Informace k českému vydání knihy
Gesine Schwanová: Zamlčovaná vina: Ničivá moc dvojí morálky.
Z německého originálu Politik und Schuld, vydaného nakladatelstvím © Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main 1997, přeložila © Veronika Dudková 2004.
Vydal Prostor, nakladatelství s.r.o. v roce 2004, stran 256 (s finanční podporou Goethe institutu a Česko-německého fondu budoucnosti), ISBN 80-7260-113-X
Příspěvek pro 10.seminář - 27.- 29.7.2007
Stolní filosofické společnosti – Horní Blatná k tématu „Vyrovnání s minulostí“
Obsah
Část I.
Informace o autorce - Gesine Schwan
TV SWR Freiburg z 26.3.2007 Publikace Gesine Schwanové z let 2006-7 dle katalogu Německé nár.knihovny Význam náboženské víry v práci Gesine Schwanové
Část II.
Informace o knize z r.1997 Gesine Schwanová: Zamlčovaná vina: Ničivá moc dvojí morálky Členění knihy a poznámkový aparát
Teze knihy
Víra v demokracii
Odpovědnost jedince v rámci státního režimu a zamlčovaná vina
Zkušenosti s demokracií v Německu po porážce nacismu v roce 1945
Budoucnost demokracie
Doslov
Příspěvek knihy G.Schwanové k reflexi komunistické totality v Česku
Kladno, červen 2007
Část I.
Informace o autorce - Gesine Schwan
Z obálky knihy
Gesine Schwanová se narodila v Berlíně v roce 1943 (její rodiče v té době ukrývali židovské dítě), vystudovala romanistiku, historii, filosofii a politologii. Už téma diplomové práce – Leszek Kowalovski: politická filosofie svobody po Marxovi – naznačilo její orientaci na východní Evropu, zejména Polsko, a vytyčilo odbornou dráhu expertky na marxismus a socialismus. Od roku 1977 přednáší politologii na Svobodné univerzitě v Berlíně, přičemž v roce 1999 stanula v čele Evropské univerzity Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. Byl jí propůjčen Spolkový kříž za zásluhy a v roce 2004 kandidovala za vládní koalici SPD – Zelení na úřad spolkového prezidenta.
TV SWR Freiburg z 26.3.2007
Dne 26.03.2007 byla autorka hostem ve studiu SWR-televize Freiburg, kde mluvila na téma Politické jednání a odpovědnost a následoval 30 minutový filmový dokument Stavitelka mostů. TV-program byl inzerován takto: Kandidovala, protože chce politiku posunout k duchu důvěry a otevřenosti, ale když nyní říká, že je ráda, že v roce 2004 prezidentem SRN zvolena nebyla, říká to upřímně, ráda se vrátila do čela Evropské univerzity Viadria, kde se již 8 let snaží o mosty k východní Evropě, chce přispět k porozumění mezi národy Polska a Německa. Podle svého největšího vzoru Hannah Arendtové říká: „Moc je, když něco vyvoláme společně s ostatními, vše jiné je násilí.“ Její představy o porozumění mezi národy a o demokracii nejsou sněním, uskutečňuje je týmovou prací. Uvnitř SPD patřila ke kritickým duchům už v roce 1984, když vystoupila proti velkému předsedovi Wily Brandtu, když vyjádřil podporu polskému režimu na místo solidarity se stávkujícími v gdaňských loděnicích, za to byla zbavena významné stranické funkce. Když pak v roce 1989 mladě matce dvou dětí zemřel manžel na rakovinu, léta bojovala s těžkými pocity viny a deprese. (V SPD byla rehabilitována až v roce 1996, od roku 2004 je provdána za Petera Eigena, zakladatele antikorupční organizace Transparecy International – pozn.pm).
Publikace Gesine Schwanové z let 2006-7 dle katalogu Německé národní knihovny
1.Leben und Sterben (Život a smrt). Bonn: Dietz, 2007.
2.Benedikt XVI., Glaube und Vernunft (Víra a rozum). Freiburg im Breisgau: Herder, 2006. 3.Vertrauen und Politik (Důvera a politika). Stuttgart: Stiftung Bundespraesident-Theodor-Heuss-Haus, 2006.
4.Demokratische politische Identitaet (Demokratická politická identita). Wiesbaden: VS, Verl.fuer Sozialwiss., 2006.
