Kýč jako takový vnímám jako nedostatek skutečnosti. Hovoří se o něm především na poli umění, kde kýč nahrazuje skutečný prožitek prožitkem „obvyklým“, tedy nejde o to, co je zobrazeno, ale o to, co má zobrazené vyvolat. Posláním díla – kýče není říkat „hleďte, vidím to a to“, ale říkat „hleďte, toto je ale krásné, že?“. Samozřejmě i kýč se postupem doby vyvíjel, a pochopil že krása není jedinou atrakcí díla (před ním to pochopila avantgarda), proto existují i kýče, které tvrdí „hleďte, není toto zajímavé?“, nebo „no není toto šokující, odporné, smutné, neobvyklé?“. Jediným jeho problémem ovšem zůstává, že nepopisuje až tolik konkrétní věc, ale popisuje za – věc, tedy vnucuje význam, který ukazování této věci má.
Je tak kýč jakousi zpronevěrou na pravdě. Místo, aby prožitek vzbuzoval, tak jej popisuje, místo aby se snažil o význam, tak jej prohlašuje. Nechce se zdržovat tou dlouhou cestou, která začíná tvorbou, pokračuje vystavením díla divákovi, posluchači či čtenáři, a končí uvědomněním si díla, prožitím jeho obsahu a výsledným dojmem; používá „zkratku“.
Zde si dovolím dvě odbočení. Jednak: Ne všechno, co splňuje mnou uvedené vlastnosti kýče, kýčem nutně je. Mnoho věcí je popisných a využívají „zkratku“. Kýčem se taková věc stává, teprve tváří-li se jako umění. Neshledávám nic kýčovitého na pohlednicích stověžaté Prahy: jejich cílem není ztvárnit prastaré město, jeho historii, jeho obyvatele, jeho tep. Cílem pohlednice je za pět korun sdělit odesílajícímu i příjemci „byl jsem tady, je to tu stověžaté a hrozně to stojí za to vidět“. Stejně tak mi nevadí barokní silueta dámy na dveřích, neboť neznamená „žila byla kdysi jedna hraběnka a ta poslouchala Bachovu hudbu“, ale znamená „dámské toalety“. Kýčem nemůže být věc užitná, alespoň dokud se netváří jako věc umělecká. Ovšem kýčem zůstává pro mne třeba trpaslík na zahradě, protože ten neříká „podívej, jsem trpaslík jako ze Sněhurky“, nebo „podívej, byly doby, kdy na zemi žili trpaslíci“, ale říká „to je ale krásné zahradní zákoutí, viď?“, tedy používá na mě to své „viď?“. Nejde tedy o něj, stejně jako u pohlednice nebo cedulky na dvěřích záchodů, ale zároveň se tváří, jako že je to právě díky němu velice krásně a umně zařízeno.
Mé druhé odbočení se týká přenosu kýče mimo umění. Dovolím si ho proto, že považuji umění za součást lidského snažení o probuzení, zlepšení a růst člověka, jako tvora individuálního i společenského. Posláním umění je hledat a nacházet krásu. Krása je pocitem vnitřního zaujetí, prožívání dobrého, souhlasu s dobrým. Dobro je cílem člověka v tomto světě, je tím, čeho chce dosáhnout a čeho i musí dosáhnout. Dobro tvoří, dává život, obnovuje, hledá. Nedobro nečiní tuto práci, a proto vede k ničení, zanikání, opotřebení, ztrátě.
Umění je jednou z cest dobra, neboť hledá krásu. Jestliže dobro je definováno jako to, po čem člověk (nebo universum) touží, krása je jedním z možných nacházení, neboť dává blaženost, prožitek, naplnění. Stejným způsobem tíhne člověk k nacházení blaženosti v pravdě. Pravda a krása už odedávna v myslích lidí korelují, „co je pravdivé, je i krásné“ (i dobro, samozřejmě -třeba Co je krásné, je i dobré, a co je dobré, brzy bude i krásné. -Sapfó). Mezi další nacházení dobra můžeme počítat spravedlnost či správnost. Je tedy cest dobra více. Kromě umění sem patří podle mého soudu filosofie, politika, právo, věda, víra. A proto si dovolím, ačkoliv se to nesetkává s obecným přijetím, přenést pojem kýče i do těchto oblastí. Konec odboček.
Kýč v umění tedy vidím jako náhradu krásy, která se však krásou prohlašuje. Je tedy nekrásný, ačkoliv nemusí (i když může) být nehezký. Každopádně proti umění „mluvícímu“, tedy jaksi dobrému a pravdivému, je „mlčícím“, nebo možná „křičícím“, tedy nedobrým a nepravdivým. Je použitím prostředků, jež jsou svěceny jedině cílem. Chybí mu tak jeden ze zázračných znaků pravdy, krásy a dobra, a tím znakem je jejich hledání, zvažování, myšlení a nalézání. Všude, kde nelze pravdu, krásu a dobro hledat neboť tam jsou již stanoveny, a přitom by tam měly být hledány, se tak v mém pohledu zjevuje kýč.
Je tedy kýč lží, ošklivostí a zlem. Je dále nesprávností a nespravedlivostí. Není jimi tam, kde se jako spravedlnost, správnost, dobro, krása nebo pravda netváří. Jelikož se mi jedná především o kýč veřejný (Kitschus Publicus), chci poukázat na případy, kdy jsem jím doslova zahlcen.
