Úvod
Seminář 2016
Úvaha ke knize Ericha Fromma „Mít nebo být?“

Úvaha ke knize Ericha Fromma „Mít nebo být?“

  Dana Dostálková   30. července 2016   Ukázat komentáře

Dana Dostálková: Úvaha ke knize Ericha Fromma „Mít nebo být?“

Úvodní příspěvek pro seminář SFS_HB


Začnu od konce. Nesdílím idealistické představy Ericha Fromma ohledně nového člověka a nové společnosti. Nesouhlasím s tím, že žijeme na pokraji katastrofy, kterou může odvrátit jen radikální změna lidstva. Nevěřím tomu, že by nás měly ochraňovat kulturní, spotřebitelské a jiné rady. Vlastně si myslím, že žijeme pohodlným životem v jedné z nejlepších dob na jednom z nejlepších míst na zeměkouli. Což na druhou stranu jako relativní srovnání nemusí znamenat až tak mnoho...

Přesto si myslím, že náš pohodlný a bezpečný život obsahuje řadu skrytých nebezpečí, záludností a nelogičností. A nepřináší nám zdaleka tolik štěstí a spokojenosti, kolik by se dalo očekávat. A tady mi právě připadá Frommova analýza dvou odlišných přístupů k životu, zaměření na vlastnění a zaměření na bytí, velmi podnětná pro pochopení našeho světa a situace, ve které se nacházíme.

Já ani moje rodina, moji přátelé a sousedi, netrpíme nedostatkem ani nepohodlím, o hladu a zimě ani nemluvě. Zato trpíme únavou, uspěchaností, nedostatkem času, nedostatkem soustředění. Nečekaně často taky psychickými problémy. Běžíme podivný závod na dlouhé trati, ve kterém se cíl vzdaluje tím víc, čím rychleji se pohybujeme. Co je vlastně tím cílem, který nám nedovoluje zvolnit a polevit? Proč vlastně na začátku 21. století máme pracovní dobu stále stejnou, jako před padesáti lety, i když se produktivita práce neustále zvyšuje?

Jednou z odpovědí na tyto otázky mi připadá právě to, že prožíváme svůj život vlastnickým způsobem, aniž bychom si toto směřování uvědomovali a byli si vědomi alternativy. Jsme natolik obklopeni nabídkami nesčetného zboží a služeb, že nám připadá, že vlastně nemáme skoro nic. Všudypřítomná reklama nás v tom utvrzuje. Nemalou část svého času věnujeme na to, abychom svým co nejvyšším výkonem v práci vydělali co nejvíce peněz a ty pak ve zbylém čase směňujeme za nejrůznější věci a požitky. O získané věci pak samozřejmě pečujeme a věnujeme jim nezanedbatelný podíl času. Na tom samozřejmě není nic špatného, pokud těch věcí není příliš mnoho. Nebo pokud se nestane pravidlem tyto věci v krátkém časovém intervalu měnit za nové. A snažit se vyzkoušet a užít si všemožné zábavy a rozptýlení. Nekonečná nabídka kolem nás se střetává s konečností našeho života. Opravdu to tak chceme a jsme s tím spokojení?

Fromm vlastnickou orientaci popisuje jako vztah k světu přivlastňovací a majetnický, v němž chceme učinit každého a všechno (včetně sebe sama) svým majetkem. V protikladu staví orientaci zaměřeno na bytí jako živý, opravdový vztah ke světu, který je zároveň vývojem a změnou.

Lidé s vlastnickou orientací se nespokojují jen s existenčním vlastnictvím, tj. vlastnictvím pro svou potřebu, ale odvozují svoji hodnotu od toho, co vlastní. Cílem se pro ně stává hromadění věcí, peněz, zážitků, kontaktů, vztahů a moci. A opečovávání tohoto vlastnictví včetně jeho obměny za nejnovější a nejmódnější verze. Vlastnění začne vytlačovat bytí a prožívání, které není zaměřené na předmět vlastnictví. Při vlastnickém uvažování moje vlastnictví zakládá mou identitu a tento způsob vlastnění znemožňuje živý vztah mezi mnou a tím, co mám. Lidské vztahy začnou být nahlíženy z hlediska vlastnění, druzí lidé se stávají předmětem vlastnictví a moci.

