Logický pozitivismus – navazování a zapadání ve filosofii
Co znamená zapadání ve filosofii? Patrně když do sebe jednotlivé filosofické směry zapadají. V rámci jednotlivých směrů, když do sebe zapadají jednotlivé myšlenky a v rámci jedné myšlenky, když do sebe zapadají jednotlivé argumenty. „Zapadání“ jednotlivých argumentů zde přirozeně znamená, když si navzájem neodporují, jeden vychází ze druhého případně se jinak smysluplně kombinují. Argumentovat se musí nějakou obecně přijatelnou formou např. logicky. Například zde píši záměrně, uvidíme dále, že existují i jiné formy argumentace a my je dopředu nevylučujeme. Dále pak to o čem se mluví, musí být obecně dostatečně jasné, abychom stále věděli, o čem je řeč - tedy jinak: musíme mít ujasněné pojmy. Zapadání je zde synonymum pro konzistenci.
Shrnutí: Pokud si ujasníme pojmy a pravidla, podle kterých budeme postupovat, dostaneme zapadající (konzistentní) filosofii.
Tato definice je velice jednoduchá a navíc lákavá. Konzistence je něco, co bychom od filosofie implicitně očekávali, protože co by to jinak bylo za vědu. Pokud je filosofie konzistentní, můžeme očekávat smysluplné závěry, můžeme navazovat na již vyřčené a dokázané, nemusíme se vracet a přehodnocovat, můžeme tak říkajíc: „Stát na hlavách našich otců.“ Navíc tento postup skutečně funguje, jak ukazuje následující příklad:
Příklad 1: Definujme pojmy J (jablko), H (hruška), Z (zelí) atd. , O (ovoce), dále můžeme definovat vztahy: J je obsaženo v O, H je obsaženo v O, ale Z není obsaženo v O atd. Takto úspěšně dostaneme primitivní filosofii – množiny. Když dále zavedeme funkci h(J) jako hmotnost jablka a zavedeme další vztahy jako h(J+H)=h(J)+h(H) atd. dostaneme fungující aritmetiku.
Praví filosofové na to ale jdou opačně: Vymyslí skutečný problém či otázku a pro ni začnou budovat teorii, aby ji vyřešili. Protože se dostanou do úzkých s konzistencí (např. jednou tvrdí to a pak zase ono) začnou budovat pravidla filosofování a nakonec se začnou dohadovat o pojmech a začnou definovat termíny, ve kterých jsou ochotní / schopni se bavit.
Příklad 2: Otázka: Existuje pravda? Filosof se zamyslí a řekne, že určitě a že jí má on. Jiný filosof mu řekne, že on jí má taky i když říká něco trochu jiného. Začnou se dohadovat a dojdou k různým otázkám, jako že pravdu nikdo nikdy neviděl, tak jak jí může někdo mít a kde by jí tak měl mít? Začnou se tedy dohadovat o tom co je to pravda a nakonec o tom, co to znamená, když se o něčem řekne, že to „existuje“. Nakonec vytvoří dvě autonomní filosofie dokazující dvě pravdy nebo se shodnou na tom, že: „Takto otázka nestojí“ či alespoň není filosofická a tedy nepatří do okruhu jejich bádání.
A to jsou dva filosofové ze stejné doby nebo třeba ze stejné filosofické školy. Co se ale musí přihodit, když se setká filosof s umělcem, teologem, technikem či úplným nevzdělancem:
Příklad 3: „Co je bez chvění, není pevné“ Můj táta (filosof) považuje tento výrok za logický a dokonce vyjadřující myšlenku. Já (nevzdělanec) jsem po dlouhé úvaze došel k závěru že:
1. pokud chvění nějak souvisí s pevností, tak pravděpodobně co je pevné – P (stůl, hora, člověčí víra) to se moc nechvěje (není CH). Logicky: Pro každé x; pokud x náleží do P, tak z toho plyne, že x nenáleží do CH. Negace této implikace je: Pro každé x, které náleží do CH plyne, že x nenáleží do P – tedy: co se chvěje není pevné; tedy výrok nahoře je logicky nepravda.
