URWHATUC

URWHATUC
J. Kopál
příspěvek k diskusi na téma Filosofie vnímání, SFS HB 2004

Dnešní téma je filosofie vnímání, tedy myšlení o tom, jak se nám jeví svět a jak my jej přijímáme, vnímáme. Můj pohled na vnímání obnáší čtyři zásadní otázky:

I. Čím vnímáme,
II. jak a proč vnímáme,
III. kdo vnímá,
IV. a jaký je smysl vnímání v rozměru člověka a světa.


Na závěr chci ospravedlnit na první pohled nesmyslný název mého příspěvku, pojem URWHATUC.

I.

Většina literatury, která byla k tomuto tématu navržena, se zabývá subjektivitou a objektivitou světa, existencí zkoumající mysli a vidoucího oka, a procesem vidění, kterým člověk pojímá podněty kolem sebe, tedy své okolí.

Je mi líto, že téměř bez výjimky je jako prvotní smysl člověka myšlen zrak. Můj názor je, že možná právě proto se debata a názory v uvedené literatuře hodně zaměřují na předměty, oddělení či splývání člověka a jeho prostředí, na klouzání a proměnlivost pozornosti, neboť právě toto je způsob, jakým vnímá zrak.

Já bych se chtěl alespoň letmo dotknout sensů ostatních, které pojímají svět jinak a mohou v něm nacházet mnoho jiného, a to mnohem jiného.

Sluch, kupříkladu, podobně jako zrak, je smyslem který vnímá vlnění. Narozdíl od vlnění elektromagnetického, přejemného, světelného, sluch vnímá vlnění toho, co z největší části tvoří PROSTOR kolem nás, vlnění vzduchu. Stejně jako nás prostor obklopuje ze všech stran, obklopuje nás i zvuk. Díky dvěma uším může člověk zvuky ve střední hladině zhruba lokalizovat, tedy určit směr, ze kterého přicházejí; nikdy však nedokáže sluchem rozlišovat tak ostré obrysy, aby jím viděl. Díky tomu je sluchu poněkud vzdálena ona vychvalovaná a obdivovaná snaha zraku hledat, určovat, tvarovat, objektivizovat viděné. Sluch se daleko více než zrak zabývá matematickou podstatou vnímaného vlnění. Vlastně všechno, co sluch pojímá jako libé, je nějakým způsobem matematicky krásné. Nikoliv tvarem, jako například krychle či koule, ale vlastní tkání, napnutou na osnově času. Zrak může vnímat „obrázky“, „momentky“; pro sluch je však důležité vnímat vlnění vzduchu v čase. Právě to, že se v čase objeví opakující zvukové sekvence, přináší sluchu libost. Pokud budeme jednou rukou tlouci každou vteřinu, a druhou každých čtvrt vteřiny, jednou za vteřinu udeří obě. Vytvořili jsme čtvrťový rytmus, něco naprosto známého, pochopitelné dělení nekonečného uplývajícího proudu času. Pokud bychom měli ruce tři, a jednou tloukli na každou dobu jednou, druhou rukou na každou dobu dvě a třetí rukou na každou dobu tři úhozy, dostaneme rytmus poměrně složitý, přesto však uchopitelný, zajímavý a libozvučný. Pokud bychom tento rytmus tak tisícinásobně zrychlili, tedy přeměnili jej z občasného plácnutí na souvislý kmitání, souzvuk tří tónů (ano, i tak rychle dokáže sluch vnímat), získali bychom akord základního tónu, oktávy a kvinty nad oktávou.

