ABSURDITA A REVOLTA

Dana Dostálková
ABSURDITA A REVOLTA

Příspěvek pro 9.seminář SFS_HB

Camusova esej Člověk revoltující se zabývá dvěma stoletími revolty lidstva v její podobě metafyzické a historické. Hledá souvislosti a směřování vedoucí k tomu, že moderní doba dospěla k vraždám a zotročování, která si svou brutalitou nezadají s krutostí minulých dob, označovaných jako barbarské, ale zcela je překonává rozsahem této brutality a její nelidskou odosobnělostí. Nalézá počátek tohoto vývoje v pocitu absurdity, objevujícím se v okamžiku, kdy člověk začne protestovat proti svému údělu danému boží vůlí a bojovat proti království boží milosti za království, kde bude vládnout člověk a lidská spravedlnost. Ztrátou Boha ve společenství odvozujícím morálku i spravedlnost od boží vůle dochází k ztrátě všech hodnot a následnému pocitu absurdity a odcizení. Lidstvo se snaží zodpovědět otázku, zda lze najít nezávisle na posvátném a jeho absolutních hodnotách základní normu chování.

Metafyzická revolta je vzpoura proti lidskému údělu, který je člověku vymezen Bohem a který zahrnuje nespravedlnost, utrpení a smrt, a vznáší požadavek na niterně pociťovaný princip spravedlnosti a jednoty, sdílené se všemi lidmi. Je to hledání určité společné hodnoty uznávané všemi v každém, bez které si lidé nedokážou navzájem porozumět, vznesený požadavek na jasnost a jednotu. Metafyzická revolta vystavuje Boha morálnímu soudu, aby ho svrhla a na místě boží vlády ustavila vládu lidí. V dějinách myšlení se objevuje soustavněji ke konci 18 století v souvislosti s křesťanským pojetím Boha, který jako stvořitel nese odpovědnost za veškeré stvoření.

První promyšlený útok na Boha přináší libertinská filosofie inspirovaná Sadem. Tvrdí, že Bůh neexistuje, neboť kdyby existoval, znamenalo by to, že je lhostejný, zlý nebo krutý. Lidský zločin pak je odpovědí na zločin boží, jestliže Bůh zabíjí a popírá, nic nebrání tomu, abychom zabíjeli a popírali také. Sade popírá Boha ve jménu přírody a z přírody dělá ničivou sílu. Ustavuje absolutní svobodu a volnost zabíjet ve jménu vášně (nikoli však z chladného rozumu), svobodu nespoutanou ctností. Nastoluje volnost ničit druhé i s předpokladem, že takto může být sám zničen – základem tohoto světa je zákon silnějšího a vůle k moci. Konstruuje ideální společnost založenou na přirozené špatnosti člověka a dovádí ji až k hrůznému konci. Z lidí se stávají předměty slasti, likvidované v odosobněném procesu plánované rozkoše, na jejímž konci stojí osamělost. Sade tak vytváří vizi totalitní společnosti, založené na požadavku absolutní svobody, jejímž nástrojem je chladná inteligence. Člověk se redukuje na pokusný předmět a vztahy mezi lidmi nabývají mechanistické podoby vztahů mezi vůlí k moci a zpředmětněným člověkem. Tato vize byla o něco později naplněna s tím, že Sadova pudová vražda byla nahrazena vraždou posvěcenou zákonem.

Na metafyzické revoltě se podílejí romantici svou provokací mravního a božího zákona. Snaží se vyrovnat se bohu, proti kterému se bouří. Dále zachází ve svém díle Dostojevskij, který Boha odmítá a vyhlašuje boj spravedlnosti proti pravdě (pokud je pravda nespravedlivá, je nepřijatelná; i kdyby Bůh existoval, ale nebyl spravedlivý, je nepřijatelný) a odmítá spásu podmíněnou smířením se s nespravedlností a zlem. Není li nic pravda, je vše dovoleno, dochází k odvržení všech morálních zásad a v důsledku toho k ospravedlnění vraždy (dilema zní: jednat ctnostně a nelogicky, nebo logicky a zločinně).

