Greemberg vysvětluje, že kýč vznikl s universální gramotností v souvislosti s industrializací Západu, venkované ve městech vytvořili proletariát a drobnou buržoazii, zvýšili svoji výkonnost a objevili nudu. Nové městské masy vyvinuly na společnost nátlak, aby jim poskytla kulturu pro jejich vlastní potřebu, kterou měly čas a schopnosti vnímat pouze jako zábavu ve smyslu nechat se bavit (vysvětlení rozdílu mluvit a bavit se viz Machovcova „zelená kniha“ či vysvětlení Buberovo). Němci tomuto fenoménu dali název Kitsch.
Za popis vývoje tohoto fenomému lze považovat rozdělení kultury podle Eca na kulturu vyšší, střední a masovou zábavu. Eco eliminuje z původního německého fenoménu Kitsch tu zábavu, která jako masová kultura neaspiruje na uměleckou stránku. Asi tak, jako používání příborů při jídle je také součástí kultury stolování, která jako taková má zřejmě i svoji uměleckou stránku. Eco lokalizuje výskyt kýče do oblasti kultury střední – ta ho produkuje ve formě komerčně uplatnitelného výrobku, připraveného ke konzumaci širokými středními vrstvami, poučenými již vyšším vzděláním a tedy připraveným přijímat kulturu vyšší. Produkt střední kultury je podle Eca kýčem proto, že rafinovaným použitím prvků vyšší kultury předstírá tuto vyšší kulturu, aby se prodal. Eco nemilosrdně tyto komerční produkty odhaluje i v dílech autorů jinak jistě tvůrců kultury vyšší – Hemingwayův román Stařec a moře, portréty bohatých žen od Boldiniho, Bredburyho popis obrazů Picassa.
Tímto rozdělením Eco nejen omezuje původní německý fenomen Kitsch objemově – běžně vyráběný „zahradní trpaslík“ je pouze nevkusnou zábavou, ne kýčem – ale usměrňuje definici pojmu kýč do dnešní podoby.
Matematicky formálně dokonalou definici kýče nabízí Kulka, když formuluje tři nutná a postačující kritéria, jejichž naplnění svědčí o tom, že zkoumaná věc je kýčem. I když matematická formulace vylučuje významovou hierarchii nutných a postačujících podmínek, pro definici kýče mi připadá jako nejpřínosnější podmínka třetí. Kulkova třetí podmínka kýče je, že kýč se pozná podle toho, že v nás nevyvolává transformaci asociací, zatímco (pravé) umění (kultura vyšší) naši smyslovou zkušenost světa zintenzivňuje – tedy umění krásu či prožitek vytváří, kdežto přitažlivost až sentimentální vlezlost kýče je založena na připomínce dříve vytvořených a společensky sdílených citů a dojetí (z krásných hodnot).
Citovaná třetí Kulkova podmínka je negativním vymezením umění – KÝČ tedy ve výše uvedené řadě vzniku fenoménu Kitsch, jeho vývoje a dnešní definice, je lží, plagiátem, který má snahu se prodat jako umění.
Výskyt dnešního pojmu kýč se však neomezuje jen na oblast umění. Kundera ve svých románech a esejích jako kýč označuje ideologicky zjednodušený postoj ke světu, radostný souhlas s bytím, který vytlačuje jakékoliv otázky a pochybnosti, skutečný rozporuplný svět zkušenosti je odsouzen k zapomnění ve chvíli, kdy se idyla chopí moci. Kunderova filosofie kýče by byla i sebeironizací postojů Kundery z padesátých let (kdy byl Kundera slovy Bělohradského „velkým manažerem lyrického kýče“), pokud by si Kundera sám tuto etapu svého života kýčovitě nevyškrtnul ze svého životopisu, jak mu vytýká Jungmann, i když Jungmann připouští, že Kundera svým následným dílem omyly překonal hlubším poznáním a vědomím souvislostí. Úspěšný boj s kýčem následným dílem Kundera prokázal nejen oblíbenou zkratkou „Kýč je absolutní popření hovna.“, ale i propracovanější definicí (Nesnesitelná lehkost bytí, str.228):
„Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve druhá slza dělá z kýče kýč."