2. pokud chvění nesouvisí s pevností, pak je výraz nahoře úplný nesmysl, je to jako bychom řekli: co je zelené, není měkké.
Jenomže Blanka (humanitní vzdělanec) říkala, že je to právě paradox a že je to citát z básně Vladimíra Holana. Že to není nesmysl, protože to říkal Holan a to je básník. Možná by to byl nesmysl od Halíka, ale od Holana je to OK.
Táta (filosof) nakonec doplnil, že to má hluboký smysl a já jsem jakýmkoliv vzděláním nedotčený a proto to nechápu. Tj. formálně: je to hluboká pravda, protože já to nechápu a já jsem nevzdělanec. Kdybych to pochopil už by to možná tak zajímavý nebylo, bylo by to „triviální“.
Ponechme stranou otázky, které sem nepatří (např. po smyslu mojí existence), důležité pro nás je, co se ve skutečnosti stalo: Sešli se tři lidé se třemi odlišnými pravidly, podle kterých byli ochotni posuzovat citovaný výrok. Navíc, pevně „věřím“ tomu, že všichni tři lidé, měli ve svém uvažovacím prostoru (dále jen diskurs) pravdu. Je tedy zřejmé, že souhrn pravidel (ne nutně logika viz. výše) a definice pojmů jsou pro posuzování pravdivosti a nepravdivosti vět, myšlenek a tím i zapadání v celé filosofii naprosto klíčové. Zde stojí též za povšimnutí, že logicky jsem postupoval pouze já, ostatní postupovali jiným způsobem, což jim ovšem nijak nebránilo v argumentaci.
Slovo „věřím“ jsem použil v uvozovkách, protože sice nepatří do filosofických pojednání, ale lepší jsem nenašel. Podle jakých pravidel (diskursu) bych měl usuzovat o pravdivosti výroků otce a Blanky, když jejich diskurs (pravidla myšlení) nesdílím? A ještě hůře, jak a podle jakých nadpravidel (pravidla pravidel / diskurs diskursů / metadiskursu) mohu porovnávat jednotlivé pravdivosti odporujících si pravd? Vzniká naprostá neslučitelnost – pouze víra, že to nějak myslí, vždyť nakonec všichni mají v příjmení nějak zkomolené slovo Maglia (it. svetr, pletenina pozn. překl.).
Ať tak či onak, je již z příkladu zřejmé, že jelikož diskursů je ve filosofii více, je filosofie nekonzistentní, nezapadá a nezapadání je při neexistenci metadiskursu nekvantifikovatelné.
Na tomto konstatování se však nesmíme zastavit. Nutno se položit do otázky, jak z dané situace ven? Nabízí se v zásadě dvě cesty:
1. Definovat pravou a jedinou filosofii na základě jasných pravidel a definic, která by byla konzistentní a poskytla uspokojivý rámec pro další filosofické i jiné bádání s tím, že to ostatní prostě není filosofie či je filosofie nějakého druhého rádu (desítka / spodek).
2. Opustit definici zapadání v absolutní formě, jak je uvedena výše. Vytvořit definici jinou či určovat míru zapadání / konzistence jako veličinu neabsolutní, nýbrž poměrnou (spojitou).
K bodu 1: Historie filosofie nabízí mnoho pokusů o definici čisté, konzistentní filosofie. Námi vytvořené definici konzistence asi nejvíce vyhovuje filosofie logického pozitivismu (http://cs.wikipedia.org/wiki/Novopozitivismus ). Dá se říct, že se podařilo vytvořit metodu vědeckého bádání a nabídnout ji k využití ostatním vědním oborům. Dále se podařilo ukázat meze takového přístupu.
