Motto:
Praktické chování se řídí jinými postupy než filosofie, která o jednání uvažuje (Rezek, str.78)
Cílem tohoto dodatku je upozornit na některé myšlenky P.Rezka, které nesouvisí s tématem KÝČ 6.semináře SFS_HB, ale jsou podnětné z hlediska úvah o zavedení pojmu stolní filosofie a diskutovaného Manifestu stolní filosofie.
Úvodem je však nutné vysvětlení. Název knihy Petra Rezka „Filosofie a politika kýče“ (© OIKOYMENH, 1990, ISBN 80-85-241-04-8) je od Rezka velkou ironií a mystifikací, což zjistíme v třístránkovém ÚVODU knihy, datovaném 3.8.1990, který nese název:
KÝČ A NEVĚCNOST
Rezek v tomto úvodu zobecňuje definici kýče: „Kýčovitý postoj patří mezi postoje, jež lze nazvat nevěcné. Každý nevěcný postoj není kýčovitý, ale každý kýčovitý postoj je nevěcný v tom smyslu, že se neobrací k věci , jíž se myšlenka či cit týkají, k níž míří, nýbrž se od ní odvracejí. … Kýč je druh nevěcnosti, od ostatních postojů nevěcných se však liší tím, že jeho doménou je obor citu, dojetí.“ Uvedený druh nevěcnosti Rezek vysvětluje použitím Husserlových Logických zkoumání, obecný filosofický význam návratu k věcnosti pak dokládá citací z Patočky.
Kýč Petra Rezka
Ironie a mystifikace spočívá v tom, že v následujících přesně 100 stranách knihy Rezek o kýči explicitně nepojednává, obsah knihy tvoří celkem 8 Rezkových textů z let 1986 až 1989, ve kterých kritizuje konkrétní samizdatové publikace tohoto období. Rezek v úvodu vysvětluje název knihy takto:
„Může překvapit, že titul této knížky spojuje filosofii, politiku a kýč. Navíc není v názvu rozhodnuto, v jakém smyslu o filosofii a politiku kýče jde. Zabývá-li se filosofie dějinami, nazývá se filosofií dějin, zabývá-li se náboženstvím, nazývá se filosofií náboženství a pokud by se zabývala kýčem, nazývala by se filosofií kýče; politikou kýče by pak v tomto smyslu bylo politické zkoumání a manipulování s kýčem jako nástrojem moci a vlády. Je ale druhý možný význam názvu: ke kýči patří určitá filosofie a určitá politika, tedy určitý způsob myšlení, chování a vlády. Kýč je pak společným jmenovatelem pro určitý postoj, který nalézáme ve filosofii i v politice.
Nechtěl bych se přiklánět pouze k jednomu z těchto významů, protože dvojznačnost v názvu naznačená mě vlastně při psaní textů, které jsem do knížky zahrnul, zajímala. Hodlal jsem analyzovat určité struktury myšlení filosofického, ale i myšlení politického; nakonec jsem ovšem dospěl k chování a postojům, které tento zkoumaný druh myšlení umožňují. Nacházel jsem postupně strukturu kýče v myšlenkových výkonech, ale i v politickém chování, a proto bych si ony výkony a chování troufnul též označit za filosofii a politiku kýče v druhém smyslu.
… Snad bych tato úvodní slova měl uzavřít upozorněním, že texty byly napsány v době, kdy bylo možné hovořit o tzv. neoficiálním myšlení. Protože toto myšlení pretendovalo na to, že zastupuje myšlení vůbec, snažil jsem se ho tak vzít a tak jsem ho i posuzoval – analyzoval. Dnes bych nemohl vůči jejich tehdejším myšlenkám postupovat tak tvrdě, protože bych mířil na ty, kteří se v těžkých dobách snažili myslet. Protože však nakladatelské plány potvrzují, že budou heroické výkony doby minulé zveřejňovány, rozhodl jsem se do mlýna heroismu přispět svou troškou, svou kritickou troškou (30.8.1990).“ (konec citátu Rezka ze str.1 a 3)
(Mimochodem: U dále uvedeného vybraného příspěvku RICOEUR U NÁS, podnětného z hlediska stolní filosofie, není jeho kritičnost výjimečná. V Ediční poznámce knihy vydavatel zveřejnil poznámku Rezka k jeho poslednímu v knize zařazenému kritickému textu POHLED NA VÁCLAVA HAVLA ZDOLA: „Poznámka pro všechny redakce: Jestliže by již Václav Havel byl prezidentem, až budete uvažovat o otištění mého textu, prosím, abyste od publikování upustili. Mám strach.“ Text byl napsán v září 1989, vydán poprvé ve Sborníku Egonu Bondymu k šedesátinám v Praze 1990, ve kterém redakce bere veškerou odpovědnost na sebe a vyjadřuje přesvědčení, že obavy Rezka jsou neopodstatněné.
