Vyrovnání s komunistickou minulostí

---

Milý Dušane!
Posílám příspěvek na seminář.
Podle Petra to prý můžeš dát na www stránku.
Učiň tak prosím.
Josef

Tohle je soubor vyskomin.txt. Začátek.

Vyskomin

Vyrovnání s komunistickou minulostí

Petře, zdá se mi, že pro Tebe je to hluboký předěl. Přeryv.
To před je pro Tebe =komunistické=, =totalitní=,
=manipulované=, =nesvobodné=, =vadící=, =zločinné=,
=neoblíbené=, =nenáviděné=, =hloupé=, =utlačovatelské=. Není
na tom, pro Tebe nic dobrého. Nejsi ochoten k domněle
spravedlivému uznání zdánlivě dobrých důsledků. Je pro Tebe
pravdivé jen prudké buď a nebo. Poznal jsi, že zásada,
podstata je zlá. Vše je pro Tebe špatné a zdánlivě dobré
důsledky nejsou dobrými důsledky.

Naopak to =po= je pro Tebe =otevřené=, =demokratické=,
=barevné=, =svobodné=.

Samotný přeryv pak označuješ jako =revoluci=, =pád=.

Jsem pro, pokoušet se popsat, co se změnilo a jak.

Snažím se vyvarovat toho, abych příliš velkou váhu přikládal
při takovém popisování tomu, že se přihodil =pád=. Snažím se
oprostit od toho, že jaksi z běžného, zřejmého, jasného se
dívám na padlé, překonané, zhroucené. Pokouším se při
pohledu zpět oprostit od toho, že už vím, jak to dopadlo.

Nevěřím v to, že to, co je, je nějak zákonitě nutné. Věřím,
že se to přihodilo. Věřím, že se to mohlo přihodit i jinak.
Věřím, že to před by klidně mohlo běžet dál a dál.

A možná, že lépe než řeč o víře a možnostech bych to mohl
podat jako způsob přístupu k námětu. Jako snahu porozumět
tomu, co je, i jinak než: =Tak to prostě je. To se prostě
stalo.=

Stejně před a stejně po
spí Vojtovy dřeváky na venkovních botách.
Zimních a šněrovacích.
Zemi otvírají jizvy po rypadlech.
Kos přihopsal k okraji jámy.
Svítá.
Prohlédne si krajinu pod srázem
a skočí.
On má křídla.

Já bych asi o sobě neřekl, že mi to =před= =vadilo=.

Byl to můj svět. Žádné =po= jsem neměl. Ani jako sen. Změnu,
přeryv, předěl, revoluci jsem si neuměl představit. Měl jsem
před, před. Dávný svět mých rodičů a před, před, před. Ještě
dávnější svět svět mých prarodičů. Minulé pohádky. A měl
jsem i =jinde=. Západ. Dostupnou pohádku. Mohl jsem se
přestěhovat. V představě stěhování jsem zahrnoval: Už třeba
neuvidím mámu. Už třeba neuvidím Šimona. Kdybych se chtěl
vrátit, budu =ocejchován=.

Věděl jsem, že provoz může být, zde býval a jinde je jiný,
lepší, sladší, pohádkově snadný. Ale stejně tak jsem věděl,
že tenhle svět mám na věčné časy a nikdy jinak.

Mohl jsem se svému světu vysmívat, vzpírat. Činil jsem to. A
považoval to za mravné a dobré. I nadále to za takové
považuji.

Nemyslel jsem se mimo svůj svět.

A tak to v jistém smyslu bylo stejné jako dnes. Něco můžu,
umím, dokážu. Něco ne. Možnosti obsahují taková a maková
ohrožení. Takové a makové naděje.

Díval jsem se u souseda na černobílého prvního člověka na
měsíci a pak se bál stínů baterky cestou do chalupy zabrané
odsunutým.

Díval jsem se na raketové hlavice prsou předsedkyně třídního
útvaru svazu mládeže, které se vyklubaly v mé posteli, a já
moc nevěděl, co dál.

