečného přečetl P.Maglia