Všeobecné brojení proti kýči, jeho vlivu na společnost a proti masové konzumaci kýče naráží na jednu důležitou okolnost. Většina lidí s kýčem přichází denně do styku, většina lidí ho denně konzumuje a žije. Jak je možné, že naše společnost ještě funguje, když do tolika oblastí našeho konání proniká takový nešvar? Jak je možné, že v naší době prolezlé kýčem vzniká tolik zajímavých uměleckých děl? A jak je možné, že jeden autor brojící proti kýči vzápětí vytvoří kýč nejtěžšího kalibru?
Chci ukázat, že existuje mnoho oblastí lidské činnosti, kde se objevuje kýč a buď hraje pozitivní roli, nebo alespoň nevadí. Předem však cítím námitku. Slovo kýč je samo o sobě hanlivé, označuje něco pokleslého a používáme ho, když chceme poukázat na slabiny popisované věci. Mluvit o pozitivní hodnotě kýče se může zdát jako protimluv. Proto se omezím na kýče vyhovující definici Kulky:
1. námět s emocionálním nábojem
2. realistické zpracování - identifikovatelnost
3. zpracování nerozvíjí asociace spojené s tím, co je zobrazeno
Je k úvaze, do jaké míry splňují následující příklady tyto podmínky, do jaké míry jsou příklady kýčem a do jaké míry kýč definují Kulkovy podmínky.
První, nejjednodušší, obecný pozitivní dopad kýče na každého z nás je kýč jako odstrašující příklad. Damoklův meč (stálá hrozba) neustále nás obklopující a varující před ztrátou důstojnosti. Neustálá kontrola sebe sama, zda nejsme součástí kýče, nejsme falzifikáty, morálními imitacemi. (Scruton) Obrana před trapností. Stálá ostražitost.
Obraz jelena na pasece v říji nám přímo vnuká otázku, zda náš nový obraz je spíše Picasso nebo ten jelen. Dále nastoluje otázku, jaký rozdíl je vidět jelena na pasece a obraz jelena na pasece.
Základní vlastností kýče je, že neobohacuje asociace spojené s představovaným objektem. Kýč (pokud ho konzument neprokoukne a není zhnusen) působí na všechny konzumenty stejně nebo se alespoň o to snaží. Protože podléhání kýči jde přes všechny sociální vrstvy, kýč v podstatě homogenizuje společnost, odstraňuje rasové, sociální a náboženské antipatie. Katolík fandí na hokeji s buddhistou, cikánka pláče a zpívá s Bílou. Michala Jacksona zná celý svět. Karel Gott pomáhá řešit Sudetoněmeckou otázku.
Kýč nevytěsňuje umění ale zaujímá do velké míry vlastní prostor. Kýč nepůsobí na člověka v okamžiku, kdy pokud by kýče nebylo, působilo by na člověka umění. S kýčem se většinou setkáváme právě tam, kde bychom umění nečekali, nevyžadovali a kýč je tu proto, aby nám pouze ulehčil život. Zde mám na mysli výzdobu veřejných budov, tichou hudbu puštěnou před začátkem filmu v kině, (noviny vůbec), čtení rodokapsů v tramvaji a v metru, oživení odborných článků ilustracemi. Odpočinek, odreagování se při četbě levných románů.
Speciálním příkladem vlastního prostoru kýče je rytmizace manuální práce populární hudbou.
Kýč na rozdíl od umění se obrací ke všem lidem a umožňuje všem alespoň částečné zapojení do kulturního života. Představovat si společnost bez kýče jako společnost vysoce kulturní je velký omyl, kterého se běžně dopouštíme, ačkoliv na světě je mnoho míst, které nám dokazují opak.
(Eco) „Občana moderní země, který si v jednom a témže ča-sopise čte o slavné filmové herečce a o Michelangelovi, nesmíme poměřovat antickým humanistou, který se zcela autonomně pohyboval v různých oblastech lidského vědě-ní, ale nádeníkem nebo malým řemeslníčkem z té doby, který byl z přístupu ke kulturním statkům zcela vyloučen….