Tento tedy vcelku úspěšný přístup se vší tvrdostí narazil na metafyziku, jako představitelku měkké filosofie, a svůj zápas se vší důstojností – prohrál. Nabízím k přečtení a diskusi esej R. Carnapa: Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka a reagující esej Rostislava Letoše: Ohlédnutí za Carnapovou statí Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka – rád bych tuto problematiku probral v diskusi, bude-li zájem.
Logický pozitivismus se nikdy nevyrovnal s problémem, jak sám sebe definovat bez použití metadiskursu (problém Příkladu 3 viz výše) a stále hlouběji zapadal do pravidel svého vyjadřovacího jazyka - syntaxe. Se stále vypracovanější teorií o vlastní existenci a čistotě se nutně trivializoval, viz. Příklad 1 až úplně přestal řešit „filosofické otázky“. Ve třídění a ujasňování pravidel logické argumentace se nutně dostal do zkoumání vyjadřovacího jazyka.
K bodu 2. Touto cestou se filosofie v současné době ubírá. Není to ovšem naprostý chaos. V rámci každého filosofického směru, se logická konzistence udržela. Na filosofických fórech se připouští určitý stupeň nekonzistence / nezapadání, neříká se tomu však nekonzistence, nýbrž „princip tolerance“. I metafyzika přežila a dnes je dokonce taková volnost, že se běžně tisknou i věty z Příkladu 3 na obaly knih nikomu to příliš nevadí.
V tomto přístupu se zbývá vyrovnat s několika problémy:
1. Jak řešit, který diskurs je v té či oné situaci vhodnější? Při vědomí neexistence metadiskursu se pro řešení sporných případů zavedly např. citační indexy, což není nic jiného než jistá forma hlasování o správném názoru. Též zkušenosti a postavení vypovídajícího filosofa nabylo opět většího vlivu, což je dobře jak pro filosofii, tak pro výchovu. (Takže v Příkladu 3 má pravdu v pořadí: Holan, Halík, otec, Blanka a pak já)
2. Princip tolerance navíc umožnil větší mezioborovou diskusi jak napříč filosofickými kruhy, tak i mezi ostatními obory činnosti. Není výjimkou, že farář píše filosofii, vždyť i já už jí píšu, ekonom se vyjadřuje k oteplování, železničář politikem, kozel zahradníkem a nikdo se kvůli tomu nevěší. Přenášením pojmů mezi jednotlivými obory však dochází ke ztracení či změnám jejich původních obsahů. Problémem je, že zřídka nabývají pojmy obsah nový a ještě méně často se na novém obsahu diskutující dokáží shodnout. Diskuse se sice obohacuje o vzrušující analogie a představy, ale trpí jak kvalita, tak jazyk. (Př. Nanomyšlenka, vědecký kreacionismus, filosofie náboženství, módní policie) – Tento problém se zatím nijak neřeší s poukazem na to, že žijeme v postmoderní době.
3. Protože jednotlivé trendy nejsou navzájem plně konzistentní, jsme nuceni v každém filosofickém směru znovu přehodnotit diskurs, ve kterém se pohybujeme Jsme nuceni znovu definovat či alespoň ověřit definice pojmů, ve kterých pracujeme a zrevidovat i postupy a metody, kterými docházíme k novým závěrům. Zároveň je možno i revidovat postupy starších směrů; v novém světle se podívat na pojmy, přehodnotit výsledky. Myšlenka, že „Stavíme na hlavách svých otců,“ je ve smyslu filosofickém jednou pro vždy překonaná. Práce našich otců se pro nás stala pouze historií filosofie. (Tím se však neruší, co bylo řečeno o citaci a úctě k autoritám, viz. výše.) Tento problém je logickým důsledkem vývoje a s největší pravděpodobností se s ním nedá nic dělat.
Těším se na Vaše připomínky a jsem s pozdravem
David Maglia