Úvod
Seminář 2005
Skutečnost, která může být chaosem, recenze knihy J.L.Austin Jak něco udělat slovy

Skutečnost, která může být chaosem, recenze knihy J.L.Austin Jak něco udělat slovy

  Tomáš Marvan   07. července 2005   Ukázat komentáře

Tomáš Marvan:
SKUTEČNOST, KTERÁ MŮŽE BÝT CHAOSEM
Recenze knihy (www.aluze.cz/2000_03/austin.php)
John L. Austin: Jak udělat něco slovy. Přel. kol. autorů pod vedením Jiřího Pechara. Praha, Filosofia 2000.

John Langshaw Austin (1911–1960) bývá v příručkách uváděn jako ústřední postava takzvaného hnutí filozofie běžného jazyka. Používat takový termín je však ošemetné, protože není jasné, kdo jiný kromě Austina by do této kategorie měl vlastně patřit. Obvykle nám bývají v této souvislosti nabízena jména Gilberta Ryla a Petera F. Strawsona, jenže jejich filozofické cíle a metody se dost výrazně liší od těch Austinových. Museli bychom se potom spokojit spíše s malou skupinou méně známých Austinových žáků, jako jsou třeba Geoffrey J. Warnock, George Pitcher či James O. Urmson, a i v jejich případě bychom mohli být oprávněně na vážkách. Faktem nicméně zůstává, že Austin filozofii obohatil svou vlastní vizí vědeckého zkoumání přirozených jazyků, a ačkoli by jen těžko bylo možné obhajovat tezi, že Austin patří k nejvýznamnějším filozofům minulosti, jistě by se dalo tvrdit, že byl jedním z nejsamorostlejších. Byl také jakousi kultovní oxfordskou postavou své doby a jeho přednášky bývaly událostí – nepochybně též proto, že s oblibou a nevídanou péčí cupoval na kousky názory svých kolegů, a to i v případě, že byli v přednáškové síni osobně přítomni (tyto rysy Austinovy osobnosti líčí poutavě Ved Mehta ve své knížce Setkání s filosofy, Bratislava 1995). O jeho originalitě svědčí i různorodost osobností, které svým dílem ovlivnil. Mezi jeho žáky patří jak „nezávislý“ americký filozof a teoretik filmu Stanley Cavell, tak typický představitel moderní analytické filozofie John Searle, který ve své knize Speech Acts (1967) systematicky rozpracoval Austinovy úvahy. Searle se zase zapletl do dnes již legendární diskuse s Jacquesem Derridou, která se týkala právě otázky, jak legitimně rozvíjet Austinův myšlenkový odkaz (poprvé debatu uveřejnil časopis Glyph ve svém prvním čísle z roku 1977; její část, Derridova stať „Signatura, událost, kontext“ je otištěna v českém výboru jeho prací Texty k dekonstrukci, který vydala bratislavská Archa v roce 1993). Austinovo jméno je dobře známé studentům lingvistiky, ale dovolávají se ho třeba i některé současné teoretičky feminismu.

Austinovým nejznámějším dílem je soubor dvanácti kratších přednášek Jak udělat něco slovy (How to Do Things with Words, 1962). Přednášky byly prosloveny v roce 1955 na Harvardu v rámci prestižní série „William James Lectures“. Jejich souhrnný název upomíná nejen na vlastní obsah knížky: Austin jím po svém vzdal hold právě Jamesovi, jednomu z otců-zakladatelů raného amerického pragmatismu. Obsahem přednášek je úvaha o tom, v jakém smyslu lze říci, že vyřčením nějakých slov nějak jednáme. Cílem takové úvahy měla být příprava na zformulování jakési obecné teorie lidského jednání, v níž by důležité místo zaujímala právě teorie jednání verbálního. Východiskem Austinových přednášek je jeho přesvědčení, že filozofové všech dob a vyznání nepřípustně redukovali užívání jazyka na jedinou funkci, totiž podávání popisů a konstatování faktů (tato myšlenka má samozřejmě své zjevné paralely ve Filosofických zkoumáních Ludwiga Wittgensteina).