…kdo si píská Beethovena, protože slyšel jeho sklad-bu v rozhlase (v reklamě), ten se už aspoň na úrovni prosté melodie k Beethovenovi přece jen přiblížil, zatímco dříve tato zkušenost byla vyhrazena pouze příslušníkům zámožných tříd, kteří se sice obřadu koncertu podrobili, hudbu však ve velké většině vnímali ve stejně povrchní rovině.
Kýč dále slouží k účelům výchovným. Většina lidí dojde k ušlechtilé literatuře přes časopisy, komiksy, nebo dívčí romány. Většina milovníků hudby dojde k vážné hudbě přes populární hudbu (pokud se nejedná o teror rodičů) a většina milovníků filmů v dětství sleduje pohádky, komedie, střílečky a detektivky.
S tím souvisí další pozitivní funkce kýče a to uplatnění kýče při vzdělávání dětí i dospělých vůbec. Zde již nemyslím vztah k architektuře pěstovaný na pískových plážích, ale zábavné výukové programy v televizi, na počítači, poutavě napsané učebnice nebo jazykově zjednodušené romány v cizím jazyce.
S tím souvisí i další positivní uplatnění kýče jako popularizace. A to veškerá popularizace jak vědeckých, tak uměleckých děl (Bible, Kvantová teorie, Teorie relativity, mechanika, velký třesk, přepis klasiků) zde ale musím dodat, že se již nejedná o kýč v umění podle Kulkovi definice.
Osobní hodnota kýčovitých věcí pro majitele.
Podle definice je umělecké dílo kýčem, když splňuje podmínky 1-3. V těchto podmínkách se nebere v úvahu vlastník díla, jeho vztah k dílu a okolnosti, za kterých k dílu přišel. Definice kýče je nezávislá na majiteli, způsobu nabytí a okolnostech, ve kterém vzniklo. V podstatě se popisuje kýč v galerii, kam jsme se přišli na dílo podívat a kromě díla samotného nás nic nezajímá. V životě se však setkáváme s předměty, ke kterým si vytvoříme vztah nejen na základě jejich umělecké (ne)kvality. Hodnota díla pro svého majitele potom nespočívá jenom ve své inertní hodnotě, ale současně i v příběhu, který reprezentuje (dílo nemůžeme oddělit od kontextu, ve kterém vzniklo).
Kýčové svatební oznámení má pro svého majitele hodnotu v tom, že připomíná svatbu jeho blízkých a všechny události, které se k dotyčné svatbě vztahují, popřípadě k rozvodu. Nechci samozřejmě říct, že oznámení přestává být kýčem, ale že nabývá pro svého majitele jiný smysl.
Příkladem takových kýčů mohou být dále: rodinné fotografie připomínající rodinnou událost nebo vztahy, kýčová díla blízkých osob, která nám připomínají vztah k té osobě, suvenýry z dovolených, kýčovité svaté obrázky po babičce...
Zde však musíme zdůraznit, že díla nepřestávají být kýčem a jejich pozitivní hodnota je nepřenositelná. To bychom si měli vždy uvědomovat.
Jako poslední příklad neškodného uplatnění kýče chci uvést ikonografický význam kýče. Jednou ze základních vlastností kýče je jednoduchá identifikovatelnost. Tato vlastnost zajistí, že zobrazený předmět pochopí valná většina lidí stejně a správně. Například černá stuha na kytici růží objasňuje, že se nejedná o kytici svatební, ale pohřební a pokud jí drží střední dáma v kostýmu, nebudeme jí gratulovat, že provdala dceru, ale vyjádříme soustrast, že pochovala chotě a tím se většinou vyhneme trapné situaci. Pokud hledám toaletu, měl bych být schopen jistě a pokud možno okamžitě identifikovat, kde jsou pánové a kde dámy. Podle mnohdy kýčovité ikony na obálce, poznáme, že se jedná o přání k narozeninám, k promoci, k narození dítěte, svatební oznámení, úmrtní list, nebo o složenku. Zde si všimněme, že čím víc se autoři snaží vyhnout kýči, tím hůře je dílo identifikovatelné. Nápis tady bydlím já a obrázek ideálního vlčáka v nejlepších letech je mnohem přesvědčivější než jakýkoliv dosud seriózně namalovaný psík.