Jakmile člověk vystaví Boha morálnímu soudu, zabije ho v sobě. Na čem pak založí morálku? Nezůstává morálka jako poslední podoba Boha, kterou je potřeba zničit? Tím se zabývá ve svém díle aristokrat nihilismu Nietzsche, který považuje svět za bezúčelný a bezcílný. Člověk se dostává do pozice stvořitele, který nemá jinou možnost než světu přitakat a přijmout na něm podíl. Člověk musí přijmout svobodu v přijetí toho, co je nutné. Nihilismus vnímá člověka jako osamělého tvora nepodléhajícího morálce, který se snaží vybudovat království z tohoto světa, kde by vládla stanovená pravidla, řád a morálka. Opírá o mravní nihilismus a vůli k moci. Počíná touhou ovládnout své vlastní bytí a obhájit je před tváří Boha, končí touhou dobýt svět.

Pokračováním metafyzické revolty je historická revoluce, která se snaží dosáhnout blaha pro všechny prostřednictvím rozumu (a vůle k moci). Francouzská revoluce v r. 1789 je pokusem vyvrátit princip státu z boží milosti, který staví milost nad spravedlnost, a nastolit vládu založenou na rovnosti a spravedlnosti. Chce nahradit zákon boží zákonem přirozeným, který vychází z obecné vůle jako projevu universálního rozumu. Místo Boha přebírá rozum založený na přírodě a jeho zástupcem se místo krále stává lid chápaný ve své obecné vůli (což ale není totéž jako vůle všech). Stejně jako boží milost i abstraktní spravedlnost chce být dokonalá a vládnout absolutně. Francouzská revoluce nastoluje náboženství ctnosti, založené na principech Pravdy, Spravedlnosti a Rozumu. Vychází z toho, že lid, osvobozený od útlaku, je neomylný a jeho podstata je v souladu s přírodou a rozumem. Morálku považuje za znovunalezenou přirozenost. Je třeba dát věcem takový řád, aby se ustavil obecný sklon k dobru. Obecná vůle se vyjadřuje zákony přijímanými jejími zástupci. Ctnost znamená soulad s přírodou a se zákonem, který vyjadřuje obecnou vůli. Porušení zákona znamená nedostatek ctnosti porušitele. Objevuje se vášnivá touha po jednotě, sen o ideální obci, kde mravy v harmonii se zákonem ukáží spojenost lidské přirozenosti s rozumem. Principy jsou nedotknutelné a odpor proti nim zločinný, kdo je proti je zrádce, začíná se odvíjet princip nekonečné represe, která má zničit vše, co narušuje požadovanou jednotu. Každá nekompromisní morálka je zkázonosná - pokud nelze připustit, že principy mohou být chybné, je nutné v jejich jménu zabíjet. Ctnost ale není moudrost, na to je příliš pyšná. Na konci morálky nekompromisní ctnosti znamená popraviště svobodu a funguje ve prospěch obecné vůle.

Hegel upozorňuje, že Hrůzovláda je předem obsažena v abstraktní povaze principů francouzské revoluce. Abstraktní svoboda vede k terorismu a vláda abstraktního práva je totéž co útlak. Je třeba vždy usilovat o konkrétní společnost, založenou na neformálním principu, v níž by se svoboda dala smířit s nutností. Abstraktní rozum nahrazuje pojmem „konkrétní všeobecno“ a do myšlenkových kategorií své doby vnáší nezastavitelný pohyb. Pravda, rozum a spravedlnost přestávají být opěrnými body a stávají se cílem, prostředkem jejichž dosažení jsou život a dějiny, které se neřídí žádnou předem stanovenou hodnotou. Jednání se už nepodřizuje žádným zásadám, jen výsledkům, lidská přirozenost není jednou provždy daná, člověk je rozepsaným příběhem, jehož může být spolutvůrcem. Začíná doba, jejímž kritériem je výkonnost. V Hegelově učení revolucionáři dvacátého století nacházejí výzbroj, kterou definitivně ničí formální principy ctnosti. Od něj se současné ideologie naučily pojímat dějiny v duchu dialektiky pána a otroka, která ústí v zákon síly a mocenský přístup (vítěz má vždycky pravdu). Revoluční myšlení dvacátého století čerpá svou inspiraci ve filosofii konformismu a oportunismu (jediným pravidlem je žít v souladu s mravy a zvyklostmi svého národa). Rodí se individuální terorismus a státem organizovaný zločin.

