V Kladně dne 27.07.2004
Petr Maglia: Vidění ve filosofii R.Barbarase
(Příspěvek k tématu 7.semináře SFS_HB „FILOSOFIE VIDĚNÍ“)
Promýšlet vidění jako specifický druh vnímání lze z pozice empirismu, intelektualismu, fenomenologie nebo z pozice „smyslového bytí“ (uvedený nikterak vyčerpávající výčet odpovídá zhruba členění, které použil Renaud Barbaras ve své knize Vnímání - Esej o smyslově vnímatelném z r.1994, české vydání v r.2002). Lze tedy myslet obraz předmětu složený z počitků na oční sítnici, lze hledat obraz abstraktního předmětu jako ideji ve vědomí člověka, lze uvažovat obraz jako nástin, v němž se předmět jeví sám o sobě a je konstituován vztahem s vědomím a naopak, nebo lze přijmout filosofii „smyslového bytí“.
Pracovním termínem „smyslové bytí“ označuji filosofii R.Barbarase z citované knihy, která eliminuje rozlišení objekt a subjekt – předmět a vědomí, a myslí svět a živé bytosti v něm jako totalitu, jednotlivé lidi jako limity této totality; člověk, jako živá bytost a limita univerzální totality světa, musí být pojímán opět jako určitá totalita, všechny dimenze jeho živoucí existence se pak jeví jako určité díly či limitace této předchůdné totality, rozlišení mezi psychickým a somatickým, mezi duchovnem, afektivnem a tělesnem lze chápat jako něco odvozeného z této živoucí totality.
Živá bytost se nesmí chápat jako nějaká bytost substanciální, jež by se „dodatečně“ vztahovala k prostředí, ani jako čistý produkt tohoto prostředí. Existuje současně s tímto vztahem a vposledku s ním tvoří jeden celek: její identita se konstituuje přímo v nitru této relace – tento vztah lze myslet pouze jako dynamický: totalita, kterou živá bytost s prostředím utváří, je dějící se totalitou. Živá bytost, protože naplnění její identity vyžaduje určitý vztah k prostředí a že se otevírá prostředí, aby se od něj oddělila, a odděluje se od něj jen proto, aby se do něj vepsala, je totiž charakterizována určitým stavem napětí či neuspokojenosti. Procesualita živé bytosti je procesualitou tohoto napětí.
Barbaras nahrazuje pojem počitku jakožto zakoušení nějakého imanentního obsahu pojmem pociťování jakožto modu komunikace se světem, nemáme počitky, „máme“ svět: pociťování jakožto živel dávání se světa odpovídá originálnímu smyslu Husserlovy intencionality. Veškeré vnímání, uchopené ze stanoviska bytostné neuspokojenosti živé bytosti, a tudíž ze stanoviska procesuality onoho napětí mezi touto živou bytostí a světem, se jeví jako abstraktní moment určitého kontinuálního hledání: živá bytost pociťuje jen proto, aby pokračovala ve svém orientovaném pohybu, a pohybuje se jen proto, aby lépe pociťovala. Barbaras spojitosti vnímání a pohybu přisuzuje smysl prvotní dimenze života, nejde o objektivní přemístění, máme co do činění s přesahem živé bytosti vůči sobě samé, se zakoušením, které je nutně i sebezakoušením, živá bytost uskutečňuje svou identitu jen tím, že se otevírá jinému, jako bod konvergence mezi stáváním se sebou samým a stáváním se jiným.
Pro jasnější vysvětlení originální dimenze, společné vnímání a pohybu, Barbaras cituje Erwina Strause: Tím co z nějaké bytosti činí bytost pociťující, nejsou fyziologické funkce senzorických orgánů, ale spíše ona možnost přiblížení se, a ta nenáleží ani výhradně počitku, ani výhradně pohybu. Originální dimenze, jež je v samém nitru pociťování, může být charakterizována jako určité přibližování, redukce odstupu, jenž je stejně tak prostorový jako ontologický, jenž je nedostatkem blízkosti a viditelnosti. Přibližování není koincidence, ale předsouvání se k tomu, k čemu nelze dospět. Přibližovat se znamená od-dalovat se, tj. vystupovat z oddálenosti: blízkost zachovává odstup, který překonává. Tato analýza vnímání ukazuje, že pociťování jako spontánní pohybování, je rozestřením určitého odstupu, otevřením určité transcendence, a že již tedy nevyvstává alternativa mezi interioritou zkušenosti a exterioritou vnímaného světa.
Barbaras dovozuje, že nepociťujeme smyslovou kvalitu, spíše vnímáme podle ní, a dále, že je nutno opustit i sám pojem předmětu. Vnímání jakožto něco, co je pohybem, a co tedy ve fenomenální blízkosti zachovává odstup, je dáváním světa samého. Jevení, nespočívající již na pozitivitě prožitku, nýbrž na dynamické otevřenosti, nepředkládá nějaký uzavřený význam, ale svět sám. Neexistují počitky ani předměty, ale různé styly bytí světa, jež jsou modalitami našeho přístupu k němu. Abstraktní dualitu počitku a předmětu nahrazuje originální jednota světa a dimenzí pociťování, v nichž se tento svět vyjevuje. Kdybychom chtěli tyto dimenze pociťování pojmenovat, mohli bychom mluvit o živlu, ve smyslu země, vody vzduchu a ohně. Živel je za formou a za obsahem, je určitým uskutečněným stylem bytí, kvalitou, jež se stala světem: dostihnout živel znamená být jím obklopen a proniknut, obývat svět, jímž jest. Ontologie smyslově vnímatelného znamená, že vnímání není jistým vztahem subjektu k Bytí, ale tím, co Bytí vyžaduje, aby mohlo být.
