Tématem 19. Filosofického semináře v Horní Blatné je kniha „Mít, nebo být?“ Od Ericha Fromma. Ve vlastních slovech „mít“ a „být“ není zřejmý protiklad, název knihy může být tedy matoucí. Protiklad je v knize vysvětlen jako protiklad dvou přístupů ke světu. Autor tyto přístupy označuje jako „vlastnický modus“ a „modus bytí“. Ve svém příspěvku srovnávám tyto dva přístupy s myšlenkou Martina Bubera z knihy Já a ty a s přístupem v buddhistickém učení. Dále se chci zabývat doporučeními Ericha Fromma na obnovu západní civilizace, které z jeho filosofie vycházejí.
Erich Fromm zavádí pojem „vlastnický modus“ jako vztah člověka k věcem, které chce vlastnit. Jde o široké použití slov vlastnit a věci. Věcmi se zde rozumí nejen automobil, dům apod. Do věcí zahrnuje i znalosti získané vzděláním a uplatněné na trhu práce, vlastnění kontaktů, začlenění do sociálních struktur, možnost ovládání lidí: „můj zubař“, „moji dělníci“ (str. 92). Slovo vlastnit se zde tedy též používá šířeji, ne pouze ve významu fyzicky vlastnit majetek, ale současně ve významu disponovat, mít možnost ovlivňovat. Do této sféry vlastnického modu náleží pak i patriarchální uspořádání společnosti, kdy muži ovlivňují ženy, rodiče „vlastní“ děti, dokonce „vlastním“ svoje tělo jako svůj výrobní nástroj.
Tento vlastnický modus dle autora dominuje v naší společnosti z několika důvodů:
„Modus bytí“ – je do jisté míry zaveden negativním vymezením od vlastnického modu. Jedním slovem se snad dá „modus bytí“ popsat jako „prožívání“. Je to proces vzájemného živého vztahu. Vztah to musí být aktivní. Nikoliv aktivní ve smyslu chování - horlivý či urputný, nikoliv aktivní ve smyslu zaneprázdněný, něco dělající. Ale aktivní v tom smyslu, že se do vztahu pokládáme celou svou bytostí, celou pozorností, bez nutkání analyzovat, popisovat, bez výčtu jednotlivostí. Jde tedy o vztah, který se děje v přítomnosti tady a teď.
Příklady „modu bytí“ můžeme nalézt opět široké:
Martina Buber v knize „Já a ty“ tvrdí, že Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí (první věta knihy). Dále zavádí dvě základní slova respektive slovní dvojice: „Já-Ty“, „Já-Ono“. Tyto slovní spojení neoznačují věci, ale lidské poměry k věcem:
„Já-Ono“ (zle dosadit On, Ona, čí vypustit Já, protože když říkáme Ono, říkáme vlastně „Já-Ono“). Je vztah ke světu, který si již od dětství budujeme tím, jak svět kolem sebe poznáváme. Je vztah nejen k věcem, ale i k činnostem a lidem. Vnímám něco, chci něco, cítím něco. Seznamuji se s někým. „Já-Ono“ je vztah poznávání, zařazování, učení se, zakoušení světa, je to zkušenost.
„Já-Ty“ (někdy pouze Ty, protože pokaždé, když říkáme Ty, říkáme vlastně „Já-Ty“). Je svět vztahů, je vztah jako takový. Pojem označuje pouze ten vztah a jeho dění, nikoliv předmět, který do vztahu vstupuje. Dle Bubera jsou 3 základní sféry vztahu „Já-Ty“:
Pokud pozoruji strom, můžu se dívat, jaké má kořeny, kmen, listy, jak je vysoký a jaký vrhá stín. Mohu ho botanicky zařadit, a přemýšlet o jeho užitku. Mohu ho vnímat jako proces, mohu přemýšlet o jeho růstu, proudění živin, jeho změny v ročních obdobích. Mohu ho vnímat jako část přírody, zasadit ho do jejích zákonů. To vše je obsahem přístupu „Já-Ono“. Na druhé, a málokdy se to podaří, ho mohu vnímat najednou a prožívat můj vztah k němu v jeho jedinečnosti. Ani tuto myšlenku však nemohu zpředmětnit a učinit jí svým tématem, to už jsem opět v „Já-Ono“ ;-).