Význam náboženské víry v práci Gesine Schwanové
Postoj autorky k problematice viny a odpovědnosti v demokracii dle posledního přeloženého textu z 1/2003:
Gesine Schwanová: Víra a pravdivost chrání vědu před zneužíváním
Teologické texty č.3/2004 (překlad M.Voplakala textu publikovaného v Suddeutsche Zeitung 4.1.2003)
…
Věda se neprovozuje ve vzduchoprázdnu. Bylo by naivní domnívat se, že rozhodující roli hraje zvídavost vědců. Směr výzkumu určují osoby a instituce, které vědu financují. … Mimo oblast zájmu zůstává transparentnost východisek a výsledků i jejich vztah k měřítkům a hlediskům odvozeným z celistvějšího pojetí pravdivosti a skutečnosti. … svoboda vědy: k ní patří otevřenost, možnost svobodně zkoumat kritéria priorit v teorii i ve výzkumu a určovat je na základě vlastní odpovědnosti. … Zažíváme instrumentalizaci vědy ve prospěch ekonomických zájmů a její podřízení dílčím hlediskům. Toto podřízení je usnadněno nepřítomností jakéhokoli nadřízeného tabu a obecné závaznosti vůči pravdě. Neboť pouze toto tabu by mohlo zastavit vědecký vývoj, který se řídí partikulárními zájmy. … Když věda své autonomní legitimování pravdou dobrovolně nahrazuje legitimací ekonomickým úspěchem, pak neexistuje důvod, proč by se jí mělo dostávat nějaké zvláštní podpory nebo ochrany. V důsledku toho by se vysoké školy a výzkumné ústavy staly ekonomickými podniky. Ale svobodné společnosti dnešní doby jsou odkázány na svobodné autority, protože bez nich se rozpadá tmel ověřitelné důvěry. Demokratická svoboda a autorita, která se napájí z pravdivosti a věcné kompetence, se navzájem potřebují. Jestliže ústředním důvodem nesvobody současné vědy je ztráta odpovědnosti vůči závazné a všeobsáhlé pravdě, pak by bylo třeba hledat pomoc u náboženství – má-li přispět k osvobození vědy svým vztahem závaznosti vůči pravdě. … Za základní vrstvu svého pojetí náboženství považuji subjektivní vnímání absolutního závazku, přesahujícího empirickou faktičnost a odvozeného od transcendentní „instance“ jakožto normativního vzoru mimo smyslovou realitu. Platí to právě tam, kde věda tvrdí, že se definuje nezávisle na takovémto „mýtu“. Chce-li věda dostát své závaznosti vůči pravdě, musí se vztahovat k legitimující závaznosti přesahující vědu a konečnost. A to je náboženský akt. Proč bychom si však neměli sami a autonomně uložit takovou absolutní závaznost vůči pravdě? Problém, diskutovaný od osvícenství až podnes, spočívá v rozporu mezi naší lidskou konečností a nárokem absolutnosti našeho sebeurčení. Západní pojetí vědy charakterizovala kromě klasické antiky i tři náboženství, založená na zjevení. Patří sem nejprve víra ve svět stvořený a zaměřený k dobru, Bohem svěřený člověku do partnerské spoluodpovědnosti. V tom se projevuje podobnost lidí Bohu. Jako osoby, jejichž jména Bůh zná, mají odpovědnost za své životy a svá rozhodnutí, odpovídají Bohu a svým bližním a jsou zachováni v Boží lásce a věrnosti i při svých selháních. Na tomto horizontu je věda Bohem chtěná a smysluplná. V takovémto celistvém pojetí pravdy je věda zdrojem radosti a života, protože všechno poznání světa nakonec zaměřuje k Bohu. … Chápeme-li skutečnost jako předmět vědy a vědce jako Boží stvoření, pak to má důsledky pro teorii i výzkum. Obé má odpovědnost za stvoření, které je zásadně považováno za dobré, a proto musí být ve svém trvání zachováno. Každý zásah musí být dotazován z hlediska následků a jejich ovladatelnosti, z hlediska dobra člověka a světa. Čím víc můžeme na základě pokroku vědění přírodní pochody technicky ovládat, tím významnější je váha této odpovědnosti. Když věda ztrácí ze zřetele konečnost lidí, a tím i jejich omylnost a korumpovatelnost, proviňuje se. Myšlenka stvoření vytváří důležitý odstup od pojetí, které vidí (podle Huberta Markla) smysl vědy v „osvobozování lidí od osudových nutností přírody“. Podřídit si Zemi neznamená zbavit se přírodních hranic. Alternativa vůbec nespočívá ve volbě buď stavět na svobodě a vlastní odpovědnosti, nebo „se podřídit ve slepé naději a bolesti dění v přírodě“. Spíše spočívá na jedné straně v nereflektovaném ovládání přírody – podléhajícím neprověřeným „systémovým tlakům“ a partikulárním zájmům – které je slepé, a proto nesvobodné, a