Michal Maglia
O výchově
Příspěvek pro Stolní filosofickou společnost v Horní Blatné
Myslím, že jsou dva způsoby výchovy:
1) vysvětlování, co je dobré. Že je dobré se chovat podle vědomosti o tom, co je dobré, vyplývá samo sebou
2) ukázat rovnou chování, pohyby. Ukázat, jak má co v které situaci vypadat. Těmito pohyby se člověk dostává do příjemnějších situací než jinými.
Možnost vychovávat předpokládá možnost člověka změnit. Jinak by výchova znamenala pouze seznámení se systémem sankcí za porušení příkazů a zákazů, člověk se může vychovávat i sám tím, že se snaží změnit. Lidé si na světě vybírají z toho, co je po ruce, aby se stávali tím, čím chtějí. S umělci se to má jinak, ale k těm se ještě vrátíme.
O nìèem tuším, že je to dobré proto, že kdybych se té vìci dokázal vìnovat, byl bych lepší, než jsem teï - napø. poslech vážné hudby. Tuším to z rùzných dùvodù, tøeba se té vìci vìnuje nìkdo, koho za dobrého nebo lepšího, než jsem já, považuji (vážím si ho). Naopak nebudu hajlovat, protože bych se v té chvíli musel stát horším - blbým.
Zmìnit sama sebe není snadné. Znamená to chtít jiné vìci, než chci nyní, zmìnit to, co chceš. Když zùstaneme u pøíkladu s vážnou hudbou, tak usiluji o to, aby se mi líbilo nìco, co se mi (jak doufám zatím) nelíbí. Jak ale chtít nìco jiného, než chci teï? To je právì tìžké. Proto pøi výchovì, a to i dospìlých, hrají tak dùležitou roli disciplína, autorita, dobrý pøíklad. Jde totiž o nacvièování pohybù, promìna pøichází až se zpoždìním. Do té doby je výchova z hlediska vychovávaného nejistou investicí: autoritì je nutné prozatím vìøit, musím èinit i myslet (uèit se) to, co ještì nechci, to znamená sebezapøení a na to je potøeba disciplína.
Výsledek bývá trochu jiný, než jak vypadal v pøedstavì vychovávaného. Teï, když se stal tím, kým chtìl, chce trochu jiné vìci, než myslel, že chtít bude. Dívá se na sebe do minula
a øíká si, že nechápal. Správnìjší by ale bylo øíct, že nechtìl nebo špatnì chtìl, byl nìkým jiným.
Dìjiny výchovy by nebyly o technice pøedávání nemìnného systému hodnot, ale o chování
v urèitých dobách a situacích. Do chování tady poèítám i mluvení a myšlení. Je to vlastnì analýza toho, co se tehdy chtìlo a kdo byl autoritou.
Zaèal jsem o tom, že jsou dva druhy výchovy a teï vidím, že mi druhý zpùsob úplnì pøekryl ten první. Vysvìtlování toho, co je dobré, nevede ke zmìnì toho, co vychovávaný chce.
Zdravím èleny Stolní filosofické spoleènosti, kteøí se takovým neètivem prokousali až sem. Tìším se na diskusi, zvláštì s tìmi, kterým ještì poøád z prvního zpùsobu výchovy nìco zbývá.
Na závìr výkøiky
K tìm umìlcùm: Umìlci a architekti si ve svìtì nevybírají to, co by je èinilo lepšími. Mají opaènou pozici. Tvoøí nìco, co na svìtì ještì není a svým dílem chtìjí zmìnit ostatní. Aby pro toho, kdo umìlecké dílo pozoruje, nebylo jen pøedmìtem mezi jinými, musí sám sebe „naladit“ tak, aby k nìmu mohlo mluvit. Naopak dílo po pozorovateli chce, aby se mu pøizpùsobil. Když se to podaøí, nachází se divák v urèitém stavu. Ten se oznaèuje rùznì: zpùsob vnímání skuteènosti, zpùsob nazírání na svìt, pøístup autora ke svìtu. Tento stav èlovìka mùže povznášet, èinit ho lepším, pak jde o hodnotné dílo, o umìní. Na druhou stranu i špatnému filmu lze porozumìt, to znamená pøizpùsobit se tomu, jakého mì chce ten film mít. Ale zjišuji, že jsem tak horší nebo hloupìjší.
Slyšel jsem v rádiu mluvit uèitelku o tom, jak uèí dìti demokracii: „Dìti mají pøedstavu, že demokracie znamená dìlat si, co chci. Ale tak to není. Znamená to dìlat si, co chci, ale odpovìdnì, brát ohled na druhé...“ Interpretujme slova uèitelèina. Chtìla øíct: dìlat si, co chci s tím, že chci to správné. Uèit je chtít to správné (nelze uèit chtít).
Vychovatel se nemùže dovolávat toho, co ví. Mùže se spolehnout na to, o co se snaží a co má rád.
Chci vypadat šastnì a budu šastný, protože budu tím, kdo je šastný. Lidé, kteøí vypadají nešastnì, jsou šastní málokdy, vìtšinou jde o omyl.
Michal Maglia