Plodil jsem děti. Učil se. Jezdil autem. Nakupoval. Povídal,
šířil dobro, pravdu a krásu.

Ale nic z toho jsem nedělal, jako vycházení s provozem
=před=. Před ještě nebylo před. Nebyl jsem z toho venku.
Nemyslel jsem se z toho ven. Žil jsem v tom.

A to je možná jeden z rozdílů mého =před= a =po=. Tenkrát
jsem svůj samozřejmý svět nijak nerozebíral a neskládal. A
přesahy bezpečně spočívaly v minulosti, nebo na Západě.

Teď hledám vodítka, která jsou obecnější než to zřejmé
okolo. Sestavuji se mapy, o kterých doufám, že jsou
použitelné i v hypermarketu i v es té bé. Mapy, které
nejsou umístěny v čase a v prostoru.

Myslím se ven ze svého světa.

Ale ten posun, který pro sebe popisuji, asi s Tvým předělem,
přeryvem, s revolucí souvisí jen okrajově.

Barbora spí nahatá v květinovém povlečení. Dora pochrupuje a
funí. Vojta jde s Mirkou do školy.

Je tu, v Tvém i mém světě významný předěl, s jehož
pojmenováním váhám a který se nějak váže k 17. listopadu
1989.

Tím nechci říct, že ta změna proběhla za jeden den. Nebo do
konce měsíce. V jistém smyslu asi začala mnohem dřív a možná
trvá dodnes. Třeba v Tvé potřebě vyrovnání. Potřebě, přání,
nároku.

Ale asi rozumím tomu, když mluvíš o době před a době po.

Takže tento puntík by mohl být pevný. Kde však nadále tápu,
je, kdy vlastně to =před= začíná. A tady, poněkud
překvapivě, si zahraje, podle mě, těch pár let, o které jsi
starší.

Pro mě totiž splývají dva důvody, které mě mají k tomu,
abych to =před= omezil na dobu po jiném předělu, zvratu.
Tomu, který se váže k 21. srpnu 1968. Ještě mám třetí,
osobní důvod.

Pro mě ta mela kolem 21. srpna 1968 a to, co předcházelo,
byla doba, kterou jsem vnímal dětskýma očima a očima svých
rodičů. A jaksi dostatečně rozumně jsem svět začal brát až
po =tom=.

Zatímco Ty jsi tento čas prožil a navíc v osobně důležitém
věku opojného otvírání vlastního světa.

Vnímám v tomto mezi Tebou a mnou jistý předěl zrodu. Na
jedné straně jsi Ty, můj brácha, Geloe. Lidi, kteří si sáhli
na krásu bez závoje, květinové děti, brouky na louce. Na
druhé straně já a mí vrstevníci, o pouhých pár let mladší
než Vy, prožíváme své mládí, první lásky, otvírání světa,
když ještě zní zabouchnutí dveří od akvária. Pohádkový svět
je za sklem.

Pro mě je to tedy tak, že nahodilá okolnost, kdy jsem začal
vstupovat do světa dospělých, splývá se společenským
předělem, o kterém jsou vedeny spory, zda vlastně předělem
byl. Pro mě předělem je. A minulost mezi předělem okolo 21.
srpna 1968 a předělem okolo 17. listopadu 1989 je pro mě
jinou minulostí než ta před, před minulost.

Tím třetím, osobním důvodem, který pro mě zvýrazňuje předěl
okolo 21. srpna 1968, je to, že v té době se také rozvedli
mí rodiče a mé postavení ve světě se trochu pootočilo i
z tohoto důvodu. Z vzorného žáka jsem se stal potížistou.

Jen vzácně se zbavíme zla pouhým pochopením jeho příčin.
C. G. Jung. Záznamy lodi. Takhle je to uvedeno jako motto
jedné kapitoly Franka Herberta a Billa Ransona Lazarova
jevu.

