Příloha k Pozvánka II
Petr Maglia - Návrh tématu pro 3.filosofický seminář SFS_H.Blatná
„Ivan Klíma – beletristická nabídka životní filosofie naší postmoderní společnosti“
Část 1
TEZE NAVRŽENÉHO TÉMATU
1. Vysvětlení přístupu, skryté v názvu
1.1. Téma filosofického semináře a stolní pohoda (SFS_H.Blatná)
1.2. Ivan Klíma – autor a dílo, člověk (laik) a filosofie (filosof), životní filosofie
1.3. Beletrie a Filosofie jako spec.případ vztahu Umělecké dílo a Teorie umění
1.4. Postmoderní společnost (L.Hejdánek „Filosofie na konci modernity“, Česká mysl 1-2/1992, str.1-13)
2. Poslední román: Ivan Klíma „Ani svatí, ani andělé“, 1999, nakl.Hynek, 243 stran
2.1. Zařazení v rámci dosavadního díla (viz Část 2: Ivan Klíma - Přehled díla)
2.2. Kritika předešlého románu (Jiří Peňás „Klímův sestup k prvočíslům, román konvenčních pravd a citů“, Respekt č.1-2/1997, str.19), platnost výtek kritika obecně a vůči poslednímu románu
2.3. Příběh posledního románu, struktura vyprávění v ich-formě (7 kapitol, každá kapitola má 7 částí, 5.část Jan, 7.část Jana, ostatní čáti Kritýna, viz též bod 3.1.)
2.4. Románová životní filosofie (citace Kapitola/Část):
2.4.1. 4/5 Člověk vlastně může existovat jedině tak, že si nepřipouští, co se mu nelíbí, co by ho mělo zneklidňovat na lidech i na světě.
2.4.2. 5/1 Apoštol říká: víra a naděje a láska, farář Kostka zdůrazňuje: vůle a umění se smířit. Rozlezla se v nás pýcha, a tak se nedovedeme smířit se svým osudem, s lidmi kolem sebe, když už nechceme vidět Otce nebeského nad sebou. (Myslím že vrchní rabín Česka Karel Sidon v ČTV 2.1.2000 zdůrazňoval podobně avšak burácivěji, že nám chybí „Bázeň Boží“, což si překládám slovem pokora. V M.Machovcovi tento aspekt vidím vícenásobně, M.Buber výstižně mluví o aktivní připravenosti k setkání v přítomnosti.)
2.4.3. 5/3 Lidi zatleskají každému, kdo jim na chvíli umožní, aby nemysleli, jak a v čem žijí. (polopaticky: Radek pomohl Lídě tím, že se smířila s tím, co je.)
2.4.4. 6/3 Ta nejistota je něco hlubšího a obecnějšího, co zasahuje nás všechny… Smysl konání není v prožitku, ale v užitku, který slouží k uchování života – hlavně je třeba mít trpělivost (tj. trpělivost k poskytnutí příležitosti k zaplnění prázdna).
2.4.5. 6/6 Život je zázrak, člověk má mít úctu k zázraku v sobě, pak nemůže ničit ani okolí – úkol je nést ten zázrak dál.
2.4.6. 7/2 Židovský „Den smíření“ … Člověk musí brát lidi jaký jsou, jinak se dostane MIMO.
2.4.7. 7/4 Lidi si navzájem ubližujou … Ale není to řetěz vin a odplat za ně, jen důsledek našeho sobectví, projev bezradnosti nad životem.
2.4.8. 7/6 Člověk by se měl dokázat smířit s lidmi, i když se třeba nemůže smířit s jejich činy.
2.4.9. 7/7 Ani andělé, ani svatí. Dvě vázy a tím to končí. Záleží na člověku, aby uměl slyšet všechno, co k němu mluví, a hlavně sám sebe, na tom záleží nejvíc.
2.5. Polopatický závěr: „Dobře je tak, jak je.“ – to je též doslovný překlad ze Slovenštiny věty jedné z postav fantastického dokumentárního filmu Dušana Hanáka „Obrazy starého světa“ z r.1972, ČT2, 21.2.2000, 21:30.
