aRb (4.012), (NPPP)(p,q) (5.101), [q, ζ, N´(ζ)] (6)
Tractatus: V Tractatu LW zkoumá a v podstatě konstruuje jazyk jednak jako obraz skutečnosti (všech možných jevů), jednak jako strukturu, která jde od jednoduššího, (zřejmého, elementární věty – obraz faktů) dle dohodnutých pravidel, ke složitějšímu. LW chce oddělit běžné používání jazyka od vědeckého použití, které se má řídit přesnými pravidly. Jazyk pro takové použití chce v podstatě vyrobit.
Zkoumání: LW tento postup postupně opouští ukázáním, kolik forem jazyka zůstává takto nepostiženo, až naprosto rezignuje na tuto snahu s tím, že: Význam není prožitek při slyšení nebo vyslovování slova, a smysl věty není komplexem těchto prožitků. – (Jak se smysl věty „Pořád ještě jsem tě neviděl“ skládá z významu jeho slov?) Věta je složena ze slov, a to stačí. (zkoumání II, s229/3) Zkoumání nekonstruuje nový jazyk, ale zaměřuje se na běžně používaný.
Tractatus: explicitně ano. Mluvit se má pouze „správně“ – není jasné, co to znamená, zda pouze ve znacích matematiky, nebo zda jsou přípustná i jiná (běžná) slova. Všechny uvedené příklady jsou pouze příklady, přitom se dílo vztahuje k obecné řeči, jejím pravidlům a způsobům. Pravidla jsou popisována, nikoliv vyřčena, příklady jsou obrazné (metafory), nikoliv praktické.
O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. Tj. co nezapadne do struktury dokonalého jazyka, není přesně uchopeno v pojmech, nerespektuje pravidla odvozování, o tom se nesmí hovořit.
Tr. 7., pak již žádné 7,001 neexistuje, protože se nedá v textu rozvinout to, o čem se mlčí.
Zkoumání: Explicitně ne. Dokonce LW píše v §124: Filosofie nesmí žádným způsobem porušovat skutečný způsob použití řeči, může ho tredy nakonec jedině popisovat.
Přitom ale LW zkoumá, co znamená o něčem dobře a špatně mluvit, zkoumá, jak je např. rozdíl mezi dějovým „myslet“ a stavovým „cítit“ a podivuje se, že oba výrazy mají stejnou gramatiku (Zkoumání I §693). Nakonec to nevydrží a opět se začne snažit korigovat mluvu, str. 282 odst 4 dole:
Můžu vědět, co myslí druhý, ne co myslím já. Je správné říci „vím co myslíš“, a nesprávné: „ Vím co myslím.“ (Celý mrak filosofie zkondenzovaný v jednu kapku nauky o řeči.)
Je to řešení problému tím, že se o něm přestane mluvit – doslova.
Do jaké míry souvisí myšlení s řečí? Podle LW naprosto úzce jak v Tractatu, tak ve Zkoumání:
Tractatus: (3.) Logický obraz faktu je myšlenka, (4.) Myšlenka je smysluplná věta. (4.01) Věta je obrazem skutečnosti.
Jiné „myšlení“ se ani nepovažuje za myšlení, buď se má mlčet (7), nebo je to prostě něco jiného - obraz. př.: (4.011) - ...Ale ani notový zápis na první pohled nevypadá jako obraz hudby. – zde se píše o „obraze hudby“, žádná myšlenka hudby se ani nepřipouští. Přitom výraz „obraz hudby“ je nesmysl, skoro to vypadá, že někdo hledal náhradu za výraz „myšlenka hudby“.
Zkoumání: Úzký vztah řeči a myšlení vyjadřuje LW explicitně. Např. Pes nemůže myslet i když může cítit. Zda může myslet člověk, který neumí mluvit (§342), je zde zpochybněno. Kdo neumí mluvit, nemůže myslet v pojmech. (§381): Jak poznám, že tato barva je červeň?. – Určitou odpovědí by tu bylo: „Naučil jsem se česky.“
Kdo neumí mluvit, nemůže ani identifikovat svoje pocity: (§384): Pojmu bolest jsi se naučil spolu s řečí.