Austin své zkoumání zahajuje pokusem o vytyčení přesného rozlišení mezi takzvanými „performativy“ a „konstativy“ (Austinovy novotvary). Performativy jsou takové druhy jazykových promluv, jejichž vyslovením nepodáváme nějaký popis, nekonstatujeme něco (k tomu slouží právě konstativy), nýbrž nějak jednáme: odsuzujeme, křtíme, vyhlašujeme válku apod. Problémem performativů se Austin zabýval již koncem třicátých let ve svých přednáškových kurzech v Oxfordu; prvním historickým proto-performativem (nenese ještě toto jméno) je slib, o němž Austin uvažuje ve své studii „Other Minds“ (přetištěné v jeho Philosophical Papers, Oxford 1961).
Když však Austin v přednáškách vymezuje distinkci mezi performativy a konstativy, začíná mu zpočátku pevné rozlišení mizet pod rukama. Po nějaké době je nucen vyhlásit, že oba typy promluv vykazují příliš společných rysů na to, abychom rozlišení mezi nimi pokládali za dané. Navrhuje tedy začít jinak a pokusit se o obecnou klasifikaci mluvních aktů (tvrzení, přání, sliby, rozkazy apod.), kterou v nárysu také skutečně podá v závěrečné části přednášek. (Není bez zajímavosti, že Austin problematiku performativů zjevně považoval za vhodný úvod do úvah o druzích mluvních aktů i přes problémy s rozlišením mezi performativy a konstativy, protože obdobnou strukturu výkladu jako v přednáškách Jak udělat něco slovy využil i v návazných pracích, v rozhlasové přednášce „Performative Utterances“ z roku 1956 a v „Performatif-Constatif“, příspěvku proneseném roku 1958 na kolokviu ve francouzském Royaumont. Slovenský překlad tohoto textu je obsažen ve sborníku Filozofia prirodzeného jazyka, Bratislava 1992.) Jako předstupeň mu slouží dvě trojná rozlišení: rozlišení mezi aktem fonetickým (čili zvukovým), fatickým (či gramatickým) a rhétickým (tj. nesoucím nějaké sdělení), a mezi aktem lokučním (který se týká významu promluvy), ilokučním (ten souvisí s ilokuční silou promluvy, tedy s otázkou, zda jde o tvrzení, otázku, rozkaz apod.) a perlokučním (v němž jde o to, abychom skrze nějaký řečový akt dosáhli nějakého mimojazykového cíle, například někoho urazili). Takto vyzbrojen Austin provádí jednak vzájemná srovnání charakteristických rysů například performativů s ilokučními akty, jednak podává předběžnou klasifikaci mluvních aktů, které v poslední přednášce člení do pěti hlavních skupin s exotickými názvy. I toto rozdělení je však jen pracovní a Austin nám co chvíli připomíná, že s ním není zcela spokojen a že jednotlivé kategorie vykazují společné rysy.
Austina při práci nejvíc lákal nový, neprobádaný jazykový terén a svůj projekt v harvardských přednáškách nepochybně chápal jako dobrodružnou výpravu svého druhu, jakkoli nepatřičně to v kontrastu s jistou suchopárností textu může znít. Na filozofa nezvyklá je jeho ochota v každém okamžiku revidovat již dosažené výsledky – a s ní související obava, že se sice zbavíme některých předsudků, ale vzápětí podlehneme novým. Jak ostatně říká název tohoto příspěvku, který jsem si od Austina vypůjčil, filozofům neustále hrozí, že jimi objevená domnělá skutečnost je ve skutečnosti jen chaosem. Text přednášek je neustále v pohybu, nehotový, a v tomto ohledu mu v dějinách filozofie náleží výjimečné místo, srovnatelné třeba se zmiňovanými Filosofickými zkoumáními. Dalším styčným bodem obou těchto děl je pak přístupnost a netechničnost celého výkladu.
Pro přiblížení Austinova přístupu můžeme použít třeba právě srovnání s metodami Ludwiga Wittgensteina, s nímž bývá občas házen do jednoho pytle na základě vágního odkazu na odstraňování filozofických pseudoproblémů, které pocházejí z nepochopení toho, jak funguje jazyk. Zatímco však Wittgenstein s těmito problémy usilovně zápasil a chápal své filozofické snažení jako hluboce osobní záležitost, která měla být korunována lidským zdokonalením, Austinovi šlo spíše o mapování jazyka, jež mělo vyústit v uspokojivou obecnou klasifikaci (tedy alespoň pokud jde o recenzovanou knihu; v některých jiných textech se Austin naopak jeví jako poměrně tradiční filozof, jenž řeší letité filozofické problémy a předkládá teorie). Můžeme též říci, že Austin částečně viděl ve zkoumání jazyka cíl sám o sobě. Jeho snem bylo přispět k ustavení jakési nové vědy o jazyce (zmínku o ní nalezneme v jeho studii „Ifs and Cans“, in: Philosophical Papers, s. 180), která by zkoumala a třídila rozdíly v užívání jednotlivých termínů. Austin přitom bere termín věda vážně: její provozovatelé by měli postupovat v kolektivu a měli by ve svých výsledcích dospět ke konsensu. Jako předobraz této nové vědy snad mohou posloužit Austinem pořádaná „sobotní dopolední setkání“, kde mladí oxfordští filozofové (Warnock, Stuart Hampshire, Richard M. Hare, Patrick Nowell-Smith, Isaiah Berlin a další) probírali význam filozofických termínů – šlo-li například o termín „nástroj“, srovnávali jeho užívání v běžném jazyce s významem příbuzných termínů („nářadí“, „zařízení“, „aparát“, „pomůcka“ apod.; zajímavé zamyšlení nad Austinovou technikou jazykového zkoumání přináší Strawsonova přednáška „Filosofie: osobní pohled“, otištěná loni ve čtvrtém čísle slovenského časopisu Organon F). Vědeckost v Austinově pojetí je nicméně interdisciplinární – v textu narazíme především na podněty z právní teorie a lingvistiky.