Já jsem babička ušatá.

Babička šlápla na knedlík.

Nám není jedno, kdo nám vnucuje naše sny. To je také
z Lazarova jevu.

Znám vyprávnění o minulosti. Znám vyprávění budoucnosti.
Znám vyprávěné obměňovačky. Jako je třeba, tuším, Kingsleye
Amise Přeměna, která je obměňovačkou a v obměněném světě
pojmenovává obměňovačky. Pojmenování si napamatuji.

Dobré popisy =komunistické minulosti=... No jo, měl bych
tomu dát jméno. =Normalizace=? Mám na mysli ono období,
které jsem vymezil událostmi okolo na jedné straně 21. srpna
1968 a na druhé straně 17. listopadu 1989. Jakoby časové
určení přinášelo jistotu.

Dobré popisy téhle minulosti jsou Sexmise, a Jelení Brod.
Sexmisi bych si rád nějak pořídil. A uspořádal promítání.

Ani jedno není moc vyprávěním o minulosti. Sexmise je scif,
vyprávění o budoucnosti. A Jelení Brod je tak trochu
obměňovačka. Smyšlenice smyšlená.

Můžeme mluvit o minulosti.

Vyprávět příběhy. Putík. Putíkův Plyšový pes. Tisíce let
lidé vyprávějí příběhy a... Nic. Jana Procházky Přestřelka.

Jsem pro vyprávěni. Elie Wiesel.

Ale nechce se mi vyprávět.

Myslím si, že vyprávěním se minulé změní. Třeba vzpomínka
na barvu a členitost tkaniny(?), která se dotýká tváře(?),
se změní na vzpomínku na vzpomínání na barvu a členitost
tkaniny, a na vzpomínku na vyprávění o tom, na vysvětlení,
co to vlastně bylo a ten původní(?) prožitek protekl mezi
prsty a už není dostupný vzpomínkou.

Eva, rozená Schönfeldová, se mnou sdílela, jak někdy nějaká
vůně, nepopsala ji, ji připomene tátu.

Možná to hodně souvisí s tím, s kým vzpomínání dělám. A za
jakých okolností. Je to sladké. Mňam. Trocha vlhkosti
v očích. A... Chci to sdílet. Ale možná jen s někým. Že bych
měl strach, že se spotřebuji při nevhodných příležitostech?
Ponechat si panenskou blánu pro toho pravého?

Mám se rád.

A miluji Tě, Petře, skoro jako sebe sama. Neočekávaný
dýchánek. I Tebe, Barboro, Dano, Jano, Davide, Pavle,
Michale...

Prastrýc Jiří Úlehla mi vyprávě z války o dívce, co přišla
k nim do dílny, o blůze, o vlasech, o tom, jak se nesla.

Venku prší na květnové šeříky. Květnové šeříky! Tady
tábořila Koněvova armáda. Máme po něm třídu. A u Nováků
bydlelo pár generálů.

A já z toho dělám Pelíšky.

No dobrá, je to tu, tohle pelíškování minulosti. Jó, za
mejch mladejch let...

A pohraničníci láskyplně vzpomínají na období, kdy mimo jiné
stříleli na odvážlivce, kteří se pokoušeli vyskočit
z akvária.

A bachaři láskyplně vzpomínají, jak tloukli politické, aby
z nich dostali lepší výkon pro státní podnik Preciosa. A též
laskyplně vzpomínají, jak ubili Wonku.

A... A já vlastně moc takovýchhle případů nevím. Tedy pokud
se neposunu z akvarijně pelíškového období mezi událostmi
okolo 21. srpna 1968 a okolo 17. listopadu 1989
v Československu víc do minulosti nebo do jiných míst
světové socialistické soustavy.

Ne, že by nestačil případ jediný.

A můžu se obrátit k sobě. Koho jsem zastřelil já? Koho jsem
tloukl gumovou hadicí? Koho jsem ubil? Koho jsem udal es té
bé? Komu jsem ublížil?

