Vážení virtuální i skuteční účastníci semináře,
abych si věci ujasnil, pokusím se pominout úvod (Manifest stolní filosofie) a rozvést:
- dříve (12.7.2001) ohlášený obecný přístup k tématu: Téma „Moderna a postmoderna“ lze spolu s Baumannem (cituji vědomě v rozporu s Josefem Úlehlou) nahlédnout jako „ … příležitost, abychom tento svět výstižněji popsali, abychom lépe porozuměli tomu, co se v něm děje a o co v něm jde. Starost o to, jaký název tento portrét ponese, rád přenechám jiným.“ (konec citace, tím jsem se též vypořádal s Prof.M.Machovcem – viz faximile).
- a dříve ohlášené teze Mojí moderny a postmoderny
1. Postmoderna = svět není systém, přírodní vědy se týkají jen části světa
2. Postmoderna = důkaz zcestnosti koncepce humanitních věd (vysvětlení jejich selhání)
3. Postmoderní sociologové fungují v systému státu (viz doporuč.literatura č.4 a 5, dále nerozvádím)
4. Hejdánek – konečně systém v postmoderně
5. Chvála vzdělání
Vycházím z porovnání textů č.6 Hejdánek a č.1 Baumann.
Text č.1 Hejdánka jsem díky Michalovi četl několikrát už před lety a zásluhou rozhodnutí Dušana o tématu našeho v pořadí již čtvrtého setkání jsem se k němu vrátil, abych si potvrdil již dříve pociťované znepokojení, že snad skuteční filosofové pracují na zdůvodnění toho, čeho jsem se dosud jen obával – totiž selhání humanitních věd.
Ze svojí technické pozice jsem svůj vnitřní svět vybudoval jako systém, odolný vůči všemu, co do systému nepatří, odolný tím, že i toto vše lze zařadit, vysvětlit, interpretovat a tak rozptýlit obavy z nesmyslnosti soustředěného snažení o život v pravdě (nebo-li „nežít ve lži“, jak se vyjádřil Solženicin). Ne že by nedocházelo k otřesům, několikrát jsem byl nemilosrdně vystaven pohledu „jinam“, pohledu na vnitřní svět mého bližního, při kterém jakoby můj systém zklamal – ztráta důvěry v můj svět hrozila chaosem. Tyto životní peripetie přežívám nejen podvědomou technikou vytlačování z mysli, ale i vědomým prožíváním existencionální samoty, která je mi vlastně potvrzením systému mého světa. Není to sice nic veselého, ale odtud nebezpečí desintegrace nehrozí. Úhrnem konstatuji až drzou stabilitu – pozici, která mi dovolila provokovat netechniky, lidi živící se uplatňováním humanitních oborů, jak nedostatečné jsou výsledky těchto oborů (např. historie, psychologie, teorie umění, politologie, sociologie, filosofie).
Přítomný Prof.Neumann si zažil moje tvrdé výpady, které ho zpočátku provokovaly k obhajobě odkazu kulturních velikánů, čímž mi jen přihrával na další smeče, protože nám technikům jde o výsledek. Výsledky přírodních věd vedly k technologiím, které alespoň v naší euroamerické civilizaci znamenají masový blahobyt, osvobození člověka od ubíjející dřiny, vytvoření prostoru ke skutečně demokratickému rozvoji lidské osobnosti u většiny jedinců. Tento prostor však nebyl a není takto všeobecně využíván, lidé nejsou lepšími, protože zůstávají neosloveni výstupy humanitních věd. Oč více se mohou světem kolem sebe díky rostoucímu blahobytu zabývat, tím méně se jím zabývají a řečeno s Prof.Machovcem se chtějí pouze bavit, tedy nechat se bavit. Nedemokratická elita, které z různých příčin o rozvoj osobnosti jde, je na tom ze stejných důvodů stejně – humanitní vědy jen dokumentují slepé uličky lidství, bez přijatelného pozitivního východiska.