Austin ale nechápal svou práci jako pouhé zaznamenávání či oprašování již existujících rozlišení, domníval se, že stejně tak vytváří rozlišení nová. A říci, že Austin bral zkoumání jazyka jako cíl sám o sobě, znamená poodhalit jen půl pravdy. Je totiž třeba upozornit i na to, že chápal detailní zkoumání jazykového úzu jako nanejvýš vhodný předstupeň k řešení filozofických i vědních problémů a nástroj rozrušování některých běžně přijímaných dichotomií (například dichotomie mezi faktem a hodnotou). Pomůžeme-li si jeho vlastním vyjádřením, přirozený jazyk sice nemusí mít poslední slovo, ale měl by mít slovo první.

Austinovy analýzy také můžeme chápat jako výzvu ostatním filozofům. Ti by si totiž měli klást otázku, zda mohou své výsledky pokládat za spolehlivé, když nedosáhnou austinovské vytrvalosti a důkladnosti, která se jednak nesnaží zamlčet nejasnost situace, jednak se snaží brát v úvahu všechny možné faktory, které vstupují do hry (Austin tvrdí, že jednotkou zkoumání jazyka vždy musí být jen „celkový řečový akt v jeho celkové řečové situaci“). A jen málokterý filozof byl tak obezřetný vůči zbrklým a neúnosně obecným prohlášením některých svých kolegů – v této souvislosti jednoduše nelze odolat pokušení ocitovat Austinův výrok na s. 52: „A za každou cenu se musíme vystříhat přílišné simplifikace; o té bychom mohli být v pokušení říci, že je to u filozofů nemoc z povolání, kdyby v ní nespočívalo právě jejich povolání samo.“