Sluch, na rozdíl od zraku, dokáže daleko lépe vnímat koherenci, vnímat, zda dva kmitočty jsou stejné, nebo nějakým jednoduchým násobkem či podílem jeden druhého. Je to způsobeno i tím, že sluch dokáže vnímat zhruba devět oktáv, tedy deset zdvojnásobení frekvence (nejnižší slyšitelný zvuk je okolo 20 Hz, tedy kmitů za vteřinu; první oktávu k němu tvoří tón o 40 Hz, druhou tón o 80 Hz, třetí tón o 160 Hz. Desátou oktávu by teoreticky tvořil tón o kmitočtu 210 × 20 Hz, tj. 20480 Hz, tedy 20,5 kHz). Zrak naproti tomu se pohybuje v chudém a uzoučkém vizuálním spektru, kde „nejhlubší“, tedy červená barva má kmitočet 380, kdežto „nejvyšší“, fialová jen 770 (v 1012 Hz, tedy THz, neboli biliónech kmitů za vteřinu), tedy ani ne dvakrát tolik, ani ne jednu oktávu. Nemůže proto zrak vnímat vnitřní harmonie viděného světla, neboť se mu nevyjevují ve svých souzněních. Díky velice krátké vlnové délce vnímaného vlnění (390 až 790 nm, tj. miliardtin metru) však vnímá velice ostře, „vidí“, kde sledovaný předmět ještě září, a kde již ne – tedy vnímá tvar. Je tedy ještě dalším rozdílem mezi sluchem a zrakem, že zrak vidí jen to, „na co zrovna kouká“, kdežto sluch slyší více či méně všechny zvuky ve svém okolí. Jako varovný systém tak může být sluch spolehlivější (nezávislejší na momentální pozornosti jedince) než zrak (závislý na tom, kam je jedincem zrovna nasměrován).

Čich. Stejně jako sluch, všímá si našeho bezprostředního okolí, jež nás neustále obklopuje, tedy vzduchu. Nevnímá však jeho vlastnosti a proměny fyzikální, ale chemické. Je také velice rozostřený, člověk dokonce na rozdíl od většiny zvířat nemá ani naučenou základní koordinaci mezi čichem a hmatem – hmat informuje o směru proudění vzduchu, a čich o získaných chemických stopách unášených tímto prouděním. Dohromady zvíře automaticky vnímá, že pach přichází ze směru „proti větru“. Člověk je v drtivé většině schopen podobného pochopení dosáhnout pouze neintuitivně, tedy rozumově, a tedy se značnými ztrátami prostorové přesnosti určení a času pro vyhodnocení. Nicméně lidský čich je natolik slabý, nepřený a zaostalý smysl, že jej pro orientaci v prostoru člověk rozumný patrně nikdy nepoužíval. Velice jej však, stejně jako ostatní zvířata, používá při některých sebezáchovných aktivitách, především při konzumaci nebo v sexuálním aktu. Je prokázáno, že v obou těchto situacích hraje čich úlohu „šedé eminence“. Jídlo, nebo sexuální partner nám nemusí přímo smrdět, stačí, pokud je s čichovým vjemem něco v nepořádku, a sebelepší vjem zrakový nás nedokáže přesvědčit, že námi „čichaná“ věc je pěkná, dobrá, chtěná. Naopak i nepříliš atraktivně vyhlížející potraviny či sexuální protějšky jsou shledávány přitažlivými a žádoucími, pokud je jejich vůně v pořádku. Jestliže zrak vyhledává tvary a barvy, sluch harmonie, pak čich nachází pocity.

Chuť se také, podobně jako čich, zabývá chemickým zkoumáním, nikoliv však něčeho okolo nás, ale něčeho přímo v nás, respektive něčeho vstupujícího do nás. Jestliže vidět můžeme hvězdy, jejichž světlo k nám putuje nepředstavitelnou rychlostí milióny let, slyšet můžeme hlasité zvuky i na několik kilometrů a čichat můžeme také reakce, které se odehrály ve značné vzdálenosti od nás, chuť je omezena na směšně mrňavý kousek světa, totiž na naše ústa. Chuť je na rozdíl od zatím uvedených „extrovertních“ smyslů smyslem „introvertním“, „intimním“, neboť vnímá něco, co je s naším tělem v tak blízkém stavu, že nás to může zahubit. Externí smysly mohou varovat před nebezpečím, přítomné hrozbě. Chuť však již na tuto „předehru“ nemá nárok: nevnímá hrozbu, ale přímo nepříjemnost či smrt.

