Úvod
Ve svém úvodním textu k tématu SMRT mi David podsouvá cíl mého „filosofického“ přístupu k tématu –
cituji: „ … poodkrýt závoj tajemství a mystiky s logickým aparátem a vědeckou metodou. Pokusit se dostat
od obecných a společně sdílených pravd ke konkrétním závěrům o smrti jako fenoménu a aplikací na
speciální příklad sebe sama i o vlastní smrti.“ Myslím, že filosofie není věda, zařaditelná mezi ostatní vědní
obory, a metody filosofické práce nejsou nutně vědecké, myšleno s ověřitelnými výsledky za stanovených
podmínek. Autor esejistických knih, novinář, spisovatel a filosof Jean Améry (1912-1978), se často ve svých
textech přímo vymezuje vůči vědeckému přístupu, v předmluvě ke knize „O stárnutí“ z roku 1968 rezignuje
na věcné výpovědi a poznatky ve smyslu pozitivní vědy, „na vědeckost, či snad dokonce logickou
bezrozpornost“(nyní bychom řekli, že není žádnou gerontologickou studií), v předmluvě ke čtvrtému vydání
z roku 1977 výsledky svých „nevědeckých“ úvah následující životní zkušeností potvrzuje, s jedinou
výjimkou – reviduje svá dřívější „nepěkná slova o pošetilém příběhu sebevraždy“ a odkazuje na svoji knihu
„Vztáhnout na sebe ruku“. V předmluvě k této knize z roku 1976 se Améry opět distancuje od vědeckého
bádání o sebevraždě a svůj text situuje mimo psychologii a sociologii, začíná tam, kde vědecká suicidologie
končí, v pokoře i skepsi před pozitivním objektivním bádáním. I když Améry ukončil svůj život dobrovolnou
smrtí, kniha není obhajobou sebevraždy, ani přímým směřováním k ní. V roce 1978 několik týdnů před smrtí
vyšla jeho poslední kniha „Karel Bovary, venkovský lékař“. Přes tento explicitně vyjádřený nevědecký
přístup si myslím, že myšlenky Jeana Améryho mohou inspirovat účastníky semináře, jehož tématem je
SRMT.
Smrt v životě Jeana Améryho
Vlastním jménem Hanss Chaim Mayer se narodil 31.října 1912 ve Vídni. Jeho otec byl židovského původu a
zemřel během první světové války. Byl vychován matkou římskou katoličkou, na vídeňské univerzitě
studoval filosofii a literaturu. Rakouská rodina se s blížící druhou světovou válkou od židovství distancovala.
V reakci na schválení Norimberských zákonů se však mladý muž zapojil do protinacistické činnosti, v roce
1938 emigroval do Francie, odtud do Belgie, ze které byl předán jako nepřátelský cizinec zpět na
kolaborantský jih Francie do internačního tábora, uprchl znovu do Belgie a 23. července 1943 byl zatčen při
distribuci protinacistických letáků. Nacisté ho mučili, transportovali do Osvětimi, z ní byl přemístěn do
Buchenwaldu, osvobození se dočkal v koncentráku Bergen-Belzen. Po válce si změnil jméno na Jean Améry
(Améry je přesmyčka slova Mayer) – chtěl se tak distancovat od německé kultury a naopak vyjádřit své
sympatie k Francii a k filosofii Jean-Paul Sartra. Vrátil se už potřetí do Belgie, kde pracoval jako německy
píšící novinář pro švýcarský tisk (odmítal publikovat pro německá a rakouská média). Své zážitky
z koncentračních táborů publikoval v roce 1966 v knize „Bez viny a bez trestu“, v roce 1968 následovala
výše zmíněná kniha „O stárnutí“ a volnou esejistickou trilogii odvážné životní sebereflexe uzavřel v roce
1971 knihou „Marná léta učednická“, v roce 1976 pak vyšla již zmíněná kniha „Vztáhnout ruku na sebe“,
kterou sám autor označil jako v jistém smyslu pokračování knihy „O stárnutí“.
V doslovu Miroslava Petříčka k českému vydání esejů „Bez viny a bez trestu“ je konstatováno, že klíčovou
zkušeností Améryho byla zkušenost smrti, především smrti ve „specifickém dování“ nacionálního
socialismu, které znamenalo nejen neuvěřitelnou brutalitu, ale také naprostou absenci lidské solidarity,
totální selhání společenského rozměru lidské existence; dále pak bylo řečeno, že tato zkušenost Améryho
připravila o elementární důvěru v rozumné fungování tohoto světa. Holocaust zbavil Améryho jazyka,
kultury i domova. Cizost je tu míněna ne metafyzicky, není ani jakýmsi apriorně daným lidským údělem,
nýbrž je důsledkem toho, co si lidé navzájem působí. Améry polemizuje s tezí H. Arendtové o „banalitě zla“,
jež měla vysvětlit nepochopitelný a zrůdný fakt holocaustu. Žádné neosobní a anonymní zlo neexistuje, o
tom dostatečně svědčí mučená a vražděná těla obětí. Tak jako i v jiných případech, proti obecnému mínění
Améry jednoznačně a tvrdí, že existuje kolektivní vina Němců, kteří (až na výjimky) nikdy obětem nepodali
pomocnou ruku. Zločinem na konci třicátých let nebyla jen kolaborace, ale i jakákoliv nečinnost a nekonání
proti vzmáhající se totalitě. „Člověk neměl právo přežít bez boje.“ Tomáš Dimter v doslovu k českému
vydání knihy „Karel Bovary, venkovský lékař“ uvádí, že Jean Améry svými postoji ovlivnil celou generaci
německých a rakouských autorů. Jedním z nich byla Ingeborg Bachmanová, pro kterou byl Améry předlohou
k literární postavě, která se z pařížského exilu vrátila do Rakouska, aby ve Vídni spáchala sebevraždu.