na druhé straně ve svobodném ovládání přírody, zavázaném pravdě jako celostnímu horizontu. Náboženství poskytuje takový horizont proto, že podle něho musí přání osvobodit se od přírodních nutností vždy doprovázet starost o celek stvoření. Nábožensky zakotvené pojetí vědy nestaví naivně na představě, že většina vědců „si přeje, aby to, co vyzkoumají, sloužilo k užitku jednotlivých lidí, společnosti a životního prostředí“, aniž by se pečlivě zkoumaly poznatelné sociální a ekonomické tlaky, které de facto určují směry výzkumu. Věda nemá sama ze sebe žádný normativní ukazatel, žádnou orientaci podle celostního horizontu pravdy. Náboženství dává jednotlivým vědcům i institucím k úvaze, že věda se vždy pohybuje v rozsáhlejší oblasti účinků. Proto je naší nezcizitelnou odpovědností vždy znovu analyticky zkoumat tuto souvislost jak uvnitř vědy, tak mimo ni. Víra k tomu dodává odvahu a důvěru, založené na Božím příslibu věrnosti. Obě jsou důležité, protože jednotlivé vědce často tíží nutnost rozhodovat. Jak v kulturních vědách, tak v přírodovědě se začíná prosazovat pojetí pravdy, které ji chápe jako událost, váže ji na pravdivost vzájemně komunikujících činitelů a přijímá vztahovost v ní obsaženou. Podle Thomase Kuhna jde o navzájem nesouměřitelná paradigmata, vázaná k pravdivosti jednotlivých vědeckých výpovědí. Proto není možné chápat vědecký pokrok jako „kumulaci vědění“, jíž bychom se stále víc blížili skutečné přírodě. Vazba na náboženský, absolutně zavazující a všeobsáhlý pojem pravdy obrací pohled k této vztaženosti, která uchovává hodnotu poznání i jeho omezenost, a s ohledem na zásadně neomezená paradigmata přírodovědného poznání ponechává stejně neomezený prostor Božímu působení. Když věda zavázaná pravdě znovu pohlédne na důvod, proč vlastně lidé hledají vysvětlení skutečnosti, a uzná, že toto vysvětlení bez otázky po jeho důvodu ztrácí půdu pod nohama, osvobodí se od oslepující omezenosti.
Část II.
Informace o knize z r.1997
Gesine Schwanová: Zamlčovaná vina: Ničivá moc dvojí morálky
Členění knihy a poznámkový aparát
Kniha začíná předmluvou a úvodem, vlastní obsah je rozdělen do kapitol I. až VII. (celkem 201 stran), následují poznámky (12 stran), číslované ke každé kapitole zvlášť, odkazy na citované autory uvádějí stranu citovaného díla autora, včetně uvedení souvislosti s konkrétním místem v citovaném textu, poslední částí knihy je bibliografie (19 stran), kde jsou uvedena citovaná díla v abecedním pořadí autorů (celkem cca 320 citovaných prací, z toho 3 vlastní práce autorky z let 1989, 1990, 1995).
Teze knihy
V první větě předmluvy autorka říká: „Úvahy obsažené v této knize představují nabídku, která nemůže ani nechce nikoho nutit. Nepředkládá důkazy, nýbrž jen příznaky, odkazy, které se snažím hvězdicovitě svést z různých evidentních zdrojů a které si pro sebe činí nárok na srozumitelnost a vnitřní logiku. Ale jejich pravdu nemohu nikomu předepisovat. Byla bych velmi vděčná, kdyby nevzbudily odpor, nýbrž správně pochopeny vedly ke skutečnému zájmu“. Dále autorka uvádí obsáhlý tým lidí, s nimiž o práci na knize mohla mluvit a kteří jí pomáhali.
Autorka vychází definice druhů viny K.Jasperse s tím, že se v souvislosti s problematikou vnitřní jednoty demokratického státu soustředí především na vinu morální a metafyzickou. Hlavním záměrem knihy je přispět k mravně-morálnímu společenskému konsenzu o základních přirozeně právních definicích dobra a zla, a tím i o obsahu viny a zodpovědnosti, „přitom spolu s A.Arndtem je možno spoléhat na to, že každého člověka lze získat pro právo“.
Teze zní: „Morální vinu nedědíme, ale psychickými a morálními důsledky jejího zamlčování trpí ještě i pozdější generace a základní konsenzus demokracie.“ Cílem není někoho falešně či zpětně zatěžovat pocitem viny, ani nikomu přikládat k břemenu, které už vleče, ani demonstrovat morální převahu tam, kde je namístě skromnost. Cílem je nabídnout cestu ke skutečné úlevě a osvobození lidem vědomím si břemene viny, i těm se „zamlčovanou vinou“, kteří vytěsňují některé vlastní prožitky, trpí vlastní nejednotou osobnosti, a s nimi jejich rodiny, s ničivým dopadem na „étos, jímž se musíme řídit, chceme-li společně žít ve svobodě a demokracii“.