Posledním smyslem našeho vnímavého aparátu je hmat. Jeho „akční rádius“ je také téměř nulový („téměř“ proto, že hmat vnímá nejen kůží, ale také chloupky či řasami z kůže vyrůstajícími; sálavé teplo dokáže vnímat na určitou vzdálenost, podobně jako zrak světlo; umí vnímat pohyb vzduchu okolo jednotlivých částí těla). Hmat disponuje tím nejrozsáhlejším čidlem ze všech smyslů, jeho vnímání je rozprostřeno po celém povrchu těla a na mnoha místech uvnitř těla. Hmat je tak skutečnou smyslovou branou mezi naším vnitřkem a naším okolím. Hmat je také nazývám ultimativním smyslem (ve smyslu „nejposlednějším“), předně proto, že díky velikosti jeho senzoru není obvyklé, aby byl člověk o hmat připraven jeho poraněním, jako je tomu běžně u ostatních smyslů – tak velké poranění kůže obvykle není „slučitelné se životem“. Na druhou stranu, při vzácných strukturálních poškozeních může hmat opravdu zaniknout – a pak se jeho nepřítomnost stává vážnou překážkou pro přežití člověka. To, že v noci ve spánku nespadneme z postele, to že si ve spánku nezpůsobíme proleženiny nebo amputace některých částí těla, to, že si v každodenním životě neponičíme končetiny při styku s ostrými či horkými předměty, to že si nezlámeme nohy na ne zcela rovném terénu, za to všechno a ještě za mnohem víc vděčíme mohutnému smyslu hmatu.

To máme tedy pět našich smyslů, odpověděli jsme na otázku, čím vnímáme. Smysly nám neustále přinášejí nepředstavitelná kvanta údajů o našem okolním světě, i o vnitřním světě našeho těla. Je jich tolik, že neexistuje způsob, jak je všechny obsáhnout, jak je všechny pojmout, neboť jejich množství se limitně blíží nekonečnu. Zrak sám by mohl analyzovat jakoukoliv viděnou scenérii jen co do viděných tvarů celé hodiny, a i kdyby nakrásně všechny viděné tvary pojmenoval a označil, mohl by nanovo začít se vnímáním barev, barevných přechodů, světelných toků, barev světla, vlastností a zkreslení vizuálního prostředí, a tak dále. Je tedy velice pravděpodobné, že existuje v každém pohledu nekonečný počet vnímatelných podrobností, a i kdyby tomu tak nebylo, neexistuje dokonale nehybná scenérie – smysl by tedy mohl začít popisovat nejen její podobu, ale také její změny, a to už je snaha skutečně nekonečná.

Lidská bytost však zpravidla nemá pro vnímání určitého jevu nekonečně dlouhý čas. Vnímání není cílem života, je jeho projevem a prostředkem k němu. Je tedy zřejmé, že člověk musí nekonečnou množinu údajů, získaných vnímáním, probrat sítem nějakého významu, vyloučit z vnímaného to, co není významné, a naopak uchopit to, co významné je. Dostáváme se k otázce, jak a proč člověk vnímá.

II.

Nejdřív tedy jak. Rozlišuji tři základní způsoby (mody) vnímání, kterými jsou vnímání pozorné, vnímání zkušené (rutinní) a vnímání instinktivní.

Vnímáním pozorným, rozumovým, mentálním člověk (nebo jiný živý organismus) vybírá z vnímaného to, co jej „zajímá“, tedy vnímá vědomě a soustřeďuje pozornost právě a jen na vnímané. Hodnotí vnímané z mnoha stránek, zvažuje vnímané, přemítá o vnímaném. Je to asi ten nejobvyklejší způsob vnímání, když na vnímání myslíme. Dává pozorovateli schopnost poznávat, učit se, objevovat, či „užívat si“ vnímaného. Zdaleka to však není způsob vnímání nejčastější, ani nejrychlejší. Kapacita lidské pozornosti je totiž limitována něčím, co psychometrie nazývá sedmi bity informace – pozornost dokáže najednou vnímat jen sedm jednotlivých informací, a i to u běžného člověka již na hranici duševního vypětí. Je třeba si uvědomit, že při současném vnímání údajů a jejich souvztažností se každá další položka, přijatá do „seznamu vnímaného“ propojí se všemi existujícími. Pokud vnímáme dva údaje, vnímáme dvě oddělené informace a třetí informací je vztah mezi těmito dvěma. Pokud vnímáme tři, pak vnímáme tři jednotlivé informace A, B, C, a souvztažnosti AB, AC, BC, tedy šest pozorovatelných informací. Další důležitou skutečností je, že pozornost mezi vnímanými údaji „přeskakuje“, v jednom okamžiku se bleskově zaměřuje právě na jeden. Aby byly vnímané údaje aktuální, nesmí být doba, po kterou setrvává pozornost u ostatních, příliš dlouhá, jinak se ani za pomoci psychické setrvačnosti nepodaří udržet pocit vnímání „najednou“.