Není tedy kýčem tvrdit, že mám rád postižené děti. Je kýčem o tom mluvit a nepomáhat jim. Není kýčem tvrdit, že člověk má lidská práva, je však kýčem tvrdit, že kdyby je moc nestanovila, neměl by je. Není kýčem tvrdit, že stát vymáhá daně a s nimi potom velice těžkopádně a nešikovně hospodaří. Je však kýčem tvrdit, že jejich placení je dobrovolným aktem, který občané vykonávají rádi, a že stát je jediným, kdo může mnoho věcí spravovat, financovat a řídit. Není kýčem tvrdit, že střelnou zbraní lze zabít člověka. Je však kýčem tvrdit, že držení střelné zbraně z Vás dělá většího potencionálního vraha, než držení automobilu, kuchyňského nože nebo motorové pily.
Je pro mne základním a neoddiskutovatelným kýčem tvrzení, že to, co je mi předkládáno jako volba veřejná, je i volbou mojí. Že i já jsem se zavázal, tím, že jsem se narodil, přijímat volbu všech, přijímat ji souhlasně. Že jsem podepsal bianco smlouvu, ze které nemohu vystoupit jinak než úmrtím či útěkem; jinak jsem zločincem.
Všude se s kýčem setkáváme tam, kde je disproporce mezi tvrzením a skutečností. Před zákonem jsme si všichni rovni. Ovšem ti, kdo jej vytvářejí, mu nepodléhají. Každá smlouva musí být uzavřena dobrovolně mezi dvěma duševně způsobilými stranami, ovšem ne smlouva o státě, na tu stačí jedna strana. Soukromé vlastnictví majetku a svoboda nakládání se svým tělem a životem je jedním ze základních kamenů všech právních systémů (alespoň těch, které, ačkoliv nerady, pocházejí ze zákonů biblických), přesto není bezprávím majetek zdaňovat a tak jej vyvlastňovat při jeho nabývání i držení, a není protiprávní zakazovat lidem užívat jisté látky, držet určité věci, vykonávat sexuální akt určitým způsobem, či postavit svůj dům podle svého. Vším tím, co jsem uvedl v minulém odstavci, se člověk, žijící ve svobodné, demokratické zemi, který nikomu neubližuje, stává pachatelem „zločinu bez obětí“. Trestat to, co nikomu neubližuje, není však proti právu, a to je další všudypřítomný kýč.
Poslyšte tedy, co kýčem není, ačkoliv Vám to jistě bude znít tak hloupě a neskutečně, kýčovitě jako poslední odstavec z knížky Harlequin:
I. Člověk se rodí svobodným, a tuto svobodu mu nikdo nemůže vzít. Člověk má právo vlastnit; a v první instanci a především bezvýhradně vlastní svou osobu. S vlastněným může zacházet dle libosti, ačkoliv vždy nese osobní zodpovědnost za to, co toto zacházení přinese jemu nebo druhým.
II. Člověk může být zavázán někomu nebo něčemu, avšak musí tak učinit dobrovolně. Platí, že dokud se výslovně a dobrovolně nezavázal, nesmí být považován za zavázaného. Tedy do všech vztahů musí o své vůli člověk vstoupit, aby jimi byl vázán. „Vrodit“ se někam je v podstatě to, co se děje v otroctví, nevolnictví či kastovním řádu.
III. Člověk se může, a často se tak také děje, od ostatních lišit. To, že je například jednonohý nebo blond, ovšem ještě neznamená, že všichni dvounozí či bruneti jsou jeho dlužníky, nebo že má právo ostatním nařizovat, aby jej titulovali dvounohým či zrzkem.
IV. Spravedlnost ve věcech lidských není něčím, co musí být psáno. Spravedlnost není právo, a žádné psané právo nikdy nebude nad spravedlnost, ačkoliv to o sobě bude prohlašovat. Čím složitější právo, tím ubitější je spravedlnost.
V. Správnost lidského jednání není dána názorem jiných. Člověk má právo být hloupý, jednat hloupě, propást své šance, nerůst a nevyvíjet se. To, že tak občas nejedná, není výsledkem přání ostatních, ale touhy jeho samého po dobru.
Tak. Pokud přijmeme tyto premisy (není to žádný ucelený systém, ale přesto je považuji za určitý kodex), očistíme věc veřejnou od jejího kýčovitého vmazlování se do stále většího a většího kusu lidského života. Každý na této Zemi jsme součástí společnosti, lidstva, ovšem to neznamená a nesmí znamenat, že někdo v našem jménu bude hromadit moc. My sami dokážeme mocí vládnout, jedno kdo nám to vyvrací.
Hledat a nacházet kýč v umění se stalo oblíbeným kuloárovým povoláním. Jistě to má pro exstenci lidstva své opodstatnění, být vystaven a případně propadnout kýči uměleckému je jistě nechutné. Ovšem jen velice málo pravděpodobně může umělecký kýč člověka okrást, zabít či zbavit svéprávnosti.
Moc není nikdy dostatečně pevná, je-li příliš velká.
Právo se tolikrát zmenšuje, kolikrát se zvětšuje moc.
Publius Cornelius Tacitus )
Cílem moci je moc.
George Orwell)