Jindřich Konečný * 7.7.1940 - + 20.3.2009
MF DNES 23.3.2009 Regionální mutace| Mladá fronta DNES - karlovarský kraj
Vladimír Zedník: Zemřel básník Jindřich Konečný
Karlovarský deník 23.3.2009
I.Kalinová: Zemřel Jindřich Konečný, bývalý disident, básník a poslanec
Ivana Kalinová: Jindra Konečný odjel stopem do nebe
Karlovarský deník 27.3.2009
Ivana Kalinová: S Jindrou Konečným se rodina rozloučí bez veřejnosti
MF DNES 27.3.2009 Regionální mutace| Mladá fronta DNES - karlovarský kraj
JIŘÍ KOTEK: Jindrovi na cestu...Nekrolog
Karlovarský deník 28.3.2009 - Jana Kopecká: Přátelé vzdali hold Jindrovi
S úctou – Petr Maglia, za Stolní filosofickou společnost Horní Blatná
--------------------------------------------------------------------------------------------
MF DNES 23.3.2009 Regionální mutace| Mladá fronta DNES - karlovarský kraj
Vladimír Zedník: Zemřel básník Jindřich Konečný
UDÁLOSTI - HORNÍ BLATNÁ Ve věku nedožitých 69 let zemřel v nemocnici Jindřich Konečný (na snímku), bývalý disident, básník a poslanec. Oznámil to jeho dlouholetý přítel Josef Havlíček. Příčinou smrti podle něj byl infarkt. Pozůstalí v Horní Blatné chystají poslední rozloučení. Jindřich Konečný byl aktivním odpůrcem komunistického režimu. Po jeho pádu se stal poslancem Federálního shromáždění a diplomatem. Napsal básnické sbírky Antiskepse, Nápadíky a další.
Karlovarský deník 23.3.2009
Ivana Kalinová: Zemřel Jindřich Konečný, bývalý disident, básník a poslanec
Horní Blatná — Jindřich Konečný, aktivní odpůrce komunistického režimu,který jej i věznil, zemřel ve věku nedožitých 69 let.
Narodil se 7. července 1940. Jako první se v říjnu 1989 postavil společně s Jiřím Kotkem, Janem Horníkem a dalšími před karlovarskou hlavní poštu a začal burcovat lidi z komunistické letargie a apatie. Jindra na shromážděnch neúnavně mluvil až do pádu komunismu 17. listopadu 1989. Ani poté se Jindra nevzdal boje proti malosti a prospěchářství. Byl poslancem Federálního shromáždění, pracoval na ministerstvu zahraničí, poté na karlovarské radnici a v posledních letech se aktivně věnoval problémům celého karlovarského regionu. Vydal několik knih a plánoval, že napíše daší. „Je to velká ztráta, nemohu se z toho vzpamatovat. Jindra byl skvělý přítel,obětavý kamarád a člověk, který do poslední chvíle nezištně pomáhal lidem i celému regionu,“ uvedl Jan Horník, starosta Božího Daru a senátor
Ivana Kalinová Jindra Konečný odjel stopem do nebe
Karlovy Vary - Ještě předminulý týden nás navštívil v redakci Jindra Konečný. Živel, kterého, kdekoliv se objevil, bylo plno! Byl rozevlátý, energický a vtipný… Pomáhal nám orientovat se v jedné kauze týkající se lesů v Podkrušnohoří.
Pak přišla zpráva, že náhle ochuravěl, a že byl vrtulníkem transportován do fakultní nemocnice v Plzni. „Nebylo mi nějak dobře, vezl mě vrtulník,“ řekl Jindra po převozu a tentokrát to nebyl žádný z jeho humorných příběhů, ale holá skutečnost. Bylo to vážné, ale když s námi několik dnů po odvozu do nemocnice telefonicky mluvil, cítil se už lépe a byl optimistický. „Ano, už je to mnohem lepší, doufám, že to bude v pořádku,“ nenechal si vzít optimismus a chuť do života. A těšil se na to, co ještě udělá, co splní a komu pomůže. A také na to, že znovu bude jezdit stopem, jak to dělal celý život.
