Myslím, že tato doba je dobou krize. Pokusím se zde podat alespoň stručný nástin toho, co si pod pojmem ekologická krize představuji.
Zároveň chci předem upozornit, že tento skromný příspěvek nechce chápat ekologickou krizi jako něco fatálního pro existenci lidstva. Vždyť i slovníky definují krizi v jednom z významů jako rozhodnou chvíli, rozhodný obrat. Pravdou je, že chvíle pro rozhodný obrat už nastala. Ekologická krize, jak bychom se jí měli snažit chápat, je totiž jen jedním z nejzřetelnějších projevů krize celkové, která se dotýká jak vztahů mezilidských, tak dokonce i vztahu člověka k sobě samému, k porozumění smyslu vlastní existence.
Pokud přijmeme za svou tezi, že každý živý organismus potřebuje ke svému životu konkrétní bezpečný a srozumitelný prostor, tedy že tento prostor patří k životním univerzáliím, nelze ignorovat skutečnost, že takový prostor patří i k univerzáliím lidským. To, že se podle některých "ekologů" chováme "jako exotický druh, který je vytržen z přirozeného prostředí a přirozeného života"1, nemusí fundamentálně znamenat požadavek návratu do panenské přírody. Je ale zcela jisté, že dnes stojíme před mnoha negativními důsledky technokratického vývoje západní společnosti. V podstatě právě tento typ vývoje je příčinou toho, že náš původní "domov", tedy náš srozumitelný a bezpečný prostor, naše základy lidského bytí na světě, prochází podobnou destrukcí, jaké je vystavena příroda. Původním smyslem technického vývoje snad měla být péče o blaho lidstva, ten ale ve svých důsledcích eliminoval přírodu z centra pozornosti, a s ní i konkrétní myslící a cítící lidské bytosti.
Tento příspěvek samozřejmě nechce stavět na nějakém vypjaté ekologickém fundamentalismu, přeci jen jsme na semináři filosofickém, zastavme se tedy u pojmu obývatelný svět, obývatelný domov. Ten zcela nepochybně souvisí s naší lidskou kreativitou, neboť má-li se člověk vyhnout pocitu úzkosti a dezorientace, musí se "usadit na nějakém místě, uspořádat je, obydlit je."2 Z toho mi vyplývá, že člověk si svou existenci uvědomuje právě prostřednictvím tvorby světa, a to dokonce tvorby básnické, neboť řečeno slovy Martina Heideggera, "bydlení spočívá v básnění"3. Naši ekologové často opomíjejí tuto stránku. Myšlenka, že člověk si své vlastní prostředí tvoří, je pro ně nepřijatelná, protože často ztotožňují přírodu a životní prostředí. To jim umožňuje tvrdit, že prostředí vlastně netvoříme,pouze je máme vždy na určitou dobu svěřené do péče. Je to ale spíše tak, že životní prostředí vzniká s cílem vytvářet obývatelný, srozumitelný a bezpečný svět, který respektuje jak zájmy člověka, tak zájmy přírody. Takto ostatně vzniklo v minulosti mnoho sídel, která nepostrádají právě onoho "genia loci" pro svůj zřetelný vztah k přírodě. Martin Heidegger pak zcela nepokrytě hovoří o rozdílu mezi "budováním" a "bydlením".
Bydlení vyjadřuje smysl lidské existence, říká doslova "básnění přivádí člověka na zem, vede ho k ní, a tak ho uvádí v bydlení"4 Budování naopak souvisí s obstaráváním každodenních potřeb. Heidegger se samozřejmě ptá, zda my, v západní kultuře, bydlíme básnicky, a zcela samozřejmě konstatuje, že "bydlíme naveskrz nebásnicky", protože "básnění ve vlastním smyslu se nedaří v každé době"5.
To, že žijeme nebásnicky, bez ducha, "budujeme" aniž "bydlíme", znamená, že životní prostředí v naší industriální společnosti je uniformní, neosobní, nečitelné a nepodnětné. Zcela postrádá onu kreativní složku, je obrazem představy pokroku tak typickou pro technickou civilizaci. Z toho samozřejmě vyplývá i životní styl plný pragmatismu, orientace na přítomnost, ztráty vědomí souvislostí, stejně jako pocitů osamocení a "bezdomoví". Pak se ptám, zda v takovém světě jsme šťastní, i když tak vypadat chceme. Na život v takovém životním prostředí totiž nejsme uzpůsobeni nejen po biologické stránce, ale ani po stránce kulturní.
Citace:
1. E.Kohák: Člověk, dobro a zlo. Ježek 1993. s.27
2. M.Eliade: Posvátní a profánní. Křesťanská akademie 1994. s.22 a 26
3. M.Heidegger: Básnicky bydlí člověk. OIKOYMENH 1993. s.79
4. c.d. s.85
5. c.d. s.99 a 101