To je přehnané, u dítěte pojem bolest existuje ještě před tím, než se naučí vnímat slova. Pozná se to např. tím, že se bolesti vyhýbá, že např. pláče již při blížícím se nebezpečí.
LW dokonce naznačuje (§336), že řeč závisí na jazyku, totiž že němec myslí jinak než francouz. Přitom právě existence více jazyků při relativně stejném myšlení mluvčích je částečným důkazem, že myšlení nezávisí 100% na řeči. tj. existuje možnost překladu myšlenek.
Dalšími příklady již naznačenými můžeme pokračovat:
Lze se naučit cizí jazyk, lze se naučit myslet např. v němčině. To však neznamená, že bychom bez němčiny mysleli hůře.
Při učení cizího jazyka každý narazí na pasivní a aktivní znalost. Je velký rozdíl mezi tím, jak složitý text v cizím jazyku chápu (pasivní znalost) a jak složitý text jsem schopen v cizím jazyku sám vytvořit (aktivní). Je snad toto důkaz, že existuje pasivní a aktivní myšlení. Myšlenku mohu pouze myslet, nemohu ji myslet pouze pasivně. Zde neplést ze schopností překladu. Ano přeložit dokážu pouze do aktivní části jazyka. Tj. vyjadřovat slovy není totožné s myslet.
Upírat všem zvířatům, dětem, postiženým a retardovaným schopnost myslet je nepřípustné. Myšlení není ano / ne, ale vždy otázka míry.
LW jde dokonce ještě dále: jedině díky řeči jsme schopni složitějších myšlenkových pochodů typu očekávání x naplnění. Uvádí, že potřebu máme až teprve formulací této potřeby v řeči stejně jako naplnění potřeby. (§445) Očekávání a splnění se navzájem stýkají v řeči.
Na to lze uvést, že většinu potřeb člověk uspokojuje či neuspokojuje úplně automaticky a formuluje toto uspokojení až na dotaz. Např. Jak Vám chutnalo? , Děkuji výborné.
Nebo když se v noci probudím a vidím, že je ještě tma. Otočím se, usínám a jsem moc rád, že ještě není ráno, že ještě nemusím vstávat. Tato slova mi však na mysl nemusí přijít, nemusím si je v duchu přeříkat, usnu.
Naopak myslet a cítit se dají i věci, které se řečí těžko uchopují. To připouští i LW (§314) – bolest. Dalšími příklady, kdy je těžké slovy popsat pocity někomu, kdo je nezakusil je např. vysvětlit slovy pocity při pálení žáhy, pocit při kojení, fóbie.
Závěr: LW zobrazuje vztah mezi řečí a myšlením až příliš úzce.
Tractatus: i přes snahu o formalismus a korektní používání jazyka se LW často vyjadřuje v obrazech a přirovnáních. Kontrastuje to s formálním přístupem a snahu o přesně vědecky určený předmět. Používání přirovnání není nikde zpředmětněno / rozebráno. Zda jsou tyto postupy dle Tractatu přípustné rozhodně není samozřejmé. (Co je to přirovnání? Jak se má přirovnání k přirovnávané skutečnosti? Do jaké míry lze použít výsledky nějaké paralely, do jaké míry lze použít ad absurdum, atd.)
Zkoumání: LW pokračuje v používání obrazů a přirovnání. Vzhledem k neformálnímu stylu a nedefinovanému předmětu a metodě to není problém.
Řečové hry:
Pojem Řečových her se velmi často užívá jak u LW, tak u všech, kteří na LW navazují.
Poprvé se definice objevuje v §7: hra, pomocí nichž se děti učí své mateřské řeči. Hovoříme o nějaké primitivní řeči jako o řečové hře.
dále §23: Výraz „řečová hra“ tu má vyzdvihnout , že promlouvání řeči je částí určité činnosti nebo určité životní formy. Následuje rozmanitost řečových her: rozkazovat, prosit, slibovat ....
Tj. mluvíme-li o řečové hře, mluvíme vlastně o kontextu, ve kterém se daná řeč pronáší. Kontextu, který příslušné řeči dává jistý přesný smysl.