O to překvapivěji vyzněla tragická zpráva, že spisovatel, básník, disident a hlavně milovník života a lidí, kterým se vždy snažil pomáhat a věnovat maximum času, Jindra Konečný, v plzeňské nemocnici zemřel.
Jindřich Konečný, aktivní odpůrce komunistického režimu, který jej i věznil, zemřel ve věku nedožitých 69 let. Narodil se 7. července 1940. Jako první se na podzim 1989 postavil společně s Jiřím Kotkem, Janem Horníkem a dalšími přáteli před karlovarskou hlavní poštu a začal burcovat lidi z komunistické letargie a apatie. Jindra na shromážděních neúnavně mluvil až do pádu komunismu 17. listopadu 1989. Ani poté se nevzdal boje proti malosti a prospěchářství.
Jeho kolegové a přátelé nemohou jeho nečekanému skonu uvěřit.
„Jindřichovi Konečnému je zapotřebí poděkovat za vše to, co pro nás ostatní vykonal. Mnohdy k tomu byl zapotřebí pořádný kus odvahy, kterou on naštěstí měl i v dobách nejtěžších. Nechť nám ho takového jaký byl, připomínají jeho básničky, vzešlé ze samotného srdce krušnohorské přírody,“ zavzpomínal na kamaráda Jan Horník.
„Zpráva o Jindrově skonu mě zaskočila – co jiného může zbylým udělat smrt. Ponechám si vzpomínku na jeho osobitou rétoriku z listopadových demonstrací, jaký byl, se vším všudy, jak jsem ho znal,“ uvedl k Jindrově smrti Jiří Kotek.
„Jindro, byl´s člověk který pomáhal všem. Naposledy jsme se potkali ve Sněmovně a na setkání jsme řešili karlovarské problémy. Domluvili jsme si další setkání… Zemřel jsi vzácný příteli s ohromně velkým srdcem. Nezbývá než si poplakat a často na Tebe vzpomínat. Jsi i nadále pro mne vzorem,“ vzkazuje příteli do nebe Radan Večerka.
Michael Kuneš se o náhlé smrti Jindry Konečného dozvěděl až od nás. „Zemřel skvělý politik, a bezvadný člověk,“ komentoval jeho úmrtí. „Měli jsme velké plány. To, na čem jsme se dohodli, splním,“ slíbil Konečnému bývalý poslanec Parlamentu. Josef Havlíček, který se o smrti svého přítele dozvěděl mezi prvními, jen stěží hledal slova. „Ležím v nemocnici a jenom vzpomínám. Nemohu se z té zprávy vzpamatovat,“ jen stěží zadržoval slzy.
Jindro, ahoj. Redakce
Karlovarský deník 27.3.2009
Ivana Kalinová: S Jindrou Konečným se rodina rozloučí bez veřejnosti
Horní Blatná — Jindřich Konečný bude pohřben v Horní Blatné.
V úzkém rodinném kruhu se rozloučí rodina se zesnulým Jindřichem Konečným, filosofem, básníkem, politikem a aktivním odpůrcem proti komunistickému režimu. Jindřich Konečný zemřel 20. března ve věku 68 let.
„S manželkou Květoslavou jsem o rozloučení s Jindřichem hovořil. Podle jejích slov by velký pohřeb za účasti veřejnosti nezvládla. My rozhodnutí rodiny respektujeme. Jindřich Konečný bude pohřben na hřbitově v Horní Blatné,“ uvedl Robert Petro, starosta Horní Blatné.
MF DNES 27.3.2009 Regionální mutace| Mladá fronta DNES - karlovarský kraj
JIŘÍ KOTEK: Jindrovi na cestu... Nekrolog
Napište nekrolog… Já, který se vyhýbám pohřbům a v ústraní se srovnávám s odchodem blízkých? Přesto respektuji novinářské přání i obecné očekávání. Jindra Konečný byl široce vnímán zejména ve spojení s revolučním Listopadem 1989. Osud nás v tom čase svedl k sobě. Stáli jsme v ty dny vedle sebe, přestože naše další cesty se míjely. Jindra byl větroplach v půvabném smyslu toho slova. Byl éterický v pohybu i ve slově. Stejně tak opustil pomíjivý svět. Jeho poslední krok byl jako jeho autostop -mávnul a odjel.