V běžných situacích je tak daleko přínosnějším způsobem vnímání vnímání zkušené, rutinní. Jeho výhodou je, že si nevšímá až tolik jednotlivostí, ale především relevantních vstupů a relevantních výstupů. Stejně jako se dítě na prvním stupni základní školy odnaučí čtený text slabikovat písmeno po písmenu, naučí se dospívající člověk nečíst „slova“, ale významové celky (tedy fráze, věty), nejde tedy tolik po tom, „co je zde napsáno“, ale po to, „co tím chce básník říci“. Začátečník v autoškole bude rád, pokud dokáže synchronizovat dvě či tři činnosti najednou – například pouštět spojku a přidávat plyn, pokud by však ve stejnou chvíli měl také začít zatáčet nebo pouštět blinkry, asi by zešílel. I samotná prostinká lidská dvounohá chůze zapojuje v každém okamžiku do činnosti tisíce svalů, vyhodnocuje milióny hmatových vzruchů a na jejich základě klade další krok. Pokud by člověk měl chodit „uvědoměle“, patrně by nebyl schopen ani udržet rovnováhu, natož kráčet. Vnímání zkušené je způsobem, jak se komplexnější dění ve světě kolem sebe „naučit“, jak si svět a některá často používaná schémata vnímání „ochočit“. Je to vnímání, které odsouvá to nejprostší, aby se zabývalo tím, co vznikne, pokud prostých událostí proběhnou veliká množství. Zatímco batole je rádo, když vůbec udělá nějaký krok, dítě již dokáže chodit po své vůli – pomalu, rychle, tiše, radostně, sklesle, skákat, poskakovat, napodobovat chůzi někoho jiného. Zatímco začátečník v autoškole klidně přetáčí motor, protože se soustředí na to aby nesjel ze silnice, zkušený řidič CÍTÍ, co udělá jeho vůz když jej prudce zabrzdí, navede v určité rychlosti do určité zatáčky, nebo dostatečně nezrychlí pod stoupáním. Naučené věci se totiž již nechovají tolik jako pozorované předměty, ale získávají atributy citové a pocitové – živý vůz, smutná chůze, nepříjemná zatáčka, vtipné architektonické řešení, jankovitý tanec.

Posledním, ačkoliv z hlediska neurologie patrně prvním způsobem vnímání je vnímání instinktivní. V nižších a starších vrstvách lidského nervového systému existuje jakýsi „oslí můstek“, místo okamžitého vnímání, limbický systém. Tento systém vyhodnocuje jaksi bez přičinění samotného uvědomělého uvažování informace získané z okolí, a řadí je do různých priorit. Prioritou nejnižší je informace neznamenající nic – tedy ani přínos, ani hrozbu. Klasicky se jedná o informace, kterými se zabývá právě vnímání pozorné, informace, které musejí být přeloženy z nějaké řeči dohodnutých symbolů, dříve než nabudou pro pozorovatele smyslu (například burzovní zprávy?). Druhou prioritou je priorita zájmu / nezájmu, kdy limbický systém „obarví“ něco vnímaného vlastním „komentářem“: toto je potenciálně žádoucí, toto je potenciálně nežádoucí – například vůně jídla či nápoje, pocit pálivého tepla na kůži, nečekaný zezadu se rychle blížící hluk. To jsou věci, které mohou indikovat jakousi hrozbu nebo naopak potřebu, která ačkoliv nemusí být nutně rozumově artikulována, přesto si k ní vytváříme určitý vztah. Třetí prioritou je pak priorita „stav červená“, kdy se může limbický systém, pokud vyhodnotí vnímanou situaci jako bezodkladně kritickou (ztráta půdy pod nohama, náhlé napadení některého smyslu příliš silným impulsem, okamžité nebezpečí, vášnivá reakce), ujmout vlády nad vnímáním a jednáním člověka, dokonce až vyřadit vnímání pozornostní, a provést instinktivní reakci na okolní situaci (klasickou reakcí je útok / útěk).