Z důvodu vlastních osobních zkušeností a nahromaděného pramenného a interpretačního materiálu, ve snaze o maximální přesnost autorka zkoumá ničivou moc zamlčované viny na příkladu vlivu národního socialismu na poválečnou společnost v západním Německu. V úvodu však připomíná příklady pozdějších zločinů, spáchaných ve službě totalitním režimům, po jejichž pádu byl přechod společnosti k demokratickému uspořádání analogicky zatížen zamlčovanou vinou těch, kteří se podíleli, byť jen svojí přítomností, na porušování či pošlapávání fyzické či psychické integrity druhých.
Víra v demokracii
Úvodním výčtem aktuálních příkladů hledání znovuobnovení důvěry v politický režim autorka dokládá, že „pokud jde o veřejný projev – a to celosvětově -, hraje otázka viny v politice významnou roli, zvláště tehdy, má-li se po pádu diktatury budovat a hájit demokratický režim“. Při své zásadní obhajobě demokracie autorka vychází z následujících pozic: „Pod pojmem demokracie rozumíme politické systémy, které se legitimizují ze suverenity obyvatelstva, jejichž instituce v pluralitní společnosti organizují proces politického rozhodování na základě dělby moci, v duch právního státu a převážně reprezentativně a jejichž cílem je zajišťovat obyvatelům osobní autonomii a integritu i politickou svobodu, tj. jejich zodpovědnou účast na formulaci politických záměrů a na rozhodování. Z hlediska subjektivně-kulturního tomuto institucionálnímu demokratickému uspořádání odpovídá schopnost zodpovědně se podílet na politice. Ta zahrnuje řadu politických ctností – smysl pro spravedlnost, toleranci, solidaritu – a odpovídající psychické dispozice a postoje: především důvěru, a to důvěru k sobě i k druhým, spolehlivý pocit kompetence, otevřenost jakož i schopnost empatie a kooperace.“ „Ústředním charakteristickým rysem diktatury je koncentrace státní moci, aniž by byla právně zajištěna kontrola politiky a politické záměry se formulovaly pluralisticky na základě národní suverenity. K nejzávažnějším důsledkům pro stát i pro každodenní život patří možné či skutečné zneužívání moci, svévole v jednání i v přístupu k lidem, stejně tak jako pohrdání jejich důstojností, jejich základními právy a osobní psychickou i fyzickou nedotknutelností vůbec. V rovině subjektivně-kulturní tomu odpovídá ochota lidí podřídit a přizpůsobit se požadavkům nekontrolované státní moci, tj. bez ohledu na vlastní svědomí upustit od možnosti hájit politickou zodpovědnost, osobní autonomii a politickou svobodu také a právě tam, kde státní moc pohrdá důstojností a integritou člověka, kde je potlačuje či popírá.“
Otázku viny vidí autorka zvláště masově významnou 20.(aktuálním – pozn.pm) století, „ … jehož zvláštností je, že politika zahrnuje či chce zahrnovat veškeré obyvatelstvo. Jeho diktatury se coby lidovlády lidu dovolávají nejen proto, aby se mohly legitimovat, nýbrž lid zároveň do svých zločinů vtahují zcela jinak, než tomu bylo u shakespearovských královražd: v roli jednajících, v roli těch, kdož schvalují, a tudíž legitimují ((zlo)činy – pozn.pm), v roli diváků. Nejpozději ve dvacátém století už člověk nástrahám politiky nemůže uniknout prostě tím, že se stáhne do soukromí.“
Autorka přitom netvrdí, že v demokracii člověk žije eo ipso bez viny a v diktatuře se nutně osobně proviňuje, snaží se jen objasnit, jak vina ovlivňuje osobní život lidí, jejich postoje i soužití ve svobodě (kterou spojuje s demokracií) a jak čelit destruktivním následkům viny a překonávat je.
Odpovědnost jedince v rámci státního režimu a zamlčovaná vina
Autorka dokládá, že vina představuje ústřední kategorii základního duševního rozpoložení člověka, projevuje se v ní, jak člověk vnímá sám sebe – svou svobodu, zodpovědnost, důstojnost, své sociální vztahy i vztah k politice a ke světu.
