Úvod
Seminář 2013
Nežít ve lži - k tématu dle textu:

Nežít ve lži - k tématu dle textu:

  Petr Maglia   03. září 2013   Ukázat komentáře


Petr Maglia - pro seminář SFS – Valeč 2013


Nežít ve lži - k tématu dle textu:


 Kazatelé, kteří nejsou věřící


Daniel C. Dennett a Linda LaScola


Centrum pro kognitivní studia *


Tufts University, Medford MA 02155


15. března 2010



Horní Blatná, pátek 30.8.2013

 Cituji východiska výzkumu autorů Daniel C. Dennett a Linda LaScola z překladu textu:


… Existují duchovní, kteří nevěří v Boha? Určitě jsou bývalí duchovní, kteří spadají do této kategorie. Před tím, než se rozhodli, byli tajnými nevěřícími. Kdo ví, kolik podobně smýšlejících farářů zjistí, že prostě nemůže seskočit z kazatelny a pokračují ve svých povinnostech, i když tajně nevěří? Jaké to je, být pastor, který nevěří v Boha?


S pomocí grantu od malé nadace spravované Tuftsovou universtou jsme se vydali hledat tajné nevěřící, kteří by souhlasili s intenzivními - a samozřejmě důvěrnými - rozhovory. Všechny rozhovory byly vedeny Lindou LaScola, klinickou sociální pracovnicí s mnoha lety odborné praxe kvalitativního výzkumu a psychoterapie a až do nedávné doby pravidelné návštěvnice bohoslužeb. Stejně jako její spoluautor, filozof Daniel Dennett, autor knihy Prolomit kouzlo, je ateistkou, zároveň však také přátelskou a vnímavou pozorovatelkou náboženských zvyků a postojů. Pro tuto pilotní studii se podařilo identifikovat pět statečných pastorů, pořád aktivně zapojených ve své farnosti, kteří byli ochotni se nám svěřit se svými příběhy. Všech pět jsou protestanti, s magisterskou úrovní vzdělání. Tři zastupovali liberální vyznání (liberálové) a dva pocházejí z více konzervativní evangelické tradice (fundamentalisté).


Jak se nám je vůbec podařilo zrekrutovat? Tím, že jsme zprávu o našem výzkumu pustili nenápadně do oběhu. Kontaktovali jsme osmnáct lidí od září 2008 do dubna 2009. Počáteční rekrutační pokusy byly prostřednictvím osobních kontaktů (např. duchovní a seminární známí, nevěřící duchovní, kteří odešli do důchodu nebo opustili povolání). Když jsme oslovovali potenciální respondenty, bylo jim řečeno, že záměrem je „dozvědět se více o problémech duchovních, jejichž názory nejsou v souladu s církevním učením.“ Dennett o připravované studii mluvil na konferencích, kterých se účastnil. Nakonec bylo pět účastníků získáno ze dvou zdrojů: dva ze seznamu kněží, kteří se obrátili Centrum pro progresivní křesťanství (TCPC) s obecnými dotazy, a tři z těch, kteří osobně kontaktovali Dana Barkera, spolu-ředitele nadace Svoboda od náboženství. Barker je bývalý duchovní a autor dvou knih o ztrátě své náboženské víry. Jim Adams, bývalý episkopální kněz, spisovatel a zakladatel TCPC, poskytl seznam 28 jmen. Z toho bylo devět kontaktováno a dva z těchto devíti se podíleli na studii. Čtyři lidé kontaktovali Dana Barkera přímo. Z nich dva souhlasili s účastí. Jeden kontakt, bývalý duchovní, který tudíž nebyl způsobilý k účasti, doporučil kolegu, který s účastí souhlasil.