Asi se mi do toho nechce. Ani sám se sebou. Ani s Vámi, teď
a tady.

I když se Vám svým psaním přetvářím. Je to tvářka. A...
přetvářka. (Nic ve zlém. Prostě neodlučný společník mluvení,
psaní.)

Vědom si všech těhle přitěžujících okolností,
s pochybnostmi, si myslím: Není jedna minulost. Není jedna
komunistická minulost. Nechci nejen akvarijně pelíškové
období ale jakékoliv jiné období brát, jako nedělitelné a
všeprostupující zlo.

Ještě odbočka k té Přestřelce. Oni tam ti pohraničníci
ty narušitele postřílí.

Prostě, když se to takhle všechno hodí do jednoho pytle,
není to podle mé chuti.

Jsem proti pojmu =vina=.

Dano, Ty si možná vzpomeneš na rozepři, kde jsi proti
Šimonovi a mně hájila, že když nepřijdu na domluvenou
schůzku, nejsem =vinen=. Tehdy jsem ještě ve =vinu= věřil.
Od té doby jsem si na tu rozepři mnohokrát vzpomenul. Že
prostě ten, kdo nepřišel, Ty, já, někdo jiný, i ten, kdo na
něj čekal, Ty, já, někdo jiný, a i někdo třetí na
neuskutečněné schůzce podíl nemající, se na to může dívat
jinak. Ne brýlemi viny. Prostě učinil, Ty, já, někdo jiný,
své rozhodnutí. Možná, že jaksi to nebylo rozhodnutím, ale
že okolnosti byly takové, že nemohl. To ale není pro můj
příklad důležité. Učinil rozhodnutí, nepřišel. Je to jeho
život. Tvůj, můj, někoho. Dávám Tobě, sobě, komukoliv
=právo=, nebo možná spíše důvěru, aby konal dle svého.
To dávání, je především úkonem vůči sobě, je to nejprve
dar dávajícího sobě. Sebeosvobození od vinění.

Vůči tomu druhému, je-li blízkým, přítelem,
spolupracovníkem, je to projev, dar důvěry. Druhotně. A já,
ten druhý, si toho vůbec nemusím všimnout.

Je-li ten druhý nepřítel, protivník, nastává pro někoho
možná podivný stav odporu, třeba i střetu a v krajně
krajních případech i boje na život a na smrt, spojeném
s uznáním =práva= odpůrce na odlišnost, jeho život, jeho
smrt. Není to ďábel. Vyslanec zla. Miluji i svého nepřítele.

Zachovat si mír v duši i ve rvačce. Být klidný a činorodý
zároveň. Aramis?

V pondělí byl Vojta z rodiných důvodů na výletě se skupinou
bližních a se mnou. Skupina se dělila na dvě části. Vojta
chtěl jít s dolňáky. Já učinil rozhodnutí, že Barbora,
Vojta, Dora a já půjdeme s horňáky. Vojta utekl. Já ho utéct
nechal. Po čase jsem se vrátil do míst útěku a tak hodinu a
půl ho hledal.

A teď takové ty věty: Zkazil výlet. Já bych mu namlátil, že
by to už víckrát neudělal. Nějaká odpovědnost ke skupině. A
podobně.

Vina slouží slasti společného odsouzení. A také je to vhodný
protějšek utrpení raněných, vdov a sirotků.

Kamenování. Vyobcování. Mlčení. Odvracení pohledů.

Společné lehce na zvracení. =Komentář= v =Mladé frontě=
včera, 14. května 2007, k dětí mučení: =Tohle můj mozek
nebere.= Odvržení.

Co řeknu cizinci, který pojem =vina= nezná? Jak bych pojem
=vina= poznal v cízím jazyce, kdybych ho chtěl pochopit
ze slov okolo? (Jsem pro tento způsob tázání.)

Tohle je soubor vyskomin.txt. Konec.