Na tuto definici navazuje filosof Petr Rezek v úvodu k vydání svých kritických textů z poloviny osmdesátých let. Ve vydaní z roku 1990 pod názvem knihy Filosofie a politika kýče Rezek polemizuje s tvrzením, že v druhé slze je nutnou podmínkou sdílení dojetí s druhými, souhlasně však říká, že „určitě je druhá slza nutná, slza, kterou je také možno popsat jako dojetí z dojetí.“
Rezek zobecňuje definici kýče: „Kýčovitý postoj patří mezi postoje, jež lze nazvat nevěcné. Každý nevěcný postoj není kýčovitý, ale každý kýčovitý postoj je nevěcný v tom smyslu, že se neobrací k věci , jíž se myšlenka či cit týkají, k níž míří, nýbrž se od ní odvracejí. … Kýč je druh nevěcnosti, od ostatních postojů nevěcných se však liší tím, že jeho doménou je obor citu, dojetí.“ Uvedený druh nevěcnosti Rezek vysvětluje použitím Husserlových Logických zkoumání, obecný filosofický význam návratu k věcnosti pak dokládá citací z Patočky.
Rezkova filosofická definice zahrnuje Kunderovu druhou slzu, dojetí z dojetí, bez vztahu k původní příčině dojetí, zahrnuje též Kulkovu nutnou třetí podmínku absence transformace asociací, tedy zahrnuje odvracení se od předmětu umění (jímž je smyslovou zkušenost zintenzivňovat) k připomínání dojetí, pro které je předmět jen visačkou, která zážitek připomíná. Přitom je však tato definice použitelná obecněji pro charakteristiku určitého způsobu myšlení, občanských postojů a politického chování. Rezek ukazuje, jak manipulování s kýčem bylo nástrojem moci a vlády nejen ze strany komunistické totality, ale i ze strany disentu ve smyslu Havlovi „Moci bezmocných“.
Aktuální problémy české společnosti filosof Václav Bělohradský uvádí do historických souvislostí esejem Morální kýč (Proglas 27.4.1999). Bělohradský uvádí, že „nejvážnějším problémem dějin Čechů jako moderního politického národa nebyla ideologičnost, ale monopol, který získal v našem veřejném diskurzu i občanské angažovanosti morální kýč.“ Bělohradský na Kunderovu a Rezkovu definici kýče navazuje vlastním výkladem, že „kýč je obecně odporem proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých a vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, roztrhává tradice na fragmenty a podivně je míchá, problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti, probouzí pochyby, nutí nás rozlišovat mezi teorií a fakty, mezi vizí a činy, mezi symboly a skutečností. … Kýč je tedy bojem proti kruté diferenciaci, kterou přináší neoblomná modernost. Rodí se z nostalgie po nediferencované jednotě, kterou nám zaručoval život v malých a trvalých skupinách. Kýč jako nástroj této nostalgie nám vždy nabízí (1) zastření diference mezi znakem a skutečností, (2) únik od kritičnosti k iluzi, (3) zamlčení otázky, na niž určité přesvědčení či jednání je odpovědí a (4) sjednocující monopol ve veřejném prostoru.“
Bělohradský vidí spojení naší státnosti s morálním kýčem od samého počátku:
Masaryk napsal „Musíme se naučit oddanosti: nám se nedostává opravdové a ušlechtilé lásky.“ Taková diagnóza moderní společnosti v roce 1879 je morální kýč, stejně jako známá Masarykova formule „Ježíš, ne Cézar“.
Vrcholem politického a morálního kýče jsou pak padesátá léta.
Festivalem morálního kýče byla návštěva papeže v České republice v dubnu 1997 s jeho nekriticky šířenými výroky a výzvami, včetně výroků adorujících šiřitelů papežova verbálního poselství (L.Vaculík, Tigrid, kardinál Vlk) – morální kýč zakrývá nejednoznačnost situace, v níž musíme aplikovat hodnoty, které vyznáváme, každá otázka typu „jak na základě vyznávání takových hodnot se budou řešit situace, v nichž se ocitají specifické skupiny lidí“ je označena za cynickou a vytlačována z veřejného prostoru.