Příspěvek na seminář, příloha 2.pozvánky
Při vší úctě k záslužné práci pana profesora (to myslím upřímně, jinak bych nerozesílal balíky knih) si dovoluji Vás vážení přihlášení popíchnout – inspirovat k diskusi následujícími úvahami, které mě napadly při třetím čtení (ostatně skutečný žák se od mistra odvrací) a které bych rád vydával za konstruktivní alternativu:
1. Popsané chování lidské společnosti, které vede k sebezničení, dokládá, že požadavek trvání lidského rodu není axiomem humanismu, tj. pravdou, kterou není nutno prokazovat, která není předmětem polemiky. Jedním z plodů postupující individualizace je i svoboda volby mezi bytím a nebytím, sebevraždy velkých filosofů nejsou výjimkou.
2. Požadavek individuálního štěstí nemusí být neštěstím pro lidský rod, může být vyjádřením důvodu k činnosti individua ve společnosti, rezignace na úsilí o individuální štěstí může vést k nebytí.
3. Hlavním negativním plodem individualizace, vyčlenění jednotlivce ze stáda, je to, že si uvědomuje svoji „existenciální“ samotu. V úvodu v knize pozitivně popisovaná radost z lidské pospolitosti („scherzo“) je stejným útěkem do nevědomí ve stádě, jako následně odsuzovaná tendence nechat se „bavit“ – v obou případech jde o podvědomou potřebu uniknout, alespoň pro tu chvíli zapomenout na tíži samoty, která je údělem individuálního vědomí.
4. Možnost záchrany lidského rodu může být vedlejším produktem filosofického řešení samoty individuálního člověka, teprve nabídka takového řešení může vést k odmítnutí úniků typu „bavit se“. Není možné argumentovat obráceně, tj. dosáhnout odmítnutí pseudořešení typu „bavit se“ hrozbou zánikem lidského rodu, protože pro člověka, kterému nezbývá než „se bavit“, není zánik lidstva žádnou hrozbou a jeho zachování nevidí jako axióm. Účinné by bylo nabídnout uvědomělé překonání samoty návratem do lidské pospolitosti na vyšší úrovni (než jaká vedla k vyčlenění) – pokud by taková nabídka, tj. taková filosofie byla masově přijata, vedlo by to ke společenské poptávce na zachování lidského rodu, aby bylo kam se vracet, kde se zachránit, proč žít v biologickém řetězci, který sám sobě není důvodem.
5. Východiskem filosofického řešení samoty individuálního člověka by mohla být právě potřeba individuálního štěstí jako motivace k činnosti. Tak jako „obyčejní“ lidé, i velikáni (géniové) mají asi společný pocit štěstí ze zážitku harmonie – pocitu včlenění se do řádu věcí, souznění s okolím či vesmírem, který je „skutečným“ překonáním samoty, v té chvíli návratem individua domů na vyšší úrovni (ne do stáda). (V této souvislosti myslím neplatí členění velikánů na lidi zážitků a lidi pojmového myšlení, protože v posledku i těm „druhým“ jde o zážitek z harmonie odhalené pojmové konstrukce.)
6. Člověk ke svému štěstí potřebuje prožitek harmonie, tento prožitek se prohlubuje (člověk zraje – moudří) jen jako prožitek sdílený, to je důvodem potřeby člověka v rozjetém stadiu individualizace pokoušet se vrátit do pospolitosti o totéž usilujících lidí s cílem rozšířit vlastní tíživě uzavřený vnitřní svět o pocit sdílení společného světa s ostatními.
7. Při smysluplném potkávání lidí a životu v řetězci sdílených světů je vhodné upozornit na v knize popsané varování: Překonávání samoty hledáním společného světa může být i důvodem falešných návratů do pospolitosti sekt a jiných do sebe uzavřených společenství, ve kterých původní harmonie přechází v dogma hlídání „čistoty“ původní myšlenky, bránící novým životním podnětům, které přesto přicházejí a vedou k nové osamocenosti jedinců uvnitř sekty nebo uvnitř rodinného domu (str.26).
8. Závěrem: Úkolem nových Janů Křtitelů by mohlo být vyvolání potřeby odmítnutí rezignace na úděl existenční samoty. Precizace teologické formule (str.28) jako formulace sdílené harmonie tváří v tvář fyzické likvidaci nejen že není nesmyslné, ale je prioritní pro odůvodnění účinného odporu. Prohloubení ženských složek lidství lidstvu k přežití nepomůže, pokud pro záchranu lidského rodu nechceme obětovat současnou civilizaci s celým kulturním dědictvím a abychom nadále měli šanci stát na hlavách svých předchůdců (str.45), nezbývá než se pokusit o ještě vyšší stadium individualizace, totiž uvědomělejší a tím vstřícnější ostatním.
Petr Maglia