Úvod
Nevím jak vy, ale já mám potíže mluvit o obsahu „bílé knihy“, a proto se o to snažím, aby náhodou program semináře neuváznul na diskusi, jak o tom mluvit, jak se má verbálně projevovat společenství, sešlé s cílem si sdělit, co se dozvěděli, s čím souhlasí nebo polemizují. V duchu díla, které má být „Středem našeho společenství“(s.38 – pokus o parafrázi), bychom třeba taky mohli společně mlčet: Jenom mlčení před „Ty“, mlčení všech jazyků, mlčící prodlévání v nerozděleném slově, které předchází všem jazykovým formám, ponechává „Ty“ svobodným, má s ním své místo v utajenosti, kde se duch neprojevuje, nýbrž je. Každá odpověď vevazuje „Ty“ do světa slova Ono.(s.34). Že to s tím mlčením není jen slovní hříčka, ale pro M.B. vážný způsob dialogu, doložím s pomocí jiné knihy - Názory, M.Buber 1953, překlad a vyd.1996, 77stran včetně doslovu – jde o M.Buberem vytvořený výběr z myšlenek vytažených z celkem 17ti jeho vlastních publikací, nejčastěji (13x) cituje Já a Ty (1923), dále (8x) Rozhovor (1930), dále (6x) Otázka jednotlivci (1936), ostatní pak vesměs později napsané méně; M.B. na str.45 říká: Tak jako ani to nejhorlivější mluvení ještě není rozhovorem (nejzřetelněji to ukazuje onen zvláštní sport lidí do jisté míry myšlenkově nadaných, jemuž se výstižně říká dis-kuse, roz-tržení), tak naopak k rozhovoru někdy nepotřebujeme vydat ani hlásku, dokonce ani naznačit nějaké gesto. Řeč se může vzdát veškeré smyslovosti, a přece zůstává řečí. Dále z historie připomíná jediné setkání františkána Jiljího a Ludvíka Francouzského, kteří spolu nepromluvili ani slovo, nýbrž zakoušeli jeden druhého „v zrcadle božské tváře“, aby se dostal k vlastnímu příkladu dvou mužů, sedících vedle sebe kdesi v samotě tohoto světa … mlčí, vzájemně o sobě nic nevědí, navzájem se liší tím, že jeden je dle svého zvyku otevřen všemu co přijde, druhý už od dětství zdrženlivý neschopen se otevřít komunikaci. A nyní – představme si, že toto je jedna z těch hodin, jež jsou schopny rozlomit sedm železných obručí svírajících naše srdce – se prokletí náhle uvolní. Ale ani teď neřekne muž ani slovo, nehne prstem. Přesto se něco stane. Uvolnění se na něm odehrálo bez jeho přičinění, lhostejno odkud se vzalo; nyní však tento muž rozpustí svoji zdrženlivost, nad níž má moc pouze on sám. Nepokrytě z něj proudí sdělení a mlčení je nese k sousedovi, jemuž bylo určeno a který je nepokrytě přijímá jako každý opravdový osud, s nímž se setká. Nikomu, ani sám sobě nebude schopen vylíčit, co zakusil. Co vlastně může o tom druhém „vědět“? On už ale žádné vědění nepotřebuje, neboť tam, kde mezi dvěma lidmi zavládla nepokrytá upřímnost, byť v mlčení, se odehrálo posvátné dialogické slovo.
To tomto úvodním „vysvětlení“ (omlouvám se za rozsah, ale ještě ho hodlám v dalším použít) se pokusím o vyčlenění „diskusních“ (jak jinak) témat:
(Přece jen ještě připodotknu, že z důvodu své hluboké humanitní (člověčí) nevzdělanosti mám sklon s pokorou a nadšením vzhlížet k filosofickým dílům; protože to o sobě vím, tím podezřívavější jsem vůči dobře znějícím myšlenkám při třetím (machovcovském) čtení.)
Téma 1
Je Buberovo JÁ A TY filosofií hodnou toho jména podle Machovce (M.M.s.30) ?
Dle „zelené knihy“ se filosofie hodná toho jména liší od hospodského mudrování zahrnutím současného stavu vědeckého poznání při poskytnutí vědeckého světového názoru (kosmologický prvek), dává lidem racionálním způsobem jasné vědomí o smyslu jejich života (M.M.s.54) (antropologický prvek) a zprostředkuje prožitek z takto popsané objektivní harmonie světa i subjektivní harmonie vztahu člověk a svět (nesdělitelný Sokratovský prvek).