Uvedenou „prvotní dimenzi života“, platnou pro svět a všechny živé bytosti v něm, si v případě člověka lze analyzovat s využitím pojmů pohybu a vnímání s tím, že o vnímání ve vlastním slova smyslu budeme mluvit v případě, když koincidencí s prostředím vzniklý pohyb bude zpožděný vůči aktu koincidence. Přísně vzato, aktu koincidence je nutno též přisoudit pohybovou stránku (která vede ke směně stavu světa před tímto aktem), v člověku například by touto stránkou mohly být pohyby v jeho nervové soustavě a v mozku, v prostředí například změna tvaru, přemístění či ovlivnění dalšího průběhu nějakého procesu, například změna mechanického průtoku nebo pohybů v nervové soustavě a v mozku jiného člověka. Popis „prvotní dimenze života“ vnesením pojmů pohyb a vnímání implikuje použití dalších pojmů, například pojem času a pojmy pro popis druhů, způsobů a mechanismů vnímání.
Obecně je nutno zachovávat velkou obezřetnost při vnášení pojmů, tedy při používání slov k promýšlení vnímání, případně specificky vidění, protože naše možnosti analýzy vnímání jsou apriorně strukturovány kategoriemi jazyka a myšlení, které vnímání zaplavují, vnímání je popisováno podle předem vytvořeného smyslu skutečnosti (bytí), dosavadní i podvědomě přijaté filosofické přístupy vedou k vytěsnění vnímání myšlenkovou analýzou. Je úsměvné, že uvedené nebezpečí zvláště platí pro badatele a vědecké pracovníky, protože podle Barbarase spontánní ontologii vědy představuje naturalismus, pro který je charakteristický fakt, že za normu toho, jak je třeba chápat Bytí, se pokládá fyzická příroda. Husserl mluví v této souvislosti o „přirozeném postoji“ jako o před-filosofickém životě, který je možno definovat jako přesvědčení o existenci-o-sobě světa: jde o spontánní ontologii každého, kdo svým prožíváním vnímání nabyl přesvědčení, že jeho pohled nechal z temnoty vystoupit předmět, který existoval před ním a jehož autonomie není jeho zjevnou závislostí na subjektivních variacích narušena. V přirozeném postoji „nacházím jako svůj protějšek stále přítomnou jedinou časoprostorovou skutečnost, k níž sám patřím, stejně jako všichni ostatní lidé, kteří se v ní nacházejí a jsou k ní vztaženi stejným způsobem“.
Jako příklad toho, že přirozený postoj je před-filosofický, lze uvést příklad z oblasti vidění. Několik filosofů promýšlelo malířskou tvorbu Paula Cézanna, Barbaras cituje poznámku Henri Maldiney, když Cézanne vykřikne: „Podívejte! Ty Ty modré! Ty modře tam dole pod borovicemi!“, ony morře jsou orgánem jeho komunikace se světem. Barbaras dodává: V těchto modřích, skrze tyto modře Cézanne obývá svět: představují způsob, jímž se mu svět primordiálně nabízí, i jeho vlastní způsob, jak tomuto světu vycházet vstříc, jak ho vnímat, a tyto dva způsoby jsou nerozlišitelné. Modř není ani empirickou kvalitou předmětu, ani nějakým významem, který by mu byl vnucován subjektem, ale jakoby živoucím zprostředkovatelem určité exteriority.
Závěrem pouze pro úplnost poznamenejme, že upřednostňování vidění před ostatními smysly lze interpretovat též jako filosofický postoj. Barbaras uvádí, že filosofie připisuje vidění často postřehnutelnou výsadu. Vidění je totiž uchopováním na dálku, uchopováním, jež není vázané na nějaké určené místo a svého předmětu se takto chápe naráz a bezvýhradně: vidění je vlastněním na dálku, je vlastněním, protože je v odstupu – vidění nás od vnímaného vzdaluje. Toto vidění odpovídá ontologickému horizontu s jistou představou o filosofii, a přesněji řečeno, o postavení myslitele: filosofie je odstupem, přečníváním, absencí angažovanosti. Filosofické gesto vždy spočívá v dosažení pozice absolutního pozorovatele, jenž zpřetrhal všechny svazky se světem, v zajetí nekonečného odstupu vůči tomu, co jest, a to právě proto, aby se to, co jest, mohlo zkoumat co do svého bytí. Husserl definuje „objektivující akty“ – vidění v původním smyslu, jejichž funkcí je uvádět nás do vztahu s předmětem jako takovým: odpovídají teoretické aktivitě, jež předmět nazírá a pozoruje, místo aby ho chtěla nebo po něm toužila. K tomu se kriticky staví Merleau-Ponty: „Vnímání zprvu není vnímáním věcí, nýbrž vnímáním … paprsků světa, věcí, jež jsou dimenzemi, světy; sklouzávám po těchto „živlech“ a najednou jsem ve světě, od „subjektivna“ se posouvám k Bytí.“ (Viditelné a neviditelné, Praha 1998, s.212) a jinde: „Nezakalil by pohyb očí věci, kdyby sám byl reflexem nebo byl slepý, kdyby neměl své antény a svou jasnozřivost, kdyby vidění se v něm nepředcházelo? (in Oko a duch a jiné eseje, Obelisk, Praha 1971, s.9)