Analogicky, ale jednodušeji lze popisovat poslech hudby. Ještě jednodušeji lze popsat dva vztahy při setkávání lidí. Při setkávání lidí často dominuje vztah „Já-Ty“.
Z výše uvedených popisů je jasná paralela mezi přístupy obou autorů. Frommovo „mít, nebo být?“ velmi koreluje s Buberovo rozdělením vztahů na „Já-Ono“ a „Já-Ty“. Dále se tedy zaměřím na další paralely, zatím neuvedené a na odlišnosti obou přístupů. Pro úsporu označuji Frommovo „modus mít“ a Buberovo vztah „Já-Ono“ dohromady vztahem přivlastnění. Analogicky „modus být“ a vztah „Já-Ty“ vztahy prožitků, byť tím značně zjednodušuji.
Oba autoři zdůrazňují kvalitativní nadřazenost vztahů prožitků nad vztahy přivlastnění. Vztahy prožitků jsou vztahy života, jsou to vztahy v přítomnosti. Vztahy přivlastnění jsou neživé, jsou to vztahy minulosti. Vztahy prožitků jsou ze své podstaty vztahy bezprostřední. Nemohou nastat zprostředkovaně. Naopak vztahy přivlastnění jsou většinou zprostředkované. Ať už zprostředkované zcela: naučené poznání, sdělené skutečnosti nebo informace; nebo zprostředkované diskursem: sociálním uspořádáním, jazykem, společenským uspořádáním tj. determinované. Svět svým vývojem stále posiluje vztahy přivlastnění a upozaďuje vztahy prožitků (celý úvod u Fromma, díl druhý u Bubera) Přitom právě vztahy prožitků z nás dělají lepší bytosti. U Bubera je člověk tím osobnější, čím více je ve vztahu „Já-Ty“. Vztah „Já-Ono“ sám o sobě není zlo, ale velmi snadno se z něho zlo stane. Vztah „Já-Ty“ tento potenciál vůbec nemá. U Fromma je dokonce akutní nutnost prohlubovat „modus bytí“ pro samotnou fyzickou záchranu existence lidstva. Oba autoři uvádí četné příklady vztahů prožitků jako dobrých příkladů od různých autorů filosofů. A naopak mnoho příkladů zrůdných vztahů přivlastnění (krutovládci, konzum, nadnárodní společnosti).
Za povšimnutí znovu stojí v podstatě negativní vymezení vztahů prožitků vůči vztahům přivlastnění. Oba autoři začínají popisem vztahů přivlastnění, výčtem jejich slabin a rizik. Teprve následně přichází popis vztahů prožitků do značné míry jako opak toho špatného již uvedeného u vztahů přivlastnění.
Oba typy vztahů prožíváme paralelně a nelze je vždy jednoznačně oddělit. Buber přímo píše: „ 'Ono' je věčná kukla, 'Ty' věčný motýl. Jenomže to nejsou vždycky stavy, které po sobě jasně následují; je to často zmatené dění s hlubokou dvojakostí.“ Fromm mnohokrát popisuje dualistický přístup člověka, kde se objevují naráz oba mody: láska k dětem, láska mezi dospělými, altruismus, pracovní uplatnění. Ve všech příkladech zdůrazňuje jak možnost přístupu v modu bytí, tak v modu mít, oba mody se ve vztahu prolínají, chvíli vítězí jeden a chvíli druhý (rozhovor, čtení, účení, víra, autorita, vzpomínka –str. 59)
Oba autoři se shodují v popisu vývoje civilizace. Na začátku existovaly vtahy prožitků. Při interakci mezi lidmi se však velmi záhy objevují vtahy přivlastnění. S postupující organizací a dělbou práce zbytňují vztahy přivlastnění. Vtahy prožitků jsou odsunuty do sféry umění a soukromí, ve směs do sféry intimní. Celá historie jako popis a zařazení dějů minulých je plně vztah vlastnění.
Pojetí času je velice podobné. Veškerá minulost a historie je uchopitelná pouze v modu mít, podobně jako ve vztahu „Já-Ono“. Plánování je přivlastnění si budoucnosti (Fromm), respektive učinění z času předmět (Buber). Veškerá budoucnost je v modu mít, reps. ve vztahu „Já-Ono“. Vztah „Já-Ty“ může nastat jen v přítomnosti. Ale je to přítomnost neohraničená ani počátkem ani koncem. Je to přítomnost trvalá tj. v tomto smyslu věčná. Stejně tak „modus bytí“ – nemá počátek a nemá konec, probíhá pouze a věčně tady a teď.
