Vážený příteli,
žádný příspěvek ode mne nečekejte; na to je příliš málo času. Napíšu je několik poznámek, které mi právě napadají.
- a) „Vyrovnat se“ s něčím, co tu už není, tedy s něčím minulým, může mít smysl pouze tenkrát, když si plně uvědomíme, že to je něco, co nás dosud tíží, což znamená, že to tu vlastně nadále je přítomno (a proč stále ještě? kdo za to může?). A vracet se k tomu, co tu už opravdu vůbec není, to znamená z odstupu, kdy nám už o nic nejde a kdy už se cítíme být pouhými pozorovateli, tedy ve smyslu objektivujícího „historicismu“, je lépe přenechat pozitivizujícím historikům, a neplést se jim do „řemesla“. (Jejich přístup je sice velmi zatížený, ale to si musí oni mezi sebou rozpoznat sami; od nehistoriků by nebyli ochotni nic uznat.)
- b) Co tedy je to, co nás především aktuálně dnes tíží? Především to je ten „komunismus v nás“ (tedy: nikoli pouze v těch „druhých“!), a to ne jako nějaký zbytek neblahého působení nám cizího režimu, k němuž se dnes už nechceme znát, ale jako něco stále ještě živého, co si podržujeme a co s tím, čemu říkáme „komunismus“, sami vůbec nespojujeme. Tohle rozpoznat je jistě obtížné, ale není to nemožné. Problémem je, že to téměř nikdo nechce rozpoznávat, a zejména ne u sebe. A zejména ne veřejně.
- c) A nyní to nejdůležitější: v jakém smyslu je právě to, co nás takto aktuálně a dodnes „tíží“ a co je „v nás“, vskutku „komunismus“ (a „vina komunismu“)? Není velká, možná největší část tohoto zatížení něčím, co se sice za „éry komunismu“ rozrostlo do šílených rozměrů, ale co tu bylo již dříve a nezávisle na komunismu, tj. konkrétně co tu bylo již za první republiky (a zejména za druhé republiky a také za protektorátu, ale dokonce už za starého Rakouska, a možná v době likvidování reformace v pobělohorské době, v době úpadku husitství, a již ve středověku atd. atd.)? Rozlišujeme náležitě a dost přesně mezi tím, co lze opravdu vykázat jako neblahé následky režimu po celou tu dobu od února 1949 až po listopad 1989, od toho, co tomu předcházelo nejen po celá desetiletí, ale přímo staletí dříve? Konkrétně mám na mysli např. ten velký nedostatek dlouhodobé rezistence proti neblahým vnějším vlivům, zejména ve srovnání s jinými společnostmi (a národy). (Mimochodem: to srovnání nemusí vždycky ukázat, že jsme mnohem horší - např. francouzské kolaborantství za války bylo asi ještě horší než české kolaborantství za protektorátu. Ale je třeba se spíše ohlížet jinými směry a měřit se s jinými národy a etniky, jejichž odolnost byla mnohem vyšší.) Stačí se dnes rozhlédnout kolem sebe: jsme schopni vidět a rozpoznat ty dnešní „kolaboranty“ s tou podivnou restaurací, jíž aktuálně procházíme a která s příchodem nové generace snad už začíná polevovat?
- d) To „druhé“ nejhorší, co můžeme dělat, je vyhledávání „obětních kozlů“, na něž rituálně svrhneme všechny své vlastní viny. A posléze tu je ještě to „první“ nejhorší, které se odhaluje obtížněji: je stále mnoho lidí, kteří mají za to, že se ze svých vin vyváží tím, že pošpiní všechno, co se jim zdá připomínat jim je a ukazovat, že bylo možno hledat cestu, jak obstát (třeba i po předchozích chybách). Velmi často se můžeme dokonce i u jinak velmi respektabilních lidí setkávat s jakousi vnitřní (poněkud ovšem plebejskou) potřebou vyzvednout některé nedostatky a chyby právě u lidí nejlepších. Tady je třeba si uvědomovat vždy znovu, že je velmi těsný přechod od přísné a naprosto nezbytné kritičnosti k počátku zneužívání kritiky k upadlé a plebejské nivelizaci všech a všeho.
Byl bych rád, kdybyste se těchto nebezpečí ve svých diskusích co možná vyvarovali. U sebe to člověk rozpoznává jen výjimečně, ale velmi potřebná je vždycky asistence těch druhých. To je vlastně to nejdůležitější, čím dokáže opravdový dialog přispět k našemu nikdy nekončícímu „polidšťování“.
Se srdečnými pozdravy a přáním otevřeného a vnitřně pravdivého rozhovoru
Váš
Ladislav Hejdánek .
V Písku, 21.7.2007