Čtyři muži odmítli účast: dva se už neozvali poté, co projevili počáteční zájem, další dva odmítnutí zdůvodnili obavami z termínu „nevěřící.“ I když ani jeden z nich nevěřil v nadpřirozeného boha, oba se silně identifikovali jako věřící. … Ale co tím vlastně myslí? Neklamou náhodou sami sebe? Neexistuje žádný způsob jak na tuto otázku odpovědět, a to ne náhodou. Nejasnost toho, kdo je věřící a kdo nevěřící vyplývá neúprosně z pluralismu, který byl vytrvale posilován mnoho náboženskými vůdci více než jedno století: Bůh znamená mnoho různých věcí pro různé lidi, a protože nevíme, jestli některá z těchto představ je ta správná, měli bychom ctít všechny. Tato snaha o toleranci, snášenlivost, vytváří jemnou mlhu, která zahaluje otázku víry v Boha takovou neurčitostí, že když se lidí dotážete, zda věří v Boha, mnoho z nich upřímně řekne, že neví, na co se jich ptáte. … Mnozí lidé jsou naprosto spokojeni s touto podivnou nevědomostí; prostě jim nezáleží na tom, co znamenají slova, ke kterým je jejich církve povzbuzují, aby je říkali. Některé církve jsou k neurčitosti tajně tolerantní: dokud budete „mít víru“ nebo dokud jste „jedno s Ježíšem“ (ať to podle vás znamená cokoliv) vaše metafyzická přesvědčení jsou vaše soukromá záležitost. Ale pastor si nemůže dovolit stejný luxus. Jejich role v životě často vyžaduje, aby vyslovovali z kazatelny i jinde tvrzení právě o těchto otázkách. … Vůbec nepanuje shoda, kde vést v tomto spektru čáru oddělující víru v Boha na jedné straně od ne-víry na straně druhé, a mnoho lidí docela spokojeně tuto otázku ignoruje. Ale dva z našich duchovních cítili potřebu čáru udělat a rozpoznat, že vzhledem k místu nakreslené čáry jejich vlastní pohled už ji překročil: už si nezaslouží být nazýváni věřícími, ať si ostatní myslí cokoliv. Další tři říkají, že nemohou věřit v nadpřirozeného Boha, ale v něco věří. Přesto všichni mají tajemství: nevěří v to, v co si mnozí z jejich farníků myslí, že věří, a v co si farníci myslí, že by věřit měli.


 Autoři popsali výpovědi pěti respondentů výzkumu v části textu „Pět tajných životů“ a dospěli k těmto závěrům – cituji:


… Osamocenost nevěřících pastorů je extrémní. Nemají důvěrníky, kteří by je ujišťovali, kteří by s nimi přemýšleli, odkázali je do příslušných mezí. Často si ani jejich ženy nevšimnou jejich zmatku. Proč ale neresignují na své postavení a nehledají nový život? Jsou chyceni do pasti … Jejich platy jsou skrovné a ekonomická situace je vede k tomu, aby se zuby nehty drželi svého postavení a čekali na to, až odejdou do penze. … Pastoři, kteří žijí na faře, jsou k ní těsně připoutáni – nemají majetek, kterého by využili jako odrazového můstku pro opatření nového domu. Ale ekonomické starosti nejsou to jediné, nebo primární, v očích některých z našich pěti … Svěřit se se svými potížemi nadřízenému není nejlepší volba. Vedla by přímo do nedobrovolného odvolání.  Žádná denominace nemá přebytek kněží a poslední věc, kterou administrátor chce slyšet, je, že jeden z jeho kněží v přední linii balancuje na ostří rozhodnutí nedostát svým závazkům.  Takovým přiznáním pochybností by se nejspíš dostal na listinu problematických kněží a zajistil si tím nepříliš úspěšné rady, jak se prokousat krizí víry. … Co jim dává pocit, že nejsou sami a jak tento tíživý a mučivý stav vůbec vznikl? Zdá se, že odpověď leží ve zkušenosti ze semináře, která je společná všem pastorům, liberálům stejně jako literálům (fundamentalistům). To, co vyučuje v semináři učitelský sbor, vycvičený v biblickém kriticismu a historických metodách biblické učenosti není to, co se mladí seminaristé učili v Nedělní škole, ani v těch nejliberálnějších církvích. …