Měl velké srdce, které ho vedlo životem. Kvůli němu bolestivě narážel na pragmatismus a kalkul života kolem sebe a ani nechápal PROČ. I on se s tím pral - svým způsobem: pomáhal lidem kolem sebe, vypovídával se z toho a hlavně se z toho vypsal do svých básniček... nebo to utápěl s démonem.
Byl jaký byl, trvalo mi hodně dlouho, než jsem se srovnal s jeho až nepraktickým vnímáním, pro které jsem mu mnohdy neporozuměl. Myslím, že tak nějak procházel zalidněným světem i Horní Blatnou. Zmiznul kvapem, vrtulníkem, asi proto bez loučení. Byl někdy roztržitý. Tak se s ním rozloučím stylem, který k nám patřil - zapálím mu na cestu svíčku, v parku před poštou. Cítíte-li to nějak tak, přijďte v pátek v 17 hodin!
O autorovi| JIŘÍ KOTEK, přítel Jindry Konečného, v roce 1989 se výrazně podíleli na akcích protikomunistické totalitě
Karlovarský deník 28.3.2009 - Jana Kopecká: Přátelé vzdali hold Jindrovi
Karlovy Vary, Horní Blatná — V reakci na náhlou smrt disidenta Jindřicha Konečného vznikly dvě spontánní pietní akce.
Kolem čtyřiceti lidí dorazilo v pátek před Hlavní poštu v Karlových Varech, aby vzdalo hold a uctili památku disidenta, básníka, bývalého poslance, muže, který vedl Sametovou revoluci v lázeňském městě a hlavně skvělého a výjimečného člověka Jindřicha Konečného. Zemřel náhle minulý víkend ve Fakultní nemocnici v Plzni. Pieta se nakonec stala spontánní akcí, do které se zapojili i obyvatelé Horní Blatné, kde Jindřich Konečný žil. Zde se ve stejnou hodinu jako v Karlových Varech sešlo přibližně třicet lidí. Rodina si přála soukromý pohřeb, a tak ti, kteří mu chtěli uctít památku, mohli využít jen těchto dvou pietních aktů.
Na ten karlovarský si udělali čas například bývalý profesor karlovarského gymnázia Rudolf Šimonovský, ředitel lázeňských kolonád Jiří Trnka, jeho předchůdce Tomáš Vylita, zastupitel Jiří Kotek, bývalý primátor Igor Savič, ale i „máničky“, řadoví Karlovaráci či regionální novináři. Ze současných karlovarských vrcholových politiků nedorazil před poštu nikdo.
Dojemný okamžik s výjimečným proslovem Rudolfa Šimonovského, který Jindřicha Konečného poznal coby studenta gymnázia, narušovali jen kolemjdoucí smějící se turisté a opilý bezdomovec, který si až po delší době sedl na nedalekou lavičku, odkud vykřikoval stále dokola: „Vláda padla! Vláda padla!“ Slova bývalého profesora gymnázia: „Měli jsme dohodu, že Jindra bude mluvit na mém rozloučení a já jsem považoval za nesmyslné jeho přání, že to platí i opačném případě. Osud určil jinak a mne v hlubokém smutku nezbývá než splnit jeho poslední přání a vyslovit jeho zarmoucené rodině hlubokou soustrast všech těch, kteří si ho upřímně vážili,“ byla ale natolik silná, že přehlušila veškeré rušivé momenty.
Plž - Plzeňský literární život - Ročník VIII / 2009 / Číslo 6 ISSN 1213-9890
Rubrika: Něco se stalo - Vladimír Novotný: Zemřel mi přítel
Možná Jindřicha Konečného neměli úplně všichni rádi, možná někomu připadal jako člověk nesešněrovaný žádnými konvenčními tkanicemi, a to také nebyl, což, jak víme, způsobuje četné problémy a ještě hojnější příkoří, ale já ho právě proto uznával co přítele. Napsal jsem v posledních letech čtyři desítky nekrologů a jde o žánr, který by literární historik hodný toho jména měl zvládnout se ctí, arciže i se žalem v srdci. Leč v případě Jindry Konečného se mi obvyklé žánrové sentence tohoto typu nijak nederou do pera: odešel člověk, kterého jsem měl rád.