Pokud bychom totiž připustili, že v diktatuře byli lidé nesvobodní, jednali zpravidla neúmyslně (byvše svedeni), pod nátlakem (obávajíce se o vlastní život či kariéru či o pověst mezi kamarády) anebo slepě (protože nic nepochopili - často se užívají obrazy národa svedeného několika jedinci), tj. připustili bychom za totality lidi nesvobodné, a tedy bez zodpovědnosti, nevinné protože neschopné viny - „Lze s takovými lidmi dělat demokratický stát? Asi těžko.“ odpovídá si autorka a klade otázku, je-li vůbec přechod od totality k demokracii možný, jakým podivuhodným způsobem lidé ze dne na den vymění stav poddanský za svobodný. Obsahem knihy je hvězdicovité snesení důkazů z mnoha pramenů, že lidé byli za všech okolností schopni rozlišovat dobro a zlo, z toho plyne odpovědnost ze zjištěné přítomnosti zla bez možnosti či vůle mu čelit, tato resignace vede k pocitu viny, která se dále prohlubuje (z viny prvního řádu při činu se stává závažnější provinění druhého řádu v případě opomenutí či dokonce odmítnutí pokusu o objasnění této resignace), potřeba zachování vlastní osobní integrity, přemýšlení o sobě v souladu se svým svědomím, lidi často vedla k faktickému uplatňování dvojí morálky, jiné pro život veřejný a jiné v soukromém životě, ovšem aniž by byli ochotni o tom přemýšlet. Autorka tuto situaci popisuje jako zamlčovanou vinu, nyní nechce lidi vinou zatěžovat, nýbrž jim pomoci pochopit, že příčinou jejich potíží otevřít se vlastní svobodě může být do podvědomí potlačené špatné svědomí z činů, kterým byli přítomni a které si nechtějí pamatovat. V rodinách takto postižených lidí vyrůstají další generace s omezenou schopností otevřenosti, důvěry, sebejistoty, morální integrity, tedy další generace trpí nedostatkem občanských ctností, které spolu s demokratickými institucemi tvoří demokracii, takže při masovém výskytu zamlčované viny je přechod od totality k demokracii významně ohrožen a nelze spoléhat na generační výměnu.
Přitom autorka připouští: „Na druhé straně ovšem není pochyb, že diktatury 20.století rozhodujícím způsobem zúžily lidskou svobodu i akční rádius, že člověka ohrožovaly na životě, že za jejich režimu se člověk, který chtěl nebo chce zůstat slušný, musel často stát hrdinou, zatímco demokracie se ve svých nárocích omezuje na to, abychom se nechovali zcela zbaběle či konformně.“ Autorka vysvětluje, že empiricky, v každém jednotlivém případě, je nutno otázky viny a zodpovědnosti posuzovat v různých režimech rozdílně, ale principiálně-teoreticky nikoliv: „Buď jsme jako lidé svobodní, a tudíž zodpovědní a schopní provinit se – a pak nás diktatury vystavují jen podstatně tvrdší zkoušce než demokracie -, anebo nejsme. Pouze v druhém případě bychom mohli otázku naší zodpovědnosti a viny v diktátorských podmínkách šmahem odmítnout. Rozhodující rozdíl netkví v tom, zda jsme (např.coby později narození) při posuzování konkrétní situace ochotni brát v úvahu historické podmínky daných možností, nebo ne (to se totiž rozumí samo sebou). Rozhodující rozdíl tkví v tom, zda tuto zkoušku každého jednotlivce, a tudíž nezbytné úvahy o našich měřítkách a motivech vezmeme vážně, anebo zda pod heslem „jiné časy“ člověka a priori antropologicky předefinujeme v nástroj. … To by se stalo, kdybychom vinu chtěli připisovat jen politickým systémům. Potom bychom si nedovedli představit žádný uskutečnitelný přechod člověka poddaného k demokratickému občanovi – a navíc bychom pominuli onu řadu indicií, jež mluví pro schopnost provinit se a pro zkušenost, již mají s vinou lidé v diktaturách. Zároveň bychom je také ponechali s jejich útrapami samotné, neboť vina hlodá dál, pokud ji nechceme přijmout, pokud ji zamlčíme.“
Zkušenosti s demokracií v Německu po porážce nacismu v roce 1945
Autorka uvádí popuzené konstatování H.Arendtové, že ještě počátkem šedesátých let, tedy po více než 15 letech budování demokracie, se Němci vůči demokratickým institucím svého státu chovali jako změněné loutky, jejich vztah k demokratickému státu byl pouhou obměnou starého pokrytectví a sebeobelhávání, spojeného s jejich vztahem ke státu nacistickému. Němci se demokracii pouze přizpůsobili bez vnitřní proměny, průzkumy ukázaly sice spokojenost s fungováním sátu, ale ne angažovanou podporu, na rozdíl od silné angažovanosti pro minulý režim si občané zachovali až cynický odstup od politiky, očekávali řešení věcí hierarchickým vedením, prakticky neschopni politické kooperace a vzájemné důvěry mezi stoupenci různých stran. Ačkoliv se politické instituce – ústava, stranický systém, zájmové skupiny – vyvinuly dobře, chyběly přesto politické postoje, které by tyto instituce mohly demokraticky vzkřísit k životu a nechat je působit. Podle autorky se problém vnitřní stability německé demokracie, tedy její podpory ze strany obyvatelstva, projevil v krizi roku 1968 (teroristické akce Frakce Rudé armády – pozn.pm): „Jak autoritářsky se vymáhalo antiautoritářství.“
