Karel Moravec
K Baumannovi a dalším. Jen poznámky.
Odkud se bere tolik úzkosti nad tím, že něco proměnlivého, barevného, nestálého se některým líbí jako svobodné, inspirativní či kreativní, zatímco druhé děsí coby komplikované, rychlé, nesrozumitelné?
Individualita přestává být provázena separační úzkostí a mizí tedy problém, jak se před ní bránit, nebo jak zatajovat její existenci. Úzkost sama o sobě nemizí, ale mění se postoj k ní. Je-li totiž očekávána ( ale nikoli anticipivána, tedy předvídána ) probíhá způsobem, který není ohrožující, jakkoli se jím může ve svém průběhu zdát.
Nejde tedy o to zabránit vzniku emočních reakcí, nebo je v průběhu měnit, ale o chápání jejich základního mechanismu včetně pociťovaného dyskomfortu. Přiblížení se přirozeným biorytmům, přijetím libých automatismů ( manter) nevede sice samo o sobě k vyléčení (tj. k pochopení), ale změna vnitřního nastavení od úzkostné obrany k dětinské zvědavosti je sama o sobě individačním zážitkem, procitnutím ( vstupem do postmodernity, cestou, chceme-li).
S tím se pojí i pohyb pojmů, jejich vzájemné záměny, zastupitelnosti či skryté antagonismy ( láska vs. opičí láska je zřetelný rozdíl, ale málokdo by nazval chování rodiče chovající se ke svému dítěti opičí láskou jako chování nepřátelské, i když jím ve skutečnosti je, ubíraje dítěti zisk z frustrující absence mateřské autority…)
Nejoblíbenějším pojmem se zdá být schizofrenie.
Schizofrenie jako pojem pro nemoc již dávno neodpovídá svému původnímu pojetí. Již v době vzniku pojmu (Bleuer) existovalo několik alternativních pojmů, existovaly mnohé university, školy, které s pojmy popisujícími duševní onemocnění pracovaly.
Proto jsou TY schizofrenie nikoli TA schizofrenie. Jde o množinu stavů, které se vyznačují podobnými znaky, ale VŽDY existovaly stavy podobné, které byly nazývány jinak, nebo byly jako schizofrenie označovány jevy a děje, které zhusta nebyly ani duševní chorobou.
Pohybů je u pojmu schizofrenie dosti jak uvnitř ( shoda v tom, co JE a co NENÍ schizofrenie je podobná jako v dilematu co JE a co NENÍ dobro ) a většina z nich se více nebo méně týká identity ( schizma, rozštěpení, neumožnění plného poznání, tj. nemožnost identity) a jejího významu pro jedince….nerozštěpeného.
V souladu s autorem lze konstatovat, že identita je úkol, proto jakékoli pochybnosti o identitě jsou pochybnostmi "schizofrenními". Někdy to až vypadá, že identita není úkol, ale povinnost….zvláště, když se okolí ( instituce, ředitelé, badatelé) tváří, že identitu "již má" a jakoby nás viní ze zpoždění ( viz. například měření IQ, inteligenčního kvocientu, který určuje, co JE a co NENÍ průměrné či andprůměrné, co JE a co NENÍ identické s normalitou…)
Otázku je tedy možno rozšířit: Identita je úkol i pro schizofreniky, jimiž bychom, za určitých okolností ,mohli být kdokoli z nás.
V odkazu je zobrazena i pojem doprovázející premisa, obava, že být připodobněn ke schizofrenikovi, nebo mít tak označenou některou část chování je rozuměno jako označující fakt, jako viněta, znamení, jako sociální uniforma, takže čtenáři neznalému tohoto mechanismu nabízí příliš jednoduchou motivaci, proč spíše souhlasit, než presentovat jiný názor.
Každý může zažít procitnutí v té které situaci, které prožívá různými smysly různě intensivně a vlastní prožívání je determinováno naší dosavadní výchovou, zkušeností a sebepresentací Já.
Je to svého druhu síto, kterým lze projít osvojením některých přijímaných myšlenek ( jsem-li svobodný vnitřně, pak pocity vnějšího omezení jsou cizí, mě primárně nepřístupné MEMY* jiných sociálních skupin a tedy předmětem diagnostiky, jakýmsi pravítkem, kompasem nebo algebrou, jejich existence je primárně nezávislá na mém JÁ, ale Já se může významnou měrou podílet na PRůBĚHU a INTENZITĚ.).*mem je analogem ke GENU, má modelově podobné chování ( přenos mezi jedinci či skupinami) ale týká se určitých dovedností ( mem pečení chleba, řízení auta, vedení dialogu, ale i mem deprivantství, válečnictví,…).