Tento model se dále používá vždy k tomu, abychom o nějaké řeči mohli mluvit v rámci nějaké řečové hry. Tj. vyjmout zkoumaná slova z celého universa jazyka a zkoumat ho v rámci daného okruhu zájmu, diskursu.
Není toto však nepřiměřené zjednodušení? LW sám zdůrazňuje jak v Tractatu (def 6) tak ve Zkoumání, že slova se definují vždy celým svým kontextem používání, nikoliv kontextem nějaké užší řečové hry. Ani hranice řečové hry bychom nebyli schopni definovat, bez ostatního použití mimo hru. A zkoumáme-li výrazy v rámci určité řečové hry, zkoumáme je právě ve vztahu k ostatním použitím, ostatním řečovým hrám.
Tento problém může být též důvodem, proč je tak těžké s pojmem řečových her vlastně cokoliv udělat, dokázat. Sám LW pojem používá velmi různě, při analýze chtění např. (§654): Naší chybou je to, že pátráme po vysvětlení tam, kde bychom měli dané skutečnosti vidět jako „prafenomény“. Tj. kde bychom měli říci: je hrána tato řečová hra. (§655) Nejde o vysvětlení určité řečové hry našimi prožitky, nýbrž o konstatování určité řečové hry.
Stanovení určité řečové hry jako „prafenomén“? Nevracíme se náhodou k elementárním větám?
Zde tedy rezignuje na jakékoliv další proč s tím, že se jedná o řečovou hru. Nevysvětlil tím vůbec nic, snad jen pomocí řečové hry pojmenoval problém, který odsunul.
Vábnička řečových her je dle mého názoru v ušlapávání si písečku kolem sebe, na kterém je nám dobře, kde se cítíme méně zmateni složitostí struktury celého jazyka, protože jsme vytrhli pouze jednu jeho část.
Dilema co s řečovými hrami rozhodně LW, když nakonec nechá tento pojem sám doslova rozpadnout na str. 285/4 při zkoumání pojmu jistota: „Jsem si méně jistý, že tento muž má bolesti, než že 2x2=4? Ale je kvůli tomu první jistota jistotou matematickou? – „Matematická jistota“ není žádný psychologický pojem. Druh jistoty je druhem řečové hry.
Pojem řečové hry se tu naprosto vyprázdnil, již není nic zajímavého, co by reprezentoval.
Ostatní příklady §2 – stavebníci, §8 rozšíření stavebníci, §48 čtverce, Z-K hlava (zajíc – kachna), dvojkříž buď hodně šustí papírem (všechny §), nebo jsou založeny na zmatku (Z-K hlava). Je spodivem, proč LW nepoužívá příklady ze života, např. učení se dítěte mluvit, učení se cizího jazyka, zvířata, aktivní a pasivní znalost, atd. Je mi to záhadou a nechám se rád poučit.
obecná forma pravdivostní funkce: [q, ζ, N(ζ)]
Toto je obecná forma věty.
kde: q - pravdivostní věta, (u LW použito písmeno p, ale to budu níže potřebovat)
ζ - soubor elementárních vět
N - postupné uplatňování operací
- čárka nad symbolem značí, že symbol zastupuje každou možnou hodnotu.
Tj. věta q není pouze sama od sebe. Je v ní obsažen veškerý kontext, vychází ze všech kombinací elementárních vět. Symbol [] značí všechny možnosti pravdivosti v závislosti na všech možných kombinacích pravdivostí elementárních vět.
Př.
q - "když prší, je mokro"
ζ - "existuje, že prší", "existuje, že je morko", "existuje, že neprší", "existuje, že není mokro", "existuje když", "existuje je"...
N - "když prší, je morko"
Takto je pro každou větu definován rámec (kontext) a pravidla.
Takto je pro každou větu, dle jasných pravidel ihned "vidět" za jakých podmínek je pravdivá, za jakých nepravdivá. atd.
Představuje zobrazení veškerého světa (stavů věcí 2,04) do hodnot: pravda / nepravda.