Současný celkový stav (1997 – pozn.pm) po padesátileté existenci demokratické politické kultury hodnotí autorka jako smíšený: „Na jedné straně shledáváme zřetelný nárůst projevů souhlasu a podpory demokracii a výrazně více angažovanosti a ochoty participace než na počátku. Demokratické hodnoty se akceptují, vzory (nikoli nutně praxe) chování a výchovy se posunuly méně autoritářským směrem, demokracie dosáhla všeobecně uznávaných hospodářských, sociálních a politických výsledků, je považována za stabilní. Vážně hlásaná alternativa k ní – navíc po krachu komunistických systémů – se neobjevila. … demokratické instituce působí vlastním „integrujícím“ způsobem, … dokáží usměrnit a tím skutečně změnit chování lidí, … (lidé) nabývají nových zkušeností, např.z úspěšných kooperací, uspokojivě vyřešených konfliktů, společně zvládnutých problémů a nemožnosti prorážet zdi hlavou. Tím si mohou osvojit nové, demokratičtější pohnutky a postoje.“ Na druhé straně autorka zjišťuje, že „ … z obrazu národního socialismu vystupují spojitosti, které opakují názory jeho stoupenců a souputníků. A také kontinuita hodnot ukazuje spíš k egocentrismu a k důrazu na vlastní hodnotové jistoty než k solidaritě a nikoli hmotně založené ochotě participovat a nést zodpovědnost. Celkově zůstává demokratická soudržnost stejně nejistá jako dřív. „Hrdost“ coby sebevědomí je nadále malá – tradiční německý problém se známým důsledkem šovinistických kompenzací -, identita, to, co je normativně a podnětně drží pohromadě, zůstává u Němců mlhavá … Etablované demokratické instituce, především velké strany, ztrácejí ve Spolkové republice souvisle podporu (počet jejich členů plynule klesá). A vnitřní rozpoložení Němců, jež nabývá na důležitosti úměrně tomu, jak klesá vážnost objektivních institucí pro politické záměry a rozhodování, je málo patrné. Je také principielně těžko zprostředkovatelné, protože kvalitativní metody, jež by tu byly spíš na místě, sice pronikají „do hloubky“, ale obsáhnou vždy jen několik případů, jež nelze beze všeho zevšeobecňovat.“
„Kvalitativní schodky v bilancích (západo)německé politické kultury“ autorka vyvozuje ze zamlčované viny: „… obtíže a podmínky, jež způsobily a umožnily zločinné jednání za národního socialismu, se mezigeneračně – byť občas ve změněné podobě, posunuty či omezeny – předávají dál. Až dosud bránily, aby se zakořenily jasnější a stabilnější demokratické postoje a motivace, tj. motivace směřující ke svobodě, spravedlnosti a solidaritě. Čímž nechci hájit ukvapené nesprávné závěry, které by třeba aktuální pravicový radikalismus prostě vyvozovaly od národního socialismu. Souvislosti jsou složitější.“
Budoucnost demokracie
Autorka si je vědoma, že „ … definice demokracie nakonec vždycky vychází z normativně filosofických osnov, které můžeme osvětlovat a tlumočit, ne však dokazovat.“
Autorka uvádí paradox, že krize demokracie vzrůstá právě po pádu komunismu, projevuje se bezmoc demokratické politiky, na niž se kladou stále větší nároky v souvislosti s růstem konfliktů normativních, sociálních a politických, stoupající nejistota psychologického rozpoložení občanů (relativizace hodnot, vykořenění, rostoucí egoismus a úbytkem pocitu přináležitosti, nezaměstnanost) u nich probouzí strach a agresi. „Demokratická politika trpí „ztrátou suverenity“ a čím dál méně se dokáže prosazovat. Politické instituce slábnou, čímž ztrácejí důvěru, lidé jsou na jedné straně závislejší na opatřeních sociálního státu a na druhé straně státem stále víc – a to z pochopitelných důvodů – zklamaní.“
Autorka shrnuje zkušenost posledních dvaceti let: „Naděje, že by se mohla rozšířit demokratická účast, že by stále víc občanů mohlo politicky spolurozhodovat, což by je mobilizovalo a zvýšilo jejich kompetenci – aby správně analyzovali stávající situaci a morálně správně zvážili, co je třeba udělat -, selhala. … strategie, usilující oživit, posílit a stabilizovat demokracii změnou struktur a institucí, se v současné době jeví jako „přehnaná“. Tradiční alternativa k lepším institucím zní: lepší občané.“ (i když „Apel na svědomí sice vyvolává ve slavnostních projevech kladné povznášející pocity, ale v takzvaném každodenním diskursu působí spíš jako podezřele moralizující.“).
