Úvod
Seminář 2007
Vyrovnání s komunistickou minulostí

Vyrovnání s komunistickou minulostí

  Petr Maglia   09. listopadu 2006   Ukázat komentáře


Petr Maglia
VYROVNÁNÍ S KOMUNISTICKOU MINULOSTÍ

Příspěvek pro 10.seminář Stolní filosofické společnosti – Horní Blatná
k tématu Vyrovnání s minulostí

10.seminář SFS-HB se koná od pátku 2.července 2007 na hřebeni Krušných hor

Motto:
Se svou komunistickou minulostí se snažím vyrovnávat pokorně, s vědomím své míry účasti na životě ve lži, své bližní v té době více postižené nouzí prosím o odpuštění, že jsem si žil prakticky bez strádání a že jsem více neprotestoval při diskriminaci těch méně loajálních – při jejich očividné diskriminaci v práci, v možnostech uplatnění jejich schopností, v možnostech studia jejich dětí. Svojí bezohlednou pracovitostí a svým mlčením jsem legitimizoval existenci komunistické totality a potlačování svobody mnoha lidí, lepších než já.

Fridrich Nietsche: Zamlčená pravda se stává jedovatou


Obsah

Úvod

1.část: Příběh jednoho Čecha

Totalitní komunistický režim
Konflikt aktivity a seberealizace s přitakáním totalitnímu komunistickému režimu
Pražské jaro 1968 - Charta 77 – 17.listopad 1989
Klady a nedostatky našeho nového režimu po listopadu 1989
Význam vyrovnání s komunistickou minulostí
Moje vyrovnání s komunistickou minulostí

2.část: Otázka viny

Vina Němců za nacistický režim
Sebastian Haffner
Karl Jaspers
Vina Čechů za komunisticky režim

Prolog

Použité prameny


Úvod

Ponechat vyrovnání s komunistickou minulostí odborníkům, případně skrze ně apelovat na aktivní tvůrce a přisluhovače minulého režimu, znamená rezignovat na to, aby se s takovým vyrovnáním v naší společnosti vůbec začalo. Odborné práce nemohou vyvolat a tím méně nahradit osobní úklid, identifikaci návyků z totality a vyléčení ozářením barevným světlem otevřené společnosti, očistný proces předpokládá pokoru, horizontem je pokání.


1.část: Příběh jednoho Čecha

Totalitní komunistický režim

Od mého narození v roce 1950 až do změny režimu koncem roku 1989 jsem mluvil pouze s lidmi, kterým komunistický režim vadil. Problém všech mých známých byl v tom, že KAŽDÝ musel s tím režimem nějak vyjít, protože se do té situace narodil a svůj život si nemohl prožít jinde. KAŽDÝ, kdo tady prožíval své dětství s rodiči, kteří pro něho chtěli to nejlepší, takže se za vlády komunistů snažili pracovně se uplatnit co nejefektivněji, co jim síly a svědomí dovolily; s totalitním režimem musel vyjít KAŽDÝ, kdo tady měl své jediné mládí, své jediné spolužáky, lásky a opojné otevírání vlastního světa, KAŽDÝ, kdo tady vstoupil do aktivního života a přijal zodpovědnost za sebe a za svoji rodinu – my všichni jsme to tady měli na doživotí, než jsme se dožili neočekávaného pádu režimu, se kterým jsme do té doby museli nějak vyjít, i když jsem neznal nikoho, kdo by ten režim v osobním upřímném rozhovoru nepovažoval za hloupý, lživý, utlačovatelský či zločinný.

Vyjít s režimem znamenalo postupně získat vzdělání, zaměstnání a bydlení, čehož nakonec statisticky skoro každý více méně dosáhnul, a to za cenu přistoupení na pokrytecké dvojí chování. Za cenu souhlasu s rozdělením společnosti na řídící a řízené ne přirozeným výběrem podle nadání, schopností či výsledků vlastní aktivity, nýbrž podle ochoty podílet se na potvrzování umělé hierarchie řídících, vybraných především opět na základě jejich ochoty sloužit vyšší struktuře řídících pracovníků, takže hlavní vlastností řídících na všech stupních řízení byla schopnost zajistit manifestování souhlasu řízených s řídící strukturou, a tak udržovat manipulovatelnost celé společnosti za cenu potlačování veškerých projevů svobodného myšlení a tvůrčí činnosti. KAŽDÝ při svém úsilí o získání vzdělání, zaměstnání a bydlení byl nucen manifestovat svůj souhlas s tímto systémem, a to respektováním nařízení v rozporu s vnitřním přesvědčením, respektováním uměle vytvořené autority nadřízených, na místo přirozené autority osobnosti učitelů, manažerů, majitelů a politiků.
Přitom nešlo o jednorázový akt přitakání režimu - pro udržení získaného postavení v systému, neřku-li pro postup k lepším vyhlídkám sebeuplatnění, bylo nutno opakovaně veřejně souhlasit na pracovišti, na schůzích, při oficiálně organizovaných státních svátcích, v manifestačních volbách do různých prorežimních organizací a orgánů státní moci. Nevyhnutelné tedy bylo průběžné celoživotní dvojí chování každého občana – manifestování souhlasu se systémem v rozporu s vnitřním přesvědčením na straně jedné a přirozené chování v soukromí mimo dosah systému na straně druhé.

Navíc v rámci manifestování souhlasu se systémem byl KAŽDÝ nucen veřejně souhlasit i s režimním odsuzováním a potlačováním ojedinělých projevů nesouhlasu, nebo spíše jen projevů svobodného myšlení, uniklých na veřejnost nebo vyslíděných tajnou policií. Smyslem mohutného aparátu tajné policie a najatých donašečů bylo izolovat většinu společnosti od jedinců, nedostatečně ochotných ke dvojímu chování, kriminalizovat je, vyvolávat strach a tak předcházet projevům jiných názorů a sympatií k nim.

Výsledkem byla totalitně manipulovaná nesvobodná společnost, jejíž každý člen se na jejím zachování spolupodílel v různé míře v různých etapách svého života, takže KAŽDÝ může mít potřebu vyrovnání se svojí komunistickou minulostí, tedy vyvození závěrů ze svého života za vlády komunistů pro uvědomělé využití svých zkušeností v následujícím životě, a po tomto sebeočistném procesu se stát spolutvůrcem otevřené demokratické společnosti po pádu komunistického režimu v listopadu 1989.

Vyrovnání s komunistickou minulostí má nemenší význam i pro nastupující generaci mladých lidí, kteří si do roku 1989 nestačili existenci totalitního režimu uvědomovat, natož se na ní podílet. Bez reflexe komunistické minulosti ve společnosti je aktivita mladých lidí v demokratických institucích neustále ohrožována opakováním starých chyb, nesprávnou interpretací minulých zkušeností, případně přímo překvapením z totalitních kostlivců v akci.

Až nyní zjišťuji, že, kromě mých známých, i mezi mými vrstevníky tu žila skupinka jedinců, kteří byli změnou režimu na konci roku 1989 překvapeni proto, že pro tuto změnu v předešlé době neshledávali žádné důvody. Nikdy se s minulým režimem nestřetli, vzdělání, zaměstnání a bydlení se jim zajistilo nekonfliktně, sice třeba s námahou, ale ne za cenu vlastní přetvářky, bez nárazu na nesmyslnou totalitní moc, která na místo přirozené aktivity člověka upřednostňuje jeho poslušnost a požaduje úpis duše. Vynechám-li ze svých úvah spoluobčany, přežívající, nejčastěji v různých kolektivech pod cizím vedením, bez potřeby přemýšlení o vlastním životě (bohužel ovšem s vlastním volebním právem), zbývají mi neobyčejní jedinci se zajímavými osudy, kteří do mého schématu života v minulém komunistickém režimu jaksi nepatří ne výjimečným vzdorem vůči režimu, ale životem jakoby mimo jakýkoliv konkrétní režim, životem s vlastními hodnotami bez ovlivňování realitou z vnějšku, tedy bez připuštění existence přetvářky, nespravedlnosti či nesvobody. I pro tyto jedince je reflexe komunistické minulosti ve společnosti možností se probudit do barevného svobodného společného světa.

Konflikt aktivity a seberealizace s přitakáním totalitnímu komunistickému režimu

Každý člověk, narozený do československých totalitních komunistických poměrů, pro něhož z různých důvodů nebyla emigrace východiskem, se musel přizpůsobit, aby se svojí rodinou a ve svém sociálním okruhu žil co nejplnější život. Tedy život naplněný více či méně uvědomělým úsilím přispět svým dílem tomu, co považuje za správné a dobré pro sebe, pro své děti a pro své okolí. „Jen málokdy někdo ráno vstává s předsevzetím udělat toho dne nějaké kapitální svinstvo“ (Komárek, S.: Spláchnutí, LN 6.5.2006), dokonce snad lze říci, že člověk si úplně nevystačí jen se zábavou, není-li zcela ponořen do sebezáchovných existenčních starostí, má potřebu se projevit, i ta příslovečná „poslední uklízečka“ má o světě, ve kterém žije, svoji úplnou představu, zahrnující rozlišení dobrého a zlého a stranící tomu dobrému. Čím větší hřivnu nadání a čím vyšší dosažené vzdělání člověk má, tím větší také prožívá odpovědnost se nezpronevěřit možnostem být užitečný, zúčastnit se hledání těch nejlepších rozhodnutí při řešení společenských problémů a prosazovat vnitřně přijatá rozhodnutí maximálním nasazením vlastních schopností, a to v jakékoliv oblasti života společnosti, v umění, ve vědě, při řízení technologických procesů nebo při správě věcí veřejných.

Takto odpovědný člověk to měl v době komunistické totality o to těžší, měl-li na svoji společenskou aktivitu a na své pracovní uplatnění doživotně rezignovat, nepřitakat režimu úplně a tak svoji seberealizaci obětovat ideálům, neslučitelným s komunisty vyžadovanou lží, s režimem vyžadovaným souhlasem, že „tento čtverec je kulatý“ (před maturitou v roce 1969 naše třídní vyšetřovala, kdo to napsal na zadní stranu tabule, já jsem to nebyl).


Pražské jaro 1968 - Charta 77 – 17.listopad 1989

„Od mého narození v roce 1950 až do změny režimu koncem roku 1989 jsem mluvil pouze s lidmi, kterým komunistický režim vadil“ - z úvodního výroku vyplývá nejen omezení jeho statistické reprezentativnosti na okruh lidí, které jsem během svého života dostatečně poznal, ale především vymezení časové na období zhruba od poloviny šedesátých let, když jsem začal rozlišovat politické postoje lidí kolem sebe. Tedy zhruba od poloviny šedesátých let minulého století mohu osobně dosvědčit, že totalitní komunistický režim vadil nekomunistům i členům KSČ, i když jistě různí lidé svůj odpor k režimu prožívali s rozdílnou intenzitou.

Z literatury vím, že před druhou světovou válkou i po válce do KSČ vstupovali lidé, aby mohli aktivně přispět k realizaci revolučních idejí sociální spravedlnosti a pokrokovější společnosti. Tito lidé pak postupně zjišťovali svůj omyl, byli konfrontováni se skutečností, že přisluhují zločinnému režimu, ovšem již bez možnosti odčinit křivdy a utrpení, které způsobili, pokud dostali příležitost svoji aktivitu uplatnit v mocenských pozicích při prosazování politiky KSČ. Původním členům KSČ se špatným svědomím totalitní komunistický režim v šedesátých letech vadil, pokračování svého členství v KSČ vnímali jako svoje selhání, a tím více se mnozí z nich snažili o reformy režimu směrem k větší spravedlnosti, o zlidštění režimu, o „socialismus s lidskou tváří“, jak se tehdy říkalo. Současně však vznikala masa členů bez vztahu k oficiální ideologii KSČ, kteří brali své členství jako nutné zlo pro své pracovní a společenské uplatnění. Tito v tomto směru charakterem nezatížení konformisté měli k reformistům ve straně ambivalentní vztah, považovali je přinejmenším za zkompromitované blázny, přitom ovšem stále ještě za nebezpečné soudruhy, v jejich případných reformních snahách je však většinou měli sklon podporovat, pokud situaci vyhodnotili tak, že by nutné zlo mohlo být umenšeno. Snahy reformních komunistů kulminovaly začátkem roku 1968, kdy se reformisté dostali do čela KSČ. Odstartovali mohutnou celospolečenskou aktivitu, která zpětně reformní komunisty v čele režimu tlačila k rozvolňování totalitních mocenských struktur, lidé se osmělovali vypovídat poslušnost svým původním stranickým nadřízeným, nakupené komunistické lži o stavu společnosti se začaly hroutit pravdivějším popisem. To vše se dělo pokud možno opatrně, s vědomím praktické bezbrannosti státu vůči vojenské přesile zahraničních komunistických režimů, řízených tehdejším Sovětským svazem, připomínaly se zkušenosti s bezohledným vojenským potlačením protirežimních vystoupení lidí armádou Sovětského svazu z Berlína, z Polska i z Maďarska.

