Petr Maglia
Diskurs používat nedoporučuji
Příspěvek do 5.semináře SFS_HB podle doporučeného konceptu (PMSFS5.doc)
1.Část
„Všichni přečtou Foucaultův Řád diskursu“ – naplněno mnohokrát
2.Část
„Všichni se budou snažit opakovat Foucaulta“
Mám-li opakovat Foucaulta, abych se mohl přidat ke způsobu řeči, musím nejprve zkusit zjistit, o čem je řeč. Snažím-li se si uvědomit o čem Foucalt ve své přednášce „Řád diskursu“ mluví, musím si těch 31 stran formátu A5 českého překladu (str.7 až 37)rozdělit do čtyř nestejně obsáhlých částí:
Na str.7 až 23 je popis „vlastností“ diskursu (17 stran)
Na str.24 až 29 je „vysvětlení“ pojmu diskurs (6 stran)
Na str.30 až 33 je „návrh“ na podrobnější popis vlastností diskursu (4 strany)
Na str.34 až 37 je stručné sdělení o filosofickém zázemí Foucaulta 4 strany)
Uvozovkami označuji, že slova vlastnosti, vysvětlení a návrh je třeba chápat ne v obecném slova smyslu, ale jako Foucaultovy vlastnosti diskursu atd.
Uvedených 31 stran je následováno 17 ti poznámkami překladatele, většinou jednořádkovými vysvětlivkami díla Foucaultem citovaných osobností. Na straně 7 je ještě jedna poznámka překladatele: Překladatel ponechal v překladu názvu i ve vlastním textu Foucaultovy přednášky zčeštělou podobu francouzského termínu „discours“, protože termín rozprava, který se vžil pro překlad Descartovy „Rozpravy o metodě“, nepokrývá celou šíři významu tohoto Foucaultova termínu.
Mám-li jako stolní filosof zaujmout stanovisko k tématu odborného garanta (dále jen „Michala“), musím hned zkraje sdělit, že na místo slova „diskurs“ by mi vyhovovalo stejně dobře slovo „rozprava“ či jakékoliv jiné synonymum (promluva, přednes, projev, sdělení, text). Rozhodně v duchu pravidla „vnějškovosti“(jednoho z Foucaultem formulovaných metodických požadavků analýzy diskursu, str.26-27) se nadále nebudu (ani nemohu) rozptylovat ničím, co ve Foucaultově textu Řád diskursu není výslovně uvedeno (tím méně čili vůbec neuvažuji o argumentaci citovanými osobnostmi či o významových posunech termínů pro znalce Descarta).
Vstupem k uvědomění si, o čem je řeč, mi tedy není zaměnitelné slovo „diskurs“, ale první slovo názvu přednášky – ŘÁD (v Michalově úvodním příspěvku „Vážení přátelé.doc“ je toto slovo myslím nahrazeno slovem Způsob).
V úvodní nejrozsáhlejší části přednášky Foucault analyzuje způsob, jakým se člověk zmocňuje věcí kolem sebe tím, že svoje rozhodnutí, názory či domněnky formuluje pro sebe a pro ostatní, přičemž tento způsob formulace = diskurs podle Foucaulta podléhá zákonitostem = řádu, který s mluvčím ani s popisovanými věcmi nemá přímou souvislost.
Michal ve svém příspěvku „Je téma diskursu ateistické?“ napovídá, že Foucaultem objevené schéma „já-diskurs-věc“ nelze obejít, protože „naše myšlení je se svými předměty, s tím, na co myslíme, spojeno prostřednictvím diskursů, takže vlastnosti diskursu jsou pro nás značně důležité.“
V následující části přednášky Foucault přiznává, že své posluchače a čtenáře trápil velmi složitou představou řádu diskursu, aniž by se tato představa opírala o obecnější filosofické zdůvodnění – naopak dokládá že „vypuštění skutečnosti diskursu ve filosofickém myšlení nabylo v průběhu dějin mnoha forem“(str.24) a ve významných filosofických tématech „se diskurs ruší sám ve své skutečnosti , jelikož se podřizuje řádu označujícího“(str.25). „(Foucaultovi) se zdá, že západní myšlení bdělo nad tím, aby bylo diskursu poskytnuto co nejméně místa mezi myšlenkou a řečí“(str.24); aby svůj objev významu diskursu (restriktivního pro pravdivé pochopení světa a člověka v něm) včlenil do filosofie, navrhnul Foucault se v myšlení oprostit od hlavních negativních vlastností diskursu, a sice zpochybnit naši vůli po pravdě, obnovit událostní charakter diskursu a odložit suverenitu označujícího. Pro svoji další práci pak Foucault formuloval následující metodické požadavky:
- princip zvrácení: rozpoznávat negativní roli štěpení a ředění diskursu ve zdrojích diskursu typu autor, obor, vůle po pravdě;
- princip diskontinuity: potlačení negativních rolí diskursu neznamená uvolnění čehosi nevysloveného nebo nemyšleného, co světem probíhá; s diskursi má být nakládáno jako s diskontinuálními praktikami;
- princip specifičnosti: svět k nám nestaví čitelnou tvář, kterou stačí jen rozluštit; diskurs je třeba pojímat jako násilí, které působíme věcem;
- pravidlo vnějšnosti: zakazuje nám postupovat od diskursu k jeho vnitřnímu skrytému jádru, naopak přikazuje nám postupovat z diskursu samého, z jeho objevení se a z jeho pravidelnosti k vnějším podmínkám.