Autorka vysvětluje, že konflikty zájmů různých společenských skupin řeší demokratická politika kompromisy pomocí pravidel, odvozených ze základního konsenzu o společných hodnotách: „… od francouzské revoluce hodnoty svoboda, rovnost bratrství, dnes spíše svoboda, spravedlnost a solidarita … občané jsou individuálními nositeli práva, ale právě v takovém státě, v němž tato práva sdílejí všichni.“ K uvedeným hodnotám se jako demokraté hlásí stoupenci liberalismu, republikanismu a komunitarismu, liší se ovšem v důrazu na jednotlivé ctnosti v souladu s rozdíly v hlavním nasměrování občanského étosu (svoboda individua, obecné blaho, sociální soudržnost), autorka však vidí úspěšné vyústění obecných rozdílů v kompromisech. „Základní problém tohoto hodnotového konsenzu totiž netkví v teorii, nýbrž v tom, že skutečně nežije ve vědomí a citu občanů, mnohé nevede v jejich konání, nýbrž v zásadě chátrá na pouhý rétorický přívěšek, a to i přesto, že se oficiálně – zvláště politickým odpůrcům – pravidelně připomíná. Víme, že tento konsenzus nemůžeme prostě teoreticky postulovat, protože už pro něj nemáme žádnou mezikulturně, vědecko-teoreticky či metafyzicky závaznou legitimaci. Namísto toho se na něm musíme stále znovu a znovushodovat, ba zdolávat konflikty, a to veřejně. Jen pokud se skutečně „shodneme“ z přesvědčení, působí jako živá konvence.“ Podmínkou je překonání zúženého individualismu a racionalismu, pěstování vztahů a empatie. Obnovení schopnosti důvěry, založené v mezilidských vztazích na spolehlivosti druhé osoby či osob, na jejich pravdivosti, přímočarosti, na jejich kompetenci, věrnosti, vstřícnosti a zájmu. „I zde opět zasahuje minulost. Ani pro vznik a rozvoj důvěry coby podmínky úspěšných politických institucí prostě neexistuje nějaký „nulový bod“, od něhož bychom pak mohli záměrně znovu začít. Chceme-li obrátit negativní kruh – a to pro nás představuje jak v osobním, tak i v politickém životě takřka denně kardinální úkol -, pak se musíme pokusit „důvěřovat důvěře“. A protože se to nemůže dít slepě, musíme objasnit ty části minulosti, které důvěru zbořily či dodnes boří, a musíme se od nich vědomě a přesvědčivě oprostit, namísto abychom je jednoduše zamlčovali.“
„Existenci očividné afinity mezi pocitem vlastní důstojnosti a demokracií; a naopak specifický a zřetelný protiklad mezi mlhavým pocitem viny, resp. zamlčenou vinou a demokracií“ podle autorky potvrzuje studie společnosti USA z r.1975 P.M.Snidermana (Ústřední role „sebeúcty ostatně netkví jen v jejím významu pro demokracii, nýbrž i v tom, že každý člověk chová zásadní přání hodnotit sebe sama kladně. „Sebeúcta“ proto představuje ústřední bod lidského chápání sebe sama. A nejen to. To, jak chápeme sami sebe, a tudíž i sebeúcta úzce souvisí s úctou k druhým.) Opět se zdůrazňuje význam vnitřní proměny člověka, jak shledala H.Arendtová u Němců, někdejší stoupenci diktatur nemusejí ve lži a pokrytectví setrvat, šanci tu skýtá demokratická participace. „Psychická struktura člověka není uzavřená a zároveň hraje ústřední roli v tom, jaké hodnoty si lidé přisvojují a jaké ne.“
V závěrečné kapitole knihy autorka shrnuje: „ Svobodná demokracie bude v budoucnu víc než dřív odkázána na schopnost vytvářet proti rostoucímu konfliktnímu potenciálu společenství a v přibývajících nejistotách mezinárodních souvislostí pěstovat aktivní politiku spolupráce. Zamlčovaná vina takřka strategicky podkopává občanský étos, který je k tomu zapotřebí, a opory základního demokratického konsenzu stejně tak, jako každodenního common sense. Ničí u občanů pocit vlastní důstojnosti, který je pro demokracii rovněž nezbytný, jejich schopnost empatie a vzájemné důvěry. Podkopává naše osobní a sociální vztahy a živí mnohostranný vnitřní proces rozkladu našeho svobodného společenství, v národním i mezinárodním měřítku. … Vina tedy štěpí – osobu i společnost. Zamlčovaná vina v tomto procesu ničivě a obzvlášť nebezpečně pokračuje, protože působí „pod povrchem“: Navenek se nic neděje, všechno je zdravé, všechno je v pořádku. Pokud ovšem zhoubu nezaznamenáváme hned a nemůžeme si jasně uvědomit její příčiny ani následky, pak proti ní nic nepodnikáme. Svou knihu chápu jako příspěvek k tomu, abychom proti ní přece jen něco dělali … s cílem překonat zamlčenou vinu a z ní plynoucí rozštěpenost, znovu nastolit jednotu osobnosti, osobní identitu a sjednotit společnost, (znovu)nastolit sociální pospolitost.