Uvedené události vstoupily do historie pod označením Pražské jaro 1968, včetně ukončení tohoto jara okupací Československa armádami Varšavské smlouvy, především armádou Sovětského svazu, která pak na území Československa zůstala rozmístěna natrvalo. Reformní komunisté z čela vlády a strany byli zajati a deportováni do Moskvy. Avšak československá společnost, včetně svých mocenských struktur zbavených špiček, týden statečně odolávala pokusům okupantů vytvořit novou vládu, takže ruští soudruzi své zajaté československé soudruhy v Moskvě neodsoudili do vězení, nýbrž přesvědčili, že se ze strany Varšavské smlouvy nejedná o okupaci, nýbrž o bratrskou pomoc proti vnitřnímu nepříteli socialistického zřízení v Československu. Soudruzi se z Moskvy vrátili do svých mocenských pozic v Československu a spolupracovali na nápravě svého reformního pomýlení a proti pasivní rezistenci československé společnosti vůči okupantům. Původní totalitní režim se podařilo velmi rychle obnovit, široké vrstvy společnosti byly znovu utvrzeny v nutnosti dvojí morálky umožňující přežití v soukromí, orientovaní antikomunisté a „generálové po boji“ události interpretovali jako pouhou epizodou komunistické zvůle, od níž od samého počátku nebylo radno něco očekávat, konformní většina členů KSČ neměla problém s odsouhlasením soudružské pomoci spřátelených armád a ostatní členové z KSČ odešli nebo byli vyloučeni.

Tito „odešlí“ nebo vyloučení členové KSČ se cítili událostmi roku 1968 nevíce poškozeni, protože obnovený totalitní režim je oprávněně považoval za odhalené nepřátele včetně jejich dětí, zatímco ostatní občané měli do budoucna příležitost projevit příslušnou loajalitu a tak se stát součástí privilegovaných režimních mocenských struktur. V následném období takzvané normalizace se totalitní komunistický režim dále upevňoval, protože se potvrdila jeho definitivní podpora vnějším bipolárně rozděleným světem, bez ohledu na ekonomickou neúspěšnost či morální vyprázdněnost. Totalitní režim už sice vadil prakticky úplně KAŽDÉMU, ale upevňoval se v rámci všeobecné rezignace na svobodu, pravdu, právo a morálku, v duchu rozšířeného vtipu „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Ke zhroucení režimu došlo skutečně až změnou režimů v sousedních zemích a především „perestrojkou“ v Moskvě.

Československá společnost byla zhroucením totalitního komunistického režimu na konci roku 1989 spíše zaskočena, než že by o změnu režimu usilovala. Nicméně výsledkem Pražského jara 1968 bylo snad alespoň pro moji generaci významné připomenutí existence svobodného pluralitního světa, který je možno vyhledávat a pěstovat v soukromí v rámci všeobecného dvojího chování občanů za totality.

Dále by bylo nespravedlivé opomenout statisticky nevýznamné jednotlivce či skupinky, bránící se dvojímu chování za cenu života na okraji společnosti, jejichž přirozenými spojenci se stali i intelektuálové z řad bývalých členů KSČ, kteří vrátili členskou legitimaci nebo byly vyloučeni z KSČ po potlačení reforem roku 1968, tak zvaní osmašedesátníci. Jako produkt Pražského jara 1968 tak vznikla úzká a nesourodá součást československé společnosti, kterou spojovaly nejvíce represe, jimiž totalitní režim tyto své neloajální občany - disidenty izoloval od většinové společnosti.

Kontraproduktivní jednání režimu vůči disidentům vyvrcholilo staronovým požadavkem režimu na manifestační odsouzení disidentů, tentokrát bylo požadováno veřejné odsouzení textu zhruba stovky disidentů, nazvaného Charta 77 podle data pokusu o zveřejnění na počátku roku 1977. Disidenti v textu upozornili na nedodržování režimem oficiálně přijatých závazků k respektování práv občanů, text Charty 77 byl formou dopisů signatáři zaslán československým mocenským orgánům, poslancům parlamentu a sdělovacím prostředkům. Protože totalitní režim nerespektoval poštovní tajemství a cenzuroval všechny sdělovací prostředky, dopisy většinou nebyly doručeny a text Charty 77 byl zveřejněn pouze v českém vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Tím absurdnější bylo režimem organizované manifestační odsouzení této akce disidentů podepisováním protestů proti neznámému textu, údajně poškozujícímu zájmy státu a jeho občanů. Podepisování protestů bylo organizováno např. na odborových schůzích zaměstnanců, na úřadech, v redakcích novin, časopisů a televize, a kulminovalo podepisováním Anticharty v Národním divadle v Praze, jehož se zúčastnila umělecká elita společnosti, prakticky všichni režimem schválení a národem uznávaní herci, zpěváci i jinak významní umělci. Tak došlo k polarizaci, ke stmelení některých disidentů – chartistů, kteří Chartu 77 dále podepisovali v několika vlnách, takže počet signatářů nakonec dosáhnul několika tisíc, to na straně jedné, a na druhé straně došlo k celospolečenskému odsouzení chartistů miliony občanů, jimiž režim argumentoval při individuálně odstupňovaném stíhání chartistů, případně jejich nemnoha sympatizantů, kteří byli odhaleni, když odmítli podepsat odsouzení oficiálně nezveřejněného textu Charty 77. Uvedený postup režimu mohu dokumentovat vlastní zkušeností: zúčastnil jsem se schůze, kterou můj tehdejší zaměstnavatel zorganizoval spolu s odborovou organizací k projednání ročních hospodářských výsledků, mimo program schůze tříčlenná skupina činovníků obešla účastníky, aby spolupodepsali prohlášení zaměstnanců, odsuzující Chartu 77 - ze všech 150 přítomných technicko-hospodářských pracovníků průmyslového podniku jsme prohlášení nepodepsali dva, což jsem se dozvěděl až po několika letech, abych snad nevytvořil protirežimní buňku s tím druhým, který text Charty 77 nejspíš jako já také neznal. Ovšem hned druhý den jsem byl ředitelem podniku vyzván k rozvázání pracovního poměru pro jeho naprostou ztrátu důvěry ve mne.

Disidenti, a především Chartisti, vytvořili uvnitř většinové společnosti izolované gheto, propojovali se dalšími texty, šířenými opakovanými strojopisy (internet neexistoval a režim si účinně hlídal technické prostředky hromadného rozmnožování, jen evidence ručních psacích strojů nebyla zavedena) a zveřejňovanými ve vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Analýzami, informačními i uměleckými texty disidenti reagovali na aktuální společenské problémy a pranýřovali režim za nespravedlivé stíhání svobodomyslných občanů. Diskuse nekomunistických disidentů s bývalými členy KSČ vedla některé reformisty k významným dílům reflexe komunistického pomýlení, například kniha „Osmašedesátý“ z r.1978 je dokladem velmi přesvědčivého pokání, kterým prošel její autor Petr Pithart, narozený v Kladně 1941 a člen KSČ v období let 1960 – 1968, první předseda české vlády po pádu totalitního komunistického režimu na konci roku 1989.

Na konci roku 1989 několik tisíc disidentů tvořilo v československé společnosti elitu, morálně vhodnou k jednání s představiteli komunistického režimu o převzetí moci, po odborné stránce převzetí moci umožňovali mocenskou praxí prošlí osmašedesátníci, z nichž však pouze někteří se zcela rozešli se svými komunistickými ideály. Zhroucení totalitního režimu nastartovala demonstrace vysokoškolských studentů v pátek 17.listopadu, její brutální rozehnání policií v Praze na Národní třídě před udivenými zraky uznávaných herců Národního divadla vedlo skupinu studentů v sobotu 18.11. k vyhlášení stávky, ke které se týž den připojili herci některých divadelních souborů. Prohlášení o stávce bylo přečteno na místo sobotního představení příslušných pražských divadel. Ve smíchovském tehdy „Realistickém divadle“ jsem byl náhodou osobně přítomen: představení činohry se v sobotu 18.11. večer nekonalo, před vyprodaný sál nastoupili členové souboru na jeviště, oznámili solidární stávku se studenty k prosazení požadavků na vyšetření a potrestání viníků brutálního zásahu policie proti studentům na Národní třídě, zazněly autentické výpovědi zbitých studentů a nakonec se udivené publikum přidalo ke zpěvu v tom okamžiku všem společné Československé státní hymny „Kde domov můj“, protože všem účastníkům bylo zřejmé, proti komu je stávka namířena, že viníkem je neoblíbený až nenáviděný komunistický režim. Po skončení tohoto „představení“ jsem se drze protlačil do rozlehlé herecké dvorany, kde bylo přeplněno známými herci i z jiných divadel, uznávanými umělci a stále přicházejícími disidenty, stál jsem vedle Václava Havla a poslouchal jsem, jak se s ostatními ve skupince zcela neformálně radí, jak se v nejbližších dnech zachovat.

Disidenti byli vývojem situace evidentně zaskočeni, jejich úsilí bylo namířeno na demokratizaci stávajícího režimu, na převzetí moci nebyli připraveni, což odpovídá teoriím o vyprovokování konfliktu tajnou policií za účelem řízené demokratizace při zachování mocenských pozic sofistikovanějších komunistických struktur. Tomu odpovídají i návrhy tehdejší federální Adamcovy vlády na řešení situace při jednání s představiteli pražských disidentů a nových občanských aktivistů, seskupených v pro veřejnost otevřeném Občanském fóru, které se ustavilo v pražském divadle „Činoherní klub“. Zpětně nahlíženo nepřikládám význam případnému spikleneckému úsilí ovlivnit průběh pádu režimu. Divadelní charakter pádu celospolečensky neoblíbeného komunistického totalitního režimu pokračoval výjezdy herců a studentů do významných měst státu, kde probouzeli solidární aktivitu občanů proti režimu a proti jeho vykonavatelům v místních mocenských strukturách. Největším úspěchem výjezdů ovšem bylo, když se místní vykonavatelé odvážně spontánně hned přidali k Občanskému fóru a začali pomáhat vytlačovat z pozic své nadřízené, nezorientované v nové situaci. Výsledně byli z pozic většinou vytlačeni jen někteří hlavní místní představitelé režimu v čele stranických a státních orgánů a někteří ředitelé podniků, tito představitelé minulého režimu byli často „revolučně“ nahrazeni svými nejbližšími spolupracovníky - přímými podřízenými.