Na obálce knihy je pak otištěn výňatek z projevu V.Havla z 30.5.1990 v Karolínu University Karlovy: Byli jste to vy, čeští filosofové, Radim Palouš, Ivan Dubský, Zdeněk Neubauer, Josef Šafařík, Martin Palouš, Jiří Němec, Ladislav Hejdánek, Petr Rezek a mnozí další, kteří jste dokázali stát na svém a psát a říkat pravdu bez ohledu na oběti, které s tím byly nevyhnutelně spojeny.)
… a stolní filosofie
Nově vymyšlený obor STOLNÍ FILOSOFIE má být vyjádřením činnosti skupiny příznivců diskusních setkání ke zvolenému tématu. Ne náhodou vymyšlené sousloví implikuje činnost Společnosti STOLNÍ a Společnosti FILOSOFICKÉ. Je však možno se dobrat i jiných kombinací, totiž např. je otázkou, je-li probírání filosofických témat filosofováním, tedy jestli stolní společnost pěstuje filosofii, nebo společnost pěstuje stolní filosofii jako stolně-filosofická stolní společnost.
Příspěvkem k diskusi o rozdílech mezi filosofováním a případným stolním filosofováním jsou závěry Rezka v jeho textu RICOEUR U NÁS z výše uvedené knihy. Rezek v tomto svém textu z r.1987 kritizuje práce Zdeňka Neubauera: „Na publikacích Zdeňka Neubauera lze ukázat některé aspekty problematičnosti tzv. neoficiální filosofie u nás. Recenzent Žádný prohlásil v KS (samizdatový Kritický sborník, pozn.PM), že Z.Neubauer vidí z českých filosofů nejdále, a proto se domnívám, že když prozkoumáme, kam až vidí, máme tím „rádius pražské filosofické školy“ stanoven.“ (konec citace Rezka, str.34).
V závěru pak Rezek říká (str.43-44):
„Ukončeme naši smutnou pouť po Neubauerových Esejích obecnější úvahou o příčinách katastrofy. Již jsme uvedli, že tento autor jako jiní (on z nich údajně vidí nejdále) podstatně souvisí s nenormální situací v naší filosofii. Ale jsou tu také osobní komponenty, které u Zdeňka Neubauera jsou tvořeny především neochotou překročit své vlastní výchozí otázky, které se mu ukázaly v době, kdy ještě netušil, že ho přivedou k filosofickým tématům a filosofickým autorům (pokud ovšem není filosofem každý). … Jistě se takový Castaneda či Jung dotýkají filosofických témat a otázek, ale filosofy nejsou. Z nich si mohl Z.Neubauer vybírat způsobem, kterým pracuje dodnes; vykládá ostatně inteligenci od inter-lego – vybírám mezi. V tom smyslu mu inteligenci jistě nebudeme upírat. Důležité však je, že když se setkal s klasickými filosofy, jako jsou Platón či Aristotelés, Parmenidés či Husserl, domnívá se, že tato metoda „inter-lego“ je tu adekvátní. Přistupuje k těmto autorům již jako zralá osobnost, ale vyškolená nefilosoficky – studium na našich vysokých školách bohužel není zárukou vyškolenosti. Tudíž se Neubauer s filosofickými autory setkává příliš pozdě, jeho zaměření je již silně vyhraněno, své autory čte způsobem, který jsme charakterizovali v této recenzi. Hlavní příčina neúspěchu: nedokáže se zříci svého nefilosofického způsobu myšlení. Z filosofických děl jen „těží“, vybírá mezi nimi. Kritický čtenář je tu na konci svých možností, souhlas sotva projeví.
Souvislost filosofie s životními otázkami neodmítáme, ale domníváme se, že se život filosofický od jiných právě liší, kdežto Z.Neubauer nás přesvědčuje o opaku. Filosofie se může rozvíjet jen svébytně, nikoliv z životní či vědecké problematiky samé. Filosofie musí ony životní problémy, pokud ji vyzývají k uchopení, pojmout filosoficky a nikoliv jen myšlenkově či v reflexi. Filosofie na životní otázky může odpovědět jen filosofickým dílem. Všechno ostatní, diskuse, úvahy atd. mohou být jen přípravou k němu.“