Seznámili jsme se na setkáních Střediska západočeských spisovatelů, kde se objevoval věru častěji než já, ačkoli, jak říkával, si tam vždy připadal jako cizinec. Také že byl: až z Karlovarska, až z Krušnohoří, až z Horní Blatné! Tam vyrostl, tam žil a pracoval, tam ho zatkla StB jako tajnou pravou ruku Pavla Tigrida, odtud putoval roku 1983 do kriminálu – a opět odtud v roce 1990 pro změnu do Parlamentu České republiky. Leč dosti politiky, ani na Ministerstvu zahraničních věcí si Konečný dlouho nepobyl, mrška život mu v tomto směru nepřál. Dopřál mu, hornoblatenskému nástrojáři, alespoň absolutorium z filosofie na Filozofické fakultě UK v Praze. A také radost z psaní: první knížku veršů s více než výmluvným názvem Antiskepse uveřejnil v Plzni již roku 1981 – a po roce 1990 následovaly další a další básnické sbírky a soubory aforismů, jimž říkával „nápadíky“. Vyvinulo se to tak, že sice Konečný víc do Prahy přijížděl a já z ní víc odjížděl, přesto jsme se leckdy setkávali, byť jistě méně často, než bychom si přáli. Obecně řečeno jsme chodívali na pivo, jenže na popíjení skoro nedocházelo: vedli jsme nekonečné sokratovské rozpravy i platónské dialogy, řeč věru nepostála ani na okamžik, s Jindrou byla radost konverzovat a nebyl to žádný marný pivní tlach. Studia filosofie a zvláště moderních dějin si jako by nesl hluboko v krvi a své aforistické myšlení o ně zjevně opíral. Na první pohled jsme neměli mnoho společného, určitý generační rozdíl nehrál velkou roli, ale Konečný těžil z řady let života i práce v pohraničí, ze zkušenosti vězeňské i z poznatků z politického výsluní, já byl ve srovnání s ním výhonkem metropolitního akademického světa badatelského i někdejší stálicí pražské literární bohémy. Jenomže oba jsme tohle všechno nepokládali za směrodatné, nerozumovali jsme nad tím, neboť beztak – jak se praví v jednom z Konečného nápadíků – „rozum vždycky zůstane ve stínu duše“. A připomeňme si i jeho rozumné konstatování, že „život je pouhý útěk z věčnosti“.
Asi jsme se dobře doplňovali, měli rádi literaturu a historii a snad nás spojovaly i některé obdobné tragické zážitky životní, třebaže asi nejsou v lineární rovině souměřitelné. Z jeho úst se mi dostalo největšího uznání za mou kritickou publicistiku v 80. letech. Tebe měli tenkrát zavřít, ne mě, opakoval, a já se vždy zahanben rděl někde pod stolem. Nosíval mi své básně, nemálo z nich jsme otiskli v Plži, ale zdaleka ne všechny: vždy jsem ho vybízel k textům tryskajícím z čarovně skeptického lyrismu, který jeho imaginaci pozdvihoval, zatímco satirická a ironická struna mi připadala až druhořadá; natolik suverénně si s ní věděl rady. Méně již s některými životními situacemi: však napsal, že „být slušný v Čechách je určitý způsob sebeničení“.
Před časem přijel z Horní Blatné, z okolí tajnosvitných Vlčích jam, na plzeňské oslavy mých šedesátin, stejně jako jiní přespolní – Viktorie Rybáková nebo Vojtěch Němec. Jsem jim za to vděčen a těšil jsem se na Jindrovy sedmdesátiny v červenci příštího roku. Už se netěším: Jindřich Konečný zemřel 20. března v plzeňské nemocnici. Co k tomu dodat? Řekl to naštěstí za mne on sám: „Osud je v podstatě také jenom člověk.“ Díky, Jindro.