S Prof.Neumannnem se už nehádáme, s ohledem na zbytek rodiny, která při těch příležitostech silně znervózněla. No a najednou mi téma „postmoderna“ dává zapravdu. Velcí duchové docházejí k závěru, že do přemýšlení o světě člověka se dostala chyba a že je třeba hledat nová východiska, pokud mají výkony tohoto myšlení nabídnout smysl snažení člověku, zapojenému do produkce stávajícího blahobytu a přitom jaksi nespokojenému. Vítězství mojí skepse nad výsledky humanitních věd mě však moc netěší, spíše děsí, radši bych prohrál a nechal se přesvědčit o tom, že moje drzost pramení z nevzdělanosti, a ne se doháněním vzdělání přesvědčovat o tom, že tušený kolaps je skutečností. Paradoxně mi mé vítězství podkopává i moji drzou technickou stabilitu, systém mého světa nemůže zahrnout poznávání hodnot, o něž má smysl usilovat, když tyto hodnoty nejsou k dispozici ani ve svém vývoji spolu s vývojem člověka.
Co s tím?
Machovcova rada, že moderna a postmoderna jsou prázdné pojmy, protože použitelné na jakékoliv vývojové etapy, je nabídkou řešení problému jeho vytěsněním z mysli = problém není, protože byl nesprávně pojmenován. Ostatně si myslím, že ani to není pravda. Pojmenování „moderní“ věk odpovídá zažité zkušenosti z mnoha oblastí, nejen z kultury, ale především z nástupu nových technologií a z masového přijetí technického výkladu světa alespoň v naší civilizační oblasti.
Osvobozením člověka od bídy došlo též k „modernizaci“ humanitních oborů – k víře v budoucí království ROZUMU, jak říká Baumann, protože zůstává na povrchu. Hejdánek jde ke kořenům, když uvádí spolu s Fridrichem Nietzsche(m), že podstatou modernity je evropský nihilismus, tj. radikální odmítnutí hodnoty, smyslu, toho, čeho jest si přát. Michal mi sdělil, že Hejdánek je hluboce nábožensky založený člověk. Mně technikovi to připadalo poněkud absurdní – věřící filosof. Ale zřejmě právě víra a tím niternější prožívání modernity daly Hejdánkovi sílu k nové interpretaci odpudivého odkazu Nietzsche(ho). Hejdánek našel odvahu říct, že „křesťanská morální hypotéza, poté co sehrála určitou nezbytnou roli, je ovšem dnes už neudržitelná a musí být opuštěna ... mezi silami, které morálka rozvinula a nechala vyrůst do výše, byla „pravdivost“, a ta se právě obrací proti prolhanosti morálky – proti nepravé, ano přímo falešné a zcestné „víře“ na něco daného, na nějaký daný smysl, na nějaký mravní pořádek, na nějaký daný metafyzický svět..“ (konec citátu).
Otřesným dokladem tohoto prozření je Osvětim, Gulag, Treblinka, Kolyma a další, sem patří tyto příklady, které Hejdánek neuvádí. Zato Baumann jimi velkohubě a necudně dodává dramatičnosti své modernitě jako času „rizika“, a spolu s dalšími atributy „projektu modernity“, jako jsou totalita, spojitost, administrace atd. nabízí závěrečné zjištění, že úkolem filosofie a sociologie je přijmout život na rozcestí, ve stavu neurčitosti a učit solidaritě mezi lidmi, odsouzenými k náhodnosti bytí, když už jsou si tohoto rozsudku vědomi.