Individuální terorismus je intelektuální nihilistická revolta spojující vraždu a oběť. Vychází z odmítnutí formální ctnosti, z víry v rozum a v osobní zájem, povýšené na fanatické náboženství. Přináší v sobě zárodek politického cynismu, který dostává později obrysy doktríny, která se nakonec stane vůdčí myšlenkou revolučního hnutí. Politická revolta zakrývá fanatickou touhu po absolutní svobodě bez jakýchkoli zákonů, vzývání ničení jako tvůrčí vášně, a požadavek na vybudování zcela nové společnosti, která ale začíná zahrnovat myšlenky jako bezvýhradná podřízenost jedince a diktátorská revoluční moc, stávající se nástrojem vzývané destrukce. Politika se stává náboženstvím, jedinou uznávanou hodnotu představuje revoluce. Prostředkem dosažení zbožněné abstraktní ideje se stává násilí obrácené proti všem, včetně těch, které měla spasit. Ve světě hegelovského boje mezi jednotlivými vědomími o vzájemné uznání, kde pravdu má vítěz, je legitimována myšlenka na manipulaci druhými s použitím násilí a lži. Revoluce již tehdy vpisuje do svého záhlaví, že člověk může být pokládán za nástroj. V jménu osvobození utlačovaných je zapovídáno útlak zmenšovat, aby se zvyšovala revoluční síla lidu. Revoluce jako jediná hodnota přináší povinnosti, k jejichž splnění si vyvolení osobují veškerá práva. Protože lid, který má být zdrojem společenského pohybu, neplní představy revolučních intelektuálů, vzniká koncepce převzetí státní moci profesionálními revolucionáři, organizovanými jako agenti tajného společenství, připravení k jakémukoli úskoku, lsti a nezákonného postupu. Od neomezené svobody se dospívá k neomezené tyranii, jejímž cílem je učinit člověka Bohem bez ohledu na to, jakým utrpením bude tento cíl vykoupen.

Věroukou státního teroru nastoleného revolucí se stává marxismus, převádějící Hegelovu dialektiku do společenských vztahů a odrážející současný kult pokroku, vědy, techniky a výroby. Marx přináší historický determinismus, předpokládající, že myšlení je zcela determinováno vnější skutečností. Dialektika je nahlížena z hlediska výroby a práce, místo aby byla jako u Hegela nahlížena z hlediska ducha. Skutečnost je neustálý proces, pulsující v rytmu rozporů, jež se pokaždé vyřeší vyšší syntézou, která opět vyvolá svůj protiklad a znovu postrčí dějiny kupředu. Každá věc je zároveň sama sebou a svým protikladem a tento rozpor ji nutí stát se něčím jiným. Kapitál si vypůjčuje dialektiku pána a otroka, ale vědomí sebe sama nahrazuje ekonomickou nezávislostí a konečnou vládu ducha nastolením komunismu. Marx je prorokem pokroku a výroby, a ze zbožněného proletariátu vytváří lidského Krista, vykupitele kolektivního hříchu odcizení. Marx učinil středem svých úvah práci, její nespravedlivý úpadek a její hlubokou důstojnost. Upadlá práce život nenaplňuje, i když jej zcela vyplňuje. Tím, že požadoval pro člověka pravé bohatství, ne peníze, ale volný čas a prostor k tvorbě, vyslovoval nárok na podíl na skutečném lidství. Průmyslový socialismus ale neudělal nic podstatného pro postavení dělníků, protože ponechal nedotčen vlastní princip výroby a organizace práce. Socialismu stejně jako kapitalismu vládne imperativ výroby a akumulace.

