I.
Zapadání a navazování. Proč máme tak rádi, když navazujeme a zapadáme? Jak už jsem řekl, je to proto, že zapadání a navazování nás spojuje, na rozdíl od nezapadání a nenavazování má a dává smysl.
II.
Proč filosofujeme, co se snažíme najít, a jak to, že se to nalezení tak vzpírá? Kdo má pravdu, Sókratés nebo Platón, Kierkegaard nebo Nietzsche, Machiavelli nebo Adam Smith, Churchill, Hitler nebo Stalin?
III.
Zatímco lidstvo procházelo podle svých vlastních slov největším vývojovým skokem, provedlo mistrný výmyk v několika disciplínách, aniž vůbec pozměnilo jiné. Kupříkladu se odvrátilo od boha jediného všemohoucího a jeho jediného bratrstva na zemi (připomínám, že zcela v tradici dnešního světa považuji v tomto případě za lidstvo jenom ty, co nejsou původem Asiati, černoši Afričtí nebo Australští, nebo američtí Indiáni.) Odvrátilo se také od doktríny, že středem světa je Země, kolem které se otáčí všechno ostatní. Odvrátilo se od dogmatu, že svět byl stvořen v předvečer 23. října roku 4004 před naším letopočtem. Místo toho přišlo s novými dogmaty, a totiž, že lidská mysl je všemocná, vše odhalí, vše dokáže rozumně zařídit. A jako reakce na toto tvrzení pak přišlo tvrzení, že neexistuje jediná pravda, neexistuje nic, co by pravdou být nemohlo, prostě není „referenční rámec“. A do toho počet lidí, kteří v podobném světě musí žít, vzrostlo ze stovek miliónů na deset miliard. Co to všechno znamená pro nás, tyhle „lidi“?
Proč rádi zapadáme a navazujeme?
Existuje teorie komunikace, která říká, že proto, aby mohla být přenesena nějaká informace z jednoho místa, kde byla získána (řekněme od sdělovatele), na místo jiné, kde je předpokládatelně potřeba (k příjemci), musí proběhnout tři operace:
Informaci musí sdělovatel změnit na zprávu, tedy nějak vtělit do předatelných symbolů.
Zpráva musí být nějakým způsobem předána příjemci, tedy překonat prostor mezi sdělovatelem a příjemcem.
Příjemce musí ze symbolů rekonstruovat informaci.
Zdá se to triviální. Pokud například zjistím, že můj spolustolovník v hospodě zapaluje cigaretu obráceně, tedy má v puse otevřený konec a přikládá oheň k filtru, řeknu mu „máš to cigáro obráceně“, a on se podívá, cigaretu obrátí a zapálí si ji správně. Informaci jsem vtělil do slov jako symbolů řeči, příjemce je slyšel, přeložil si, co ta slova znamenají v realitě, ZKONTROLOVAL realitu, uznal (verifikoval) mou informaci a zohlednil ji.
Teď se podívejme na to, co všechno do sebe zapadlo. Jednak – ačkoliv to není přesně v tom pořadí, v jakém komunikace akademicky vzato probíhá, ale spíš v tom pořadí, v jakém komunikaci chápe právě můj kamarád z hospody – do sebe zapadá náš komunikační kanál. Oba dva užíváme český jazyk, shodneme se v interpretaci jeho slov „máš“, „to“, „cigáro“ a „obráceně“. Nadto chápeme i jejich vzájemné vztahy, totiž že „máš“ je přísudek, tedy obsah sdělení, „cigáro“ je předmět, tedy to oč jde a „obráceně“ je příslovečné určení způsobu, tedy určení nějakého modu, v jakém se děje to „máš“ s oním „cigáro“. Všimněte si také, že součástí naší dohody je, že „ty“ je podmět a že je nevyjádřený, bo jsme v hospodě a čeština totok umožňuje.
To je tedy poměrně složitý přenosový protokol, a to ještě nemluvím o tom, že vlastně to, co zde jazykem přenášíme, je pouhá „metavěta“. Mým cílem ve skutečnosti nebylo konstatovat, že má cigaretu obráceně; ne, vlastně jsem mu chtěl říct něco ve smyslu:
„pozor, očima vidím, že se chystáš zapálit si cigaretu, což obvykle dělá drtivá většina lidstva proto, aby mohla několik minut cítit a vdechovat kouř z tabáku obaleného tenkým papírem a spalovaného pomalým žířením. Ale, na rozdíl od těch, kdo si zapálením skutečně dopřejí toto očekávatelné potěšení, neboť zapálí konec s tabákem a cucají konec s filtrem, ty ať už z nepozornosti, opilosti či zlé náhody hodláš zapálit filtr a cucat tabák, z čehož ani jedno obvykle není pro kuřáky příjemné. Rád bych tě tedy varoval, že se vystavuješ možnému nepříjemnému překvapení, chci, abys ve svém vlastním zájmu, kterým dozajista má být tvé potěšení, v tomto nepokračoval, a naopak věnoval svou pozornost mě, který ti dávám výstrahu, a touto výstrahou se také řídil.“
Pro dokreslení situace – v uvedeném příkladě jsem použil větu ještě docela srozumitelnou i mimo danou situaci, přiznávám, docela schválně. Protože v reálu jsem podobou situaci slyšel zkomunikovat daleko podivnějšími, na první pohled až nepříslušnými větami: „Bacha, vata!“, „Hoříš blbě!“, „Filtr, vole.“, kterým, jak lze nahlédnout, chybí mnoho ze základních stavebních kamenů jazyka.
A teď si představme, že chceme někomu, koho neznáme, tedy neznáme ani jeho jazyk, něco sdělit. Ne ho varovat, ne se ho na něco ptát, ale prostě mu něco sdělit. Dejme tomu, že jsme tím kreativcem z NASA, který má umístit vzkaz na palubu sondy Pioneer nebo Voyager, meziplanetárních sond, které v následujících letech opustí sluneční soustavu a vydají se na nekonečnou pouť mezi ostatní hvězdy. Máme vymyslet sdělení nějaké možné cizí civilizaci, která naši sondu najde, nezničí, ale naopak citlivě odchytí a pečlivě prozkoumá. Nebo si představme, že nám opravili hvězdnou vysílačku poblíž Areciba v Portoriku, a my máme sdělit nějakou rádiovou zprávou totéž. Jak vůbec sdělíme něco o sobě? A co vlastně můžeme sdělit?
A tady se vědci (pardon za označení výše uvedené označení kreativci, doktore Drakeu a doktore Sagane) rozhodli použít dva jazyky, které považujeme po našem dlouhém a úžasném vývoji za jediné nepotřebující „překlad“, obraz a matematiku. Chtěli popsat, kdo jsme, kde se nachází náš svět, co umíme.
