Vážení přátelé,
protože 6. filosofický seminář se nezadržitelně blíží, znovu vás oslovuji s dalším příspěvkem na téma kýč. Ze základního textu Clementa Greenberga Avantgarda a kýč jsme se dozvěděli základní charakteristiku kýče, podmínky, za jakých vznikl, v jakých dílech se nejčastěji objevuje a co je pro něj typické (napodobuje efekty umění). Východisko z kýče vidí Greenberg v nastupující avantgardě. Z díla Umberta Eca Skeptikové a těšitelé jsme poznali, že vnik kýče souvisí se vznikem masové společnosti a střední třídy (midcult), která kýč nejčastěji produkuje a současně je jeho největším konzumentem. Tím Eco spíše sociologicky vysvětluje, proč se kýč stal do velké míry součástí naší společnosti (všichni mohou být klidní, konzumují umění). Výtah z knihy Tomáše Kulky Umění a kýč nám zase poskytuje jednoduchý a srozumitelný návod, jak kýč poznat. Definuje nutné a postačující podmínky pro vznik kýče, popisuje témata, postupy a motivaci umělce produkujícího kýč (témata s jasným emociálním nábojem, okamžitě identifikovatelné - realistické, nekladoucí další otázky). Tolik rekapitulace.
Každého čtenáře však již při čtení těchto příspěvků napadá spousta otázek. Jaký měl kýč vývoj v posledních 50-ti letech? Stala se avantgarda východiskem? Jak se vyvíjelo umění v reakci na kýč? Co pop-art, postmoderna? V moderním umění se často objevují díla, která splňují všechny formální znaky kýče, a přesto je za kýč nechceme prohlásit. Při jejich pozorování nemáme ten pocit znechucení, který prožíváme při pozorování typického kýče. Jako příklad mohu uvést představitele pop-artu Andy Warhoula, který ve svých dílech používal metody masmédií a reklamy, jinak typické pro kýč. A naopak, snad ještě častěji, se setkáváme s případy, které definici kýče nesplňují, ale probouzí v nás rozporuplné pocity a jakoby balancují na hranici kýče. Zde mohu uvést například knihy „renomovaných“ autorů, jako je Jáchym Topol, postmoderní objekty „umělce“ Milana Knížáka před Veletržním palácem a jeho reklamy na billboardech po celé republice. Též v architektuře jsme často na pochybách, zda novostavba je kýčová, či nikoliv. Zde mám na mysli tzv. podnikatelské baroko nebo „vzpomínky“ na konstruktivismus a funkcionalismus u rodinných domků. Těmito otázkami se zabývá následující, v pořadí 4. příspěvek od Rogera Scrutona Kýč a soudobé dilema, který vám zasílám.
Scruton vychází z Greenbergova textu, na který se v úvodu odvolává, ale jeho hlavní stať se týká právě podob kýče v dnešní „postmoderní“ společnosti. Tím tento příspěvek konečně navazuje na téma minulého semináře. S postmodernou se vypořádává velmi rychle, a i když s ním mnozí z nás nebudou souhlasit, je to příspěvek do diskuse, který otevírá řadu témat a otázek. V souvislosti s tím Scruton elegantně vysvětluje rozdíl mezi kulturou a „kulturou“, umělcem a „umělcem“, jak jsem si dovolil použít výše. V neposlední řadě se dotýká témat, jako je vliv politického uspořádání společnosti nebo míry náboženského cítění na tvorbu a konzumaci kýče. Tyto statě jsou též spíše příspěvky do diskuse.
Protože text není psán čistě vědeckým jazykem, ale jako popularizační přednáška či článek do časopisu, je velmi čtivý a poutavý. Na druhé straně i Scruton není zcela imunní vůči nástrahám kýče, o čemž svědčí některá vypůjčená, emocionální, a jednoduše identifikovatelná stylegmata typu: „masařka kýče klade svá vajíčka“, kterých si čtenář laik možná ani nevšimne, ale nám kýčařům neujdou a u takového odborníka, jakým Scruton bezpochyby je, zamrzí. Přesto se podle mého názoru jedná o velmi zajímavý a přínosný text, přímo ideální pro stolní filosofickou společnost. Doufám, že vás též zaujme.