Vztah „Já-Ty“ u Bubera je z „milosti“: nemohu se ho naučit, protože učení mě od něj vzdaluje. Mohu ho jen částečně volit, protože vždy musím být i volen. Není výrazem aktivity, protože je mimo pojmy aktivní a pasivní nebo je zároveň obojím. „modus bytí“ u Fromma mohu volit. Přichází při mé soustředěnosti, je výrazem mojí aktivity. V tomto smyslu je Buberovo „Já-Ty“ transcendentnější než Frommovo „modus bytí“. Rozdíl sočívá v míře, jakou je subjekt schopen vlastní vůlí vztahy prožitků dosáhnout. Buberovo „Já-Ty“ je spíš darem z hůry, kdežto Frommovo modus být je výsledek vlastní aktivity.
Motivace pro napsání knihy Ericha Fromma, jak je uvedena v první kapitole, je zhoršující se stav západní společnosti, jeho konzumní charakter a především hrozba apokalypsy. Je zde uvedeno mnoho příkladů konzumu od pořízení vlastního automobilu, hromadění majetku, hromadění vzdělání a sociálního kapitálu, plýtvání. Jako premisy zkaženého ekonomického systému, jsou na straně 15 uvedeny: „1. Cílem života je štěstí, tj. maximální slast, 2. Egoismus, sobectví a chtivost, kterou musí systém vytvářet, aby mohl fungovat, vedou k harmonii a míru.“ Zdroj těchto premis v textu chybí.
Ve skutečnosti to nejsou premisy ekonomického systému. První uvedená: cílem života je štěstí, tj. maximální slast – je zavádějící spojení, pokládající rovnítko mezi štěstí a slast vedoucí k hédonismu. Jde o manipulaci. Navíc takový předpoklad neodpovídá historické skutečnosti. Ekonomický systém žádné vyspěle civilizace se neformoval na základě žádných premis, a už vůbec ne premisy typu „cílem života je štěstí“. Druhá: Egoismus, sobectví a chtivost, kterou musí systém vytvářet, aby mohl fungovat, vedou k harmonii a míru, je spíše (chybný) důsledek ekonomické teorie nikoliv jeho premisa. Navíc není pravdivý, systém nevytváří egoismus. Byla zde zaměněna příčina a následek. Následná kritika tak není úplně relevantní.
S autorem se patrně shodneme v narůstajícím vlivu konzumu, produkce a výroby pro spotřebu, která vytváří další tlak na další výrobu a další konzum. Zjevné ale už není, proč by měl tento směr mít neodvratně katastrofický scénář. Již samotný popis blížící se katastrofy chybí, jsou zde pouze náznaky: str. 21 „obrovská globální katastrofa“, str. 24 „otázka života a smrti“, ale nikde se neuvádí, zda katastrofa přijde z přelidnění, ze znečištění, ze světové války či jiné příčiny a jaký charakter by měla mít.
Až na straně 191 můžeme nalézt konkrétní příčiny této katastrofy: přelidnění, nemožnost produkce dostatečného množství potravin, ekologické důsledky produkce potravin, epidemie a nukleární války, neexistence řešení výše uvedeného.
V době sepsání knihy (1976) žilo na zemi cca 4 mld. lidí. V roce 2016 žije na zemi cca 7,4 mld. lidí. Počet hladovějících lidí se snižuje, v současnosti je to asi 800 mil. lidí, před 10 lety to bylo o 100 mil. lidí více. Boj s hladem navíc v současnosti není omezen produkcí potravin nebo nedostatkem peněz, hlavní problém je distribuce a politické uspořádání v nejvíce postižených oblastech.