Třeba Arecibo. Zpráva z Areciba byla bitmapou, tedy matricí obrazových bodů, které měly ukázat něco o nás. Vyslána byla jako radiový signál na frekvenci 2,38 gigahertzů (tedy o vlnové délce asi 12,6 centimetrů) s frekvenční modulací deseti hertzů, výkon vysílače byl jeden megawatt. Předpoklady pro to, aby jiná civilizace tuto zprávu zachytila, byly (z našeho současného pohledu) relativně primitivní. Mít dostatečně citlivou radioanténu a umět signál zaznamenat. Analýzou signálu by měl každý potenciální příjemce poznat (tedy samozřejmě za předpokladu, že zachytí celou zprávu), že obsahuje 1679 pulsů dvou druhů, konkrétně zní asi takto:
......1.1.1.1............1.1.....1.1.......1..1...1...1...1..1.11..1.1.1.1.1.1.1.1.1..1..1.....................................11...................11.1...................11.1..................1.1.1..................11111................................11....111...11....11...1.............11..1....11.1...11...11....11.1.11111.11111.11111.11111..........................1.................1............................1.................111111.............11111.......................11....11....111...11...1.......1.........1....11.1....11...111..11.1.11111.11111.11111.11111..........................1......11.........1...........11...............1.....11..........111111.....11......11111..........11.............1........1........1.....1......11.......1.......11....11......1..........11...1....11...............11..11.............11...1....11.........11....11......1.......1......1........1.....1.......11........1...1........11........1...1.........1.......1.....1.......1.......1.......1............11.........11........11.........1...111.1.11...........1.......1..............1.....11111............1....1.111.1..1.11.11......1..111..1..1111111.111....111.....11.111.........1.1.....111.11..1......1.1.....111111..1......1.1.....11......1.....11.11...................................111.....1..............111.1.1...1.1.1.1.1.1..111.........1.1.1.1................1.1..............11111................111111111............111.......111.........11...........11.......11.1.........1.11.....11..11.......11..11....1...1.1.....1.1...1....1...1..1...1..1...1........1...1.1...1............1....1....1............1.........1..............1..1.1...........1111..11111.1..1111...[KONEC]
Co s tím? Tady už necháváme na našem příjemci, aby koumal. Dejme tomu, že se zamyslí nad tím, proč právě 1679? Dá se takový počet pulsů nějak seřadit, třeba do nějakých stejně dlouhých skupin? A zde mu právě pánové Drake a Sagan podávají pomocnou ruku: Ano, počet 1679 je „druhočíslo“, je dělitelný kromě sebe samého a jedničky jen dvěma dalšími čísly (což znamená, že obě jsou také prvočísla, jinak by byl dělitelný i jejich dalšími děliteli), a to 23 a 73.
Předpokládejme, že příjemce začne řetěz pulsů dělit do bloků dlouhých 73 pulsů a hledat, jestli něco vypovídají, pak zkusí totéž udělat s bloky dlouhými 23 pulsů – a najednou zjistí, že skutečně mají jakýsi řád, jakousi podobnost, něco se prostě děje.
Co jsem chtěl naznačit, je, že i s někým, o kom nevíme, jakou mluví řečí, dokonce ani jaká je materiální podstata jeho existence (je to uhlovodíkový makromolekulista jako my a celý život na Zemi? Nebo je křemičitanový makromolekulista na nějakém daleko teplejším světě? Nebo je to soustava elektromagnetických polí, která vývojem utvořila z krystalů své rodné mlhoviny neurální matici?) můžeme něco sdílet. Výběr kanálu je docela nasnadě, v našem vesmíru se na dlouhé vzdálenosti dokáže tou největší rychlostí šířit světlo, nebo jakékoliv jiné elektromagnetické záření. V určitých délkách také relativně málo interaguje s mezihvězdnou hmotou. Konkurovat mu můžou patrně neutrina, u kterých ale máme my jako lidstvo dvojí problém – jednak je nedokážeme tak precizně tvořit a vysílat určitým směrem, a jednak je podobně nedokážeme ani tak citlivě přijímat, protože na rozdíl od fotonů velice slabě reagují s ostatní hmotou. Dá se předpokládat, že podobný problém s nimi budou mít i ostatní hmotná (a za hmotu považujeme i výše zmíněná energetická pole) stvoření. Kanál přenosu tedy máme.
Co se týče symbolů, jsme na tom v podstatě dobře, neboť nechceme sdělit nic příliš složitého, co by vyžadovalo obrovský symbolický aparát s velkou částí pojmů abstraktních. Ne, chceme sdělit jen to, že jsme, že jsme myslící a že posíláme zprávu. Takový pohled z prázdnin. A tady nám přichází na pomoc právě matematika, protože je našemu vesmíru vrozená a je dokonce základnější než jeho hmotná podstata. Fyzikové dodnes zkoumají, jak se mohou deformovat případně modifikovat nám známé přírodní zákony, jestliže fungují v nějakých jiných vnějších podmínkách. Ale to, čím je ověřují, je právě matematika. Už slyším ty připomínky, že je přeci možné myslet jiné vesmíry, ve kterých je matematika jiná – například sčítání není komutativní (tedy že a+b ≠ b+a, jako například u dělení, kde toto platí: 10:1 ≠ 1:10), nebo 1+1 může nabývat hodnoty 3. Ano, takové vesmíry je možné myslet, stejně jako je možné myslet vesmíry, ve kterých zajdu večer v šest na jedno, vrátím se v půl čtvrté ráno a manželka mi druhý den s úsměvem udělá snídani. Ale důležité je vědět, že v takto myšlených vesmírech my momentálně nežijeme, a pro náš život mají tyto vesmíry neskonale menší význam než ten kolem nás.
Prostě v našem vesmíru platí bezezbytku, že jedna a jedna hvězda vedle sebe na společné orbitě jsou dvojhvězda, a nikoliv trojhvězda ani žádnohvězda. Že když ke třem ušmudlaným zeleným tykadlům přidám dvě další a pak tři odeberu, zbydou mi právě dvě.
