Carnap
Je pár věcí, které se mi na tom Carnapovi líbí.
Zásadní rozdíl mezi Carnapovým a mým přístupem spočívá
v tom, jak on a já chápeme to, co on nazývá observačními
nebo protokolárními větami. On patří k těm, kteří
přinejmenším některé pravdy vnímají jako vepsané
ve skutečnosti, z níž je stačí zobservovat a zaprotokolovat.
I když si vzpomínám, že jsem kdysi nějaký takový postoj
k pravdám o skutečnosti nepříliš promyšleně měl, že to a to
je přece zřejmé, každý blbec vidí, observuje a může
zaprotokolovat, teď si to neumím představit jinak, než že
těmto zřícím vyvstávají ve skutečnosti jakoby komixové
bubliny nebo mezititulky němého filmu nebo popisky pod
rytinou ve verneovce či Třech mušketýrech: "Dřevěný stůl.
Pro mě jsou slova něčím, čím něco dělám, a jejich
přiměřenost, vhodnost, smysluplnost či pravdivost zkoumán
vzhledem k okolnostem.
Jedno z pro mě důležitých dělání slovy je, když se s někým
povídám tak, že v našem mluvení se vyskytuje souhlas.
Souhlas je něco, co se možná těžko vymezuje, popisuje,
vysvětluje, ale má to jednu velkou výhodu. Lze to udělat.
Můžu říct: "Toto je dřevěný stůl," a můj protějšek může
říct: "Ano."
Carnap, se mi zdá, se spíše zaměřuje na soustavy vět, na
nauky, něco co je třeba ztělesněno knihou, a knihy mívají
začátek. Nauky bývají budovány od jednoduššího ke
složitějšímu a tak myslitel snadno sklouzne k představě
nějakých prvních pravd, nějakého jistého počátku, základního
kamene.
Oproti tomu povídání je činost svou podstatou nedokonavá,
nemá zevnitř jasný počátek a konec a zdá se mi, že snad
ke každému povídání lze nalézt nějakou omáčku či okolnost,
ve které se ono už děje, a kterou lze dobře popsat jako
případně mlčenlivou shodu účastníků na lecčem.
Když se na opuštěné zastávce obracím k spolučekajícímu: "To
to nějak dlouho nejede, co?" Leccos předpokládám a
rozběhnutí rozhovoru to pak nejspíš potvrdí. Ty, kdo se
seznámili s ovlivňováním duše požíváním všelikých látek,
nebo shlédli filmík, kdy tzv. "totéž" je zobrazeno očima
různých činitelů, ovšem nepřekvapí, když dotyčný odpoví:
"Sire, spusťte hledí a taste meč."
Ale ať už se jedná o rozhovor dvou cestujících v očekávání,
nebo dvou rytířů v brnění, z nichž jeden cosi nepochopitelně
blábolí o jakýchsi au-to-bu-sech a vůbec se nechce bít, když
už se rozhovor děje, jsme uvnitř v něm, a spolu s ním
v láku třeba zamlčených souhlasů.
Pokud už rozhovor má nějaké počátky, ty zrovna nejsou
důležité, a rozhodně bych z nich nechtěl odvozovat všechny
pravdy světa: "Haló, je tam někdo?" "To jsi ty, Franto?"
"Dobrý den." "To to nějak dlouho nejede, co?"
Pro mě ty protokolární či observační věty je to, na čem se
v rámci rozhovoru a třeba jen pro účely tohoto rozhovoru
shodnem. A podle mě je možno se setkat s povídáním, kde
neshody, spory, odlišnosti, prostě všeliké skřípání či
koření rozhovoru, účastníci překlenují hledáním věci na
kterých se mohou shodnout (často bez jejich vyslovení) a
odvozování sporného ze shodnutého shodnutým způsobem.
To že přinejmenším v některých rozhovorech mám se svým
protějškem společnou pevnou půdu pod nohama, není dáno
vztahem vět, které tu pevnou půdu tvoří nebo mohou
představovat, k tzv. "skutečnosti", rovněž ta pevná půda
není nutně něco, co jsem měl předem, spíš je to něco, co
vzniká společným konáním v průběhu rozhovoru.
Jako když začneme tančit na půdě rozbahněné, nejisté a
kluzké a svýma nohama ji udupeme v pevnou taneční plochu.
A podle mě toto je kouzlo vědeckého, matematického,
logického, analytického způsobu povídání. Že spory jsou
řešeny spíše tím, že hledáme nějaký pevný plácek, něco
co vzhledem k tomu, co zrovna řešíme, můžeme jenom
zobserovat a zaprotokolovat, a z toho pak zkoušíme opatrně
odvodit různé obměny sporných záležitostí.
Že nejasnost je podnětem k zastavení, objasňování,
přezkoumání, vysvětlování.