Změna režimu získala světový název „Sametová revoluce“, byla ovšem také popsána jako „revoluce náměstků“, což mohu potvrdit z průběhu událostí na mém tehdejším pracovišti. V malém pražském výzkumném ústavu jsem hned v pondělí 20.11. založil Občanské fórum zaměstnanců, předsedkyně závodní organizace KSČ nám vyslovila podporu, na mimořádné schůzi jsme zvolili nové vedení závodní organizace ROH, účastí v generální stávce jsme vyslovili podporu představitelům ústředního OF v jejich jednání o převzetí moci ve státě, v souladu s postupem ministerského OF jsme žádali o odstoupení komunistického ředitele ústavu a o vypsání výběrového řízení na nového ředitele, výběrové řízení proběhlo za dozoru představitele OF Prahy 5 (také jsem se v tom konkurzu zúčastnil) a ministerstvo jmenovalo do funkce nejbližšího spolupracovníka sesazeného ředitele, jeho dosavadního ekonomického náměstka. Silami sametové revoluce tak bylo potvrzeno původní, nyní ovšem již nekomunistické, vedení ústavu a já jsem byl prvním propuštěným zaměstnancem. Následovalo postupně rozvázání pracovního poměru se všemi aktivisty našeho OF a nových odborů, marně jsem se dožadoval odsouzení postupu nového vedení ústavu u Okresního soudu pro Prahu 5, Pražský městský soud mi v odvolacím řízení pomohl alespoň tak, že jsem nemusel platit soudní výlohy mého bývalého zaměstnavatele.

Pád komunistického totalitního režimu proběhl dosazením nových lidí do vedoucích funkcí v pražských ústředních orgánech státní správy a formálním oddělením různých sekretariátů KSČ od mocenských struktur, výsledný postup převzetí moci představitelům OF v Praze umožnilo především obrovské nadšení občanů, kteří pravidelně po práci chodili demonstrovat na Václavské náměstí svoji podporu nově vznikajícímu režimu, hlásícímu se k západním ideálům svobodny a demokracie pod heslem „Zpět do Evropy“. Mohu dosvědčit, že v mrazu a při sněžení jsme s radostí nastupovali po práci na další „směnu“ a cinkali jsme klíči, aby měl komunistický režim „odzvoněno“, vrcholem těchto aktivit byla generální stávka a milionová demonstrace občanů na Letné.

V celostátním měřítku nový režim po listopadu 1989 vznikl převzetím většinou neporušených mocenských struktur, personálně vybudovaných na lidech, ochotných nechat se řídit přes KSČ nebo přímo se souběžně vyskytujících v řídících strukturách KSČ. Oddělením orgánů KSČ od mocenských struktur bylo odstraněno nehmotně všude přítomné „nutné zlo“, přetrvala ovšem osobní přítomnost stejných lidí nebo původní osobní vazby. Vnitřní výměna zkompromitovaných vedoucích úsilím revolučních aktivistů na pracovištích, v redakcích médií a na nejrůznějších úřadech, institucích a organizacích, závisela na výskytu a schopnostech aktivních zaměstnanců, spolupracovníků či členů, a byla časově omezena do potvrzení stavu nadřízenými útvary či orgány, kde vše probíhalo podobně. Osobně jsem nahlédl do situace v organizaci ČSVTS. Česká vědecko-technická společnost byla útočištěm pro lidi mého inženýrského typu, protože do jisté míry suplovala za totality vyžadovanou veřejnou angažovanost ve prospěch politiky KSČ, přitom členství v pobočkách ČSVTS na pracovištích umožňovalo v tolerovaných mezích rozvíjení odborného života, včetně jeho společenské stránky, pořádání informačních zájezdů a odborných konferencí, organizování odborných sekcí a neveřejných vystoupení odborníků, ve kterých někdy zasvěcení nacházeli i nekonformní postoje vůči režimu - tak jsem se osobně seznámil s Milošem Zemanem, pracovníkem prognostického ústavu a aktivním členem ČSVTS, který se po převratu nakonec dopracoval na předsedu ČSSD a předsedu vlády ČR v letech 1998 – 2002. Jako zakladatel a předseda pobočky ČSVTS výzkumného ústavu, kde jsem byl zaměstnán, jsem sledoval angažovanost ústředních orgánů ČSVTS ve prospěch požadavků OF při přebírání moci začátkem roku 1990: na celostátní revoluční schůzi v ústředí ČSVTS na Novotného lávce v Praze jsem s rozhořčením poslouchal členku nového vedení, jak se stalinským totalitním slovníkem postavila na stranu OF a demagogicky vyhrožovala členům původního vedení ČSVTS, kteří se snažili udržet si pozice v krajích a v pobočkách, protože tehdy šlo také o majetek a síť kontaktů. Hned jsem informoval M.Zemana, že vývoj v ČSVTS považuji za příklon k totalitě, které jsme se po léta relativně úspěšně na půdě ČSVTS bránili, M.Zeman z ústředí OF však vývoj považoval za uspokojivý a konkrétní členku nového vedení ČSVTS podpořil, včetně jejího dosazení do dalších vládních funkcí.

Faktickou toleranci bývalých komunistů a jejich minulých přisluhovačů v mocenských strukturách nového režimu těžce nesli občané, kteří za totalitního komunistického režimu byli ochotni do značné míry obětovat svoji pracovní kariéru i životní úroveň neúčastí při požadovaném veřejném pošlapávání ideálů svobody a morálky. Avšak poškozován totalitním komunistickým režimem se cítil prakticky KAŽDÝ, včetně těch, kteří jej jako nutné zlo svojí prací v mocenských strukturách legitimizovali a realizovali. Ostatně každý někde pracoval a tak budoval svoji socialistickou vlast, jak hlásala komunistická propaganda. Zpětně si myslím, že popsaný způsob změny režimu byl obecně asi nejméně špatný z možných variant, vycházejících ze stavu společnosti tehdejšího Československa, jsem rád, že jsem se ho dožil a je mi líto všech dříve narozených, kterým se toho štěstí nedostalo.


Klady a nedostatky našeho nového režimu po listopadu 1989

Nový režim po 16 letech jeho vývoje vidím z pozice občana v porovnání s minulou komunistickou totalitou jako vládu představitelů politických stran v centru a osobností v obcích, kteří svoji činnost vykonávají v rámci západoevropských demokratických principů a v mantinelech centrální legislativy, svoji legitimitu opírají o výsledky pravidelně se opakujících voleb, při nichž se dle výsledků své činnosti ve vládě či v opozici ucházejí o politickou moc, tedy o správu věcí veřejných v dalším volebním období. Za zásadní změnu považuji respektování svobody a soukromí občanů, nezávislosti občanů na nabídkách státu, politických stran či občanských aktivistů ke spoluúčasti na jejich činnosti, stejně důležité jsou přitom relativně široké možnosti vzniku takových nabídek.

Nejen anarchisté pociťují v našem současném režimu nepřiměřené zasahování do života jednotlivce ze strany státní moci a společenského systému. Občan při svém úsilí o získání vzdělání, práce a bydlení musí prokazovat jistou míru loajality k vzdělávacímu systému, k zaměstnavateli či k odběratelům a k majitelům bytů či realit.
Avšak na rozdíl od předešlého komunistického režimu se občan nyní může stát podnikatelem, také u zaměstnanců je závislost na práci od státu jako jediného zaměstnavatele nahrazena nabídkou trhu pracovních příležitostí od z velké části soukromých firem. Byl tedy odstraněn hlavní zdroj manipulovatelnosti režimu jednotlivcem, jímž byla hrozba odepření možnosti pracovat a uplatnit se ve společnosti, se související ponižující bídou celé rodiny.

Objevily se nové fenomény, omezující svobodu občana podnikatele či zaměstnance, jimiž jsou byrokracie státní správy a nezaměstnanost, které však neznamenají nebezpečí přímé manipulace občanů představiteli režimu.
Představitelé režimu tradičně urputně hájí dobyté mocenské pozice vůči jakékoliv kritice ze strany občanů i ze strany konkurentů zevnitř systému.
Avšak tyto boje režimního establišmentu se většinou odehrávají na vymezeném území správy věcí veřejných, bez reálné možnosti o totalitní manipulaci celou společností v ostatních oblastech života. Postupně si osvojujeme oddělení politiky a vlády od státní správy a justice, známé nezávislé pilíře západní demokracie (nezávislé instituce moci zákonodárné, výkonné a soudní) se postupně naplňují konkrétní činností hrdých svobodných občanů, těch nejlepších mezi námi, při hledání přerušených tradic a mechanismů občanské společnosti.

Velmi se rozšířily možnosti manipulace reklamou, kterou jsou schopni si zajistit a platit mocní a majetní, a především manipulace výběrem informací a zábavy prostřednictvím mas-médií (mediální prostředky s možností působit na velký počet občanů), které ovládají různé majitelské a systémové (režimní i „opoziční“) skupiny.
Avšak vzhledem k široké nabídce a vzájemné konkurenci je přímá totalitní manipulace jedné skupiny celou společností prakticky vyloučena. Nové technické komunikační prostředky podporují svobodu šíření informací, internet je obrovským svobodným informačním zdrojem, včetně možnosti ověřování tvrzení mas-médií.

To vše a mnohé další argumenty lze uvést na podporu stanoviska, že v porovnání s komunistickým totalitním režimem nyní žijeme v režimu otevřené demokratické společnosti, byť o stupni otevřenosti a demokratičnosti lze diskutovat. Takže snad není nevěcné reflektovat uzavřenou etapu života v komunistické totalitě.


Význam vyrovnání s komunistickou minulostí

Problematika vyrovnání s komunistickou minulostí je speciálním případem obecně obtížné problematiky uplatnění zkušeností jednotlivce z minulé životní etapy pro rozhodování v jeho budoucím životě, výsledky takto náročného úkolu se obtížně popisují, nicméně život každého je na minulých zkušenostech založen, jde jen o to nepodmiňovat výběr a interpretaci minulých zážitků aktuálním snahám a novým cílům.

Ještě obecně - velmi obtížně přijímám odsouzení mého minulého myšlení a z toho vyplývajících činů od cizího pozorovatele, vždy mám tendenci reagovat uvedením důvodů, které vnější nezávislý hodnotitel ani nemůže znát a jimiž jsem si své sporné minulé jednání tehdy vnitřně dobře ospravedlnil. I když toto ospravedlnění nyní neobstojí ani v mých očích, případná výše vyneseného trestu, vnější míra mého odsouzení, je pro mě nepřijatelně přísná. Vlastní popření minulého života vnějším tlakem si nedovedu představit, jedinou možností je tajemná změna uvnitř mojí mysli.

Při nemnoha soudních jednáních s aktivními vykonavateli totalitního komunistického režimu, například s příslušníky komunistické tajné policie, kteří usilovali o zlomení neloajálních občanů i fyzickým mučením, jsme svědky úporné snahy o sebeobhajobu, ti vesměs staří lidé netouží po očistném trestu, po jehož absolvování by se zbavili alespoň z části svého provinění, oni se zjevně (subjektivně) cítí být souzeni nespravedlivě, opět na politickou objednávku, vždyť jim taky tehdejší režim vadil a oni také možná s obavou, ale upřímně, cinkali klíči.

Tím menší je naděje na „přijetí trestu“ veřejným zostuzením a ústupem do ústraní v případě spolupracovníků tajné policie nebo členů KSČ ve funkcích, kde v souladu s instrukcemi totalitního režimu rozhodovali o osudech svých spoluobčanů, a už vůbec nelze očekávat od řadových členů KSČ a jejich bývalých blízkých spolupracovníků akceptování šťouchanců spolustolovníky v hospodě, to si raději přesednou k jiné stolní společnosti, kde jim nikdo nic říkat nebude. Vždyť i oni se považují za oběti bývalého režimu a jejich méně namočení spolustolovníci jim nemají co vyčítat, to snad mohou zostuzovat jen sami sebe, že nebyli dost chytří, schopní a šikovní.

Z výše uvedeného mi vyplývá, že hrubý vnější tlak není nejúčinnějším postupem k žádoucí změně, k nahlédnutí vlastních chyb a k přijetí nových hodnot, aby někdejší členství v KSČ nebylo doživotní vadou charakteru. Tajemství nenaprogramovatelné proměny charakteru možná spočívá v setkání, v síle denního příkladu, v opakování „prožitků, které v dané vteřině své aktéry pohltí a mají schopnost je měnit“ (P.Třešňák: Ven z bludiště sebeklamu. Respekt 24 / 2006). Přitom nejde jen o změnu charakteru bývalých členů KSČ, naději má každý přeživší komunistickou totalitu - při vnitřním úklidu, při zbavování se totalitních návyků a ujařmených postojů, k vykročení ke svobodné aktivitě spojené s vlastní odpovědností občana obce, Česka, Evropy a globálního světa.