Existuje tedy referenční rámec, který je relativně spolehlivý. V uvedeném případě v Arecibu se používají i další referenční rámce, jako je například vlnová délka radiových vln, které tento vzkaz nesou. Ale tady už se dostáváme do problémů relativity, například proto, že pokud se bude příjemce vůči nám pohybovat značnou rychlostí, bude jeho příjem zkreslen Dopplerovým jevem – pokud se bude velice rychle přibližovat (rychlostmi blízkými rychlosti světla), elektromagnetické vlny nesoucí vzkaz se „zhustí“, tedy vzroste jejich frekvence a zkrátí se jejich vlnová délka, a příjemce, i kdyby nakrásně rozluštil náš kód, bude mít pocit, že vysílač Arecibo je třiceticentimetrový kbelík a pozemšťané vypadají jako octomilky – měří okolo 1,7 mm. Ale ačkoliv si udělá špatný úsudek o naší výšce, úsudek o našem počtu (odvysíláno 16. 11. 1974 s tím, že nás tehdy oficiálně bylo 4,3 miliardy – říkám nás, i když někteří, například letošní odborný garant, mezi námi ještě asi nebyli) si udělá správný, protože přirozené číslo je prostě bezrozměrné.
Existuje, alespoň částečně, například v první fázi vzkazu z Areciba, kde recitujeme čísla od 1 do 10, také určitá možnost verifikace. Náš příjemce – pokud mu to dojde a interpretuje správně čtyři první řádky, pochopí, že vzkaz odeslal někdo, o kom se opravdu nedá říct, že neumí do pěti (nebo snad dokonce do desíti) počítat. Podívá se a po vzoru kapitána Sládka ze sklepáckých Mlýnů řekne: takže pozemská inteligence mi tady říká 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 – tak to sedí…
Problém matematické verifikace začal být důležitý, když se lidstvo naučilo vysílat. V zájmu kontroly, že byla poslaná celá zpráva – tedy především, že nebyl zmeškán začátek, se například na konci zopakuje první znak nebo slovo zprávy, čárka, celkový počet odeslaných písmen. Jakmile začaly spolu komunikovat počítače, zavedl se například kontrolní součet, případně jiná kontrolní bitově aritmetická funkce. Myšlenka je jednoduchá, posílám kolegovi počítači třeba číslice z data mého narození, seřazená podle velikosti: 1,1,2,4,7,7,9 – a aby bylo jasno, na konec připojím 31 jako kontrolní součet. Cestou ke kolegovi díky poruše signálu přeskočí jedno číslo, odešle se odlišně od mého záměru, kolega obdrží 1,1,2,4,7,8,9 – a na konec 31. Spočítá si součet číslic, zjistí, že dostal 32 – takže přenos nebyl správný, kolega posílá zpátky stížnost a já vysílám znovu. V číslech dokážeme dnes přepravit celou řadu věcí – například tento text, písničky Wabiho Daňka, videa na jůtjůbu (jak hezky píše Josef Úlehla), nebo třeba celé jiné světy, ve kterých platí zvláštní pravidla a jiné fyzikální zákony – jako třeba počítačové hry. A každý takový přenesený balík dat je během přenosu průběžně kontrolován, zda skutečně obsahuje to, co by měl.
Tady bych se chtěl zastavit u logických pozitivistů a jejich snahy popsat celý svět logickými větami, které budou vycházet z logických vztahů mezi smysluplnými slovy. Smysluplná slova pak budou definována prvotními větami, tedy jestli dobře chápu, axiomy; pravdami, které není třeba dokazovat. Od prvotních vět, definujících slova, přes definici dalších slov až k definici námi zkoumaných slov by vše mělo do sebe zapadat. Bude to třeba obrovský kus práce, najít definice všech slov, najít mezi nimi ty původnější až ta, která jsou účastna v prvotních větách. Zdá se to jako práce drastická, uvážíme-li, že pasivní báze těch nejkošatějších jazyků obsahuje až statisíce slov. Například Příruční slovník jazyka českého jich uvádí kolem 250 tisíc. To je ale značné „přesmrcení“, pokud bych měl do češtiny „kalkovat“ – tedy přeložit složeninu – anglický výraz „overkill“ (overkill bychom asi lidově řekli nějak jako vzít kanón na komára). Těch 250 tisíc slov totiž není zdaleka nezbytných, dokonce ani užitečných. Vzdělaný český člověk (samozřejmě, pokud to není přímo lingvista) zná pasivně asi 50 tisíc slov – ví, co zhruba znamenají. Aktivní slovní zásobu dospělého Čecha však tvoří obvykle 3 až 10 tisíc slov, těmi se běžně vyjadřuje, ta používá v písemném či ústním projevu.
Shodněme se na tom, že i člověk vyjadřující se třemi tisíci slov, ačkoliv není pravděpodobně žádný študovanec, je schopen v rámci možností hovořit o světě kolem sebe. Angličtina jako jazyk nejrozsáhlejšího impéria všech dob má pravděpodobně nejbohatší zkušenost s tím, jak se v co nejjednodušší formě předat dospělým mluvčím jiných jazyků, a také – a to ještě dávno před tím, než se stala jazykem koloniálním – má asi nejbohatší zkušenost se zjednodušováním a přijímáním cizích vlivů. Jako koloniální jazyk pak prošla masivní pidžinizací – slovo se původně vztahovalo k „pidžin ingliš“, což byla jakási obchodní angličtina čínských obchodníků, traduje se, že pidžin byl jejich způsob vyslovování slova „business“ – byznys, obchod. Pidžinizovaný jazyk se oprostil od mnoha zbytečně složitých jazykových konstrukcí a zavedl vlastní, které ačkoliv komické, byly přece srozumitelné druhé straně: například „no can do“ [ne moci dělat] znamená „nejsem schopen to udělat, splnit“, nebo případně „ani se nepokoušejte toto udělat“, podobně „no money no business“ [žádné peníze žádný obchod] sice není anglicky správně, mj. chybí zde přísudek jako takový, význam však je i tak zřejmý.
Angličtina, vědoma si své potřeby šíření, která se v moderních dějinách projevila především po vítězné druhé světové válce, byla zjednodušena na tzv. BASIC English, kde BASIC znamená „základní, primitivní“, případně bývá vykládáno jako zkratka British American Scientific International Commercial – tedy jednalo by se o britsko-americkou vědeckou mezinárodní obchodní angličtinu. Britský lingvista a filosof Charles K. Ogden vybral 850 anglických slovních základů, které by měly postačit cizinci ke každodenní komunikaci, k tomu doporučil, aby dalších 150 slov každý načerpal podle svého zaměření (obchod, věda, doprava, vojenství apod.), a doporučil dalších 350 „mezinárodních“ slov. Pro vcelku uspokojivý základ, kterým se dá udržet i méně náročná konverzace s ne úplně snobským Angličanem, tedy stačí 1350 slov plus nejhlavnější gramatika – tři časy bez složitějších souvztažností, dále tvoření množných čísel, používání předpon, přípon, apod.
To už by nemusel být tak složité, zpracovat 1350 slov a najít jejich kořeny v prvotních větách. Mohla by však i v tomto zjednodušeném úkolu logická analýza uspět? Nemyslím, podle mne totiž vychází z mylného předpokladu, že vše, co se dá vyslovit, lze také definovat. Příklad? Definujme slovo „krok“.
