Jazyk, slova a význam
Dana Dostálková
„Nechtěl bych svým spisem druhým myšlení uspořit. Nýbrž pokud by to bylo možné, podnítit někoho k vlastním myšlenkám.“
Wittgenstein, Filosofická zkoumání
Na počátku bylo slovo. Pravděpodobně ho vyslovila maminka. Mohlo to být třeba „táta“. Ukázala přitom na blízkou známou tvář. A ty ses naučil spojovat slovo „táta“ a tuto tvář. Najít a ukázat na tátu po vyslovení slova. Potom vyslovit slovo a ukázat na tátu. Všichni se moc radovali. Porozuměl jsi. Pochopil jsi význam slova „táta“.
Časem se to trochu zkomplikovalo. Ukázalo se, že každý má nebo někdy měl někoho, komu říká nebo říkal „táta“. Pochopils, že je kolem tebe mnoho jiných lidí a každý má svého tátu. Později se objevila informace, že tátou se člověk stane v okamžiku, kdy jedna z jeho mnoha buněk způsobí zázrak oplodnění, a tys pochopil a porozuměl. A časem jsi možná pochopil i to, že ta jedna jediná buňka možná vlastně sama o sobě ještě tátu nedělá. Že táta je nakonec právě a přesně ten, komu tak říkáš.
Mezitím jsi ovšem začal chodit do školy a první, co tě tam učili, bylo číst a psát. Tam tě naučili slovo „táta“ přečíst a napsat. Vysvětlili ti, že slova tvoří věty a věty že jsou vyslovené nebo zapsané myšlenky. Taky tě naučili počítat a postupně jsi byl zasvěcován do zákonů matematiky, biologie, botaniky, zeměpisu, fyziky, chemie… Naučil ses přitom spoustu nových slov, většinou tak, že ti učitel slovy vysvětlil jejich význam, často přímo nadiktoval definici. Taky ses začal učit cizí jazyky a dostal do ruky slovník. Někdy v té době jsi už nejspíš zapomněl, jak ses kdysi na počátku učil první slůvka s mámou a s tátou, a začal jsi mít pocit, že jazyk je velký katalog slov s definovanými významy, ze kterých se jako skládačka dají podle předem stanovených pravidel poskládat všechny potřebné věty. Formou takového katalogu je přece třeba slovník cizího jazyka, jen místo definic v původním jazyce udává významy slov v jiném jazyce, nejlépe přiřazením slova stejného významu.
Myslím, že v podobném okamžiku porozumnění jazyku a světu začal psát Wittgenstein svůj Tractatus philosophicus, aby se v něm pokusil zachytit onu atomickou‚ ‘křišťálově průzračnou‘ vizi vztahu mezi jazykem a světem, jak o ní píše profesor Peregrin. Základní strukturu tvoří devět základních stanovisek, která jsou následně rozvinuta systémem podřízených odkazů, vysvětlujících a dokazujících daný postulát:
1. Svět je vše, co je zkrátka tak. (Die Welt ist alles, was der Fall ist.)
2. To, co je zkrátka tak, fakt, je existence stavů věcí. (Was der Fall ist, die Tatsache, ist das Bestehen von Sachverhalten.)
3. Logický obraz faktu je myšlenka. (Das logische Bild der Tatsachen ist der Gedanke.)
4. Myšlenka je smysluplná věta. (Der Gedanke ist der sinnvolle Satz).
5. Věta je pravdivostní funkcí elementárních vět. (Elementární věta je pravdivostní funkcí sebe samé). (Der Satz ist eine Wahrheitsfunkfunktionen des Satzes. Der Elementarsatz ist eine Wahrheitsfunktion seiner selbst.)
6. Obecná forma pravdivostní funkce je [p, ξ, N, (ξ)]. Toto je obecná forma věty. (Die allgemeine Form der Wahrheitsfunktion ist: [p, ξ, N, (ξ)]. Dies ist die allgemeine Form des Satzes.)
7. O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. (Wovon man nicht sprechen kann, darueber muss man sweigen.)
Já to čtu takto: Na jedné straně je to, čemu říkáme svět. Ten je tvořen souhrnem faktů. My lidé tato fakta reflektujeme v myšlenkách a tyto myšlenky vyjadřujeme větami. Důležitým znakem myšlenky je její smysluplnost a výrazem smysluplnosti je možnost vyhodnotit větu jako pravdivou nebo nepravdivou. Dále W. provádí velmi důkladnou logickou analýzu pravdivosti, nepravdivosti a z toho odvozené smysluplnosti vět. Tímto přísně logickým postupem se dostane k tomu, že velkou část rozsahu běžně používaných, vyslovovaných, tištěných a vyučovaných vět vyloučí jako z hlediska pravdivostních operací chybné a tudíž nesmyslné a nepoužitelné. W. celý smysl knihy shrnuje v předmluvě takto: „Co se dá vůbec říct, dá se říct jasně; a o čem nelze mluvit, k tomu se musí mlčet.“ Tedy: Co nelze říct v souladu s uvedenými pravidly, je nesmyslné a tudíž nemá význam se k tomu vyjadřovat.