Moje vyrovnání s komunistickou minulostí

Tak jako každodenní čtyřicetiletá rutina komunistické totality přispívala k podemílání charakteru většiny společnosti (úspěšně navázala na předešlou šestiletou protektorátní mentalitu), má snad nyní smysl co nejčastěji připomínat si osobnosti z vlastního života, k nimž můžeme vzhlížet s úctou, protože opravdovost jejich jednání prověřil čas. Mám mlhavé vzpomínky na otce a na jeho pokusy přiblížit principy humanismu svým dětem předškolního věku, zemřel v roce 1960, když jsem byl ve třetí třídě základní školy. Vzpomínám na politicky výrazné středoškolské profesory, vedle konformních tichošlápků i aktivních sviní se vyskytnul odvážný reformista, který v roce 1968 strhnul k odvaze i několik dalších, díky jim se nám studentům nádherně otevíral svět v úžasné pluralitě.

Vysokoškolští učitelé nám byli ze začátku velmi vzdálení, i s kolegy studenty z ročníku jsem se vídal jen v posluchárnách, tím otřesnější pro mě byl zážitek ze čtvrtého semestru, když aktivista zakládající nový Svaz socialistické mládeže si na mě počkal na koleji, když jsem se večer vracel ze studovny, odtáhl mě do svého pokoje a tam na mě křičel, abych vstoupil do svazu - měl jsem sílu odejít až po chvíli a beze slov, protože by se mi třásl hlas rozčilením a novým strachem z moci (do SSM jsem vstoupil až na vojně „pod hrozbou skutečných zbraní“ a po návratu do civilu jsem na toto své jednoroční členství „zapomněl“). Skutečně jsem se bál vyhození z VŠ, když jsem při volbách šel za plentu a škrtal jsem jména na kandidátce podle návodu rádia Svobodná Evropa, aby můj hlas byl platným hlasem proti kandidátům národní fronty. V té chvíli totiž seděl ve volební komisi obávaný profesor matematiky, který opakovaně od zkoušky a tím i ze školy vyhodil větší část kolegů z mého ročníku (byl to tak trochu matematický génius a posléze opilec), ve škole mi však nikdo moje chování při volbách nevyčítal. V posledním ročníku VŠ jsem opakovaně čelil nabídkám na vstup do KSČ od zástupce vedoucího katedry a předsedy stranické buňky na katedře, říkal že jen zevnitř můžeme dosáhnout nějakého zlepšení a mohl bych zůstat pracovat u něho na katedře, věděl co nabízí, dnes už je vedoucím katedry a byl jmenován profesorem. Zaměstnání jsem si našel v průmyslu a na katedru jsem dojížděl do postgraduálního kurzu, a pak v rámci studia v externí vědecké aspirantuře. Odborným sokem i politicky úspěšnějším konkurentem nynějšího vedoucího katedry byl již tehdy profesor a člen mocného krajského výboru KSČ, jehož odbornost odpovídala zaměření mojí aspirantury, tak jsem projevil zájem dělat aspiranturu u něho, byl rád a během náročného šestiletého studia jsme se pracovně scházeli i u něho na chatě, přitom dobře věděl, že jsem byl po událostech s Chartou 77 ke studiu opakovaně nepřijat z důvodu nedoporučení organizací KSČ zaměstnavatele a studium jsem mohl zahájit až po výměně ředitele podniku. Po celou dobu dvouletého z politických důvodů přerušeného přijímacího řízení ke studiu mi platily přijímací zkoušky do aspirantury, které mi umožnil složit v roce 1977 tehdejší vedoucí katedry, bohorovný akademik s přístupem do nejvyšších pater politiky, o kterém se potají říkalo, že je „největším fyzikem mezi malíři a největším malířem mezi fyziky“, před svou smrtí před několika lety byl oceněn novým akademickým titulem Česká hlava.

Souběžně s externím studiem jsem procházel drsnou školou života mladého inženýra průmyslového podniku, ve kterém při mém nástupu v roce 1975 ze zhruba osmi set zaměstnanců nás bylo šest inženýrů - dělal jsem mistra čtyřem šestičlenným směnám tavičů, mým nadřízeným byl inženýr vedoucí slévárny, dva inženýři dělali v ekonomickém úseku, inženýrem byl ředitel závodu a jeden z jeho náměstků. Postupně po dobu 11 ti let jsem dorůstal do funkcí samostatného a nakonec vedoucího metalurga, dojížděl jsem autobusem do sousedního městečka Nejdek z rodných Karlových Varů, takže jsem vstával ráno ve tři čtvrtě na pět, za to po práci jsem byl doma už v půl čtvrté odpoledne. Byla to krásná doba nové dospělosti, osamostatnění mladé rodiny, narození prvních synů, vlastního rozhodování o dovolené, o nákupech pro budoucnost bez horizontů, ke všemu mohlo dojít. Zpětně nahlíženo, studium při zaměstnání a rodinu se dvěma malými dětmi jsem svými projevy občanské neposlušnosti ohrožoval dost nezodpovědně, například velmi nebezpečně jsem své nadřízené odmítal oslovovat soudruhu, byl jsem několikrát veřejně napomenut, tak jsem pak raději pokud možno nikoho neoslovoval. (Vnímal jsem však i tiché sympatie a mezi taviči moje autorita rostla, až mi jejich „inženýre“ neznělo pejorativně.) Po letech jsem zjistil, že mému kariérnímu růstu bránily i kádrové materiály, které se mnou putovaly z vojny, ač vysokoškolák jsem svým vojenským velitelem nebyl uznán způsobilým k povýšení do důstojnické funkce, protože jsem do osobního dotazníku u svého prvního tchána původem Němce jako důvod jeho vystěhování do kapitalistického Německa naivně uvedl sociální důvody, před důchodem se totiž znovu oženil a měl tři malé děti a v Německu mohl dál pracovat.

To a jiné však byly jen mladické prohřešky v porovnání se skutečným průšvihem, když jsem nepodepsal prohlášení zaměstnanců, odsuzující Chartu 77. Ředitel si mě následující den zavolal, vysvětlil mi, že se ve mně zklamal a že očekává, že podám výpověď z pracovního poměru. Odešel jsem z ředitelny nepochopen, ale do práce jsem dojíždět nepřestal a ani výpověď z pracovního poměru jsem nedostal. Po dvou letech ředitel povýšil v hierarchii podniku, přišel nový ředitel a přemluvil závodní organizaci KSČ k souhlasu s mým studiem v externí aspirantuře, protože měl zájem studovat také a výzkum jsem organizoval i pro něho. Když jsme byli po následujících šesti letech oba hotoví kandidáti věd, odcházeli jsme oba z podniku současně jako nebezpečně příliš vzdělaní pro vyšší podnikovou hierarchii, mým přímým nadřízeným byl technický náměstek se základním vzděláním. Loučili jsme se s ředitelem osobním rozhovorem, ve kterém mi řekl, že on jako mladý inženýr nastoupil ve Východoslovenských železárnách, při stěhování do Čech mu slovenští soudruzi umožnili vstup do KSČ, protože se mu to bude hodit, a skutečně v Česku se stal ředitelem a po získání vědecké odbornosti odcházel na vyšší ředitelský post, ovšem mimo podnik.

Já jsem díky známostem z aktivit v ČSVTS nastoupil jako náměstek pro výzkum a vývoj do podniku na výrobu průmyslových pecí v Karlových Varech, vedení podniku bylo přesvědčeno, že můj vstup do KSČ z této pracovní funkce bude formalitou, nebylo, a tak moji funkci po dvou letech zrušili a já jsem nastoupil v roce 1988 jako výzkumný pracovník do nově založeného výzkumného ústavu v Praze 5. Během krátkého působení ve funkci náměstka v K.Varech jsem se dostal do vyšší společnosti tak zvaných „nomenklaturních kádrů“, tedy lidí stranou prověřených k výkonu řídících funkcí. Nejvyšším ředitelem podniku byl bratr prvního tajemníka ÚV KSČ M.Jakeše (M.Jakeš se proslavil jako „kůl v plotě“), byl jsem přítomen na poradě podniku, kde náš nejvyšší ředitel ukázal svoji lidskou tvář a po soudružsku se rozpovídal, že nejraději je doma a myje nádobí, protože při tom jsou vidět výsledky.

Moje komunistická minulost skončila jako KAŽDÉMU pádem režimu, založil jsem OF na pracovišti výzkumného ústavu v Praze 5 a vyjednával jsem s předsedkyní místní organizace KSČ, která byla velmi otřesena, protože její dcera byla také zbita v pátek 17.11.1989 na Národní třídě. Místní předsedkyně KSČ podpořila naše OF a kádrové oddělení všem zaměstnancům vydalo jejich osobní složky, které si kádrovači za totality po nějaké vlastní linii předávali při změně zaměstnání objektu této složky. V mojí tenké složce kádrových materiálů jsem po dvaceti letech dospělého fungování po maturitě nenašel nic zajímavého, myslím, že část materiálů o mně byla na útvaru zvláštního určení, kde byli výzkumníci prověřováni pro práci s různým stupněm utajení, moje prověření se i v novém režimu protahovalo, až jsem byl po stabilizaci nových poměrů propuštěn ukončením pracovního poměru dohodou, ovšem s dohrou u soudu. O další prověření neusiluji, protože jsem se bez cizí pomoci přeškolil z vědeckého pracovníka na spokojeného stárnoucího ekonoma, kterého potřebuje prakticky každá střední soukromá firma.

Ve stolní společnosti u piva se přu s kamarády o charakter různých společných známých, včetně různých státních představitelů. Tvrdím, že v politice, při správě věcí veřejných, nepřekročitelná barikáda nevede mezi pravicí a levicí, KSČ jsem ostatně nikdy nevnímal jako politickou levici. Myslím že minulé členství v KSČ není trvalou vadou charakteru, přiznávám lidem možnost vývoje, včetně morálního růstu, v to doufám i pro sebe. I když jsem ve své komunistické minulosti členstvím v KSČ postižen nebyl, nepovažuji to za svoji zásluhu, prostě jsem nebyl do té míry aktivní, pomýlený či ctižádostivý, mnozí pomýlenější se však ve svém díle ukázali být moudřejšími než já. Jako KAŽDÝ jsem v té době žil dle svých možností a schopností, jako KAŽDÝ jsem komunistický totalitní režim považoval za nutné zlo, jemuž se mi dařilo unikat do soukromí, aktivnější boj se zlem jsem přenechával odborníkům – disidentům, kteří mě osobně pokud vím nikdy nijak přímo k ničemu nevyzvali, z vlastní iniciativy jsem se vážně nepokusil navázat spojení. Pokud jsem se na sklonku minulého režimu dostal k textům disidentů, snažil jsem se je kopírovat a předávat dalším zájemcům, ale předtím na psacím stroji jsem nic neopisoval. Například vedoucí mojí diplomové práce z roku 1974 se následně stal signatářem Charty 77, v rámci postgraduálního studia jsem se s ním v roce 1977 měl setkat, ale on mě od sebe odháněl, aby mě neuvrhnul do neštěstí, alespoň tak jsem si jeho postoj vysvětloval. Taky si mohl myslet, že o něj mám zájem jako o zajímavý exponát či vzácné zvíře, každopádně Chartu 77 mi nenabídnul k přečtení, natož k podpisu.

Nyní vím, že vůči Chartě 77 už v době jejího vzniku byly výhrady, protože se v této akci spojil nekomunistický disent s osmašedesátníky, z nichž mnozí si zachovávali komunistické ideály. „Charta 77 je nyní označována za „historický kompromis“, kde se sešli „opoziční socialisté“ (marxisté, stoupenci komunistických ideálů) s křesťany. Tenhle historický kompromis byl ovšem nejslabší stránkou Charty – ne proto, že by se tam ti lidé sešli, ale že „reformní komunisté“ v ní byli hned a beze všeho za demokraty, aniž by se museli nějak veřejně vyrovnat se svými omyly a hříchy. Tím vznikl stav morální beztíže, který u nás platí dodnes: nejprve jsem byl stalinistou, pak reformním komunistou, pak už jen reformním, teď už nejsem nic než demokrat: a vším jsem byl rád, všechno to bylo v řádu věcí. Ti, co v době, kdy jsem byl reformním komunistou, komunisty vůbec nebyli, jsou podezřelí kazisvěti a chovali se vlastně neslušně.“ (Bohumil Doležal: Politický zápisník z 21.6.2006).