Představuje navíc zobrazení veškerých možných světů (stavů věcí, myšlenek) do hodnot pravda / nepravda v závislosti na pravdivosti elementárních vět, tj. na pravdivosti obrazů faktů (tj. může „pršet“ – možná myšlenka, ale zrovna „neprší“ – fakt)
Pravděpodobností prostor v matematice:
Náhodný jev: X (ψ, σ(ψ), p)
Kde: X - náhodná veličina
ψ - pravděpodobnostní prostor
σ(ψ) - množina podmožin pravděpodobnostního prostoru
p - pravděpodobností fukce nad σ(ψ) do intervalu [0,1]
Tj. Náhodná veličina X může dosahovat hodnot z množiny ψ. Současně je definována množina podmnožin σ(ψ), na kterých je definována funkce do intervalu 0-100%.
Př: X - hod 1 mincí
ψ - "pana", "orel"
σ(ψ) - "_ ", "pana", "orel", "pana, orel"
p - p(pana) = 0,5 ; p(orel) = 0,5 ; p ("_") = 0, p(pana, orel) = 0
tj. může padnou pana nebo orel s pstí 50%, že nepadne nic nejde, že padne obojí taky nejde (pst = 0 ).
Př: X - výška náhodného kolemjdoucího
ψ - všechny konkrétní výšky od 0 až po 400 cm
σ(ψ) - všechny kombinace, rozmezí, intervaly, průniky / sjednocení, např. 178 -
p - p(175,11111) = 0 ; p(0-20) = 0,001 ; p ("160 -
tj. člověk může nabývat všech výšek, prst, že je přesně vysoký 175,111111 = 0%, prst, že se vejde do rozmezí 160 -
Shrnutí:
Podobnost více než náhodná (Tractatus 1922, Prst Kolmogorov 1933). Pokud u LW nahradíme [] - vyjadřující zobrazení do hodnot 0, 1, symbolem p - vyjadřující zobrazení do intervalu 0 - 1, jedná se o prakticky stejné teorie s tím rozdílem, že LW definuje zobrazení do {0,1}; pravděpodobnost do intervalu [0-1]. Genialita tohoto konceptu (včetně dalšího odvozování průniků, sjednocení atd., podmínky) je zřejmá.
Proč pravděpodobnost funguje a LW nikoliv?
Elementární věty neexistují. Pokud by existovaly, je jich nekonečně mnoho (což nevadí, pokud připustíme rekurzi - obojí LW odmítá).
Hlavně ale teorie pravděpodobnosti tvoří (virtuální) model, který se realitě pouze více či méně podobá. Podobnost s realitou se ověřuje testy. Výsledky jsou vždy použitelné pouze do určité míry (měřené). Např. výška člověka splňuje tzv. "normální" rozdělení. Má smysl počítat průměr. Naopak plat lidí nesplňuje toto rozdělení, např. průměr je zde zavádějící číslo. Kostka nesplňuje model psti 6 x 1/6, ale to nevadí, pokud se zakutálí pod stůl či zůstane ve škvíře „napůl“, stačí pokus opakovat.
Naopak LW konstruuje svoji teorii přímo v jazyku. 6. - je obecná forma věty. Forma nikoliv model. LW se neptá, do jaké míry jeho "model" funguje, protože to není model, ale popis samotného jazyka.
Přitom odtržení od reality je zjevné. V celém Tractatu není ani jedna věta, o které bychom mohli říct, že je tractatovsky správná (ani žádná věta elementární).
Přes snahu o formalismus a úplnost, popisuje Tractatus jazyk pomocí přirovnání, příkladů, odvození a běžného jazyka, viz. výše.
Též není jasné, co je definice (pojmenování) a co odvození, navíc jsou tam chyby asi v překladu (6 - otázka kde má být čárka u N, 6.02 - asi má pokračovat řada 1,2,3), některé pojmy jsou ve vzduchu ("hodnota" - 6.4). Zkrátka se to čte obtížně.
Závěrem: LW nás učí, že řeč je nedefinovatelná, neuchopitelná, nepřehledná síť, džungle pravidel, pojmů a souvislostí, které se o sebe navzájem třou. Uchopení takového předmětu ve své celistvosti končí často nezdarem.
Přesto se snad ukazuje, že lze si zachovat zdravý rozum, protože řeč s rozumem není jedno.