Doporučuji čtenáři odmyslet si od pojmu schizofrenie pojem NEMOC a ponechat slovu smysly jako rozdělenost, stav rozdělení, oddělení od sebe k sobě původně patřících částí, atd. s vyloučením pojmů nemocný, špatný, negativní, nebezpečný, podivný, nepřátelský, omezený, atp. Identita a schopnost alespoň vědět o její existenci se pak dostává do jasnějšího světla.
Být na cestě a nemít pojem konečného cíle, (asi) charakteristika postmoderní osobnosti, ještě nezakládá důvod k absenci identity.
Je -li identita proces směřování nějakým směrem, tak ji nelze mít nebo nemít.
Nemyslím si, že by bylo nutné k tomuto argumentovat, ale pro jistotu:
Tak jako terminus technicus medicíny : " Máte vysoký krevní tlak " nikdo ve skutečnosti NEMÁ, ale stalo se, že v určitém okamžiku jeden člověk druhému naměřil vyšší tlak v cévách na pravé ruce, pro tento jev se vžila varianta latinského hypertensio,(- ionis , neutrum).
Tento pojem zanechává stále intesivnější paměťovou stopu, vyznačující se vlivem na změnu životního stylu a tedy vlivem na to, čemu říkáme spokojenost. Jde tedy spíše o to, že JSME SOUČÁSTÍ URČITÉHO VŽITÉHO ZPŮSOBU MYŠLENÍ, PŘIJMEME-LI VŽITÉ ZÁSADY, POVEDE SE NÁM LÉPE. ČÍM VÍCE ZÁSAD PŘIJMEME A ČÍM PEČLIVĚJI JE BUDEME NAPLŇOVAT, TÍM MÉNĚ SI BUDEME UVĚDOMOVAT CENU, VYPOČTENOU Z PROCESŮ INDIVIDUACE TOHO KTERÉHO JEDINCE.
Dojem, že je nějaký děj veřejný je dojem, vznikající z přímé účasti na procesu života v dané komunitě nebo společnosti, zda jde o skutečnou věc veřejnou, tedy ovlivňující , horizontáně, či vertikálně, události popisující danou komunitu, nebo za víceméně individuální připodobnění, interpretování a pochopení řetězce informací, jehož platnost je omezena statistikou 1. řádu
( setká-li se jedinec s 50 lidmi denně a z nich je 30 těch, kteří se s ním stýkají pravidelně, existuje uzavřený soubor pravděpodobností, podléhajících matematickému zpracování, pro jehož pochopení není třeba speciální matematické přípravy).
Tak je popis dějů na veřejné scéně úlitbou dobovému myšlení a tradičnímu rozdělování, stejně jako jeho nositel. Ani to nemohu říci jinak, protože sám jsem toho účastníkem.
Věcný důkaz o snahách medicíny (tradiční, moderní i postmoderní) určovat hranice má svá mnohá omezení dané koexistencí s ostatními částmi společnosti, kde lékař jako profesní potomek šamanů a léčitelů a jejich bratranců mnichů, asketů, myslitelů, filosofů.
Dominuje-li některá z rolí, je do dáno tím kterým okamžikem dané kultury, změna je v každé z nich obsažena. Nejde ale o to, že by NĚJAKÁ MEDICÍNA NĚCO URČOVALA.
Byl -li by vztah mezi medicínou a společností právě takový, tedy, že by medicína byla nadána schopností něco určovat, jak by vypadala skutečnost, že lidé zabývající se medicínou spíše interpretují minulé děje, a na základě těchto interpretací vyslovují hypotézy, kterými se snaží zpětně podpořit a ovlivňovat původní tvrzení o budoucnosti ( pacienta), nežli by sledovali reálné a současné děje( každá studie přináší minulá data náležící určité skupině lidí žijící v ohraničené množině souvisejících dějů, o přenositelnosti minulých zkušeností do budoucna existují tuny knih. Jaký to má dopad na zbytek společnosti - potencionální, nebo stávající pacienty?).
Mojí hypotézou, vycházející z mého minulého děje mého života je podpora původního tvrzení, že emoce jsou zatím neintegrovanou, neuchopenou součástí životní mozaiky. Jsou možná tím rozměrem, který nám schází k pevnějšímu uchopení a který znovu - po několika staletích reformace znovuobjevujeme. Zjišťujeme, že emoce podléhají memům podobně, jako barva vlasů podléhá genům. A memy…