V Horní Blatné dne 3.9.2010
Ex post text garanta semináře Marka Tomečka
v Bibli
Jób
Paradoxní vyznění knihy na první čtení: Satan v božské radě dvakrát popichuje Hospodina, ten zkouší Jóba, přijdou tři přátelé a mlčky s ním sedí sedm dní a nocí. Jób začne proklínat den kdy se narodil. Elífaz a ostatní radí Jóbovi předložit svou při Bohu, který je mocný a spravedlivý a proto Jóbovi vše vynahradí. Ten odmítá útěchu přátel, začnou se hádat. Jób se obrátí přímo na Boha a ptá se ho, proč ho pronásleduje. Bůh se mu zjeví, neodpoví mu a usadí ho tím, že je silnější, Stvořitel, vyvrcholení tvoří popis krokodýla a hrocha.
Druhé čtení, které bere v úvahu žánr knihy: Satanova teologie: kůží za kůži, přistupují na ni i Jóbovi přátelé – přece jsi musel zhřešit, proto teď trpíš, Bůh je přece spravedlivý (5,15-16 „ubožáka od meče zachraňuje….a tak nuzák má naději, ale podlost musí zavřít ústa“). To ovšem nesouhlasí s Jóbovým svědomím, ten ví, že nezhřešil, a proto nemůže své neštěstí chápat jako trest. (7, 20 „Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?“)
Retribuční teologie Satana a přátel musí vysvětlovat neštěstí nějakým prohřeškem (8, 5-6 „Budeš-li však za úsvitu hledat Boha, a o milost prosit Všemocného, budeš-li ryzí a přímý, jistě nad tebou bude bdít a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost.“) Tento názor je dokládán i pozorováním přírody (8,11 „Cožpak roste rákos, kde není bažina? Může bez vody vzrůst sítí?“) a Bůh podle něj sanizuje přírodu a obrušuje její násilné hrany: (Elífaz 4,10-11 „Lev řve, kňučí malý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy, bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou“) Bůh sice stvořil lva jako dravce, který se živí ostatními zvířaty, ale jaksi omezuje tuto přirozenou agresivitu. Ovšem později Elíhu, mladý přítel, vidí roli Boha jinak: (38,39-41 „Můžeš (ty, Jób) ulovit pro lva kořist a uspokojit lačnost lvíčat, když se krčí v peleších, číhají ve svém doupěti v houští?“) Bůh se stará i o masožravce, i když oni zase působí utrpení jiným, protože je všechny stvořil.
Otázka spravedlnosti vůči Bohu je řešena, Jób má přirozeně pocit křivdy, ale často si také uvědomuje, že nemůže pozvat Boha na soud, protože by ten soudce musel být vyšší než Bůh, a to nejde. Nakonec se mu Bůh zjeví a řekne mu přesně toto, zašlape ho do země svou mocí Stvořitele, svými výtvory krokodýla a hrocha a Jób je uspokojen, protože viděl Boha a ten mu řekl, že nic špatného neudělal.
Retribuční teologie tvoří jakési první a základní patro představy Boha v Bibli, jde přece o to, aby Bůh byl spravedlivý a po vině následoval trest. Tak jednoduše to ale v životě nechodí, a proto už Bible samotná má jakési druhé patro, nadstavbu, která tento přímočarý obrázek komplikuje a retribuční teologii vlastně destruuje, ta totiž může vyústit až ve flagelantství, což také vyústila. Na jedné straně tak stojí žalmy, Bůh smlouvy jak ho popisují dějinné knihy Starého zákona (smlouva předpokládá jakýsi právní systém a sankce za její nedodržování, ty se paradoxně týkají jenom lidu vyvoleného, na Boha se nevztahují). Proti tomu stojí Kazatel, kde je zdůrazňována marnost a nesmyslnost celé existence člověka, Jonášův příběh, kdy Bůh své proroctví neuskutečňuje a porušuje tak svoje slovo, Jób, Ježíšova podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1-16) a o marnotratném synu (Lk 15,11-32), jakýmsi řešením je paradoxně láska Boha Stvořitele ke svému stvoření (viz. Jonáš).
Theodicea
Shrnutí Leibnizova pohledu na problém: Působí Bůh zlo? Když ne, proč ho alespoň připouští? Když je vševědoucí, tak ví, jak se budou lidé chovat. Proč je pak ale trestá v pekle, když věděl, jak to dopadne? Je to ještě trest, když už není možnost nápravy?
Na tyto otázky se Leibniz snaží odpovědět pomocí pojmů, které vypracovala středověká scholastická teologie a filozofie a taky za pomoci vlastních nápadů. Bůh je všemocný a dokonalý, vybral proto ze všech možných světů při Stvoření ten nejlepší. Z toho pro Leibnize plyne, že svět bez hříchu a utrpení by nebyl lepší než ten náš. Je omyl myslet si, že na světě je víc zla než dobra, k tomu nás svádí jenom jakýsi přirozený pesimismus a pro vlastní problémy nevidíme harmonii celku. Proč tedy musí být ve světě zlo a proč nemůže existovat svět bez něj? Stvoření je něco jiného než Stvořitel, jenom Stvořitel může být dokonalý, Stvoření musí být nedokonalé, jinak by na tom bylo stejně jako Stvořitel a nedalo by se od něj odlišit. Bůh zlo ve světě jenom připouští, nechce ho aktivně.
No a poslední otázka: proč Bůh vůbec svět stvořil, když věděl, kolik v něm bude zla? Nebylo vlastně lepší, aby Bůh zůstal sám ve své dokonalosti? Nebylo, dobro se zvětšuje sdílením, než když ho máme sami pro sebe. Podle Leibnize tak Bůh stvořil svět z lásky.