17. října 1978, v den pátého výročí úmrtí Bachmannové, se do rodné země z probíhajícího literárního turné
po Německu náhle vrací i Jean Améry, v Salcburgu v hotelu Court (nyní pětihvězdičkový Hotel Sacher
Salzburg) na sebe vztáhne ruku a zvolí dobrovolnou smrt. Předtím ještě v úhledně psaných dopisech policii a
vedení hotelu se omluví za potíže, které svým činem způsobil.
Myšlenky o smrti v díle Jeana Améryho
Myšlenky o smrti v díle Jeana Améryho považuji za významné nejen věcně, ale též z důvodu formy.
Amérym zdůrazňované nevědecké zkoumání smrti vychází z metody introspekce, drží se výlučně prožívané
zkušenosti, pozorování a vcítění. I když se tedy vědomě odvrací od objektivity nebo intersubjektivity, jeho
myšlenky překračují rovinu pouhé subjektivity – cituji:“ … jeho text napěchovaný kulturními odkazy je
(sebe)pochybnost sama, v každé větě přímo či nepřímo vězí polemika, zda věci nejsou jinak, zda problém je
autorem formulován poctivě (Josef Chuchma: Době neunikneš, nesnaž se, LN-Orientace, 7.9.2013). Eseje
Jeana Améryho svědčí o obdivuhodné intelektuální upřímnosti (Ondřej Nezbeda: Bez laciné útěchy, Respekt
15.9.2013)“ – konec citace.
Přínos díla Améryho k reflexi smrti, v rámci přemýšlení o smyslu života a postavení člověka ve světě,
nejlépe dokládají vybrané části z knih „O stárnutí“ a „Vztáhnout ruku na sebe“, byť optimální je seznámit se
pokud možno s celým dílem. Jen předem upozorňuji spolu s překladatelkou a autorkou doslovu ke knize
„Vztáhnout na sebe ruku“ Danielou Petříčkovou, že Améry „prostě nemá (neměl by, nesmí mít) pravdu.“
Améry pro smrt nehledá žádné transcendentní ukotvení, důsledně odmítá jakoukoliv záchranu, jež by byla
ukotvena ve víře v Boha. Petříčková konstatuje – cituji: „ … smysl pro mesiánskou perspektivu Amérymu,
jak se zdá, zcela chybí. Jestliže by se však Mesiáš přece jen objevil, musel by stát po jeho boku.“ Svůj doslov
Petříčková uvádí chasidským příběhem - vyprávěním o mladém muži, který se dostane do sporu s tchánem,
rabínem i Zákonem a nakonec předčasně umírá; interpretaci příběhu podává rabbi Rižinský: „ … až přijde
Mesiáš, požádá mladý chasid o proces s tchánem a místním rabínem, kteří zavinili jeho předčasnou smrt.
Tchán řekne: poslechl jsem rabína. Rabín řekne: poslechl jsem Zákon. A Mesiáš řekne: tchán má pravdu,
rabín má pravdu a Zákon má také pravdu. Potom obejme mladého žalobce se slovy: jenže co mám já s nimi
společného? Přišel jsem kvůli těm, kdo nemají nikdy pravdu.“
Výmluvná jsou motta citovaných knih:
O stárnutí
Žil jako malíř, stoupající cestou nad jezerem, skrytým jeho pohledu za clonou skal a stromů. Nějakou
průrvou je pak spatří, má je celé pod sebou, a chopí se svých štětců. Ale to už přichází noc, kdy nelze
malovat a po níž se žádný den nerozbřeskne!
Prous, Čas znovu nalezený.
Vztáhnout na sebe ruku
Svět šťastného je jiný než svět nešťastného.
Tak jako smrtí se svět nemění, ale končí.
Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus.
Z knihy „O stárnutí“ cituji z poslední kapitoly s názvem „Žít s umíráním“.
Z knihy „Vztáhnout na sebe ruku“ cituji z druhé kapitoly, jejímž názvem je otázka „Jak přirozená je smrt?“
Suicidum jako specifický případ smrti
Výmluvné jsou i názvy kapitol, které tvoří obsah knihy „Vztáhnout na sebe ruku“:
Předmluva, Před skokem, Jak přirozená je smrt?, Vztáhnout na sebe ruku, Patřit sám sobě, Cesta ke svobodě
Pokračuji v citacích z kapitoly „Jak přirozená je smrt?“
Význam citovaných myšlenek předkládám k diskusi.
Petr Maglia V Horní Blatné 23. 7. 2014