Vnímám uvedený „morální stav beztíže“ na obou stranách, typický je nejen u nevyléčených osmašedesátníků (jejich omezený počet vyvažuje často elitní významnost, zářným dokladem mi je světoznámý spisovatel Milan Kundera, který se (ne)vyrovnal s komunistickou minulostí přijetím francouzského státního občanství a s Českem nechce nic mít), na druhé straně masu Čechů v „morálním stavu beztíže“ utvrzuje první z nich, jejich prezident, když ve svém projevu k výročí státního svátku 28.října 2004 vyzval ke smíření: „Míra naší dnešní oddanosti svobodě a demokracii se nedá měřit podle síly hlasu a podle míry emocí, s jakými někteří z nás dnes, kdy už nic neriskují, umějí odsuzovat minulé bezpráví. Nedělejme dnes hrdiny a nebuďme dnes nepřiměřeně absolutističtí a fundamentalističtí. Nevypadá to věrohodně. Přestaňme se tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života. Říkám-li toto, není to z mé strany výzvou k ospravedlňování toho, co se stalo, protože mnohé omluvitelné není a nikdy nebude. Není to také výzvou k omlouvání lidských selhání nebo ke smiřování se se zlem a s jeho původci a vykonavateli. Není to výzvou k pasivní smířlivosti. Je to výzvou ke smíření se s námi samými, ke smíření se s naší vlastní minulostí.“ (Václav Klaus: Smiřme se s vlastní minulostí. Lidové noviny, 29.10.2004)

Nahradit vyrovnání s komunistickou minulostí uvedeným „smířením“ považuji za nebezpečně nemorální spolu s mnoha komentátory: „Pro všechny, jimž komunismus ublížil, ať už se mu vzepřeli, nebo pouze trpěli každodenním ponižováním, našel Václav Klaus vlídná slova. Nejtvrdší výroky však kupodivu neadresoval komunistům, ani bývalým, ani současným, ale jejich odpůrcům, kteří dnes připomínají komunistické zločiny. Vyčítá jim nevěrohodnost, protože tím prý už nic neriskují, zatímco personálu totality se dokonce nepřímo zastal: „Přestaňme se už tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života.““ (Viktor Šlajchrt: Překousnout Dny zrady. Respekt č.45/2004). „Odsuzovat minulé bezpráví není samozřejmě přípustné jen tehdy, když je s tím spojeno nějaké riziko, nýbrž tehdy, když to bezpráví nebylo ještě správně a v úplnosti pojmenováno a zejména když je tu zjevná snaha zamést ho pod koberec. Dále: člověk samozřejmě nemusí za to, co špatného kdy provedl, nést černé znamení po celý zbytek života. Zbavit se ho lze snadno: když nahlédne své chyby a svou vinu a lituje jich: nemusí to být nijak spektakulární, ale musí to být vidět. Každému je možno všechno odpustit (jsme k tomu dokonce zavázáni), pokud o odpuštění stojí a pokud pro ně něco udělá. Ale jde o odpuštění, o žádné „usmíření s minulostí“. Předpokladem smíření je nahlédnutí viny, lítost a odpuštění. Aby se pro to vytvořily podmínky, je nutné minulost podrobit nelítostné kritice, padni komu padni. Ta kritika znamená samozřejmě taky sebekritiku, ovšem, všichni jsme obtíženi hříchem, ale je přitom velmi podstatné rozlišovat jasnou a ostrou hranici, která dělí např. pana Nováka, co chodil za starého režimu pravidelně k volbám, od třeba Otakara Vávry, který ten režim pomáhal svými výtvory udržovat a dnes dostává od pana prezidenta státní cenu. … S lítostí musím konstatovat, že Klausův koncept „smíření s minulostí“ je pravým opakem toho, co se doposud pořádně neudělalo a co by se udělat mělo. To, k čemu nás vyzývá, nesmíme připustit.“ (Bohumil Doležal: Politický zápisník z 31.10.2004)

Chtěl bych být v nadcházející životní etapě užitečný nejen sobě a svým blízkým, aby se s dalším rozvojem kvality naší svobodné demokratické občanské společnosti nečekalo na odchod do ústraní můj a mojí generace, příliš poplatné totalitní minulosti. Vyrovnáním s komunistickou minulostí se snažím sobě i ostatním formulovat, jak v životě běžného občana fungovala totalita, v čem byla zlá, co ji umožnilo a drželo, a tak přispět k účinnějšímu potírání přežívající totalitní mentality, kterou pozoruji v našem současném politickém životě nejen u příznivců KSČM, pohrobka bývalé KSČ.

„V postkomunistických zemích stále přežívá cosi, co bychom mohli nazvat „bolševickou mentalitou“. Tedy černobílé vidění světa, v němž politický soupeř není někdo, s nímž se vede dialog, ale někdo, koho je třeba zadupat do země. Heslem takového netolerantního myšlení je „kdo není s námi je proti nám“. … Představitelé tohoto způsobu myšlení mají vždy „absolutní pravdu“. … Dalším problémem spojeným s bolševickou mentalitou je, že politici ještě stále nevědí, jak zacházet s mocí. Můžeme si být jisti, že pokud získá jedna strana příliš velkou moc, bude se snažit ji nejenom využívat, ale i zneužívat. A taková strana rozhodně nevyužije své převahy k prosazení protikorupčních opatření; naopak, můžeme si být jisti, že bude více korupce a klientelismu.“ (Jiří Pehe: Volební pat není špatný. SME, 22.6.2006).



2.část: Otázka viny

Změna režimu z listopadu 1989 v Česku již může být reflektována prakticky s generačním odstupem, ale není, protože na centrální úrovni je výměna politických elit nedostatečná a mnohé osobnosti jsou pořád spjaté s totalitní komunistickou minulostí svým tehdejším životem, který z dnešního pohledu byl zradou zásad demokracie a slušnosti mezi lidmi.

Chybějící literaturu k vyrovnání s totalitní minulostí české společnosti navrhuji obejít použitím příslušné německé literatury o vyrovnání Němců s nacistickou minulostí. Němcům se vyrovnání myslím už dost podařilo, i když průběh taky nebyl zpočátku nic moc, zasloužili se prý hlavně právě nepamětníci, když se v šedesátých letech dorůstající děti ptaly svých rodičů a prarodičů, proto pořád věřím, že vyrovnání s komunistickou minulostí se stane taky u nás téma pro mladší ročníky. Poučné peripetie denacifikace Německa shrnul Jan Beneš (J.Beneš: Norimberská lekce pro Čechy / Před šedesáti lety vynesl norimberský tribunál rozsudky, ale sebereflexe německé společnosti přišla desítky let poté / Lidové noviny 21.10.2006): Vítězné okupační mocnosti po dobití Německa zřídily v Norimberku mezinárodní vojenský tribunál, který projednával 24 žalob proti bývalým vysokým představitelům nacistického režimu a v říjnu 1946 vynesl 14 rozsudků smrti, v následných norimberských procesech v letech 1946–1949 ve dvanácti řízeních bylo souzeno 177 obžalovaných, příslušníků různých skupiny profesních a funkčních elit (průmyslníci, vojáci, lékaři, právníci, vysocí státní úředníci), v západních okupačních zónách bylo před spojenecké soudy postaveno ještě kolem pěti tisíc dalších lidí. Zatímco procesy s vysokými reprezentanty režimu byly značnou částí Němců přijímány pozitivně (navíc obyvatelstvu poskytovaly jisté alibi, neboť umožňovaly přesunout veškerou odpovědnost na Hitlera a jeho nejbližší spolupracovníky), na rostoucí odpor narážely „širší“ denacifikační kroky okupační správy (řádově statisíce osob byly umístěny v internačních táborech, pomocí dotazníků byly shromážděny údaje o mnoha milionech lidí s rozdělením do pěti skupin z hlediska viny). Po vzniku Spolkové republiky v roce 1949 se stala denacifikace věcí institucí nového státu, spolkový sněm schválil 31.12.1949 amnestii, aby se obnovy státu mohli zúčastnit všichni, včetně nacistů, kteří získali možnost stát se plnohodnotnými občany za předpokladu loajality ke státu a jeho demokratickému zřízení, k nápravě údajně přehnané a nespravedlivé denacifikace měla přispět druhá amnestie, přijatá v roce 1954, úspěchy poválečné rekonstrukce se následně zapsaly do dějin jako německý hospodářský zázrak. Po celá padesátá léta však veřejný život v Německu provázely aféry povstávající z deformované a „nezpracované“ minulosti, systém založený na zamlčování minulosti se stále více jevil jako neschopný trvalého života a postupně začínal ohrožovat vnitřní i vnější legitimitu státu, v roce 1958 se konal v Ulmu proces s příslušníky vyhlazovacích SS-jednotek, minulost promluvila v dalších procesech s nacistickými zločinci, velmi sledovaný byl proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi v letech 1963-1965. Jen po malých krůčcích se mezi Němci rodila ochota připustit si širší odpovědnost počátkem šedesátých let, když od skončení války a svržení nacismu uplynula zhruba stejná doba, jaká nás dnes dělí od pádu komunismu v roce 1989 … „nastává možná právě nyní čas, kdy bychom se z německého příkladu měli poučit“, končí svůj souhrn Jan Dobeš.

Uznávám ošidnost analogie, německý nacismus byl mnohem důsledněji a dalekosáhleji zločinnější než český komunistický režim, a to zřejmě i v % vlastních neválečných obětí na počet obyvatel země v období cca 1933 až 1939. Přesto mi popis propadu do totality a reflexe související viny Němců připadá aktuálně vzrušující při čtení těchto knih:

Karl Jaspers: Otázka viny (Příspěvek k německé otázce). Překlad z něm. orig.z r.1946 Jiří Navrátil. Vyd. MF Praha 1969 a 1991, doslov L.Hejdánek, 96 malých stran.

Sebastian Haffner: Příběh jednoho Němce. Něm.orig.z r.1939 vydal po smrti autora syn v r.2000, do r.2002 vyšlo v Německu 12 krát. Překl. Jana Zoubková. Vyd. Prostor Praha 2002, 232 stran

Vina Němců za nacistický režim

Jaspers svou brilantní analýzou viny Němců na nacistickém režimu zřejmě zapůsobil navenek, již v roce 1946 překlenul propast intelektuální diskontinuity a svým výkonem dosáhnul návaznosti na úctu, kterou kulturní svět choval k dílu německých myslitelů a umělců minulých století do doby onemocnění národa hnědým morem. V roce 1946 i v následujícím období však Němci doma svého Jasperse nepřijali, pokud ho přímo nepovažovali za zrádce. Usuzuji tak z toho, jak byla německá veřejnost překvapena v roce 2000 Příběhem jednoho Němce. Český historik Jiří Holý uvádí: Mnozí nemohli uvěřit, že již na konci třicátých let se našel člověk, který dokázal tak výstižně popsat nedávnou minulost, v srpnu 2001 došlo dokonce ke zpochybnění autenticity Haffnerových vzpomínek a následně k oficiálnímu výzkumu soudních znalců, kteří potvrdili, že papír i typ psacího stroje, na nichž byl rukopis Příběhu jednoho Němce napsán, vskutku pocházejí z třicátých let (J.Holý: Vzpomínky bez sebeklamů. Listy 2005, č.1). Holý připomíná také reakci Václava Bělohradského na Haffnerovu knihu (V.Bělohradský: V den paměti. Právo 27.ledna 2004) a připojuje se tak k názoru, že příběh jednoho Němce je výzvou i pro českou obec, s tím že vyrovnávání se s realitou minulosti bude bezpochyby podobně jako v Německu i v Česku úkolem na léta. Bělohradský dále vysvětluje, že v Česku jako v jiných zemích Evropské unie je 27.leden – výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou v roce 1945 – celoevropským Dnem paměti, kdy si připomínáme holocaust evropských židů a jeho kontext, totalitní stát. V Den paměti si připomínáme, že totalitní stát je vždy nastolen a udržován v běhu prací „nevinných“ většin – v Den paměti si většina lidí nepřipomíná utrpení své a svých blízkých, opravdu trpěla vždy jen menšina; připomíná si svůj díl odpovědnosti za velké zlo, které přišlo.