V „bílé knize“ jsem všechny tyto prvky filosofie hodné toho jména našel, ale vesměs vyplývají ze zcela jiné představy, než jak nám ji vytvořila filosofická tradice zprostředkovaná „zelenou knihou“, chceme-li stát na hlavách svých předchůdců (M.M.s.45). Pochopil-li jsem Buberovu vizi alespoň v tom podstatném (z několika prvních stran bílé knihy), dvojí svět - tj. svět Já-Ty a svět Já-Ono – máme k dispozici v důsledku našeho možného dvojího poměru k tomu, co tu reálně (objektivně) v tuto chvíli je (v tuto chvíli myslím proto, že ten objektivní reálný svět je v neustálém pohybu, ve vývoji osudů všech věcí a všech bytostí, které tvoří jeho přítomný stav).
Nejedná se tedy o mystiku, (o žádnou dryádu – B.M.s.10), nýbrž vyloženě prakticky:
BUĎ jsem ve světě (ve světě Já-Ono, ve kterém obávám se jsem byl doposud prakticky výhradně), jehož jednotlivé věci a bytosti charakterizují vlastnosti, které jsou mi mé smysly schopné zprostředkovat – zprostředkovávají mi vlastnosti věcí a bytostí ve stavu minulém, tak jak je zanechala odehrávající se přítomnost (Svět se neúčastní zkušenosti. Dovoluje, aby byl zakoušen, ale vůbec se ho to nedotýká, neboť k tomu ničím nepřispívá a nic z toho nemá. – M.B.s.9).
NEBO (pro mě nově, nebo alespoň pojmenováním Já-Ty nově) můj poměr ke jsoucnu (tj. k tomu co tady v tuto chvíli je) není zprostředkován mými smysly, ale mým vztahem k mému přítomnému protějšku – k věci nebo bytosti (k mému Ty) – přitom takový vztah nastává při absolutní, nediferencované a nepodmíněné oboustranné otevřenosti, zahrnující celý přítomný svět, tj. vstupuji do něho celou svou bytostí (včetně všech svých poznatků a zkušeností, které mám ve světě Já-Ono), účastním se skutečného života – živé přítomnosti, aniž bych ji zakoušel, tedy smysl života je naplněn (Smysl je zaručen. M.B.s.9, 87), aniž bych měl možnost o něm mít nějaké vědomosti (Co se tedy o „Ty“ ze zkušenosti dovídáme? Nic. Neboť je nezakoušíme. Co o něm víme? Všechno. Neboť o něm nevíme už nic – pokud jde o jednotlivosti. M.B.s.12-13).
Moje pochybnosti: Mohu přistoupit na možnost poměru ke světu celou bytostí? Je správné, možné a jsem toho vůbec schopen rezignovat na systémové myšlení, na způsob poznávání sebe a světa, jak jsem byl dosud vzděláván (při vědomí fachidiotské jednostrannosti), abych mohl nahlédnout jsoucí svět a život v přítomnosti? Kam mě to zavede, probůh? Nejde spíš než o filosofii – o teologii, o obecnou teorii víry v Boha?, tedy nevyplývá zpětně onen svět postoje Já-Ty z víry a pro nevěřícího nemá žádný smysl? A jaký smysl má pro věřícího (když z lidského rodu je věřících většina)?
Téma 2
Je Buberův nerozdělený prasvět, který je dříve než vymezené tvary (M.B.s.23, 25), totožný s tím, co jednotlivá náboženství označují pojmem Bůh?
A to je možné být ještě důslednější a v existenci prasvěta vidět teoretické zdůvodnění pro mě nanejvýš podezřelých reinkarnačních teorií – hrůza! Je skutečně prasvět nesporným důsledkem postulátu dvojího poměru ke světu, tj. musí být důsledkem přijetí světů Já-Ty a Já-Ono existence prasvěta (planoucí temnoty chaosu M.B.s.23)? Pokud ano, znamená to přijetí myšlenky o existenci ducha (idee, symbolu) mimo tělo (onoho biblického ducha nad vodami) jako součásti vesmíru?