Krok (a pro jednoduchost uvažujme o kroku lidském, kterých každý z nás denně udělá desítky nebo tisíce) je pohyb, kterým se jedna noha předsune před druhou, která dočasně nese veškerou váhu těla. Dobře, z hlediska logické analýzy jsme tak nějak popsali, co je krok. Ale dokážeme to popsat člověku, který nikdy nechodil, tak, aby ten krok mohl udělat? Obávám se, že ne. Lidské tělo totiž při jediném kroku zapojí přes tisíc mechanismů, aby jej mohlo vůbec učinit. Kromě toho, že se pohybují svaly stehna a lýtka, aby vůbec přenesly jednu nohu před druhou, musí se taky zapojit desítky svalů od kotníku přes chodidlo až po prsty na nohou, aby člověk nezakopl nebo neupadl. Do toho pracuje pánev a celý trup a ruce jdou obvykle kontra, aby se zachovalo těžiště v bezpečné zóně mezi chodidly a tělo nenabralo nepatřičný moment hybnosti, tj. nezačalo se otáčet – to by potom muselo zase kompenzovat. Při tom všem ještě pracuje netriviální soustava vnitřní ucho / senzor rovnováhy -> mícha -> kosterní svaly. Důležité taky není jen udělat správnými svaly správné stahy, ale také ve správném čase a správné posloupnosti. Vskutku, je to malý krok pro člověka, ale obrovský studijní materiál pro antropomotoriku!
Stejný problém potkáme, když se budeme snažit vysvětlit slepému, jaká je vlastně zelená barva. Ano, můžeme mu říct, že je to barva, kterou má většina stromů a květin, tráva, luční kobylky nebo láhev od Mattonky, ale pomůžeme mu tím nějak? Nebo když mu řekneme, že je to elektromagnetické vlnění o délce okolo 555nm? To jsou věci verifikovatelné, ale celkem k ničemu, protože jsou jaksi mimo „referenční rámec“ nevidomého. Asi z nich nepochopí, proč mám rád zelenou barvu – že je to barva největšího počtu odstínů, které lidské oko dokáže rozeznat. Že je to barva svěží, šťavnatá, jará. A třeba já bych mu chtěl nějak, když už ji nemůže vidět, sdělit o ní právě tohle.
Proč filosofujeme?
A právě to je problém všech filosofů či mystiků všech věků, že docházejí poznání tak niterného, jako je poznání úspěšně provedeného výmyku na hrazdě. Prostě najednou pochopí, že věci na sebe nějak navazují a do sebe nějakým způsobem zapadají. Sám jsem to zažil, když se mi snažili výmyk vysvětlit, tenhle docela prostý cvik. Jaké jsem zažíval nepochopení mého těla! Odrazit se, vyhodit nohy do vzduchu, přehodit je přes tyč tak daleko dozadu, aby těžiště nezůstalo před ní, a v tu chvíli navázat na švih rukama, táhnout, vytáhnout se nad tyč a vytlačit se do výdrže na rukou. Není to nic těžkého, ale vysvětlit to tělu dalo daleko více práce, než jsem byl vůbec schopen si představit. Teoreticky jsem velice dobře věděl, co má moje tělo dělat, ale vysvětlit to tělu, které neuvažuje v pojmech, ale v pocitech – cítí švih, záběr, změnu polohy a její stabilizaci – to byl oříšek. Samozřejmě, nakonec se to NAUČILO, pochopilo, vytvořilo si svojí vnitřní pohybovou mapu. Ale představa, že bych měl někomu po telefonu vysvětlit, jak se to dělá, je směšná. Musel bych být u toho, jeho tělu ukázat, jak se to dělá. Motorika je i v tomhle případě tak nepojmenovatelná, že je verbálně nesdělitelná; fyzicky je naopak sdělitelná velice snadno.
Tedy výše zmínění filosofové a mystici čelí stejnému problému nesdělitelnosti. Dovedu si představit, jak někdo ve své mysli najednou zjistí, že do sebe něco zapadá, že například jak tvrdí jeden kóan, „není to vlajka, ani to není vítr, co se pohybuje; je to mysl“. Netvrdím, že bych ho snad sám do důsledku pochopil, ale traduje se, že jednou vyřčen a pochopen byl. Jeho výkladem byly popsány stohy papíru, například, jak komentuje starý Mumon:
„Šestý patriarcha slyšel dva mnichy přít se o to, co se vlastně pohybuje, jestli vlajka nebo vítr. Viděl dva hlupáky, jak chtějí zaplatit železo, ale dostat zlato. Nemohl se na ně dívat, a tak jim takový výhodný obchod dopřál.“
Stohy popsaných papírů o tomto kóanu, stejně jako sdělení, které obvykle tyto papíry obsahují, že totiž pochopení není slovy sdělitelné, ale musí být učiněno, tak trochu naznačují problém se sdělením podobného pochopení, kdy něco do sebe zapadá tak, že to „docvakne“. Podobně se problém „docvaknutí“ snaží vyřešit i o něco přístupnější kóany, jako například kóan „Čujuova opice“:
Mladík Kyozan se zeptal Čujua: „Co znamená Buddhova podstata?“
Čuju odpověděl: „Vysvětlím to přirovnáním. Předpokládejme, že je místnost se šesti okny. Uvnitř je opice. Venku někdo zavolá ‚Opice, opičko!‘, kterýmkoliv ze šesti oken. Ona okamžitě odpoví. Tak prosté to je.“
Kyozan řekl: „Co když ta opice spí?“
Čuju sestoupil ze svého sedátka, popadl Kyozana a řekl: „Ó, opice, opičko! Tady jsi!“
Podobně jako zen-buddhistické prohlédnutí může tělu docvaknout, jak udělat výmyk, nebo krok. Docvakne mu to tak dokonale, že pak je schopno udělat krok veselý, plíživý, starý, bujarý, tvrdý, taneční… prostě pozře a vstřebá „krok“, ovládne jej natolik, že si s ním může dělat to, co chce. To je právě to kouzlo pochopení, navázání a docvaknutí, že se daná věc stává nějakým způsobem „naše“. Proto nám podle mého působí slast, štěstí a pocit uspokojení, když zapadáme a navazujeme. Svět se stává naší součástí a my jeho, je to, jako bychom ve fyzické rovině jedli a zapojovali látky z potravy do vlastního těla, kam vlastně také tak nějak „zapadnou“, na něco se „naváží“.