Sebastian Haffner

Sebastian Haffner, vlastním jménem Raimund Pretzel, se narodil v Berlíně roku 1907 (tedy o rok později než můj otec), vystudoval práva a po vzoru svého otce se stal státním úředníkem s výhledem na kariéru soudce. Svoje vzpomínky na dětství a mládí let 1914 - 1933 v Příběhu jednoho Němce napsal jako perspektivní konservativní mladý muž, jemuž nástup totality v Německu vadil natolik, že ač osobně nepronásledován, rozhodl se v druhé polovině třicátých let svoji vlast opustit a angažovat se proti hitlerovskému režimu v Británii jako publicista a spisovatel. K tomuto účelu se mu jevily jeho rozepsané vzpomínky v Příběhu jednoho Němce nedostatečně angažované, takže je odložil a přes snahu o překlad do angličtiny je nakonec nedokončil. Po počátečních nesnázích a existenční nejistotě a stal uznávaným publicistou a autorem historicko-politických studií a knih, do Německa se vrátil a patřil k iniciátorům vzpoury mladé generace proti zamlžování nacistické minulosti. Holý cituje autora z roku 1989: „ … tehdy po roce 1945 jsme nechtěli lidem, kteří byli na hlavu poraženi a hladověli, dělat kázání, a později byli všichni plní taktu a rádi nechali minulost minulostí. Ale teď vychází najevo, že jsme byli taktní až moc a že minulost není tak minulá, jak se zdálo.“ Paradoxně největší uznání Haffner získal posmrtně vydanou knihou vzpomínek, která je osobně pravdivým důkazem obecného závěru, že nástup totality byl velkou částí německých obyvatel podporovaný či tolerovaný a že slovy Holého „nenapomáhání zlu či pasivní rezistence neznamená ještě odpor, či dokonce odboj“.

Svoji vinu Haffner vnímá například ve vzpomínce na příhodu z roku 1933: Ve veřejné knihovně, kde vždy vládne ticho, se náhle ozve dupání, nějaký muž v uniformě SA křičící „Neárijci ven!“ pohlédne podezíravě na Haffnerův nos a zeptá se „Vy jste Áriec?“. Ten vyhrkne „Ano“. Vyčítal si to pak jako selhání, kterým přispěl (i když nepatrnou troškou) k nacistické katastrofě. Když připustíme, že někdo se nás smí ptát, zda jsme Árijci, už nejsme oběti, ale viníci, zamíchali jsme se s katy. (str. … českého vydání Příběhu jednoho Němce z roku 2002). Mladý právník Haffner se rozhodl pro emigraci když zjistil, že systém totalitního státu pomáhá budovat mnoho nedůvěryhodných přívrženců bez protestu demokratických institucí a většinová společnost nové pořádky odevzdaně konzumuje - nakupuje zmanipulovaný tisk, chodí do kina na tendenční filmy, baví se v podnicích, kam mají neárijci přístup zakázaný, a vděčně přijímá sociální výhody národního socialismu.

Ne pro každého byla emigrace možným nebo přijatelným řešením. Každý jednotlivec však byl vystaven požadavku totalitního státu manifestovat svůj souhlas s novými pořádky, Haffner sám se v úvodu svého příběhu považuje za jednoho z mnoha, kteří své vlastní já bránili v soukromém souboji v třetí říší. Petr Chudožilov (v rozhlasovém příspěvku z 19.08.2006 ke čtvrtému vydání knihy: Götz Aly: Hitlers Volksstaat. Fischer, Frankfurt am Main 2005, 444 s.) uvádí: „Přitakání Němců k národnímu socialismu většinou nepramenilo z ideologického přesvědčení, ale bylo znovu a znovu kupováno systematickým sociálním dobrodiním. Nacistické vedení neproměnilo většinu Němců ve fanatiky a přesvědčené nadčlověky, nýbrž v pouhé uživatele, z nichž nemálo propadlo zlatokopecké horečce. Jednodušší lidé se nejednou stali vlastníky věcí, o jejichž existenci ještě před pár lety neměli nejmenší tušení. Uvěřili na brzkou budoucnost, v níž poteče mléko a med. Věděli, že co dnes dobudeme, z toho budeme zítra žít. Z toho však vyplývalo špatné svědomí, zvláštní nejistý pocit, buďto zvítězíme, nebo zanikneme.“ Kritické diskuse kolem knihy prof.Alyho v Německu (že uvedený popis chování běžného Němce během války je příliš velkým zjednodušováním) jsou dokladem, jak je tam téma vypořádání s nacistickou minulostí živé. I tento úhel pohledu na korumpující symbiózu totalitního státu se společností je aktuální pro vypořádání s komunistickou minulostí v Česku a Chudožilov konstatuje, že u nás zatím bohužel nevycházejí podobně kvalitní studie o politických, hospodářských a demografických poměrech v někdejším komunistickém Československu. Vynucené přitakání totalitě za z toho vyplývající výhody bylo jistě běžným životním postojem za komunistického režimu, zatěžuje svědomí každého to té míry, v jaké projevovaná loajalita překračovala zajištění podmínek nutných pro lidsky důstojný život rodiny.

Karl Jaspers

Je zřejmé, že otázka viny vede k potřebě rozlišení míry provinění, které hned po konci války nabídnul velký německý filosof Karl Jaspers (1883 – 1969) jako výsledek vlastního zvážení a promyšlení hodnot evropské filosofie, v návaznosti zejména na myšlenky Kantovy a Kierkegaardovy (Karl Jaspers: Otázka viny /Příspěvek k německé otázce/. Překlad z něm. orig.z r.1946 Jiří Navrátil. Vyd. MF Praha 1969 a 1991, doslov L.Hejdánek, 96 malých stran). Ladislav Hejdánek v doslovu uvádí: „Pro Jasperse je lidská existence možná jen na základě vykročení z imanence, jako překročení, transcendování všeho nepochybného a faktického; takové překročení se však otvírá pouze absolutní odvaze dějinného rozhodnutí, které za nás nemůže učinit nikdo jiný. Člověk existuje podle Jasperse, jen pokud se ve vlastní spontánnosti rozhoduje uznat transcendenci (což je jen jiné jméno pro Boha) za pravý základ sebe sama.“ Jaspers je tedy čelným představitelem teistické skupiny filosofů existence, spolu s Martinem Buberem a Gabrielem Marcelem, vycházejících z Sorena Kierkegaarda, na rozdíl od ateistických představitelů existencionalismu Jean Paul Sartera a Alberta Camuse, vycházejících z Martina Heideggera.

V úvodu své úvahy o vině Němců za činy totalitního režimu nacionálního socialismu Jaspers vysvětluje potřebu rozlišení pojmů viny, mají-li se stát pravdivými, zároveň však zdůrazňuje, že toto rozlišení neplatí absolutně: „Nakonec spočívá prvopočátek toho, co nazýváme vinou, v tom, co vše obsahuje a přesahuje. Ale to lze objasnit jenom tím, co jsme získali tímto rozlišováním. Naše temné city si nezasluhují neuvážené důvěry. Bezprostřednost je jistě pravou skutečností, je přítomností naší duše. Ale city tu prostě nejsou jako vitální danosti: zprostředkuje je naše vnitřní jednání, naše myšlení, naše vědění. Prohlubují a zjasňují se tím, jak myslíme. Na cit jako takový není spolehnutí. Odvolávat se na city je naivitou, která se vyhýbá objektivitě toho, co lze vědět a myslet. Teprve když si nějakou věc všestranně promyslíme a zpřítomníme, stále doprovázeni, vedeni a vyrušováni city, dospíváme k opravdovému citu, z něhož pak můžeme spolehlivě žít.“

V první části úvahy Jaspers rozlišuje čtyři pojmy viny:
1. kriminální vinu: Zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují jednoznačné zákony. Instancí je soud, který ve formálním postupu spolehlivě zjistí skutkovou podstatu a aplikuje na ni zákony.
2. politickou vinu: Spočívá v činech státníků a v příslušnosti k určitému státu, v jejímž důsledku musím nést následky činů tohoto státu, jehož moci jsem podřízen a jehož řád umožňuje můj život. Všichni občané společně odpovídají za to, jakou mají vládu. Instancí je moc a vůle vítězova – rozhoduje úspěch. K zmírnění zvůle a násilí vítěze dochází díky politické chytrosti, která počítá s dalšími důsledky, a díky uznávání norem, které platí pod názvem přirozeného a mezinárodního práva.
3. morální vinu: Za činy, kterých se přece vždycky dopouštím jako určitý jedinec, jsem zodpovědný morálně, a to za všechny své činy, i za politické a vojenské činy, které vykonávám. Instancí je vlastní svědomí a komunikace s přítelem a bližním, s milujícím člověkem, který má zájem o mou duši.
4. metafyzickou vinu: Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluzodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen. Jestliže jsem nenasadil svůj život, abych zabránil zavraždění druhých, ale jen přihlížel, cítím se vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně přiměřeně postihnout. Instancí je jedině Bůh.
To, že žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mně jako nesmazatelná vina. Nejsme-li díky nějaké šťastné okolnosti ušetřeni této situace, dospíváme jako lidé na hranici, kde musíme volit: buď bezpodmínečně – bez vyhlídky na úspěch, bezúčelně – nasadit život, nebo raději zůstat na živu, protože úspěch je nemožný. Mezi některými lidmi bezpodmínečně platí, že mohou žít jen společně, nebo vůbec nemohou žít, je-li jeden nebo druhý obětí zločinu, nebo jsou-li rozděleny hmotné podmínky jejich života – v tom je podstata jejich bytí. Ale tato nepodmíněnost není vlastní solidaritě všech lidí, ani solidaritě občanů, ba dokonce ani solidaritě menších skupin, nýbrž se omezuje na nejužší lidský svazek. V tom je základ viny nás všech.
Metafyzická vina se snad může vyjevit v konkrétní situaci, v básnickém a filosofickém díle, lze ji však sotva osobně sdělit. Nejhloub si ji uvědomují lidé, kteří jednou došli k bezpodmínečnosti, ale zakusili, že selhávají právě v tom, že nejsou schopni tohoto bezpodmínečného vztahu vůči všem lidem. Zůstává stud za cosi stále přítomného, konkrétně neodhalitelného, za cosi, o čem lze v nejlepším případě pojednávat jen všeobecně.

Morální prohřešky jsou základem poměrů, z nichž politická vina a zločin teprve vyrůstají. Dopouštět se nesčetných malých činů nedbalosti, pohodlného přizpůsobení, laciného ospravedlňování bezpráví, nepozorované podpory bezpráví, podílet se na vzniku veřejné atmosféry, která šíří nejasnost a jako taková teprve umožňuje zlo, to vše má následky, které zčásti také podmiňují politickou vinu na poměrech a dění. Do morální oblasti patří i nejasné ponětí o významu moci v lidském soužití. Zastřít tento základní stav věcí je právě tak vinou jako falešně zabsolutnit moc jakožto jediného určujícího činitele událostí. Je osudem každého člověka, aby byl zapředen do mocenských poměrů, jejichž prostřednictvím žije. Toto je nevyhnutelná vina všech, vina člověčenství. Této vině čelíme tím, že se zasazujeme o moc, která uskutečňuje právo, lidská práva. Zanedbat spolupráci na strukturování mocenských poměrů, na boji o moc ve smyslu služby právu, je základní politickou vinou, která je zároveň vinou morální.