Uvedené tři způsoby vnímání nám již tak trochu naznačily i odpověď na otázku „proč“. Proč vnímáme, čím je pro nás vnímání důležité? Vnímání nám umožňuje svět poznávat, poznáváním se jej „naučit“, tedy osvojit si schopnosti a dovednosti, které často potřebujeme, případně v okamžiku krize spustit téměř nevědomou reakci na hrozící nebezpečí nebo nutnou potřebu. To vše směřuje k tomu, aby byl člověk, ale i jakákoliv jiná vnímající živá bytost schopna v daném prostředí, ve svém „světě“, nejen přežít, ale přežít co nejlépe. Smyslem vnímání je ovšem nejen vnímání utilitární, tedy sloužící jako pracovní nástroj přežití, ale v určité své nadstavbě také vnímání estetické, krásné, obohacující, přinášející štěstí, neboť i dosahování štěstí (či alespoň spokojenosti) je nedílnou součástí života.

III.

Kdo vnímá? je otázka na první pohled primitivní, ale pro mne je otázkou naprosto jasně směřující ke smyslu vnímání jako velkolepého jevu. Samozřejmě, vnímá jakýsi pozorovatel, jakýsi vnímatel, jakýsi já; vnímá zároveň oko člověka, jeho dostředivý nerv, jeho mícha, i jeho šedá kůra mozková.

Rád bych na tomto místě uvedl mentální experiment, který je patrně již prastarý. Současným vyjádřením tohoto archetypu budiž například film Matrix. V tomto experimentu se dopouštíme představy, že tím, co v konečném důsledku v člověku vnímá, je mozek; a že jakýsi mozek, pro příklad můj, je udržován odděleně od mého těla při životě bandou potulných komiksových vědců, kteří dokonale ovládli systém napojení smyslů na mozek, a jsou tak schopni v mém mozku, který se vznáší v jakési láhvi se živným roztokem, simulovat natolik souvislé vjemy, že je já považuji za skutečné. Žiju tedy ve skutečnosti, která je skutečností jen pro mne, a která vně mého mozku (nebo vně mého vnímání) neexistuje. Může mi být dokonce simulován naprosto šílený svět, ve kterém platí jiné fyzikální nebo dokonce matematické zákony, který má mnohem méně nebo mnohem více dimenzí, než má svět okolo, jedinou podmínkou je, že moje vnímání pozná v jemu předloženém světě nějakou tvárnost, nějakou zákonitost, nějaké rozdělení.

V takovém případě se dostáváme k tomu, že se nemohu vůbec spolehnout na to, že tento svět jak ho znám, existuje. Nemohu ani tvrdit, že reálně existuje někdo z Vás, posluchačů či čtenářů, ačkoliv jevíte výrazné známky skutečnosti. Nemohu se dokonce bohužel spolehnout ani na to, že existuje jakési mé tělo, nebo že můj mozek vypadá tak, jak jsem jej viděl na sonografu. V každém světě, pokud je obýván vnímajícím tvorem, tak existují pouze dvě nevyvratitelné, ale na druhou stranu také nesdělitelné SKUTEČNOSTI, ve smyslu opravdovosti, reálnosti, jistoty. 1) Já vnímám (cogito ergo sum), 2) vnímám SVŮJ svět, tedy ten svět, který je přístupný mému vnímání, ačkoliv možná není pravdivý, a nebo nedokážu svými smysly zachytit nějaké jeho podstatné rysy (třeba infračervené bytosti, které bydlí v našich komínech a vlastně jim to tu patří). Přesto, můj svět je jediný svět, který je mi dán, a vždy tomu tak bude, i když si začnu tvořit světy vlastní či přivlastňovat světy cizí. A já jsem jediný dokazatelný obyvatel tohoto světa, ačkoliv mnoho z toho, co vnímám, vypadá jako mně podobné bytosti, nebo autonomně jednající zvířata, samovolně proudící vzduch atd. Pro zjednodušení říkám: vidím to a to, slyším Tvá slova, cítím to teplo. Ve skutečnosti tím ovšem do svého světa vyslovuji: zdá se mi, že vidím to a to, zdá se mi, že slyším Tvá slova, zdá se mi že je teplo.