Téma 3
Není Buberův přítomný svět Já-Ty přeci jen v rozporu s poznáváním téhož světa Já-Ono jako minulosti?
M.B sice říká, že ke vstupu do vztahu není zapotřebí, abych se zříkal některého ze způsobů svého pozorování. Neexistuje nic, od čeho bych musel odhlédnout, abych viděl, a žádné vědění, na které bych musel zapomenout. Obraz a pohyb, druh a exemplář, zákon a číslo, to vše je tu naopak také zahrnuto a nerozlišitelně sjednoceno (s.10). Ale na druhé straně: Historie jedince a historie lidského rodu, které se vždycky mohou v mnohém rozcházet, se shodují alespoň v jednom ohledu: v tom, že znamenají pokračující růst světa, který označujeme slovem Ono (s.33) a Rozvoj schopnosti zakoušet a užívat jde většinou ruku v ruce se zmenšením síly, která člověku umožňuje vstupovat ve vztah – oné síly, díky níž je člověk s to žít v duchu (s.34).
Téma 4
Pokud přes výše uvedené pochybnosti T1 až T3 přesto pociťuji soulad filosofie dvojího poměru ke světu s mojí celoživotní osobní zkušeností, jsem na cestě k daru víry? (život, který se prolomil k duchu, touží po kosmickém sepětí se svým pravým Ty M.B.s.23)
Mohu uvést řadu věcí z mého života, které nyní zpětně po popisu světa Já-Ty lze vyložit jako setkání s přítomností, dokonce celé mé téměř padesátileté jednání lze chápat jako touhu po bytostném setkávání, i písemně jsem si zaznamenával pocity nicotnosti, která doléhá (M.B.s.14) ze světa bez Ty. Ale v popisu svých setkání s živou přítomností rozhodně nebudu tak přesvědčivý jako M.B., proto jsem v úvodu citoval příklad z jeho knihy Rozhovor (1930) a na závěr z téhož zdroje ocituji ještě jeden:
Jako jedenáctiletý, když jsem trávil léto na statku svých prarodičů, jsem se pokaždé jakmile se nikdo nedíval, vplížil do stáje, abych pohladil po hřbetě svého miláčka, rozložitého grošáka. Nebyla to pro mne jen obyčejná zábava, nýbrž veliká, příjemná sice, přesto však hluboce vzrušující událost. Mám-li ji dnes, na základě dosud čerstvé vzpomínky své ruky vyložit, musím říci toto: to co jsem na tom zvířeti vnímal, byla jeho jinakost, nesmírná odlišnost jiného tvora, která však nepůsobila cize jako u osla nebo berana, nýbrž lákala, abych se jí přiblížil a dotkl se jí. Když jsem ho hladil po jeho mohutné, někdy nádherně vyhřebelcované a jindy stejně podivuhodně divoké hřívě a cítil jsem pod svou dlaní život živoucího, bylo to, jako by se moje ruka dotýkala samotného prvku vitality, něčeho co jsem nebyl já, co mi vůbec nebylo známo, nýbrž co bylo hmatatelně něco jiného, nejenom jiný tvor, ale jinakost jako taková, a přece mne to pustilo k sobě, svěřilo se mi, elementárně se to se mnou stavělo do situace „Já a Ty“. Aniž bych mu sypal oves do žlabu, Šiml zvedl vždy svoji masivní hlavu, zastříhal ušima, tiše zaržál jako spiklenec, dávající svému spříseženci signál pochopitelný jen jemu, a to mi stačilo. Jednou však – už nevím jak mě to napadlo, ale v každém případě to bylo velmi dětinské – jsem si při hlazení uvědomil, jaká je to vlastně zábava, a ucítil jsem svou dlaň. Hra pokračovala jako jindy, ale cosi se změnilo, přestalo to být ono. A když jsem další den po vydatné dávce krmení poplácal svého přítele po hřbetě, nezvedl hlavu. Až o několik let později, když jsem o té příhodě přemýšlel, jsem si přestal říkat, že zvíře zpozorovalo mou zradu, ale tenkrát jsem si připadal jako odsouzenec.
Těším se na shledanou na semináři, kde doufám dostat za vyučenou
(nebo je to snad pravda?)
Petr Maglia
P.S.: Připomínám, že návrhem témat Vás nechci manipulovat k obrazu svému, všem rozešlu i jiný příspěvek, který dostanu.