Tradiční cesta – především velkých náboženství -, jak dosáhnout smíru, rozeznává stanice přiznání, lítosti, obrácení, pokání (či satisfakce) a nápravy. Jednotlivé zastávky na cestě ke skutečnému oproštění od viny „vyvěrají“ ve velkých náboženstvích z víry v Boha a v jeho odpouštějící a smírnou lásku. Proto nebylo v řeckém pojetí možné vině jako osudové tragédii uniknout. V dnešním (našem – pozn.pm) sekularizovaném světě … je otázkou otevřenou a velmi palčivou, dovedeme-li se s vinou bez transcendentálního obzoru, bez víry v Boha, ještě vyrovnat. Mnozí lidé tuší, že by neměli navěky zlehčovat vlastní vinu. A udělají poloviční krok. Projeví „poctivost“, když své pochybení, selhání veřejně, mnohdy skoro až lehkovážně a především paušálně „přiznají“. Avšak otázce, proč v jednotlivostech selhali, bolestné lítosti nad tím a skutečné, činy doložené vůli k nápravě se vyhnou. Tak si mohou zachovat zbytky „morálnosti“, pokládat se za mravné osoby, aniž by skutečně „investovali“. (Možná tak činí z lenosti či povrchní pohodlnosti. Ale možná i proto, že už v možnost obrácení, skutečné změny u sebe či u druhých nevěříme – opravdové obrácení člověka, zvláště je-li starší, skutečně hraničí se zázrakem, naděje v ně možná vyžaduje stejně tolik víry jako víra v Boha; anebo skýtá nám ji jen víra v Boha.) Je-li překonání zamlčované viny v zájmu demokracie, měli bychom všichni jako sociální a politické společenství k pravdivému přiznání přispět duchem shovívavosti a odpuštění, což značí odhodlanost dostát morálním nárokům, nezapomenout na nízkost činu, ale rozlišovat mezi činem a pachatelem a ocenit, pokud se obrátí, objektivní měřítko pro „obrácení“ ovšem neexistuje, paušální odpuštění kolektivních „přehmatů“ je nesprávné a nic neřeší.
Pro autorku je typické, že ve snaze poradit opravdu všem, jak dojít ke smíru, svoji knihu končí citací posledních vět Raskolnikova z konce románu Zločin a trest, jimiž F.M.Dostojewský navždy potvrdil možnost skutečného obrácení.
Doslov
Příspěvek knihy G.Schwanové k reflexi komunistické totality v Česku
Český překlad knihy vyšel v roce 2004, tedy 7 let po vydání originálu v roce 1997, zřejmě s vědomím některých společných znaků poválečného vývoje v Německu s vývojem v Česku po změně režimu koncem roku 1989, pro mě zejména jako připomínka nebezpečí, které pro přechod z totality k demokracii představují jakékoliv tlusté čáry za minulostí. Nyní v roce 2007 již nelze přehlédnout, že demokracie Západu má konkurenci, kriticky se k ní staví menšiny žijící v Evropě, např.muslimští emigranti, obyvatelstvo Asie a Afriky i v podmínkách globalizace projevuje silný smysl pro vlastní morální komunity a vlastní, neliberální hodnoty. To, co války na Balkáně po rozpadu Jogoslávie naznačily, potvrdil teroristický útok na USA 11.9.2001, nabídka demokracie po pádu totality se nedaří v Afgánistánu ani v Iráku, obyvatelstvo preferuje bezpečnost (pro svůj tradiční život) před demokratickou svobodou. F.Fukuyama dnes říká, že „jednou z iluzí americké politiky po 11.září byl předpoklad, že antiamerikanismus existuje ve světě ne kvůli naší politice nebo obrázku, který o nás vytváří Holywood, ale proto, že jsme nepochopeni.“ Jsem Evropan, věřím v demokracii jako státní systém otevřený tvůrčímu úsilí občanů, z totality se do demokracie nelze vracet, demokracii je třeba promýšlet stále od počátku – myslím, že kniha G.Schwanové to dobře ukazuje a je pro nás velmi aktuální.
Petr Maglia, na Kladně, dne 8.6.2007