Ruská revoluce je založená na myšlence vědeckého základu, daného inteligencí, která lépe než lid zná zájmy proletariátu. Revoluce potřebuje vůdce a vůdčí teoretiky, živelnost se musí podřídit teorii. I po zespolečenštění výrobních prostředků je plně oprávněné zachování časově neomezené diktatury určité revoluční frakce nad zbylým lidem. S Leninem přichází na svět imperialismus spravedlnosti, cesta k jednotě vede přes totalitu. Jednotlivci v totalitním režimu nejsou svobodní, přestože je osvobozen kolektivní člověk. Osvobození člověka od poddanské závislosti na bohu od něj požaduje, aby se bezvýhradně podřídil historickému dění, je rozhodnuto nazývat svobodou totální zotročení. Osvícenská filosofie ústí v totalitní zatemnění. Po odmítnutí morální pravdy začíná totalita popírat i pravdu historickou. Po ovládnutí mas je potřeba ovládnout i čas, zdiskreditovat minulost jako vývoj lidské přirozenosti, odmítnout budoucnost v nových poznatcích moderní vědy. Je třeba přepsat dějiny, a to i ty nejbližší, dějiny strany a revoluce. Upravované verze oficiálních dějin následují jedna druhou, Lenin podléhá cenzuře, Marx se přestává vydávat. Vyrábění pravdy probíhá v takovém tempu, že se z ní stává přelud. Člověk v rámci impéria je pouze racionálně ovlivnitelnou výslednicí různých sil. Je třeba popřít lidskou přirozenost a omezit člověka na jeho já společenské a racionální, vypočitatelné. Metodou nekonečné tvárnosti člověka se stává propaganda a teror. Protože člověk umírající za svou pravdu stvrzuje určitou lidskou podstatu, žalovaného předvedou a zabijí před tváří světa jen tehdy, když prohlásí, že jeho smrt bude spravedlivá a v souladu s impériem věcí. Člověk musí umírat zneuctěn, nebo prostě zmizet. Lidé jsou odsuzováni nikoli proto, že by byli vinni, ale proto, systém potřebuje stálý přísun viníků. Přátelství a citové vazby ustupují udávání, společenství lidí se mění ve společenství věcí, v hemžení osamělců. Dialog, vztah lidí, je nahrazen propagandou a polemikou, což jsou dva druhy monologu. Kat, vzývaný svými oběťmi, se stává filosofem a staví se jako lidumil v celosvětovém měřítku. Duchovní otcové proroctví, jediní, kdo jsou schopni vyčíst z dějin smysl, který tam předtím vložili, vynášejí rozsudky smrti. Režim se utápí v subjektivitě, která se ostatním vnucuje jako objektivita, dnešní soudci jsou zítřejšími odsouzenými, vina splývá s prohrou a trestem. Tato objektivita postrádá definovatelný smysl, avšak moc jí dodává obsah tím, že přisoudí vinu čemukoli, co se jí bude příčit.