… Je zajímavé, že všichni naši pastoři mluví o stejné reakci mezi svými kolegy studenty: někteří byli fascinováni, ale jiní zlobně odmítli, co se je jejich profesoři snažili naučit. … Otevřela se propast mezi tím, co se říká z kazatelny a co se učí v semináři. Tato propast je v náboženských kruzích dobře známa. … Každý křesťanský duchovní – a nejen ti v naší malé studii – se musí konfrontovat s tuto nepatřičností a nepochybně je více cest jak na ni odpovědět, než našich několik ilustrací. Jak rozšířený je tento fenomén? Když jsme se dotázali jednoho z pastorů, se kterými jsme mluvili, zda si myslí, že v církvi jen pár pastorů má tento pohled na věc, odpověděl, „Oh, nemůžete projít seminářem a vyjít jako ten, kdo věří v Boha.“


… Můžete být zasvěcen do spiknutí bez jediného slovíčka nebo tajného stisku ruky. Všechno to začíná v semináři, kde vy a ostatní sdílíte tajemství a oni vědí, že víte a vy víte, že oni vědí, že víte. Toto je filosofům a lingvistům známo jako vzájemné poznání, a hraje významnou roli v mnoha sociálních situacích. Bez výslovného souhlasu, vzájemná vědomost pečetí rozhodnutí: Nemáte pak právo zradit toto pouto nebo o něm vůbec diskutovat. … Konspirační okolnosti povzbuzují každého ke spolupráci s tímto uspořádáním. … Začíná to při ordinaci, když je kandidát zkoušen na kazatelně. Nikoho v naší malé skupině se jejich inkvizitoři neptali, zda skutečně věří v Boha. To by bylo neslušné a oficiálně zbytečné. Skutečně, z našich pastorů žádný nedostal otázku, zda věří v Boha – od farníků, kolegů nebo nadřízených. „Krajní fundamentalisté se zeptají, co věříte, ale nikdy, zda věříte v Boha.“ … „Jsou to toxické otázky a nemá smysl klást je. Jedna z těchto otázek může být: Věříš v neposkvrněné početí?“


… Mezi svými kolegy z duchovenstva často získávají přátele, a s podezřením, že jejich přátelé mohou mít stejné názory, opatrně zkoumají půdu. Využívají přitom všechny ty triky, které k dokonalosti vyvinuli během staletí homosexuálové … Zdá se, že podobný cit pro „ty své“, jakýsi „ateistický radar“ ještě není u duchovenstva tak dobře vyvinut jako u homosexuálů pověstný „gaydar“, a jeden z našich pastorů skutečně přiznal, že jeho pokusy vyzvědět názory svých přátel měly podobně silnou odezvu, jakou kdysi bývaly výpady proti homosexuálům, v dobách kdy přiznání orientace mohlo spustit obrovskou pohromu.


… Žádný z našich pěti pastorů nepřišel s žádným nějak zvlášť objevným způsobem jak obejít nebo změkčit otázku existence Boha, ale všichni využívají mnohé z těch známých úhybných manévrů. Mezi nejoblíbenější patří variace na to, čemu filosofové říkají „suppositio“, rozdíl mezi slovem a jeho významem: slučování názvu (nebo konceptu) věci s věcí samotnou. … Naši pastoři někdy vyplodí nechtěně komické verze tohoto populárního mlžení: „Bůh je doslova to, co nazýváme metaforou.“