Ale zpět do filosofie – k Hejdánkovi, který si protrpěl rezignaci na současné křesťanství, ale nerezignoval na víru a tím ani na smysl budoucnosti. Odkaz Nietzsche(ho) rozkrytí nihilismu Hejdánek nevidí ve víře v NIC (na bezcennost, na nesmyslnost): „Nihilismus moderního člověka spočívá v tom, že rozpoznal ne-reálnost oněch nejvyšších skutečností, na něž se orientoval a na něž spoléhal nejenom člověk starověký a středověký, ale zpočátku ještě člověk novodobý. Toto rozpoznání je samo o sobě správné, ať už je pociťováno a prožíváno jakkoliv. Základní vadou tu však není rozpoznání, že takzvané nejvyšší hodnoty nejsou žádná jsoucna (žádné dané, věcné, předmětné skutečnosti), ale nesprávný závěr, že tedy nejsou ničím, že to je pouhá iluze, chiméra, subjektivní fikce. … Myšlení opravdu filosoficky postmoderní se nemůže vyhnout úkolu nejnáročnějšímu, totiž revizi celé dosavadní tradice evropské metafyziky, již nelze nadále držet. To však nepůjde bez ustavení a postupného budování metafyziky nové, která se vzdá pokusů o zpředmětňování nejvyšších skutečností lidského života a lidského světa, aniž by se však vůči nim uzavřela a aniž by je považovala v „nic“(konec citátu).
Tedy (jak tomu rozumím já):
Hejdánek interpretuje Nietzsche(ho) rozkrytí nihilismu jako odmítnutí zpředmětňování Boha, zabití předmětné víry je pro člověka osvobozující, protože na místo neudržitelné „objektivní reality“ může nastoupit nepředmětná skutečnost, též působící, účinná. Zde Hejdánek odkazuje na neřeckou komponentu evropské myšlenkové tradice, na prorockou tradici starého Izraele, která má s helenizovaně křesťanským pochopením víry málo společného. Smysl staroizraelské tradice, jemuž odpovídají i výsledky teologických zkoumání autentických formulací Ježíše, je užití pojmu „víra“ bez jakéhokoliv poukazu k nějakému závažnému a sám akt víry zakládajícímu „předmětu“ (tedy např.k Bohu). V souladu s touto tradicí jde skutečné postmoderně o změnu orientace lidského života od toho co bylo (a je ?) k budoucnosti.
Tak se Hejdánek dopracovává k závěru, který u Baumanna zní jako floskule: Jediným směrodatným ukazatelem významu jevu je budoucnost, to znamená, že skutečný význam jevu – „pravda jevu“ – není v době vážení zjistitelný, protože (dodávám k Baumannovi já) není porovnatelný (vědeckými metodami) s objektivní realitou, není založen v řádu věcí.
Můj závěr
Postmoderní filosofie existuje a má se k dosavadní filosofické tradici jako Einsteinova teorie relativity k Newtonově klasické mechanice. Proti teorii relativity se nebouřím (ale stále se najdou tací), ani ne proto, že bych jí rozuměl, spíše protože ji prakticky nemusím používat, tedy domýšlet. Svět kolem sebe používat musím, a abych se v něm neztratil, musím se v něm orientovat.
Nesouhlasím s Baumannem, že jsme odsouzeni k životu na rozcestí.
Nesouhlasím s Josefem Úlehlou, že život na rozcestí je príma.
Cítím s Hejdánkem úkol rozlišovat mezi pravdou a lží nebo omylem, ne jako majitel pravdy, ale ve filosofické (a tedy milující) otevřenosti vůči ní a odevzdanosti do jejích služeb. To einsteinovsky převratné a tedy těžko přijatelné je pochopení pravdy jako skutečnosti „nejsoucí“, nezaložené v „objektivní realitě“, avšak účinné, činy působící (labužníky odkazuji na Hejdánkův odstavec rozlišení „skutečnosti“ a „reality“ pomocí němčiny).
Tváří v tvář zániku lidství na planetě NOVA (metafora inspirovaná zelenou knihou Prof.Machovce) je mojí povinností žít v pravdě, čerpat víru ve smysl budoucnosti co nejširším přijetím světa kolem sebe, které je podmíněno poznáním výkonů myšlení minulých myslitelů (stát jim na hlavě).
V tvůrčích mukách v Kladně 24.7.2001
Petr Maglia