Z uvedeného rozlišení viny vyplývají důsledky navenek pro lidský život, ať už to postižený chápe nebo ne, a má i důsledky vnitřní povahy pro vědomí vlastního já, jestliže svou vinu nahlížím.
a) Zločin dochází trestu. Předpokladem je, aby soudce uznal pachatele vinným podle svobodného rozhodnutí své vůle, nikoli aby potrestaný uznal, že je trestán právem.
b) Z politické viny je nutno se zodpovídat a důsledkem je i nutná náprava a dále ztráta nebo omezení politické moci nebo politických práv. Je-li vina v souvislosti s událostmi, které byly rozhodnuty válkou, může být pro poražené důsledkem zničení, deportace, vyhlazení. Anebo, jestliže vítěz chce, může důsledky přenést na určitou formu práva a tím i míry.
c) Z morální viny vyrůstá morální náhled a tím i pokání a obroda. Je to vnitřní proces, který pak má skutečné důsledky ve světě.
d) Z metafyzické viny vyplývá proměna vlastního vědomí já před Bohem. Pýcha je zlomena. Tato proměna bytosti vnitřním jednáním může vést k počátku nového vnitřního života, spojeného s nesmazatelným vědomím viny v pokoře, která se uskrovňuje před Bohem a ponořuje všechno konání do takové atmosféry, v níž svévole je nemožná.

Na základě ve zkratce uvedené obecné schematiky rozlišení viny se Jaspers v druhé části své úvahy věnuje diferenciaci německé viny, možnosti omluvy a cestě očisty. I zde jsou myšlenky, týkající se konkrétní viny jednotlivce za jakýkoli totalitní režim a možnosti odčinění takové viny.

K otázce politické viny Jaspers říká obecně: Byli jsme příslušníky státu, když režim páchal zločiny. Národ odpovídá za svou státnost. Naše odpovědnost je kolektivní. Politicky jedná v moderním státě každý, přinejmenším tím, že odevzdá svůj hlas ve volbách, nebo že se volebního aktu nezúčastní Smysl politické odpovědnosti nedovoluje nikomu, aby se jí vyhnul. Politicky aktivní osoby se obvykle dodatečně ospravedlňují, končí-li věci špatně. Mysleli to prý dobře, chtěli prý dobro. Ale v politické činnosti takové obhajoby neplatí. Nebo: lidé prý viděli neštěstí, netajili se tím a varovali. Ale to v politice neplatí, jestliže to nevedlo k činům a jestliže tyto činy nebyly úspěšné.

K otázce morální viny Jaspers říká obecně: Otázku viny ve vztahu k jedinci, pokud sám sebe prosvěcuje, nazýváme otázkou morální viny. V soudu o sobě patří ovšem rozhodnutí jen jedinci. A přece, pokud jsme v komunikaci, můžeme spolu hovořit a vzájemně si morálně pomáhat k jasnosti. Hranice, na níž se zastavuje sama možnost morálního soudu, je tam, kde cítíme, že druhý, jak se zdá, s morálním sebeprosvěcováním vlastně ani nezačal – kde vidíme v jeho argumentaci jen sofistiku, - kde, jak se zdá, vůbec neslyší. Hitler a jeho komplicové, tato malá menšina národa, čítající desetitisíce osob, stojí mimo morální vinu, pokud ji sami vůbec nepociťují. Zdá se, že nejsou schopni lítosti a proměny. Jsou, jací jsou. Vůči takovým lidem zbývá jen násilí, protože oni sami žijí jen násilím. O morální vinu však jde u všech, kteří popřávají místo svědomí a lítosti. Morální vinu mají ti, kdo jsou schopni pykat, ti, kdo věděli nebo mohli vědět, co činí, a přece šli cestami, které chápou při sebeprojasňování jako provinilé bloudění – ať už si pohodlně zastírali, co se dělo, nebo se dali omámit a vést, - či ať se dali koupit osobními výhodami, nebo poslouchali ze strachu. Aktuální pro komunistickou totalitu jsou všechny příklady postojů jednotlivce, Jaspersem uvedené v roce 1946:
- Život v masce = Lživé prohlašování loajality vůči hrozícím institucím, kamufláž patřila k základním rysům našeho života.
- Falešné svědomí = Mnoho lidí procitá s hrozným vědomím – mé svědomí mě klamalo, nač se mohu spolehnout? Věřil jsem, že žiji v duchu idealismu, že se obětuji pro nejušlechtilejší cíl a že chci to nejlepší. Každý, kdo takto procitá, se bude zkoumat, kde byla vina – vina způsobená nejasností nebo tím, že nechtěl vidět, nebo tím, že se vědomě uzavřel do izolované sféry slušnosti vlastního života. Právě tehdy, když byl člověk zpočátku veden poctivým svědomím a dobrou vůlí, musí být zklamání – včetně zklamání sebou – o to silnější. Vede ho k tomu, aby zkoumal i nejlepší víru ve světle otázky, jak je odpověden za svou iluzi, za každou iluzi, které propadá. Je nezbytné probudit se a ujasnit si tuto iluzi, stát se přímým, morálně spolehlivým, politicky jasně myslícím člověkem, který se v uskrovnění chápe přisouzeného osudu.
- Polovičatost, vnitřní připodobňování = Částečné schvalování a přizpůsobení je morální vinou bez jakéhokoli rysu tragičnosti, která je vlastní předchozím druhům viny. Byla rozšířena argumentace: je na tom přece i něco dobrého – tato ochota k domněle spravedlivému uznání neplatí, jen radikální buď-nebo mohlo být pravdivé. Poznávám-li, že princip je zlý, pak je všechno špatné a zdánlivě dobré důsledky nejsou samy tím, čím se zdají být.
- Sebeklam = Argumentace těch, kteří v totalitních zločinech viděli jen excesy, které pominou na cestě k správným cílům. Kdo měl iluze o výstavbě, založené na podvodu, kdo se smiřoval se zločiny, k nimž docházelo při nástupu totality, ten je nejen odpovědný, nýbrž musí se morálně obrodit. Jestli to bude možné a jak toho dosáhne, to je pouze jeho věc a dá se zvenčí sotva posoudit.
- Pasivita = Na rozdíl od lidí, kteří uskutečňovali politiku strany, jejichž vina je určitelná, je vina pasivity jiná. Bezmocnost omlouvá, neúčinná smrt se morálně nepožaduje. Už Platón pokládal za samozřejmé, že je třeba se skrýt ve zlých dobách a beznadějných poměrech a zůstat naživu. Ale pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. V bezmocném porobení zůstávalo vždy volné pole pro aktivitu, která sice nebyla bez nebezpečí, ale při obezřetnosti mohla být účinná. Jednotlivec bude muset uznat, že promeškal-li úzkostlivě tuto příležitost, je morálně vinen. Slepota vůči neštěstí druhých, tato chybějící fantazie srdce, a vnitřní nedotčenost viděným zlem, toť morální vina.
- Souputnictví = Kvůli životním možnostem, aby neztratili své postavení, aby nezničili své šance, stávali se lidé členy strany a konali jiné činy nominální příslušnosti. Strana byla státem. Poměry se zdály být ustáleny na nedohlednou dobu. Nyní už nebyla příslušnost ke straně politickým aktem, nýbrž spíše milostným aktem státu, který dotčeného přijal. Byl nutný „odznak“ – navenek, bez vnitřního souhlasu. Kdo byl tehdy vyzván, aby vstoupil do strany, mohl sotva říci ne. V jakém smyslu šel někdo s sebou, o tom rozhoduje souvislost, v níž se stal členem strany, a motivy, z jakých se tak stalo. Každý krok a každá situace má své zvláštní omluvy a svá zvláštní břemena, která lze rozlišit vždy jen v individuálním případě – nikdo pro to nenajde naprostou omluvu, zvláště připomeneme-li si, že byli i tací, kteří k takovému přizpůsobení nepřikročili a vzali na sebe skutečně všechny nevýhody.

K otázce metafyzické viny Jaspers říká obecně: Mravnost vždy určují také cíle, které nepřekračují svět. Morálně mohu být povinen nasadit svůj život, je-li naděje na uskutečnění určitého cíle, a naopak nečinit to, co je vzhledem k světským účelům nesmyslné a zachovat si život pro možnost jeho smysluplného nasazení. Ale je v nás vědomí viny, které má jiný zdroj. Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem. Tato solidarita zůstává trvalým požadavkem i tam, kde už morálně smysluplný požadavek končí. Je porušena, přihlížím-li, jak dochází k bezpráví a zločinu. Nestačí, dávám-li obezřetně život v sázku, abych tomu zabránil. Dochází-li k tomu a jsem-li přitom a zůstávám naživu, zatímco druhý je vražděn, pak je ve mně hlas, díky němuž si uvědomuji: to, že žiji, je moje vina. Jsem si před bohem vědom čehosi, co mě hluboce pokořuje. Ti z nás, kteří zločinům nemohli zabránit, úplně bezmocní, pobouření, zoufalí, učinili další krok ve své proměně díky tomu, že si uvědomili metafyzickou vinu.

K cestě očisty Jaspers říká obecně: Projasňovat se jako národ v historické reflexi a projasňovat se osobně jako jedinec zdá se být dvojí věcí. A přece k prvnímu dochází jen prostřednictvím druhého. To, k čemu spolu v komunikaci docházejí jednotlivci, může si – je-li to pravdivé – později v širším měřítku uvědomit mnoho lidí. Lze to pak považovat za sebeuvědomění národa. Všechna skutečná proměna se děje díky jednotlivcům, v jednotlivci, v nesčetných jednotlivcích, a to tak, že jsou na sobě nezávislí, nebo že je mezi nimi pohyblivá výměna. Nechci nikoho obviňovat, říkám-li „my“ – musíme se očistit od viny, jak ji každý z nás v sobě nalézá, pokud je tato očista možná cestou nápravy, pokání, vnitřní obrody a proměny. Cesta očisty prostřednictvím nápravy je nevyhnutelná. (Česká legislativa vymyslela termín „náprava některých křivd“, pozn.PM.) Ale očista je mnohem více. I náprava je míněna vážně a naplňuje svůj etický smysl jen jako důsledek naší očistné proměny. Očista je cestou člověka jako člověka. Očista prostřednictvím rozvinutí myšlenky viny je přitom jen momentem. Očista se neděje především vnějšími činy, vnějškovým odčiňováním. Očista je spíše vnitřní pochod, který není ničím, co lze jednou pro vždy vyřídit, nýbrž neustávajícím procesem, v němž se člověk stává sebou samým. Očista je věcí naší svobody. Bez očisty duše není politické svobody. Očista nás osvobozuje. Protože trvá nejistota, protože z proměny ve vědomí viny nikterak přirozeně nevyplývá, že bychom měli být odměněni novým štěstím života, můžeme se očistou osvobodit jen v tom smyslu, že budeme připraveni na to, co přijde. Čistá duše může žít v opravdovém napětí, které pochází z toho, co se chce tváří v tvář úplné záhubě v lidském světě neúnavně angažovat pro to, co je možné.


Vina Čechů za komunisticky režim

Myslím, že Němci měli štěstí, že měli svého Jasperse, asi tak, jako Češi měli štěstí, že měli svého Havla – tedy hlavně navenek, pro svět. Při příležitosti letošního mistrovství světa ve fotbale v Německu zaznělo v nějakém komentáři, že konec falešného sebezavžení jako způsobu vyhýbání se očistě znamenalo až vítězství Němců ve světovém šampionátu v roce 1956.