Logická analýza jazyka podle mě tedy měla vznešený cíl, jak už jsem řekl na semináři – vytvořit tzv. „tvrdou filosofii“, filosofii výroků, které lze potvrdit důkazem nebo vyvrátit důkazem sporem, lze je tedy verifikovat. Šlo by tedy o filosofii vědeckou, a ta představa zcela odpovídala duchu doby, totiž modernitě. Ale narazila na to, že filosofie v pojetí západní civilizace novověku není sama o sobě vědou. Tou byla v době svého vzniku, kdy zahrnovala prajádra dnešních věd – byla tak trochu logikou (sic!), matematikou, geometrií, etikou, fyzikou, chemií, psychologií, ekonomií, politologií, sociologií – ty se z ní postupně vydělovaly právě proto, že začaly být vědou, a přestali být filosofií. Ty pozdější ji opustily relativně nedávno, v předminulém nebo minulém století.
Ale filosofie sama vytrvala jako předmět na pomezí vědy a umění, skutečnosti a idejí, tvrzení a chápání. Logická analýza jazyka si dala za cíl definovat filosofii a předměty jejího zkoumání jazykem jednoznačnosti, ale nedohlédla toho, že jazyk je v komunikaci pouze „kanálem“, který přenáší zprávu, ale není zprávou sám o sobě. Stejně jako se pouhým studiem vlastností světla nemůžeme dobrat pochopení procesů uvnitř hvězdy, tak pouhým studiem jazyka nemůžeme pochopit procesy uvnitř mysli. Je pravdou, že světlo je významným zdrojem informací, které o hvězdách máme, a díky němu můžeme posuzovat platnost podstatné části našich teorií. Ale proto, abychom aspoň trochu odhadli, co se v hvězdě děje, jsme potřebovali rozvinout fyziku, chemii, fyziku elementárních částic, teorii sil, které v našem běžném světě nevídáme, jako jsou silná a slabá jaderná interakce, teorii relativity a kvantovou mechaniku, prostě celou řadu dalších oborů, které se světlem nemají co do činění.
Stejně tak pro to, abychom pochopili, co se děje v mysli a ve světě člověka, budeme kromě již zmíněné fyziky potřebovat také další vědy, především ty společenské, jmenované výše, abychom popsali, v jakém světě žijeme, kdo jsme, jaké jsou naše životy a cíle, proč děláme to, co děláme a co bychom případně měli dělat… Chápu, že logičtí pozitivisté chtěli popřít, jak říká Carnap, básnické a ne-faktické, tedy „ne k ověřitelnému poznání vedoucí“ filosofování svých předchůdců, a snažili se tak na ně (sice kritikou a zavržením, ale přesto) navázat.
Nejsem zběhlý ve filosofii, s úspěchem žáka poškoláka bych dokázal vůbec říci, co je metafyzikou, proti které logici tolik brojili. Ale dejme tomu, že jejich metodou budeme chtít hodnotit nějakou větu z oblasti etiky. Základní věta má podle Carnapa tvar „x je něco“, uvažujme tedy větu „hodný člověk je takový, který působí dobro a nepůsobí zlo.“ Přiznávám, že ani v etice se nijak závratně nevyznám, alespoň ne v té teoretické. Nicméně život mě nutí se začít vyznávat alespoň v té aplikované, neboť jsem téměř denně stavěn před problém, jak Janu Kopálovi juniorovi vysvětlit, proč se některé věci dělat nemají a některé naopak mají. Proč ostatním vadí, když vříská na celé kolo, když jeho to baví a z nikoho krev neteče. Proč bude daleko úspěšnější v jednání s lidmi, když jim ve chvíli, kdy o něco žádá, řekne „prosím“, a takové ty běžné drobnosti. Přesto však věřím, že věta „hodný člověk je takový, který působí dobro a nepůsobí zlo“ je minimálně pro účely mé každodenní aplikované etiky dostatečně pravdivá a zároveň zásadní, abych ji použil jako předmět logické analýzy jazyka.
Dobrá, podívejme se tedy, zda mnou zvolená slova nejsou „slova bez významu“. Podle mého narážíme na první problém logické analýzy jazyka, a totiž nejednoznačnost důležitých slov. Pojmy, které etika studuje, jsou sice relativně zřejmé (opět vyzývám k opuštění teoretických rovin a doporučuji naší pozornosti skutečný svět tam venku, kde žijí lidé, kteří používají výsledky vědění pro svůj život!), asi se shodneme na tom, že lupič je zlý a dárce kostní dřeně hodný. Ale neexistuje jednoznačný, lineární postup, kterým bychom slova „hodný“ a „zlý“ mohli definovat, namísto toho jsou, alespoň ve mně, definována více způsoby, při čemž pokud někdo splňuje vícero definic jednoho z těchto slov a vícero definic druhého slova nenaplňuje, stává se v mém chápání hodným nebo zlým.
To zcela odpovídá Carnapově vizi obsahu a formy prvních vět, které se mají vztahovat na „dané“. Já tvrdím, že přístup nějakého člověka k mé osobě je „daný“, já jej pozoruji stejně bezprostředně, jako pozoruji „teplé“, „modré“, „radost“, což jsou Carnapem namátkou uvedené možnosti prvních observačních a protokolárních pojmů. Nevím, jak na základě podobných počitků (pomněte seminář o vnímání!) lze definovat třeba to základní zájmeno, které zní „já“ (pokud se nakonec logická analýza rozhodne, že „já“ je observační termín, blábolí vlastně stejně jako již kritizovaní metafyzici s tím jejich „jástvím“ a sama se shazuje z jeviště dějin; a pokud se rozhodne, že „já“ je slovem bez významu, připustí, že neexistuje dialog, poznání, učení, chápání), ale to je v tuto chvíli jedno. Já se pokusím definovat slova „dobro“ a „zlo“ jako argumenty výše uvedené věty, a vzhledem k tomu, že nejsou definovatelné přímo, lineárně a vyvozením logickým, definuju je podle svého chápání výčtem, analogiemi a příkladmo, tedy jak říkají kybernetikové, nedefinuju je konkrétními stavy, ale pomocí fuzzy logic – lidově řečeno „přibližné“ logiky, nebo jak se říká odborně, „nebinární“ nebo také „vícestavové“ logiky.