V té době už jsi znal spoustu slov, rozuměl jsi jim a chápal jsi jejich význam. Některým slovům jsi nerozuměl, a pak ses pokoušel jim porozumět, zjistit, co znamenají. Když se ti to nepovedlo, většinou jsi je zapomněl. Kolik každý z nás dokáže vyjmenovat slov, jejichž význam je mu nesrozumitelný? Používáme s malými výjimkami pouze slova, kterým rozumíme. Nebo alespoň máme pocit, že jim rozumíme. Toto porozumění se ovšem může v průběhu doby měnit, jako u slova „táta“. A může být u různých lidí různé, pro někoho je větším znakem „tátovitosti“ genetická příbuznost, u někoho to, jakým způsobem „táta“ svoji roli naplní. V procesu užívání řeči si to neustále upřesňujeme a ujasňujeme. Významy slov se pro nás vyvíjí v čase.
Známe spoustu slov, rozumíme jejich významu a umíme je používat ve větách. Někdy tím vyjadřujeme své myšlenky. Jindy třeba něco přikazujeme, dovolujeme, žádáme, oznamujeme, potvrzujeme, slibujeme, vysvětlujeme, klameme, ovlivňujeme, manipulujeme, lákáme, svádíme, otravujeme, ubližujeme, překládáme, zamlžujeme, radujeme se, naříkáme, voláme, šeptáme, varujeme, vyhrožujeme, ohrožujeme, představujeme se, seznamujeme se, vítáme se, loučíme se, vyprávíme, básníme, zpíváme, omlouváme, odmlouváme, uklidňujeme, utěšujeme, strašíme, vyhrožujeme, žertujeme, bavíme, uspáváme, budíme...
Věty, kterými toto všechno děláme, ovšem často (a možná většinou) nesplňují přísné požadavky na pravdivost a smysluplnost, stanovené Tractatem. W. se touto skutečností zabývá ve Filosofických zkoumáních a načrtává tu vizi toho, že jeho původní analýza se týká pouze malé části naší řečové praxe, a to té, ve které něco vypovídáme, tedy pomocí věty zobrazujeme určitý fakt, což znamená dát dohromady slova, ze kterých byla předtím praxí pojmenovávání učiněna jména nějakých předmětů (viz Peregrin, str. 2). Vedle této vypovídací jazykové hry W. poukazuje na existenci mnohých dalších jazykových her neboli druhů naší řečové praxe, jejichž rozmanitost jsem se pokusila zachytit v odstavci výše („bezpočet různých způsobů použití všeho toho, čemu říkáme ‘znaky‘,‘slova‘,‘věty‘“). Význam slov v těchto jazykových hrách pak není určen spojením s danou entitou, ale jeho užíváním, tedy pravidly, kterými je toto slovo používáno v jazyce.
Význam slova „táta“ tedy prošel v průběhu našeho člověčího vývoje svým vývojem vlastním. A připojila se k němu i další podobná slůvka, třeba „tatínek“ nebo „otec“. Jaká je vlastně jejich odlišnost? Sémantický význam mi připadá shodný, ať už je pro nás podstatou otcovství genetická příbuznost nebo něco jiného. Přesto vnímáme rozdíl jejich použití v našich jazykových hrách, něco tedy vyjadřují odlišně. Obsažená informace, ovlivňující výběr z uvedených tří možností, není daná významem jako vztahem k entitě (entita je totožná), ale naším citovým vztahem k této entitě - srovnej věty: „To je můj tatínek.“ a „To je můj otec.“ Nebo varianty:
„Dobrý den, tatínku.“
„Dobrý den, tati.“
„Dobrý den, otče.“
„Ahoj tati.“
„Ahoj tatínku.“
„Ahoj otče.“
Vyvstává mi tu nový významový obsah, který ale není daný vztahem slova k označované entitě, ale vztahem hovořícího k označované entitě, v tomto případě zřejmě vztahem citovým. Vedle sémantického významu slova tu najednou vidím úplně novou významovou vrstvu, doplňující původní informaci (označení entity) o další důležitý rozměr.
Něco podobného je i jazyková hra na tykání a vykání, kterou bych charakterizovala nejspíš jako významovou vrstvu určující společenské postavení mluvícího k oslovovanému. „Mám tě rád, tatínku.“ nebo „Mám vás rád, otče.“?
V japonštině prý existují pro stejnou entitu různá slova, u kterých je určujícím pravidlem pro jejich použití to, jestli je vyslovuje muž, nebo žena. Další velice zajímavá hra.
Zároveň mi připadá, že tady používám označení jazyková hra trochu odlišně od původního použití, kdy měla znamenat, že jazykem děláme něco jiného, než že jen vypovídáme – třeba zdravíme, slibujeme nebo přísaháme. Mnou popsané hry na citové, společenské i „pohlavní“ jazykové hry totiž běží napříč přes původní definici Wittgensteinových jazykových her a vrstvu citovou, společenskou i mnohé jiné dokážu rozlišit při vypovídání, popisování, zdravení i přísahání. Jazyk přede mnou najednou vyvstává jako nádherná, mnohovrstevná, barvitá, složitá a mnohovýznamová soustava, umožňující volbu z nesmírného množství jemně namíchaných významových souvislostí. Proto možná naráží pokusy automatizovat překlad z jednoho jazyka do druhého na takové množství potíží, protože se snažíme překládat jen jednu významovou vrstvu a unikají nám důležité informace celé soustavy vrstev dalších. Na druhé straně nám tato bohatost a barvitost otvírá i takové možnosti, jako těšit se básněmi krásnými a elegantními jako tanečník, pohybující se v harmonickém souladu celého těla.