IV.

Jaký je, jaký vlastně vůbec může být smysl vnímání i za předpokladu, že není možné prokázat jeho autentičnost? Má tehdy takové vnímání smysl? Na tuto otázku jsem za celý svůj život zatím nalezl jen jedinou odpověď. Tento svět je jediný, který mám. Jsou dvě věci, které mi dává, jediné dvě: Jednak možnost jej vnímat, a jednak v něm působit. Toto působení je neustále se přelévajícím vnímáním – já něco vnímám, já něco učiním, můj svět toto něco přijme a nějak to zpracuje, reaguje na to v rámci svých vnitřních zákonitostí. JEDINÉ, CO MOHU V TOMTO SVĚTĚ, STEJNĚ JAKO V JAKÉMKOLIV JINÉM ZÍSKAT, JE TO CO V NĚM NAVNÍMÁM. To je jediné bohatství nebo jediné prokletí, které mi kterýkoliv svět dokáže dát.

To, jak se k němu a v něm chovám, jak v něm jednám, jaká pravidla jednání přijímám, jaké vzorce ze svého chování naopak vylučuji, to vše je jen důsledek toho, že toužím aby se mi můj svět jevil nějakým způsobem, tedy potažmo, abych jej přetvořil podle svého přání, tedy k obrazu svému. Část těchto mých vzorců chování, zásad či hodnotových soudů, ba i část mých tužeb může být nesprávná, respektive nedosažitelná nebo nevedoucí k vytouženým koncům, ke vnímání vytoužených skutečností, jevů a stavů. Část mých tužeb může být dokonce uvědoměle zlá, tedy uvědomuji si, že nejsou cestou k vytouženému vnímání, k vytouženému světu, ale já je přesto nechávám být. Každopádně nějaká část z nich musí být zákonitě správná, to znamená umožňující jisté naplnění mých záměrů, minimálně záměru vnímat svůj svět i nadále, tedy v rámci jeho pravidel přežít.

Je tedy mysl člověka nebo jiné živé bytosti mechanismem, který se jej snaží optimalizovat v jeho prostředí, v jeho světě; budí takové jeho reakce, aby odezva svět byla co nejbližší tomu, co člověk od svého světa očekává. Dosahování vytouženého vnímání je jediným možným dosahováním v jakémkoliv světě.

ŠTĚSTÍ ZNAMENÁ, ŽE SE MI SVĚT JEVÍ TAK JAK JÁ CHCI.

URWHATUC

Na závěr bych chtěl vysvětlit tenhle nadpis. Podívejte se z okna. Co vidíte?

- venku je den.
- venku je slunečno.
- venku je vítr.
- dvě auta.
- roštěnka.
- zelená.
- modrá.
- leskne se.
- plastové okno.
- kytka za oknem.
- tady bydlím.
- zahrada.
- nuda.
- atd.

I kdybychom všichni koukali na jedno okno, a i kdybych připustil (a vy na oplátku taky), že jsme všichni skuteční, každý bychom viděli něco jiného. Hmotu, barvu, tvar, světlo, texturu, vzpomínku, náznak, čtverec, trojúhelník, parabolu. Štěstí znamená, že se mi svět jeví tak, jak já chci, říkám o kousek výš. Každý máme jiné štěstí. Každý proto ve světě vyhlížíme jiné zjevování, každý vidíme něco jiného. Ve stejné krajině vidí myslivec posedy a lesy, turista cesty a kopce a města a hrady a rybníky ke koupání, rybář rybníky a řeky, ale na koupání nemyslí; pilot taky vidí hory a lesy a rybníky, ale především to, co dělají se vzduchem nad sebou.

URWHATUC je z angličtiny a dá se přehláskovat jako U. R. WHAT U. C. – You are what you see – a znamená to Jsi to co vidíš.

(já vím, správně by mělo být Jsi to co vnímáš, ale to se mi tam tak pěkně už nevešlo).