Fuzzy logika se stala technologickou nutností ve chvíli, kdy stroje (nabízí se říct počítače, ale asi největší dopad do našich životů měla zatím fuzzy logika například v automatických pračkách nebo klimatizacích) potřebovaly nejen rozhodnout, zda je nějaká podmínka splněna nebo ne, ale potřebovaly jakousi mezipřiměřenost mezi těmito stavy. Fuzzy logika tak neoperuje, na rozdíl od logiky výrokové, pouze s pojmy „pravda“ nebo „nepravda“, ale zavádí „stupně pravdy“, tedy něco je „spíše pravda“, něco „je pravda jen z malé části“. Vezměme, že pračka má vyprat prádlo, a má senzor hmotnosti a senzor znečištění odpadní vody. Podle nich má dávkovat prací prášek a vodu. Pokud zvolíme přesné meze, co je velká dávka prádla a co je prádlo znečištěné, vystavujeme se nebezpečí nepevné hranice, vpouštíme paradoxně do našeho pracího světa náhodu. Bude-li kritérium pro „velké prádlo“ dejme tomu 5 kg prádla, a kritérium pro „špinavé prádlo“ například odloučení 3 g sedimentu z prvního máchání, pak 4,9 kg prádla, které odloučí 2,9 gramy sedimentu, prostě nedopereme; 5,1 kg prádla s 3,1 gramy naopak přepereme. Fuzzy logic vyhodnotí stav prádla asi takto: prádlo je na 60% znečištěné (předpokládejme, že limit pračky je například 5 gramů sedimentu), a prádla je poměrně hodně, dejme tomu 71,428571% kapacity (tj. 5/7, je ho tedy 5 ze 7 maximálně možných kilogramů). Fuzzy logika pak neřekne pračce, že prádla je na 100% hodně a je na 100% znečištěné, ale spočítá pravdivost (pozor, nikoliv pravděpodobnost!) toho, že prádla je hodně a je silně znečištěné, dokonce řekne, že prádlo je na 60×71,428571% možností pračky, tedy je na zhruba 43%. Vidíme, že obě prvotní veličiny by vedly „binární logiku“ pravděpodobně k přeprání – prádlo je hodně špinavé a je ho hodně, ve skutečnosti potřeba pracího výkonu je méně než poloviční.
V těchto intencích bych definoval „dobrý“ asi takto:
Člověk, který nepůsobí bolest, ponížení, zmatek (tedy utrpení těla, ducha a mysli) v situaci kdy o nic nejde.
Člověk, který je řízeně schopen působit bolest, ponížení, zmatek ve chvíli, kdy tím vykupuje daleko větší bolest, ponížení nebo zmatek budoucí (například lékař rovnající vymknutý kloub nebo zubař působí okamžitou bolest proto, aby dlouhodobá bolest pominula).
Člověk, který kromě nepůsobení bolesti, ponížení a zmatku se snaží také působit blaho, úctu a řád nebo pochopení.
Naopak „zlý“ bych definoval takto:
Na úkor druhého působí bolest, ponížení a zmatek proto, aby on zažil blaho, hrdost a vlastní chytrost (prostě tyran, který šikanuje fyzicky, sociálně nebo mentálně).
Působí bolest, ponížení a zmatek, aniž by sám dosahoval blaha, hrdosti nebo pocitu vlastní chytrosti (deprivant, člověk, jehož duševní zranění je tak velké, že nedokáže již jinak než kohokoliv slabšího také jen zranit).
Člověk, který brání tomu, aby kdokoliv jiný dosáhnul více blaha, hrdosti nebo pocitu vlastní chytrosti, než on (podle mého nejhorší sorta hajzla, který se řídí heslem ‚když to nemůžu mít já, nebude to mít nikdo‘).
Dostáváme se k potíži fuzzy logic, totiž že nedokážeme bez složitějšího, komplexního posouzení vynést soud nejen o pravdivosti a nepravdivosti nějakého předpokladu (binární logika), ale ani o míře jeho naplnění (fuzzy logika). Co třeba člověk, který adoptuje děti, daruje krev, doučuje matematiku, ale přitom vytrvale uráží svého syna, protože se domnívá, že ho to zocelí? Co třeba člověk, který zase uráží každého, koho potká, občas něco ukradne v supermarketu, ale zachrání život ožralovi, který v noci spadne do řeky? Tady zpytujme své vlastní svědomí, kdo je dobrý a kdo je zlý. A Carnap může tváří v tvář takto primitivním a přesto reálným problémům jen tiše zaklít a zmizet v oblaku smradlavého dýmu. Možná se naskýtá příležitost pro nový logický pozitivismus, který nebude posuzovat pravdivost nebo nepravdivost nějakých výroků, ale jejich příslušnost spíše k pravdě nebo spíše k nepravdě. Ale jeho možnost zhodnotit pravdivost jsoucna, jáství nebo Boha je stejně ubohá, jako před tím. Vytvoříme možná dost dobrý logický systém, který BUDE MOCI POSUZOVAT SHODU VÝROKŮ NEBO PŘEDPOKLADŮ s nějakým referenčním rámcem, ale nenabídne JEDINÝ MOŽNÝ A SKUTEČNÝ REFERENČNÍ RÁMEC.
Jsem panteista, věřím, že Bůh je příčina (tedy nejen nějaký ‚princip‘) existence i veškerá existence sama, jeho vůle je vtělena do fyzikálních zákonů, které určují mimo jiné i chemii (skrze fyziku elementárních částic), to, že se každá dvě hmotná tělesa přitahují gravitační silou přímo závislou na jejich hmotnostech a nepřímo závislou na čtverci jejich vzdálenosti, je projevem jeho vůle. Stejně jako to, že z původního kosmologického vodíku vznikly shluky a následně hvězdy, ve kterých se vodík za vzniku energie mění postupně na hélium, lithium, berylium… až po železo. Když dospěje až sem, pak právě díky působení jeho dalších záměrů termonukleární reakce díky snižování rozdílů silných jaderných sil neposkytuje dost energie, aby uchránila hvězdnou hmotu jejího zhroucení, hvězda se gravitačně zhroutí a v případě, že je dost hmotná, zároveň znovu exploduje – v režimu novy nebo supernovy. Mezi prvky, které vyvrhne, je vodík, uhlík, kyslík, dusík, fosfor, ale taky třeba křemík a železo, sodík, draslík, vápník a hořčík…
A jejich oblak, pokud se „srazí“ v planetární pračce ve vhodné vzdálenosti od své hvězdy druhé generace, je planetou vhodnou pro vznik uhlovodíků, složitějších uhlovodíků, uhlovodíkových polymerů, z nichž některé dokážou efektivně vázat energii a dokonce se na tomto principu replikovat, vytvářet dlouhé řetězce, které se dělí. A z nich vzniknou bílkoviny, jejich koagulací bílkovinné membrány a další struktury, časem se naučí jisté koexistenci, která jedny chrání a druhým umožňuje růst, vyvinou se první bílkovinné motory, pak prokaryota, eukaryota, schopnost vázat nejen tepelnou, ale i světelnou energii (fotosyntéza), shlukování a specializace eukaryotických buněk, tvorba prvotních pletiv a tkání, vznik vyšších organismů, rozvoj smyslů, vznik chování organismů, vznik vědomé paměti, člověka, nástrojů, písma, logiky, náboženství, výměny, peněz, obchodu, vědění, jazyka, poznání, historie, filosofie, matematiky, fyziky, hudby a Michaela Jacksona. Třeba. Na základě božích (zde de facto rovnocenných fyzikálních) zákonů vzniklo na Zemi třeba účetnictví, kolem Saturnu zase prstence. Jak říká Michal Viewegh, všichni jsme jen děti toho playboye Ježíše, ať já, Petr Maglia nebo Jean-Luc Picard z lodi Federace, která nese hrdé jméno „Enterprise“.