Je laciné usvědčit autora z omylu díky časovému odstupu od vydání knihy a nenaplnění jeho vizí. Bohužel je to zde nutné, protože hrozba katastrofou je v knize zásadní a v podstatě jedinou motivací k následným apelům na změnu společnosti viz str. 226: „Existuje rozumná šance pro novou společnost? … jde-li o otázku života a smrti, ‚rozumná šance’ musí být přeměněna v ‚reálnou možnost’, jakkoliv malá ta šance může být.“
Existují však další důvody, které nás opravňují k odmítnutí apokalypsy. Uvádím pouze příklady, které jsou v knize uvedeny jako důvody katastrofy, přičemž se ukazuje, že současná společnost je překonává:
Strašení katastrofou v knize a následný popis nové společnosti tvoří velkou část knihy. Bohužel tuto část je nutné odmítnout. Z knihy není jasné, proč má ke katastrofě dojít, uvedené důvody jsou překonané. Překonané bohužel jsou i návody na takzvanou Novou společnost: zavádění Nové vědy o člověku, rámcového plánování, zavádění průmyslové demokracie (!!!), zákaz průmyslové a politické reklamy, vytvoření Nejvyšší kulturní rady (!!!), vytvoření systému účinného šíření účinných informací, odloučení výzkumu od aplikací v průmyslu a obraně. Současně bychom ale neměli přehlédnout inspirující prvky v knize: zrovnoprávnění mužů a žen (odstranění faktického patriarchátu), myšlenka zaručeného ročního přijmu, jaderné odzbrojení – jak aktuální jsou stále tyto myšlenky.
Kniha „Mít, nebo být?“ se otevřeně hlásí k budhistickým myšlenkám, a to především v návodu, jak na úrovni jednotlivce čelit krizi konzumu v moderní společnosti. V osmé kapitole (str. 194) se uvádí podmínky pro proměnu člověka a vlastnosti nového člověka. Tyto podmínky jsou prakticky shodné se čtyřmi vznešenými pravdami, jak je učí Buddhismus. Říká se zde jim sice podmínky, ale v podstatě jde o návod, jak se vymanit z „modu mít“ a dostat do „modu bytí“. Inspirace Buddhismem se přímo nabízí.
Buddhismus jako filosofický směr nikde nerozděluje vztah přivlastnění a vztah prožitku. K tomuto dualismu dochází poznáním, že nelze svět vnímat jako něco stálého a neměnného. Poukazuje na fakt, že vše podléhá změnám. Svět ve své neměnnosti je pouze iluze. Touha po poznání, obsáhnutí světa je vždy marná a způsobuje utrpení. Je zde tedy svět, který se zdá být stabilní, pevný a poznatelný – svět vztahu „Já-Ono“, nebo „modu mít“. A pak je zde stálá změna, které se pouze mohu účastnit, svět jako proces, do kterého se mohu na krátko zapojit při meditaci a nechat se jím prolnout – svět vztahu „Já-Ty“, nebo „modu být“. U Fromma je život současného člověka plný utrpení z nenaplnění vlastnických tužeb, protože každé uspokojení je pouze dočasné a dlouhodobě pouze zvyšuje touhy po dalším konzumu. Buddhismus nabízí cestu čtyř vznešených pravd, kterou Erich Fromm přejal:
Buddhismus nenabízí návod jak „shora“ obnovit celou společnost jako Fromm zaváděním „průmyslové demokracie“ a „Nejvyšší kulturní rady“. K její obnově dojde spontánně duchovní obnovou jejich členů.
Pro úplnost dodejme, že Buber se v knize „Já a Ty“ Buddhovu učení věnuje též velmi obšírně (str. 72 -75). Buddha podle Bubera nabyl úplného vědění v nevyšší sféře vztahu „Já-Ty“. Vztah, kde působí bez výhrad celý člověk i všeobjímající Bůh. Vědění, které se již vymyká možnostem popisu, každý popis ho vtahuje do rozdělitelnosti, do předmětného světa – který ho ruší. Buber popisuje Buddhu jako učitele, který nahlédl, že pravda je mimo rozlišení výpovědí jazyka, zachovává „vznešené mlčení“ a pouze ukazuje cestu. Existuje tedy spojitost mezi Buddhistickým učením a Buberovou filosofií.
Erich Fromm v knize „Mít, nebo být?“ zavádí dva pojmy pro dva přístupy ke světu. Velmi analogický postup uplatňuje Martin Buber v knize „Já a ty“. Částečný rozdíl je mezi vtahem „Já-Ty“ u Bubera a „modem být“ u Fromma. Tento rozdíl spočívá ve větší míře vlivu osoby na možnost vytváření „modu bytí“ než u Buberovo vztahu „Já-Ty“. Vztah „Já-Ty“ je více darem, požehnáním, talentem. Oba přístupy též korelují s Buddhistickou filosofií, která též poskytuje návod, jak je v osobní rovině rozvíjet. Uplatňovat podobný návod na obnovu celé společnosti není patrně možné.
Děkuji Vám za výdrž
David