… Toto nekonečné chytračení si viditelně vybírá svou daň, ale také rozvrací samotný cíl, který si liberální pastoři připisují: zůstat v církvi, aby ji liberalizovali, aby ji ozdravili, aby ji učinili moudřejší a tolerantnější institucí. … Kousek po kousku, den za dnem chtějí posunout své farníky blíže ke svému vidění světa, ale neříkáním toho, co si myslí, tedy co si opravdu myslí, promrhávají většinu příležitostí, kdy mohli své kongregace skutečně vést k novým způsobům myšlení. Ve skutečnosti mají v sobě jakousi tajnou Hippokratovu přísahu, kterou jak se zdá všech pět dodržuje: Na prvním místě – hlavně nepoškodit víru žádného farníka. … Nabídli vůbec někdy své myšlenky dobrovolným následovníkům mezi svými farníky? Jedna z taktik, kterou objevili, je čtenářský klub nebo studijní skupina, kde se zájemci zabývají některou z kontroverzních knih … Ti, kdo se účastní, jsou dopředu upozorněni na povahu knih či filmů, a poté jsou podporováni k diskusi o jejich tématech, v obvykle velice tolerantní atmosféře, která se trochu podobá jakýmsi prázdninám od obvyklých omezení křesťanského dogmatu. Zde mohou pastoři ukázat svou svobodomyslnost a ochotu vážně probírat i tak šokující myšlenky, a přitom si činí z jejich autorů hlásnou troubu pro své vlastní názory. Opět, potřebují onu možnost kdykoliv věrohodně popřít svá slova: oni přece tyhle myšlenky nekážou, oni jen umožňují svým farníkům – tedy jen těm, kteří mají zájem – se s nimi seznámit. Není žádným překvapením, že činí ostrý rozdíl mezi tím, co mohou říci na kazatelně, a co mohou říkat za takovýchto méně oficiálních okolností.


… My všichni se cítíme zavázáni k malým milosrdným lžím, polopravdám a pohodlným pozapomenutím, mlčky víme, která témata neotevírat s kterými z našich blízkých a přátel. Ale tito pastoři – a kdo ví, kolik dalších – jsou chyceni ve větší pavučině diplomatického, taktického a v neposlední řadě etického skrývání. V žádném jiném povolání samozřejmě není člověk tak odloučený od svých bližních, tak odříznutý od čerstvého ovzduší upřímosti, bez možnosti poznat úlevu vypovídání se ze svých problémů. Jsou to stateční jedinci, kteří se stále snaží najít způsob, jak žít s rozhodnutím, které učinili před mnoha lety, když se rozhodli, plni oddanosti a naděje, že zasvětí své životy Bohu, kterého už ale necítí po svém boku. Věříme, že převyprávěním jejich příběhů pomůžeme jim a dalším najít srdečnější, upřímnější způsob, jak konat dobro, které si předsevzali. Asi to nejlepší, co pro ně mohou udělat lidé v jejich farnostech, je respektovat jejich nevyřčené přísahy udržení tajemství, a nechat je pokračovat dál bez nějakého zpochybňování; anebo je to možná krátkozraké doporučení, nakonec jen konzervující těsně provázaný systém zachovávající propast systematického pokrytectví mezi duchovenstvem a laickou veřejností.


Možná vzniknou nové instituce, které odvedou některé farníky k daleko otevřenější oddanosti, kde víru už nebude potřebovat obhajovat nebo vykládat, protože je už tak velice uvěřitelná a úctyhodná. Snad se v takové instituce mohou změnit samy farnosti.


 Moje poznámky k popsanému výzkumu


Autoři výzkumu se pokusili ověřit hypotézu o existenci systematického pokrytectví mezi duchovenstvem a laickou veřejností věřících, spočívající v tom, že křesťanská víra v Boha je neslučitelná se současným stavem poznání, takže vysokoškolsky vzdělaní kněží ve svých farnostech lidem při bohoslužbách káží o Bohu, aniž by v něj věřili. Tuto hypotézu autoři dokládají příběhy pěti farářů, kteří vesměs vypověděli, že studiem v semináři či postgraduálním studiem ztratili tu víru, kterou předpokládají u svých farníků a kterou jim ukládají kázat a šířit jejich představení. Přitom však tito respondenti výzkumu také sdělují, že jejich problémy s vírou zřejmě sdílejí s mnoha jinými kolegy a farníky, což se projevuje při neoficiálních setkáních a spikleneckých rozhovorech, které autoři výzkumu přirovnávají k chování skrytých homosexuálů při rozlišování „těch svých“ v obecně homofóbní veřejnosti.