Takže Bůh je podle mě základem všeho, protože vše vzniklo podle jeho pravidel. Možná to tak úplně nemyslel, ale ta pravidla stanovil a teď čelí důsledkům svých rozhodnutí J. Existuje v každém atomu, protože ten existuje na základě oněch nemnoha základních pravidel, ale existuje i ve vztahu šéf – podřízený, protože i ten vyplynul ze stejných nemnoha základních pravidel. Tedy to si myslím já.
Ovšem dokázat, že veškerá existence se děje na základě nemnoha základních pravidel, to není už úloha jen pro filosofii; je to úloha pro fyziku, chemii, matematiku, teorii relativity, a vlastně všechny existující a rozvíjející se vědy. Fyzici odjakživa hledají zákonitosti chování světa, v poslední době se například snaží scelit čtyři základní síly, které znají, totiž sílu gravitační, elektromagnetickou, silnou a slabou, do jedné „supersíly“, která bude mít společné parametry. Trochu se jim to daří u obou makro- a obou mikrosil, protože například elektromagnetická síla klesá s klesajícím nábojem a druhou mocninou vzdálenosti, stejně jako gravitace klesá s klesající hmotností s druhou mocninou rostoucí vzdálenosti. Ale třeba silná a slabá síla působí především na úrovni elementárních částic, a nemají výše uvedené vlastnosti. Nadto jsou u některých z nich známy zprostředkující částice – například u elektromagnetické síly jsou to fotony, u jaderných sil „mezony“, ale nikdo zatím nedetekoval korespondující „magnetony“ pro statické magnetické pole nebo „gravitony“ jako částice přenášející gravitační interakci.
A co lidi?
Ještě stále chápu snahu logických pozitivistů dojít „skutečného“ poznání, nastolit „tvrdou“ filosofii, která by s takříkajíc matematickou přesností dokázala ověřovat filosofická tvrzení. Bohužel k tomu hodlá používat velmi málo vhodné, jakkoliv jediné dostupné médium – jazyk. Ano, i matematika hovoří jakýmsi jazykem, počítače používají programovací jazyky, i chemie užívá svůj vlastní zvláštní jazyk. Tyto jazyky, aby byly ale vůbec použitelné, mají několik zásadních vlastností: jsou jednoznačné; ačkoliv vycházejí z obecného jazyka a cokoliv v nich řečeno je do něj přeložitelné, naopak to vůbec neplatí – třeba to, že se cestou ze školy musím stavit v krámu, asi chemickým vzorcem nepopíšu. Jednotlivé vědy, které se z filosofie oddělily, si mohou dovolit ten přepych používat svůj specifický jednoznačný jazyk. Nehodnotí dobro či zlo, ale naplnění nějakých kritérií. Chemie neříká, zda neutralizace jednoho kilogramu kyseliny sírové je dobrá nebo ne, ale říká, kolik při ní vznikne síranu a kolik vody. Ba dokonce ani vědy společenské, kupříkladu ekonomie, nedávají odpověď na to, co je dobré a co ne. Kupříkladu - ekonomie nedokáže říci, jaká je správná a dobrá výše daně z příjmu. Ale pokud máme záměr, pokud stanovíme, co je pro nás dobré, například že ze zdravotního pojištění je třeba ufinancovat provoz zdravotnické sítě, pak existuje metoda, která nám dá odpověď, kolik je potřeba, abychom dohromady zaplatili. Ale už zase nedá odpověď na to, jestli máme platit všichni stejně, nebo všichni stejné procento ze svých příjmů, neřekne, jestli zdravotnická síť znamená mít zubaře v Horní Blatné nebo jestli stačí, aby byl nejbližší v Karlových Varech.
Prostě hodnotové soudy jsou vždy věcí člověka, a nikoliv vědy. A proto nutně musí být věty filosofů „ne-faktické“ a neověřitelné. To, že vzroste spotřeba rumu, když přidáte námořníkům, je nasnadě, ověřitelné a dokonce i matematicky modelovatelné. Ale jestli je to dobře – to už ne. Můžeme se začít hádat, že to dobře není, protože si ničí alkoholem tělo, ale na druhou stranu si jím třeba uzdravují duši? Rozdovádění pitím se možná perou, ale střízliví by třeba přestali chtít být námořníky. Co je dobře a co špatně?
A tady naskakuje na vagón lidstva postmoderna a říká: vždyť nic není dobře a nic není špatně, dokonce ani nic není pravda – protože pravda je snad dobře, nebo tak něco. V podstatě neexistuje jediný referenční rámec, naopak, co jednotlivá bytost a jednotlivá mysl, tolik referenčních rámců, tolik soustav hodnot, tolik rovnoprávných teorií i soustav zákonitostí je. Neexistuje nic, co by existovalo samo o sobě. Neexistuje nejen ani filosofická, ale ani žádná jiná univerzální pravda. Všechny názory jsou rovnocenné, žádný nemůže být označován za univerzální. Trochu pomíjí dva fakty:
Svět, jakkoliv je mnohotvárný, je jen jeden, aspoň pro nás pro všechny, kteří v něm žijeme. A jsme schopni se na něm do určité míry shodnout, což dokazuje už jen to, že spolu dokážeme hovořit. Ačkoliv nikdo nemůže říct, že ho chápeme správně, můžeme s úspěchem tvrdit, že ho aspoň rámcově chápeme stejně. Svět je referenční rámec, ačkoliv jej jako člověk máme problém plně definovat.
Existuje způsob, kterým lze pravdu osvědčit a nepravdu usvědčit, ačkoliv nikdy není univerzální a konečná, ale alespoň aktuální, odrážející to, jak se nám svět definovat daří, tedy naše poznání.