Překlad Austinova díla nepochybně představoval náročný úkol a je potěšující, že neobsahuje závažné věcné chyby. Výsledný dojem z překladu však z několika důvodů nebudí velké nadšení. V první řadě by se dalo diskutovat o tom, zda překladatelé neměli pečlivěji uvážit zvolenou terminologii a zda se neměli, ať už tak nebo tak, držet zvolené terminologie přísněji – zvláště vezmeme-li v úvahu, že snad žádný teoretik nedbal na nejjemnější nuance slov tak jako právě Austin. Mám na mysli třeba kolísání v případě termínu „utterance“, které je většinou překládáno slovním spojením „výpovědní akt“, ale setkáme se i s variantami „výpověď“ či „promluva“, nebo dokonce „tvrzení“ (přestože v poznámkách k překladu na s. 163 čteme, že výrazem „tvrzení“ bude překládán anglický termín „statement“). Uvedu ještě další příklady, které mne zarážejí. (1) Přestože Austin rád upozorňuje na výsledky právní teorie, je snad přehnané nabízet čtenáři na více různých místech slovní spojení „nulitní slib“ (jako ekvivalent výrazu „void promise“), když by se dalo hovořit srozumitelněji o planém či, doslovněji, prázdném slibu. (2) Nerozumím důvodům, proč překladatelé volí výraz „budu povinen“ jako ekvivalent běžné vazby „I ought“ („měl bych“, s. 63). (3) Překládat slovo „expressing“ („vyjadřování“) jako „dávat expresivní výraz“ (s. 83) je přinejmenším zavádějící. (4) Termín „token“ sice patří k těm, které se nepřekládají snadno, ale přesto si lze jen těžko představit horší řešení než „promluvová singularita“ (s. 104). (5) Překladatelé podsouvají Austinovi něco, co neříká, když jeho obrat „flat factual circumstance“ (tedy něco jako „skrz naskrz faktická okolnost“) tlumočí jako „faktická a stereotypně daná okolnost“ (s. 44). Za chyby v plném slova smyslu pak lze označit následující: spojení „vlídně zamávám obrovským klackem“ (místo třeba „zlehka zamávám“, s. 122), překlad vazby „present day“ jako „dnešní den“ (místo „současnost“, s. 125) a paskvil „...výhradně ve vztahu k smyslu – jakožto ekvivalentnímu s referencí...“ (správně: „výhradně ve vztahu k významu – jakožto ekvivalentnímu smyslu s referencí, s. 137).
Spíše otázkou vkusu je pak posouzení estetických kvalit překladu, ačkoli kdybychom zastávali názor, že překlad musí vystihnout i duch originálu, jednalo by se opět spíše o chyby. (a) Co se týče čtivosti překladu, nebo v našem případě spíše nečtivosti, může za ni do jisté míry sám autor, nad jehož komplikovanými souvětími se občas opravdu můžeme pozastavit s rozpaky. I tak jsem ale přesvědčen, že překladatelé mohli na mnoha místech zvolit elegantnější řešení. (b) Je škoda, že se autorům překladu nepodařilo zachovat živost původního textu, s níž souvisí místy až hrubozrnný Austinův humor, který je spřízněn spíše se světonázorem skvělé britské skupiny Monty Python’s Flying Circus než s intelektuálním ostrovtipem takového Bertranda Russella (v Austinových textech stehlíci citují popaměti Virginii Woolfovou či zničehonic explodují, vážení univerzitní profesoři podléhají silnému nutkání a nezřízeně se v menze vrhají na zákusky svých kolegů a tak podobně). (c) K překladu je kromě toho připojen i oddíl poznámek překladatelského kolektivu. Jeho náplní jsou dílem pochopitelné výklady odlišností angličtiny a češtiny, dílem běžný vysvětlující komentář na adresu nějakého termínu či nějaké odborné teze. Poznámky však nelze pokládat za zcela dostačující; když už se k jejich vypracování autoři překladu rozhodli, měli je pojmout důkladněji. Konkrétně, na s. 27 je citován jeden řádek jistého antického dramatu, ale v poznámkách nenalezneme ani jméno jeho autora (Euripides). Stejně tak nelze automaticky spoléhat na to, že každý čtenář zachytí narážku na Russellovu teorii jedinečných deskripcí na s. 35, a když už se v poznámce ke s. 139 dozvíme, že Austin odkazuje na Strawsonovu pozici, měli nám překladatelé poskytnout i relevantní odkazy, abychom si mohli jejich tvrzení ověřit. Poznámka ke s. 33 je naopak nadbytečná, protože reprodukuje něco, na co překladatelé poukázali již v hlavním textu. A konečně, čtenář by jistě uvítal i rejstřík, který v knize z neznámých důvodů chybí.
Cílem těchto výtek není snaha znehodnotit práci překladatelů, která, jak již bylo řečeno, musela být náročná. Jde spíše o návrhy pro případ, že by se někdy v budoucnu uvažovalo o reedici překladu. Anebo lze popustit uzdu fantazii o něco více a pomýšlet na to, že si jednou i s důkladným komentářem přeložíme Austinovo dílo, jež není nijak rozsáhlé, celé (jako třeba Poláci)? Tomáš Marvan

blog comments powered by Disqus