3. Beletristická nabídka životní filosofie, obsah a dosah.
3.1. Úvahy Milana Kundery (Christian Salmon „Interview s Milanem Kunderou, The Paris Review 1984, překlad „Milan Kundera: Jsem posedlý číslem sedm“, Votobia, 1996)
3.1.1. Str.15: Snažil jsem se objevit to, co „může objevit jen román“. Specifický objekt toho, co Broch rád nazýval „románovým věděním“ , je existence. Z mého pohledu musí být slovo „polyhistorický“ definováno jako „to, co spojuje každý prostředek a každou formu poznání tak, aby světlem ozářilo existenci“
3.1.2. Str.32: Vně románu se pohybujeme na pevné půdě: každý – filosof, politik i domovnice – si je jistý tím, co říká. Román je však teritorium, na kterém člověk neuplatňuje nějaké tvrzení. Je to území hry a hypotéz. Reflexe uvnitř románu je ze své podstaty hypotetická.
3.1.3. Str.33: SALMON: Ale proč by se romanopisec měl zbavovat práva na to, aby vyjádřil svou filosofii otevřeně a asertivně v románu? KUNDERA: Protože žádnou nemá! Často se mluví o filosofii Čechova, Kafky nebo Musila. Ale schválně zkuste v jejich psaní najít nějakou koherentní filosofii! I když ve svých zápiscích vyjadřují své myšlenky, tyto myšlenky jsou spíš intelektuálními cvičeními, hrou paradoxů, nebo improvizacemi než filosofickými tvrzeními. A filosofové, kteří píšou romány, nejsou ničím jiným než pseudoromanopisci, kteří užívají formu románu, aby vyjádřili své myšlenky. Ani Voltaire, ani Camus nikdy neobjevili „to, co může objevit pouze román“. Znám pouze jednu výjimku, a tou je Diderot v Jakubu fatalistovi. To je zázrak!
3.1.4. Str.36: … kýč je absolutním popřením existence hovna.
3.1.5. Str.37: …lidé neví jak číst Kafku prostě proto, že ho chtějí dešifrovat. Místo aby se nechali unášet jeho nesrovnatelnou imaginací, hledají alegorie – a najdou jen klišé: život je absurdní (nebo není absurdní), Bůh je mimo náš dosah (nebo v dosahu) atd. Nemůžete porozumět umění (obzvláště modernímu umění), dokud si neuvědomíte, že imaginace je sama sobě hodnotou (pozn.P.M.: k výkladu významu snové imaginace).
3.1.6. Str.42: Román je meditací o existenci, viděnou skrze imaginární postavy. Formou je svoboda bez omezení. V průběhu svého vývoje román nikdy neuměl využít těchto nekonečných možností a propásl svou šanci.
3.1.7. Str.45: SALMON: Z hlediska architektonické jasnosti mne hned upoutala skutečnost, že všechny vaše romány, s jedinou výjimkou, jsou rozděleny de sedmi částí. KUNDERA: …str.48 …neoddávám se nějaké samolibé vášni k magickým číslům, ani to není žádný racionální kalkul. Spíše mne pohání jakási hluboká, nevědomá a nepochopitelná potřeba, formální archetyp, kterému nemohu uniknout. Všechny moje romány jsou variantami architektury, která je založena na čísle sedm
3.1.8. Str.54-6: U začátků velkého evropského románu byla zábava, a každý skutečný romanopisec po tom musí pociťovat nostalgii. Ve skutečnosti jsou témata těchto velikých zábav děsivě vážná – pomyslete na Cervantese! … Mojí celoživotní ambicí je sjednotit nejvyšší vážnost otázky s největší lehkostí formy. A není to čistě umělecká ambice. Kombinace frivolní formy a vážného subjektu okamžitě demaskuje pravdu našich dramat (dramat, která se odehrávají v našich postelích, stejně jako těch, která hrajeme na velké scéně Dějin) a jejich žalostnou bezvýznamnost. Zakoušíme nesnesitelnou lehkost bytí.
3.2. Polopatické uzávěry
– pro beletristickou nabídku I.Klímy,
- pro přejmenování stolní filosofické společnosti na společnost pro ozáření existence (SOE_HB)
V Kladně dne 22.02.2000
Petr Maglia