Jekosera

  Josef Úlehla   07. srpna 2008   Ukázat komentáře

Tohle je soubor jekosera.txt. Záčátek.

Jekosera

Ještě kolem šesté ráno jsem byl plný toho nadšení, které
pudí k tomu hned teď něco říct, přesvědčit, zvyšovat hlas,
lézt na stůl a brát do ruky těžký skleněný popelník.
Vystoupal jsem na Blatenský vrch, osprchoval jsem se,
potěšil se očním a posuňkovým spojením s Barborou a s Ester
a mohu vzdát díky.

Mám něco na srdci - i když se mi možná nedaří to mít na
jazyku - co je pro mě důležité, co se vám pokouším říct,
k čemu se vás pokouším zlákat a o čem si myslím, že je
dostatečně filosofické i dostatečně stolní. A abych toho
docílil užívám lecjaké prostředky. Mimo jiné svou moc
=odborného garanta=.

Jedna z věcí, ke které se vás pokouším zlákat, je chuť a
ochota zabývat se tím, jaké prostředky kdo užívá k tomu, aby
řekl, přesvědčil, zlákal. Z těchto prostředků mi připadá
docela důležitý jeden druh: Jsou to prostředky, které nějak
zamlouvají, potlačují, zesměšňují, diskvalifikují nebo
znemožňují, aby jiní říkali, přesvědčovali a lákali.

Snažil jsem se vás upozornit na to, že důležitý prostředek,
jak znemožnit u stolu mluvit těm druhým, je mluvit. Když
mluví jeden, ostatní obvykle nemluví. Když jeden
bezprostředně reaguje na to, co bylo řečeno, jiní o tuto
možnost přijdou. Kdo chce hojně používat tuto možnost
umlčet jiné, se musí holt hodně spolehnout na jejich
ohleduplnost.

V této souvislosti je mému srdci drahá zásada, kterou zde
vypíchnu mimo jiné proto, že se mi zdá, že jsi, Petře M.,
jasně řekl, že to je věc, o kterou ty se starat nebudeš.
(Oproti přednesenému textu dodávám, že poměrnou nedůležitost
této zásady jsi potvrdila i ty, Dano D., cestou z Blatné.)
Je to zásada rovnoměrné účasti všech. Nebo jinými slovy: ať
mluví všichni. Nebo ještě jinak: Věnujme pořádnou pozornost
těm, kteří mlčí.

V souvislosti s tím tu, myslím, padlo spojení =nutit někoho
mluvit=. Pro mě je důležité, jakým slovem je to moje snažení
označeno, ale důležitější pro mě je, jaké prostředky k tomu
nucení či prosení či lákání či přesvědčování použiji.

Prostředek, který je mému srdci drahý, je snaha o zavedení
takových pravidel, zvyků, kultury, která účast všech
podporují. A mám docela sklon nutit ty, kteří mluví hodně,
aby si starost o to, aby mluvili ostatní, vzali za svou.

Jedna poměrně jednoduchá možnost je zdržet se
bezprostředních hodnocení řečeného způsobem jako: No taks
nám teda řekl tohle. S vyřčeným nebo nevyřčeným dodatkem,
jako že to není nic nového, nebo objevného. Když ti někdo
něco říká, Michale, jsem pro, to pojímat jako dar, i když to
z nějakého hlediska může být stará vesta, nebo něco čemu
nerozumím, nebo něco neumělého. A já jsem pro, darovanému
koni do očí neplivat.

Jiný prostředek jak podpořit, aby mluvili všichni, je mluvit
o těch, kteří mlčí, a zkoumat, jestli by mi to jejich mlčení
mohlo něco říct. Mlčení má mnoho podob.

Zvlášť zapeklité je mlčení, které si občas vezme slovo, aby
mi sdělilo, že je vlastně se svým mlčením spokojené. To mi
připomíná, že když byla řeč o volebním právu žen, Švýcarští
muži vymysleli výbornou věc: Nechali pouze ženy, aby
hlasovali o tom, zda chtějí volební právo. A ony poměrně
velkou většinou odhlasovaly, že ne. A co teď s tím? Chtěl
bych jen zdůraznit, že si nemyslím, že to má nějaké
jednoduché řešení.

Jiný druh mlčení je nepřítomnost. V jedné podobě je to něco,
co jsem udělal postmoderně panu Konečnému. Něco, s čím jsme
měli možnost se seznámit včera v tvém provedení, Jano. A je
to druh mlčení, které může být dost hlasité. Mě třeba vede
k otázce, jak se udělá, že některé mluvení je pro mě
nesnesitelné.

Jiný druh nepřítomnosti jsou Ti, kteří už nepřijeli. Ti
všichni ke mně svém mlčením mluví. Pro mě prostě to, že
každý může přijet, že se každý může zúčastnit, že každý
může napsat příspěvek, že se každý může přihlásit do
rozpravy, že každý může křičet, vylézt na stůl a výhrůžně
mávat popelníkem, není ospravedlněním toho, že se nestarám,
když někdo mlčí.

Tohle je soubor jekosera.txt. Konec.

blog comments powered by Disqus