Dana Dostálková: Kdo jsme? Co to děláme? Kam směřujeme?
Příspěvek pro11.seminář SFS_HB
Jsem příznivcem pravidelných setkání Stolní filosofické společnosti Horní Blatná.Už několik let se scházíme v tomto malebném koutě Krušných hor na setkáních, která nazýváme filosofické semináře. Při těchto setkáních spolu probíráme témata, která označujeme jako filosofická. Neumím přesně definovat, co to znamená, nicméně zdá se, že v této věci docházíme ke shodě, nevznikají zásadní spory ohledně vymezení tématu. Co to tedy vlastně děláme?
Především spolu mluvíme, prostřednictvím jazyka vstupujeme do vzájemných vztahů a zároveň se tímto jazykem snažíme tyto vztahy postihnout, zachytit a pochopit. Vnímám svět lidí jako velice složitou a strukturovanou síť vzájemných vztahů. Tuto síť vytváříme vzájemnou spoluprací, pomocí a prostřednictvím řeči, společného jazyka. Tvoří pro nás svět, ve kterém žijeme, prostor naší existence. Život mimo tento lidský svět je pro nás v podstatě nemožný. Mimo lidské společenství nevyroste z narozeného dítěte člověk a dospělý člověk izolovaný od lidského společenství zápasí o vlastní rozum. Přitom složitost těchto našich vzájemných vztahů překračuje naši schopnost reflexe, vytváříme tu na jedné straně cosi, co na straně druhé nejsme schopni svým rozumem postihnout. Náš systém společné spolupráce a lidského sdílení je nesmírně efektivní, ale zároveň se díky své složitosti stává někdy neovladatelný a kontraproduktivní. Tady podle mě vzniká filosofie jako snaha reflektovat, rozumem pojmout svět, ve kterém žijeme, svět lidí. Snažíme se popsat a pochopit jeho fungování a zákonitosti, vymezujeme se vůči němu a snažíme se ho uzpůsobit k obrazu svému. Je to úsilí nevyhnutelné i beznadějné zároveň, něco, s čím nemůžeme přestat ani ho završit. Scházíme se tedy spolu a ve vzájemném dialogu společně hledáme vztah ke světu, který nás obklopuje, své místo v něm i vztah k sobě navzájem. Děláme to nepochybně i na mnohých jiných místech než na filosofických seminářích, ale právě tady vnímám naše úsilí o něco hlubší, intenzivnější a soustředěnější, než bývá běžné.
Tématem letošního semináře se stává právě tento dialog. To je nesnadné téma, snaha o reflexi něčeho, co už je samo o sobě reflexí. Tímto dialogem se můžeme zabývat z hlediska jeho námětu nebo způsobu, jakým ho provádíme. Námět našich filosofických setkání jsem se už pokusila zachytit, i když možné nepřesně a neuměle. Tématem semináře by ale měl být hlavně způsob, jak náš dialog provozujeme. Souhlasím s tím, že by měl probíhat pomaleji, s větším důrazem na naslouchání a na porozumění tomu, co druhý říká. Měl by to být živý a žitý dialog jako sled otázek a odpovědí, které tvoří cestu odněkud někam. Mělo by v něm být víc úsilí pochopit druhého než ho přesvědčit o své pravdě. Měl by mít pomalý klidný rytmus, ve kterém může dojít ke zrození něčeho nového – nového úhlu pohledu, pocitu, myšlenky.
Nevím přesně, jak něčeho takového dosáhnout. Někdy mi připadá, že našemu hovoru chybí nějaký „osvícený moderátor“, který by ho pevnou rukou vedl po určité cestě. Silná osobnost, kolem které ostatně většinou filosofická rozprava vzniká, někdo, kdo jde pevně svou cestou a vůči kterému je možné se stavět a vymezovat, ale kterého lze obtížně postrádat. Nicméně se zdá, že není mezi námi proroků, a tudíž musíme způsob vedení našeho dialogu, řízení jeho tempa i rovnoměrné účasti všech, hledat sami. Podle mě nejspíš tak, že budeme střídat dialog s jeho reflexí a přitom hledat a nastolovat jeho pravidla tak, aby se mohl stát společnou cestou a inspirací. Uvažovat o smyslu bytí je úžasný zážitek a sdílení tohoto prožitku s dalšími lidmi je vzrušující, naplňující a pohlcující. Pro mě je to něco jako moje osobní účast na „projektu lidstvo“.