 Uvedení faráři vypověděli, že hlavním problémem jejich ztráty víry bylo zjištění, že ve světle současných poznatků historie není možné biblické příběhy chápat jako pravdivou zprávu o skutečném životě biblických postav. Předepsaný tradiční text kněžských slibů a vyznání víry se opírá o neposkvrněné početí panny Marie, o nadpřirozené schopnosti Ježíše komunikace s otcem Bohem, o zmrtvýchvstání a jeho posmrtné existenci v jednotě svaté trojice Boha, syna a ducha svatého. Současné náboženské studium tyto biblické příběhy nepokládá za zapsanou pravdu, nýbrž za symbolické vyjádření lidem nepochopitelného tajemství boží existence. Pro skupinu farářů, které popisuje zpráva o nevěřících kazatelích, bylo takové čtení bible zhroucením jejich dosavadních životních jistot a jejich víry v existenci Boha.


 Autoři výzkumu z uvedených výpovědí pěti farářů vyvozují možnost „těsně provázaného systému zachovávajícího propast systematického pokrytectví mezi duchovenstvem a laickou veřejností“.


Tento závěr považuji za nesprávný a naopak ze stejných dat výzkumu považuji za správné vyvodit, že uvedení faráři dokládají význam víry v Boha pro člověka a společnost a význam církví, filosofie a teologie pro chápání smyslu existence člověka.


 Výsledky výzkumného projektu shrnuté v textu „Nevěřící kněží“ považuji za významné z hlediska doložení způsobu práce autorů. Pro svoji hypotézu našli vzorek pěti farářů, ochotných k anonymní spolupráci. O jednom z autorů, o Danielovi C. Dennettovi, napsal Benjamin Kuras 10.5.2013 příspěvek pro www.českápozice.cz s názvem „Náboženství jako přírodní jen“, což je podtitul knihy D.C.Dennetta „Breaking the Spell“ (prolomit uhranutí) – cituji B.Kurase: „Tím uhranutím, které musí být prolomeno je pro Dennetta tabu proti ničím neomezenému vědeckému zkoumání náboženství jako jednoho z mnoha přírodních jevů. Jinak bychom žili v nebezpečí trvající ignorance, jejíž následky nedokážeme odhadnout. … Víra ve víru může mít blahodárné evoluční účinky, což není důkazem existence Boha. … Doporučuje ze všech náboženství sestavit nabídkový seznam, v němž by si každý mohl vybírat, co se mu na tom či onom náboženství líbí nejvíc.


Myslím, že citát B.Kurase dobře charakterizuje přístup ateisty Daniela C. Dennetta k víře, doplňuji, že hlavně odmítá hypotetickou existenci Boha spojovat s něčím nepřístupným lidskému rozumu, odmítá princip tajemství, případné nepoznané považuje za ZATÍM nepoznané.


 V reakci na text „Nevěřící kněží“ spisovatel Josef Škrábek napsal 21.8.2013 mimo jiné, že snad většina kazatelů a kněží někdy zapochybovala o existenci Boha, nebo o svém poslání. Souhlasím s tímto hodnocením „výzkumu“ autorů textu „Nevěřící kněží“, který mohl být nahrazen rešerší tématu „mlčícího Boha“.


 Spolu s Tomášem Halíkem vím, že „Co se nechvěje, není pevné“.


blog comments powered by Disqus