Na rozdíl od hitlerovského Německa komunistické Československo nevedlo válku, komunistický režim se u nás na konci roku 1989 nezhroutil působením vnější ozbrojené síly a v zemi nebyly vnější vítězové, kteří by uspořádali proces s představiteli poražené totalitní moci. Bezprostřední cizí pomoc ke svržení režimu jsme na rozdíl od Němců nepotřebovali. Z hlediska politické viny za činy režimu, který jsme tu trpěli, se můžeme před světovým míněním úspěšně obhajovat poukazem na cizí vojenskou moc, totiž armádu Sovětského svazu, umístěnou „dočasně“ na území ČSSR od srpna 1968, která by minimálně do poloviny osmdesátých let naopak jakoukoli změnu režimu potlačila. Přesto, v období let 1948 až 1989 tu byl kontinuálně komunistický státní režim, který vůči svým občanům uplatňoval násilí a nerespektoval jejich přirozená práva na svobodný lidský život. Na existenci tohoto „našeho“ režimu máme všichni rozdílnou míru viny. Ve výjimečných případech několika jednotlivých vrcholných představitelů našeho bývalého režimu došlo po roce 1989 k soudnímu jednání, tedy obviněný slyšel výčitky zvenčí – ty mají smysl, jen pokud jde o zločin a politickou vinu, výčitky platí právně a politicky a mohou vést k trestu bez ohledu na názor obviněného, ten má nárok pouze na obhajobu. Problém nastává při obhajobě odmítnutím soudce, vítěz není sám o sobě ještě soudcem, musí místo pouhé moci změnit chování a získat skutečné právo – zlo je zlem, i když se děje jako odplata. Jaspers rozlišuje vědomí viny a uznání nějaké instituce jako soudce a zavrhuje morální a metafyzické výčitky jako prostředek sloužící účelům politické vůle: „Morálně můžeme dávat vinu jen sobě samým, ne druhému, a jestliže druhému, tedy jen v solidaritě láskyplného boje. Nikdo nemůže morálně soudit druhého, ledaže by ho soudil ve vnitřní spjatosti, jako by to byl on sám. Jen tam, kde je druhý pro mne to, co já sám, vzniká blízkost, která dovoluje, aby se ve svobodné komunikaci stalo společnou věcí to, co uskutečňuje posléze každý o samotě.“

Denacifikace Německa, prováděná zvenčí silou vítězných mocností v Norimberském a následných procesech, se týkala zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, jichž se nacisté dopouštěli především za války – komunisté se dopouštěli podobných excesů proti lidskosti v menším měřítku na počátku své vlády jen proti vlastnímu národu na území Československa a do konce šedesátých let se režim sám od těchto svých začátků formálně distancoval, analogické soudní procesy po pádu režimu v roce 1989 tedy nemělo smysl ani očekávat, snad s výjimkou případů nedostatečně odsouzených přímých strůjců poprav z počátku padesátých let, pokud byli v době pádu režimu ještě naživu. K širší denacifikaci, zahrnující odpovědnost občanů za budování a udržování nacistického režimu, měli Němci sílu přistoupit bez cizí pomoci až uplynutím období, které je srovnatelné s obdobím od pádu komunistického režimu v Československu k dnešku – je tedy na místě očekávat analogickou reflexi minulosti od představitelů našeho nového demokratického režimu, vyžadovanou elitami národa a mocí mas-médií. Marasmus současné situace v Česku spočívá v naprostém odmítnutí jakékoli viny, včetně viny souputnictvím, protože členů komunistické strany bylo příliš mnoho, současný ministr financí o sobě tvrdí, že sice ve straně byl, ale nikdy její ideje nepřijal za vlastní (Vlastimil Tlustý „Já jsem komunista nikdy nebyl“ – rozhovor Lidových novin z 13.5.2006). Komunisté jsou třetí nejsilnější politickou stranou v parlamentu a také jejich hlasy byl zvolen současný prezident republiky, který otevřeně zpochybňuje potřebu vyrovnání s komunistickou minulostí jako neurózu:
„Vůči éře předvčerejší, vůči éře komunismu, už ale určitý odstup máme, nebo bychom mít měli. Proto se mnozí z nás zamýšlejí nad tím, proč se s touto, dnes již – mimo veškerou pochybnost – definitivně ukončenou kapitolou našich dějin neumíme dostatečně vyrovnat či vypořádat. Ptáme se, proč u řady našich spoluobčanů přetrvává pocit, že jsme se s komunismem nevyrovnali? Proč se neumíme shodnout ani na tom, co onen, často používaný obrat „vyrovnat se s minulostí“ vlastně znamená? Říkám-li toto, není to z mé strany výzvou k ospravedlňování toho, co se stalo, protože mnohé omluvitelné není a nikdy nebude. Není to také výzvou k omlouvání lidských selhání nebo ke smiřování se se zlem a s jeho původci a vykonavateli. Není to výzvou k pasivní smířlivosti. Je to výzvou ke smíření se s námi samými, ke smíření se s naší vlastní minulostí. Potřebujeme to ne kvůli minulosti, ale kvůli naší přítomnosti a hlavně budoucnosti. Nebudeme-li schopni smířit se se svou vlastní minulostí, nesmíříme se ani s dneškem, ani se zítřkem. Nesmíříme se tak ani se sebou samými. Naše dnešní neuróza bude přetrvávat. Bude nás brzdit, bude nás oslabovat. A právě to je hrozba, které v dnešním, mimořádně náročném – a mnohé pevné body minulosti popírajícím – světě musíme čelit.“ (Václav Klaus: Překonejme minulost přítomností - Projev prezidenta republiky u příležitosti státního svátku 28.10.2004)
Kdo by snad uvedený výrok presidenta chtěl optimisticky považovat za úlet, toho utvrdil jeho aktuální názor na novou autobiografii německého nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse (*1927), v níž se tento světoznámý spisovatel a zasloužilý bojovník proti nacismu a komunismu po šedesátiletém mlčení přiznal poprvé, že se ve svých šestnácti letech nechal naverbovat do jednotek SS. Toto přiznání vyvolalo bouři rozporuplných reakcí v Německu i v zahraničí (věcně k problematice tohoto vyrovnání s minulostí přispěl rozhovor v Norddeutscher Rundfunk, redakčně zkrácený překlad rozhovoru vytiskly Hospodářské noviny 8.9.2006 – víkend 36/2006 pod názvem, který je citátem z rozhovoru: „Nikdo mi z té tíhy neubral“). Současný prezident republiky potvrdil svůj požadavek smíření tlustou čárou za minulostí, když označil přiznání Güntera Grasse za „… projev pýchy a pocitu nadřazenosti velkého intelektuála, který zkouší, co všechno s námi a před námi může udělat.“ (Václav Klaus: Grass a jeho dnešní problém. Lidové noviny 23.8.2006). Nejpopulárnější politik v Česku tak pomáhá udržovat mínění nejširších vrstev obyvatelstva, které populisticky vyjadřuje – odpovědnost za budování a udržování totalitního komunistického režimu je výmyslem podezřelých intelektuálů, ani bývalí disidenti nás nemají co umravňovat, protože za pád režimu jsme se nejvíce zasloužili my tím, že jsme ho sabotovali špatnou prací a drobnými krádežemi.

V reflexi vlastní komunistické minulosti jsme na začátku. Obávám se, že očistné sebeprojasňování není nutné jen pro moji generaci, s dožitím generací postižených komunismem tato potřeba nezanikne. Existuje rčení, že společnosti nedbalé své historie, je souzeno si ji prožít znovu. Tím nemyslím na návrat komunistů, ale myslím na nebezpečí nových totalit a opakuji s Jaspersem: Očista je spíše vnitřní pochod, který není ničím, co lze jednou pro vždy vyřídit, nýbrž neustávajícím procesem, v němž se člověk stává sebou samým. Očista je věcí naší svobody. Bez očisty duše není politické svobody.

V Kladně, 26.10.2006


Prolog
Pedagog a publicista Martin Vrba na stálé nebezpečí totality upozornil novým pohledem na vznik a tradice Československa -cituji:
Vydavatel Lidových novin Jan Stránský napsal v listopadu 1938 hojně citovaná slova: "Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky (...) Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou - buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost." Češi se tehdy náhle probudili do světa, ovládaného silou, ale Němci, Rakušané a Maďaři v něm žili už dvacet let! Češi v něm vlastně žili také, jenže jim nevadil. Stránského myšlenka ostatně nebyla v tuzemsku tak docela nová, dotud neslýchaná, vysvětlitelná pouze všeobecným zoufalstvím druhé republiky; hned na počátku republiky první prohlásil totiž Alois Rašín něco velmi podobného: "Právo na sebeurčení je hezká fráze, ale nyní, když vyhrála Dohoda, rozhoduje síla." (Vrozená neomalenost dovolila Rašínovi vyslovit přesně to, před čím Masaryk marně zavíral oči.) Dovolává-li se síly velmoc, může to působit nevkusně, ale sází-li na sílu malý, nepočetný národ, vypadá to jako selhání pudu sebezáchovy. Na každý pád jde o cynické přesvědčení, že svět ovládaný silou namísto práva nemusí být vůbec špatný, bude-li ovšem tato síla na "naší" straně. Mělo nám usnadnit pochod do tábora "vítězů", leč zavedlo nás do labyrintu neřešitelných problémů, z něhož se snažíme uniknout bezvýslednými pokusy o nějakou "tlustou čáru za minulostí". Budeme v něm však bloudit tak dlouho, dokud tato selhání zřetelně nepojmenujeme, a to s vědomím, že nepovedený mír (ne)ukončující Velkou válku není výlučně českým traumatem, ale že jde o evropského kostlivce v evropské skříni. Vedle této výzvy je veškeré omílání frází o "našich demokratických tradicích", kterému se tak rádi věnujeme zejména koncem října, jenom hrou na slepou bábu.
Konec citace
Martin Vrba: Temné stíny světlých časů. Hospodářské noviny 27.10.2006.

Příteli Martinu Vrbovi tímto děkuji za cennou konzultaci textu.


Použité prameny:

Petr Pithartr: Osmašedesátý. Pův.vyd.1980 Index Köln, 2.vyd.1987 Rozmluvy Londýn, 3.vyd.1990 Rozmluvy Praha, 314 stran.

Petr Třešňák: Ven z bludiště sebeklamu. Respekt 24 / 2006.

Bohumil Doležal: Politický zápisník z 21.6.2006.

Václav Klaus: Smiřme se s vlastní minulostí. Lidové noviny, 29.10.2004.

Viktor Šlajchrt: Překousnout Dny zrady. Respekt č.45/2004.

Bohumil Doležal: Politický zápisník z 31.10.2004.

Jiří Pehe: Volební pat není špatný. SME, 22.6.2006.

Jan Beneš: Norimberská lekce pro Čechy / Před šedesáti lety vynesl norimberský tribunál rozsudky, ale sebereflexe německé společnosti přišla desítky let poté / Lidové noviny 21.10.2006.

Karl Jaspers: Otázka viny (Příspěvek k německé otázce). Překlad z něm. orig.z r.1946 Jiří Navrátil. Vyd. MF Praha 1969 a 1991, doslov L.Hejdánek, 96 malých stran.

Sebastian Haffner: Příběh jednoho Němce. Něm.orig.z r.1939 vydal po smrti autora syn v r.2000, do r.2002 vyšlo v Německu 12 krát. Překl. Jana Zoubková. Vyd. Prostor Praha 2002, 232 stran.

Jan Holý: Vzpomínky bez sebeklamů. Listy 2005, č.1.

Václav Bělohradský: V den paměti. Právo 27.ledna 2004.

Petr Chudožilov: rozhlasovém příspěvku ČRo6 z 19.08.2006 ke čtvrtému vydání knihy: Götz Aly: Hitlers Volksstaat. Fischer, Frankfurt am Main 2005, 444 s.

Vlastimil Tlustý „Já jsem komunista nikdy nebyl“ – rozhovor Lidových novin z 13.5.2006.

Václav Klaus: Překonejme minulost přítomností - Projev prezidenta republiky u příležitosti státního svátku 28.10.2004.

Güntera Grasse: rozhovor v Norddeutscher Rundfunk, redakčně zkrácený překlad rozhovoru vytiskly Hospodářské noviny 8.9.2006 – víkend 36/2006 pod názvem, který je citátem z rozhovoru: „Nikdo mi z té tíhy neubral“.

Václav Klaus: Grass a jeho dnešní problém. Lidové noviny 23.8.2006.

Martin Vrba: Temné stíny světlých časů. Hospodářské noviny 27.10.2006.

blog comments powered by Disqus