K zvláštnímu případu vlastnické orientace patří askeze jako usilovné odříkání se vlastnictví, které stále zachovává silný vztah k vlastněnému, jen tento vztah mění na negativní. Moje identita je pak založená na odmítnutí vlastnictví, které si tím pádem zachovává svoji důležitost a zůstává mou motivací. Je důležité, abychom si uvědomili, že vlastnictví není nesprávné samo o sobě, ale teprve až v okamžiku, kdy se z prostředku umožňujícímu naše bytí stane cíl našeho jednání a tím nám zacloní cestu ke skutečnému aktivnímu bytí.

Proti vlastnické orientaci staví Fromm tzv. modus bytí, existenci zaměřenou na bytí, prožívání. Přitom upozorňuje, že lidské bytí je ve své podstatě nepopsatelné, stejně jako živá lidská bytost jako celek. Bariéru oddělenosti mezi lidmi, která tím vzniká, můžeme překonat jedině procesem vzájemných živých vztahů.

Předpoklady modu bytí jsou nezávislost, svoboda a existence kritického rozumu. Jeho znakem je aktivita, ne však ve smyslu zaneprázdněnosti, ale vnitřní, tvořivé užívání vlastních lidských sil. Ve vztahu k druhým to znamená překračovat vězení vlastního já vůči druhým nasloucháním, zájmem, dáváním. „Žádný z těchto prožitků však nemůže být vyjádřen slovy. Slova jsou nádoby plněné zkušenostmi, které však přes ně přetékají. Slova poukazují na zkušenost; zkušeností ale nejsou. ... Ve vlastnické struktuře rozhoduje mrtvé slovo, ve struktuře bytí je rozhodující živý a nepopsatelný zážitek.“

Fromm modus bytí přibližuje následujícím způsobem: „Modré sklo se zdá být modré, když jím prozařuje světlo, protože pohlcuje ostatní barvy a nenechá je projít. A tak říkáme, že sklo je modré právě proto, že nezadržuje modré vlny. Je pojmenováno nikoli tím, co si ponechává, ale tím, co vydává.“

Charakteristickým rysem bytí je tvořivá aktivita, při které já a moje aktivita jsme jedno. Tvořivost znamená v tomto případě vnitřní činnost, která nemusí nutně být zaměřená umělecky nebo vědecky, ale jedná se o projev vlastních sil a schopností, pomocí kterých vytvářím něco, k čemu mám vztah. Opakem tvořivé aktivity je pasivita, do které Fromm zahrnuje i tzv. odcizenou aktivitu ve formě zaneprázdněnosti, tedy pasivity ve smyslu tvořivosti. Přitom se odkazuje na pojetí aktivity ve filosofii Aristotela a Tomáše Akvinského, kde je nejvyšší formou aktivity kontemplativní život, rozjímání a hledání pravdy. Cesta k bytí závisí na proniknutí pod povrch skutečnosti a na jejím pochopení.

Oba existenční způsoby, vlastnění i bytí, jsou možnosti lidské přirozenosti. Náš biologický vnitřní pud sebezáchovy směřuje ke způsobu vlastnění. Zároveň máme vrozenou a hluboce zakořeněnou touhu být; projevovat své možnosti, být aktivní, mít vztah k druhým, unikat z vězení sobectví. V člověku jsou přítomny obě tendence a o tom, který z nich se stane dominantní, rozhoduje do jisté míry společenská struktura, její hodnoty a normy. My se musíme rozhodnout, kterou z těchto dvou možností chceme pěstovat a uskutečňovat.

Člověk potřebuje prožitek jednoty s druhými, lidé se často víc bojí stát se vyvrženci než zemřít. Společnost, jejíž principy jsou zisk, prospěch a majetek, vytváří společenský charakter orientovaný na vlastnění, a jakmile se převládající vzor upevní, nikdo nechce stát mimo nebo být vyvrhelem.

Rozdíl mezi modem bytí se projevuje i ve vztahu jistoty a nejistoty: „Co dáváme, neztrácíme, naopak na čem lpíme, to se ztrácí.“ Vlastnické uvažování vyvolává úzkost ze ztráty majetku, která se v modu bytí vytrácí.