Vím, že jsou to tvrzení závažná, ovšem pouze z pohledu člověka, který hledá jejich vědeckou hodnotu a ne reálnou. Shoda na světě vzniká sledováním a nápodobou. Malému dítěti dáváme hračky a říkáme: „Tohle je medvídek, a tohle je kostečka. Tu je míček, a s ním hele – kutululů“. Když pak povyroste, můžeme mu říct: „Hoď mi míček“ a ono ví, co tím myslíme. Pravda je, že kdybychom dítěti od začátku ukazovali kostku a tvrdili, že je to míček, naučí se prostě, že míček je něco hranatého, a bude velice překvapené pozdějším setkáním s ostatními dětmi, které nemají rodiče tak nekonvenční a hravé. Eskymáci mají asi čtyřicet výrazu pro to, co my označujeme slovem „sníh“ nebo slovem „bílá“. Pro jejich domluvu nestačí jeden sníh (dobře, i my používáme třeba slova firn, prašan, plotna), protože tím si nesdělí věci důležité pro své životy. Je to nezvyklý rejstřík, ale pro ně je dán zkušeností předků a jejich hromadnou nápodobou, jak by řekl Josef, udupali si ten plácek takto.
Ověřování pravdy a usvědčení nepravdy je také možné. „Když sáhneš na kamna, spálíš si ručičku“ je naprosto verifikovatelné, aniž bychom se museli do hloubky zabývat tím, co to znamená „kamna“ a z jakých observačních vět lze to slovo odvodit. Neobstojí ani tvrzení, že když si bráška myslí, že si o kamna ručičku nespálím, je to jen odlišný názor, který je však rovnocenný s maminčiným – že spálím. Dokonce se jako zbytečná jeví i úvaha nad tím, jestli je správně že si „já“ spálím ručičku, nebo jestli by nemělo být řečeno „bude ti spálena ručička“, protože se může stát, že na kamna upadnu, tedy se jich dotknu neúmyslně, ne-konaje, tak jak bych to mohl být „já“ kdo popálil mou ručičku? A úplně od věci je už uvažovat nad tím, jestli mé ručičce skutečně ubližují kamna, nebo spíš ten oheň v nich? Ublížil mi snad kamnář, který je postavil, nebo maminka, která v nich zatopila?
Obávám se, že rozpory filosofů jsou od určité doby právě takovéhle. Bádání nad nesmrtelností chrousta, chtělo by se říct. Protože k čemu to je, přít se s metafyziky, že nelze dokázat, když tvrdí, že existuje něco, co nelze dokázat? I kdyby logičtí pozitivisté měli nakrásně pravdu, budu díky tomu ráno rychleji v práci? Bude moje zahrada hezčí? Budou mé večery klidnější?
Nahlížím tedy, že je pro mne jako pro člověka mnoho věcí jedno – a to je třetí úroveň pravdy, o které jsme se příliš nebavili, a o které se všeobecně mnoho nemluví. Kromě toho, že něco může být pravda a něco může pravda nebýt, je také spousta, možná daleko nejvíce věcí, na kterých prostě nezáleží, nebo alespoň v dané situaci nebo danému člověku nezáleží. I to je legitimní výpověď o pravdivosti nějaké teze. Hodně často si to uvědomuju třeba u konspiračních teorií. „Paní, paní, už jste to taky slyšela? Víte, že druhou světovou rozpoutali zednáři? Víte, že letadla do World Trade Center nabouraly na objednávku CIA? Víte, že Elvis Presley ještě žije?“ Jářku, někdy se na takové vlně svezu a pěkně si na ní zafabuluju, přiznávám, protože jak říkají zen-buddhisté, zábava je hlavní potěchou mysli. Ale občas se snažím jenom představit si, co by to vlastně pro můj svět znamenalo? Co kdyby se skutečně přišlo na to, že Elvis žije? Změnilo by to něco? Kromě prodejů desek s Elvisem, složení playlistů v rádiích, nákladů bulváru a tak?
Ondyno mě na nějaký podobný popud napadlo, že vlastně na světě nejsou věci dobré a věci zlé, samozřejmě můžu říct, že jsem neudělal dobře, když jsem se třeba po gymplu vykašlal na vysokou. Ale je to tak? Co kdybych dostal kolej někde u zastávky autobusu, který by mě jednoho večera srazil a udělal ze mě paraplegika? Bylo by i pak dobře, že jsem šel studovat? No jo, to je už hodně vykloubené, ale tak dejme tomu – Co kdybych šel na vysokou do Brna a už tam zůstal – to by bylo dobře? Nebo by to bylo špatně? A dobře nebo špatně pro koho, proboha? Pro mě?
Zdá se mi, že na světě prostě nejsou věci dobré a zlé, ale jenom věci, které se staly a věci které ne. Je pouze to, co je, a všechno co mělo být, mohlo být, kéž by se stalo a tak podobně – to prostě není. Můžeme o tom spekulovat, co kdyby Beneš v roce 1938 nenařídil demobilizaci, nebo o deset let později nepustil kominíky k moci? Koneckonců – zábava je hlavní potěchou mysli. Ale co taková úvaha znamená pro mě a pro životy těch okolo? Znamená to, že mám teď na něj nadávat míň, nebo víc? Znamená to, že teď vím, že byl zbabělý, a už budu zbytek života šťastnější, nebo jednal pod tlakem událostí a mě příští týden zdraží chleba?
Je proto čas vrátit se, udělat to, co připisují Sókratovi – „snést filosofii z nebe na zem“, jinak řečeno začít užívat filosofii tam, kde je její místo. To znamená nehledat otázky, hledat odpovědi, hledat poznání. Spor logických pozitivistů s metafyziky lze touto optikou nahlížet jako spor matematiků o to, zda používat římských nebo arabských číslic. Ano, arabský zápis je systematičtější, umožňuje přímé algebraické operace jako například sčítání čísel pod sebou apod., ale na podstatě operací s čísly nic nemění – jejich výsledky jsou stále stejné. Ale co s nimi chceme vlastně dělat? Dejme tomu, že chci koupit byt za milión a vím, že hypotéky mají úrok kolem 5-6%. Kolik budu splácet, když si vezmu úvěr na 85% ceny na 20 let? Kolik měří na výšku sloup, který vrhá v 10:00 dne 24. září stín dlouhý 15 metrů? Kolik desetinných míst čísla p je potřeba na to, abychom spočetli objem celého známého vesmíru s přesností na velikost protonu?
A tedy: Co to znamená chovat se správně? Mám dávat žebrákům v Sherwoodu před hlavákem peníze, nebo nemám? Když moje milá pláče, že jsem málo s ní, co to znamená? Jak se dávají dárky k vánocům, a jak se přijímají? Prosím Vás, páni filosofové, dobře – ptejte se klidně na nesmrtelnost chrousta; ale dejte mi taky občas vědět, co to znamená pro mě, pro moje děti, pro mého přítele Petra Magliu nebo pro Edvarda Beneše. Ale hlavně pro mě. Děkuji.
Jan Kopál
24. 9. 2009