Království milosti je tedy poraženo, ale s ním se hroutí i království spravedlnosti. Revoluce se definitivně rozchází s revoltou, která je podle Camuse negací jednoho v zájmu přitakání něčemu jinému, je to úsilí o nastolení jednoty a rovnováhy světa lidí. Revolta se odvolává na provázanost lidí mezi sebou, na společnou osnovu vytvářenou sdílením jednotlivých bytostí. Tváří v tvář této provázanosti nemáme právo zabít někoho, kdo je její součástí - pokud přistoupíme na to, že svět nemá žádný vyšší smysl, jediným partnerem v dialogu je člověku zase člověk. Revolta potom znamená vzájemné uznání společného údělu a sdílení lidí mezi sebou. Její morálka se nesklání před abstraktními principy – nelze tvrdit, že věčně byly, ani že věčně budou, přesto však jsou, v tomtéž čase, jako my. Lidskou sounáležitost a komunikaci lze prožít jen ve svobodném dialogu, zotročení a lež znamená mlčení místo dialogu. Revolta neznamená požadavek absolutní svobody, ale je její obžalobou. Absolutní svoboda znamená právo silnějšího vládnout, právo zabíjet, potlačuje spravedlnost. Absolutní spravedlnost likviduje svobodu. Svoboda a spravedlnost jsou tedy dva protiklady, které se navzájem vymezují (svoboda je možnost pojmenovat bezpráví, vznášíme požadavek na právo na svobodu). Násilí znamená přerušení komunikace, musí se vždy pojit s osobní odpovědností a rizikem, může být jen mezní odpovědí na jiné násilí. Existuje určitá míra věcí a člověka, každé myšlení nebo konání, které ji překročí, popírá sebe sama. Východiskem je filosofie uznání mezí, vědomí nevědomosti a rizika. Existence míry věcí je potvrzená i vědou, která definuje svět, jehož jediná definovatelná skutečnost leží v pásmu středních veličin (kvantová teorie, relativita, vztahy neurčitosti). Je příznačné, že ideologie vznikly v dobách absolutních veličin – absolutní cíle poskytují záminku k obětování druhých. „Inteligence je naše schopnost nedovádět naše myšlenky až do důsledků, abychom ještě mohli věřit na realitu.“ (Lazar Bickel). Člověk si jako vrchol svého úsilí může stanovit nanejvýš prosté aritmetické umenšení bolesti světa.

Dějiny jsou úděl člověka, proti kterému revoltuje, projevuje se v nich nespravedlnost, pomíjivost a smrt. Lež, nespravedlnost a násilí je součástí lidského údělu, lze pouze směřovat k jejich zmenšení. Revolta chce sloužit spravedlnosti, aby nepřidávala k nespravedlnosti údělu, snaží se o jasný jazyk, aby nerozhojňovala lež, a tváří v tvář lidské bolesti sází na štěstí. Dějinné myšlení je neuchopitelné, člověk je neschopen uchopit totalitu, neboť se nachází uvnitř ní (dějiny existují pouze pro Boha). Je nemožné jednat podle plánu zahrnujícího totalitu dějin, každý zásah do dějin je více či méně rozumný pokus. Revolta může slíbit pouze určitou důstojnost ve spojení s relativní spravedlností (místo „vše je nutné“ říká „vše je možné“). Ve společnosti neexistuje spravedlnost, která není založena na přirozeném nebo občanském právu, spojeném s volností projevu. Umlčet právo do doby, než bude nastolena spravedlnost, znamená umlčet ho navždy, spravedlnost přidělovaná mocnými je libovůle, revoluce nevymezovaná ničím jiným než dějinnou účinností znamená neomezené zotročení. Když se ctnost rozejde se skutečností, stává se principem zla, když se se skutečností ztotožní, sama se popře. Každá morálka potřebuje určitou dávku realismu, čistá ctnost je vražedná, ale i realismus potřebuje určitou dávku morálky, jinak je vražedný (pseudohumánní tlachání je stejně laciné jako cynická provokace).

Potřebuji druhé a ti zase potřebují mě a každého z nás. Každé společenství je založené na určité kázni a jednotlivec neuznávající tento zákon je cizinec drcený tíhou nepřátelského společenství. Ale já sám nesu společnou důstojnost, kterou nemohu nechat ponížit v sobě ani v druhých.

Podle knihy A. Camuse Člověk revoltující sepsala a sestavila Dana Dostálková