Ve vztahu ke světu, který nás obklopuje, používá Fromm příklad s horou: Můžeme chtít znát její jméno, výšku, slézt ji nebo si ji jinak přivlastnit; můžeme ale umět horu vidět a radovat se z ní.

Svět, ve kterém žijeme, nazývá Fromm světem požitků bez radosti, které neuspokojují, ale vyvolávají potřebu stále silnějšího dráždění. Skutečnou naplňující radost vyvolává bytí.

Ve vztahu k času je modus být zde a nyní. Toto zde a nyní je věčnost neboli bezčasovost. Modus mít existuje jen v čase – minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Bytí jistě neprobíhá mimo čas, ale čas není rozměr, který mu vládne. Protože to, že respektujeme čas, je jedna věc; že se mu podřizujeme, je druhá. V modu vlastnění se čas prostřednictvím stroje a organizovanosti stává naším vládcem.

Zajímavá je pro mě představa rozhovoru, který v modu bytí přestává být výměnou zboží, kdy nezáleží na tom, kdo má pravdu, diskutující se nerozchází s triumfem, ale s radostí a obohacením.

V člověku jsou přítomny obě tendence a o tom, která se stane dominantní, rozhoduje do jisté míry společenská struktura, ve které žijeme, její hodnoty a normy. Fromm zdůrazňuje vliv společenské struktury na naše výsledné rozhodnutí, jeho návrhy na změnu této struktury mi připadají nerealistické a utopické. Společenská struktura nepochybně vytváří velký tlak na své členy prostřednictvím lidské touhy prožívat jednotu s druhými a úzkosti z nebezpečí stát se vyvržencem. Ve výsledku jsme to ale stejně my sami, kdo se musí rozhodnout, kterou z těchto dvou možností přístupu k životu chceme pěstovat a uskutečňovat.

Pokud  chceme dát přednost modu bytí, jaké možnosti se nám v naší situaci nabízí? Stali jsme se kolečky ve složitém a často nevyváženém stroji společenské spolupráce. Ta nám na jedné straně poskytuje jinak nedosažitelné množství hmotného nadbytku, na druhé straně nás formuje a přizpůsobuje svým potřebám natolik, že se nabízí otázka, co je cílem a co prostředkem. Jsou tu lidé od toho, aby krmili průmysl patologickou spotřebou? Je naším nejvyšším cílem stát se žádaným zbožím na trhu osobností? Jaké jsou naše možnosti a o co usilovat?

Asi bych se obávala podstatných změn struktury společnosti a omezování tržních principů. Na druhé straně považuji za prospěšné pojmenovávání nelogičností a nezdravých tendencí a úvahy o změnách nastavení systému. Jednou z nejjednodušších změn k posílení prostoru pro bytí a oslabení vlastnického směřování mi připadá postupné zkracování pracovní doby v závislosti na zvyšování produktivity práce. Tím by se jednak otevřel volný prostor pro rozvoj našeho bytí, zároveň by se tím omezilo nadměrné využívání přírodních zdrojů. Pomohlo by to i při řešení situace, kdy dojde k významnému snížení pracovních příležitostí a prohloubí se rozpory mezi těmi, kteří práci mají a těší se díky tomu výhodám platných členů systému, a těmi, kdo práci nemají a jsou díky tomu stigmatizovaní jako příživníci. Se zvětšením objemu „mimopracovního“ času by se zároveň mohla rozšířit oblast aktivit prováděných mimo tržní systém, jako je například péče o malé děti, staré a nemohoucí, kultura a zábava, společenský život.

Jiným důležitým opatřením mi připadá výrazné omezení reklamy, která s velkou intenzitou motivuje ke zvyšování spotřeby, abychom nebyli vystaveni neustálému tlaku na zvyšování konzumu.

Možných změn je nejspíš mnohem víc a i ty navržené mohou mít řadu úskalí a vyžadovat pečlivější promyšlení. Jsem ale přesvědčená o tom, že volání po posílení našeho směřování směrem k bytí, prožívání, sdílení a dávání je pohyb správným směrem.


blog comments powered by Disqus