Novou gnozeologii (teorii poznání) Foucault staví na čtyřech pojmech a jejich protikladech:
Událost (Tvorba) – Série (Jedno) – Pravidelnost (Původnost) – Podmínky možnosti (Význam).
Foucault si je však vědom, že včleněním jeho pojetí diskursu do filosofie vznikají problémy, jde-li pak ještě o filosofii tak, jak je dosud chápána a rozvíjena z Hegelova odkazu, tj. „chápání filosofie jako totality, která je schopná konečně se myslet a pojímat se v pohybu pojmu“(str.35). V závěru své přednášky se Foucault hlásí k Jean Hyppolitovi (1907 – 1968), kterého považuje za průkopníka cesty od odkazu Hegela k filosofii, která začíná absolutním diskursem a na místo budování abstrakce je v neustálém styku s ne-filosofií, s krajní nepravidelností zkušenosti.
Pokud jsem si takto v r.2002 uvědomil, o čem Foucault ve své přednášce Řád diskursu mluvil v r.1970, mám výhodu generála po boji, ale Michalovi myslím nejde o ověření Foucaultovi hypotézy filosofickou praxí. Jde o užitečnost navrženého přístupu „já-diskurs-věc“ předběžným přijetím zákonitostí diskursu tak, jak jsou v Řádu diskursu popsány.
Tedy opakuji Foucaulta:
Člověk promlouvá ke svému okolí – k ostatním lidem, aby něčeho dosáhnul (včetně uspokojení touhy po kráse) nebo něco rozhodnul (Michal říká, aby „věci“ organizoval). Přitom člověk může něčeho dosáhnout jen tehdy, dostane-li možnost promluvit, takže vlastní možnost a schopnost promluvit, tedy diskurs, není jen prostředkem boje, ale i předmětem boje, kdo se diskursu zmocní, může uplatňovat svoji vůli ve vybojovaném rozsahu.
Ve společnosti jako je naše nelze promlouvat libovolně, existují procedury vylučování, nejzřetelnější jsou zákazy (tabu předmětu, rituál okolnosti, privilegované nebo výhradní právo subjektu, který mluví). Dále je účinnost diskursu závislá na jeho souladu s všeobecně uznávanou pravdivostí (přitom však se naše vůle po pravdě historicky značně vyvíjela).
Kromě uvedených vnějších systémů vylučování mají diskursy vnitřní procedury kontroly nad sebou samými – výskyt nových diskursů omezuje opakování společností kdysi přijatých diskursů, odhalování skrytých významů v komentářích, hledání jednoty významu pomocí autora, vytvářením disciplín a doktrín, sociálním přivlastňováním si diskursu (např. školskou politikou).
Ve společnosti jako je naše jsem tedy ve svých reakcích na okolí, v tom co si o věcech kolem sebe myslím, ovlivňován tím, jak se o těch věcech mluví, případně nemluví. Pokud bych se totiž svoji zkušenost pokoušel interpretovat jinak, svoji vůli – závěry mých úvah – bych neměl možnost prosazovat.
Pochopením zákonitostí – řádu diskursu – se mohu z uvedených myšlenkových stereotypů vymanit a otevřít si prostor k nové reflexi současnosti.
3.Část
„Kdo chce, může prodloužit řeč Foucaulta na další témata“
Nechci z následujících důvodů:
Foucaultem formulovaná metodika je mi sice blízká, protože mi připadá velmi vědecká (odpovídající současnému vědeckému diskursu), ale tím i nelidská, minimálně ze dvou důvodů:
1) Množství analyzovaných událostí (potřebné pro orientaci člověka ve světě) neodpovídá kapacitě lidského mozku, ale výkonných počítačů.
2) Nahrazení zjednodušující abstrakce statistikou neodpovídá jednotě světa, který jako jednotný funguje, a neodpovídá ani představě jednoty světa, která je podmínkou orientace člověka v něm.
V Horní Blatné 27.týden roku 2002
Petr Maglia